Po mnoha desetiletí patřila ke sjezdům a jiným propagandistickým akcím komunistických stran dekorativní řada portrétů klasiků revolučního učení. Počet hlav na pravém konci řady sice kolísal podle toho, jestli k neomylným vůdcům světového proletariátu zrovna patřili Stalin, Mao nebo Klement Gottwald, na levici a ve středu však převládala stabilita. Tamní místa v komunistickém panteonu drželi Karel Marx, Bedřich Engels a Vladimír Iljič Lenin. První mezi rovnými však vždy byl vousatý filozof Marx, za jehož žáky se považovali a považují nejen bolševici nejrůznějších odrůd od ruských leninistů přes čínské maoisty a kambodžské Rudé Khmery až po českého europoslance Miroslava Ransdorfa, ale i mnozí liberálnější socialisté. Muže, jenž podstatnou část života strávil v čítárně knihovny Britského muzea v Londýně, počítají ke svým duchovním otcům i sociálnědemokratické strany. Ačkoliv ty se v zájmu na podílu na parlamentní demokracii zcela vzdaly myšlenky na násilné uchopení moci dělnickou třídou. Marxe jako myslitele uznávají a studují i mnozí filozofové, sociologové a politologové. Letos je tomu 160 let od vydání Manifestu Komunistické strany, který Marx napsal se svým celoživotním přítelem Bedřichem Engelsem.
Karel Marx
V době, kdy Manifest vyšel, bylo Marxovi třicet let, takže si v těchto dnech také připomínáme jeho 190. narozeniny. Čím se Marx lišil od jiných sociálních filozofů 19. století? Proč měl tak velký vliv na vznikající dělnické hnutí? Do jaké míry byla přesná jeho analýza hospodářských a společenských konfliktů tehdejší doby? Do jaké míry se naplnily jeho předpovědi společenského vývoje?
To byly některé z otázek Petra Broda v Historickém magazínu ze 7. června. Tentokrát se na ně ptal Jiřího Hanuše (JH) z Historického ústavu filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Daniela Kroupy (DP), někdejšího liberálního politika a nyní vedoucího Katedry politologie a filozofie Filozofické fakulty J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Jak by se dalo charakterizovat rodinné zázemí Karla Marxe?
DK: Karel Marx vycházel z rodiny s dlouhou rabínskou tradicí. Jeho rodina měla v historii poměrně velký význam. Samotné jméno Marx bylo křestní jméno (v případě židovské rodiny spíše osobní jméno), které přijal jeho dědeček, a je to forma jména Marek. Otec Karla Marxe, vlivný advokát, přestoupil na luteránskou víru, samotný Karel Marx byl pokřtěn v devíti letech. Přestup na jinou víru byl spíš čistě pragmatický: nešlo o nějaké náboženské konverze, ale o to, aby Marxův otec mohl vykonávat své povolání.
Bylo to ve smyslu slov Heinricha Heineho, který mluvil o křtu jako o vstupence do evropské civilizace?
DK: Byla to vstupenka nejen do evropské civilizace, ale v počátcích 19. století to byla v Prusku i pracovní podmínka.
Jaké byly filozofické začátky Karla Marxe?
JH: Byly postupné a povlovné, protože Marx nezačal s filozofií, ale začal studovat práva, jak si přál jeho otec. V první polovině 40. let 19. století se však při svých studiích v Bonnu, Berlíně atd. zvláště samostudiem propracovával k filozofii. Nadchla jej a začal přemýšlet o Hegelovi a Feuerbachovi, takže právě v letech 1842, 43, 44 převládl jeho zájem o filozofii.
Padla jména dvou filozofů. Hegel a Feuerbach byli idealisté, ovšem Marx se stal materialistou. Co bylo důležité pro zlom v jeho myšlení?
DK: Marx od samého začátkusměřoval k materialismu. Jeho bezprostředními učiteli byli lidé jako Moses Hess nebo Bruno Bauer. A ti patřili k okruhu levicových hegeliánů. Hegelova škola se totiž rozpadla na jakousi oficiální část, která ovládla velkou část německých univerzit. Kupodivu se o ní v historiích filozofie příliš nemluví, ačkoliv toto dílo čítá stovky knih a ve své době ovlivnilo celou řadu vědeckých disciplín.
V čem je jádro materialismu, který později Karel Marx zastával? Je to radikální kritika náboženství? Je to odmítání jakéhokoliv idealistického přístupu ve filosofii?
DK: Je to radikalizovaná kritika náboženství. V této věci byl Marx nejvíce ovlivněn Feuerbachem, jehož učení říká, že člověk si svého boha vytváří, promítá do něj své touhy a zájmy. Marx potom tuto myšlenku prohloubil, když se ptal, proč člověk promítá svoje zájmy, potřeby a touhy do nějakého boha. Tvrdil, že chce-li se člověk od boha osvobodit, musí překonat své odcizení (bůh je jakousi odcizenou podobou čistého lidství), k čemuž je však potřeba změnit samotné materiální podmínky života. Tuto myšlenku si Marx osvojil v poměrně ranném mládí.
Na jaké filozofy Marx navazoval? Měl jistě určitě předchůdce ve svém materialismu?
JH: U Marxe je zajímavé a typické, že se neorientoval jen na Německo. Sice se často dává do jisté řady s Feuerbachem a Hegelem a dalšími Němci. Marx měl ovšem od začátku velký zájem o francouzskou filozofii a národohospodářství a velmi brzy se také začal zajímat o anglické myslitele, ekonomy, manchestereskou školu, Adama Smithe atd. Jeho zájmy se tak dají označit za západoevropsky univerzální.
Marx chtěl, aby se jeho myšlení prosadilo také politicky. Byl jeho život významný prolínáním radikální filozofie a radikální politické praxe, jako byl jeho podíl na zakládání dělnických spolků nebo dělnického hnutí apod.?
JH: Marx byl vždy spíše teoretikem. Je to vidět na vztahu Karel Marx a Ferdinand Lassalle. Lassalle byl německý právník a filosof, který se velmi angažoval v dělnickém hnutí, nakonec je považován za otce německé sociální demokracie. S Marxem se seznámili v roce 1848, ale pak se neviděli, protože Marx odešel do Londýna. Při jejich setkání, bylo vidět, že Lassalle je velice prakticky zakotvený v politickém boji za dělnická práva. Zatímco Marx trávil dny, týdny a měsíce v čítárně knihovny Britského muzea, dělal si výpisky a zpracovával Kapitál.
Marx se časem přesunul do Londýna. Bylo to něco, čemu se za tehdejších politických poměrů v Německu a okolních zemích nemohl vyhnout?
DK: Marx se dostal do exilu víceméně z donucení. Nejdříve se vydal do Paříže, kde potkal různé francouzské socialistické myslitele. Potom se musel pod tlakem pruské police přesídlit do Bruselu, z kterého nakonec odjel do Londýna. Tam mu potom pomáhal jeho přítel Engels.
Čím to bylo, že Německo v 19. století zrodilo tolik radikálních myslitelů? Je to nějaká zvláštní charakteristika německé filozofické kultury?
DK: Rozhodně nikoliv. Mnohdy mnohem radikálnější myslitelé byli tehdy ve Francii. Ovšem v některých zemích jako třeba Rakousko byla ospalejší atmosféra, kde se radikálům příliš nedařilo. I v Anglii však Marx přicházel spíše do kontaktu s emigranty z Německa z různých dělnických organizací. A ačkoliv byl Marx teoretik, vyhledával určitý kontakt s rodícím se dělnickým hnutím. V některých okamžicích by se pak dokonce dalo hovořit i o politických ambicích.
Byl už za svého života považován za významného filozofa a politického činitele?
JH: V určitých kruzích jistě. V levicově revolučně naladěných kruzích jeho popularita rostla. Nebylo to způsobeno jen jeho velice kontroverzní osobností či činností v dělnické Internacionále, což byl spolek působící v Londýně, ale bylo to dáno určitou propagandou jeho přítele Engelse. Ten mu totiž velmi pomáhal jak finančně, tak propagací jeho díla, kdy psal různé recenze a zprostředkovával psaní recenzí Marxových děl.
DK: Engels psal dokonce za Marxe články do newyorkských novin, když Marx ještě neuměl dostatečně anglicky. Říká se, že je nejméně pět, někteří tvrdí, že až sto článků, které pod Marxovým jménem napsal Engels.
Určitý vliv má Karel Marx i na dnešní české politické scéně. Mezi mimoparlamentní hnutí, která se k němu hlásí, patří i Strana demokratického socialismu. Její předseda Milan Neubert považuje hlavní pilíře Marxova učení za nadále aktuální a tvrdí, že kolaps komunistických systémů v Eurasii spíše potvrzuje Marxovo očekávání, že ke skutečné socialistické revoluci může dojít jen ve vyspělých průmyslových zemích (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hovoří Milan Neubert: Jsou některé věci, které sám Marx považoval za velice důležité. Ostatně Engels, když v roce 1883 Karel Marx zemřel, říkal, že z jeho pohledu jsou to dvě věci.
První je historický materialismus: V konečné instanci je určujícím faktorem dějin ekonomika – způsob, jak lidé vyrábějí a co konzumují.
Druhý faktor je analýza kapitalismu: Zvlášť dnes, ve fázi, kdy začíná ustupovat sociální stát, je v celé řadě aspektů analýza kapitalismu stále aktuální. Jsou tu totiž věci typu globalizace, které se znovu objevují.
Osobně bych dodal, že další podstatná věc Marxova učení je materialistická dialektika Ta tvrdí, že žádnou věc, kterou studujeme, bychom neměli studovat samostatně bez vztahu k jiným věcem.
Pád a absolutní kolaps systémů, které se nazývaly socialistickými nebo reálně socialistickými, proto neinterpretuji jako debakl Marxe, ale jako debakl těchto poněkud chybných interpretací.
Poznal Marx správně dynamiku vznikající průmyslové společnosti?
JH: Těžko říci. Marx nebyl čistý filozof. Marx byl vizionář budoucnosti a emancipace člověka. Proto je to složitější i s Marxovým materialismem. Známe totiž hlavně interpretaci jeho pojetí materialismu, ale Marx se také velmi zabýval lidským potřebami, člověkem. Z toho pramení humanistické interpretace marxismu.
Rozhodně se však Marxovi nedá upřít určitý postřeh, který se týkal analýzy společnosti, která se skutečně proměňovala od starého stavovského uspořádání k moderní industrializované a modernizované civilizaci. Nejde jen o podrobnou a věcnou analýzu, ale je to věda svého druhu, která objevuje celkové zákony lidstva. Navíc je to zkombinované s vizemi emancipované budoucnosti.
Jedním ze základních zákonů aplikovaných na soudobou společnost bylo, že v kapitalistické společnosti existuje nepřekonatelný rozpor mezi kapitálem a námezdními silami a že hlavní subjekt dějin bude v budoucnosti dělnická třída. Do jaké míry se tento zákon naplnil?
DK: Ve společnosti i v dějinách především neexistují žádné zákony, kterými by se řídil vývoj. To je základní nedostatek historicko-dialektického myšlení. Marx si velice bystře povšiml rodící se sociální vrstvy, kterou nazval třídou, ačkoliv třídou ještě nebyla. Pojem dělnická třída je sociálně-konstruktivní: Marx ji chtěl teprve vytvořit.
Třída, která se měla stát protikladem kapitálu, neměla sice výrobní prostředky a pracovala, aniž by měla celý výsledek své práce, ale také neměla žádné třídní vědomí jakéhosi celku, ani vědomí o své roli. Probudit v ní toto vědomí byla Marxova úloha a toužil proniknout do této nově se rodící vrstvy. Marx v ní totiž viděl zárodek budoucí společnosti.
Jak se ukázalo struktura toho, co Marx nazýval kapitalismem, se ubírala docela jiným směrem, než předpokládal. Tedy ne k větší koncentraci kapitálu pro hrstku lidí, proti níž bude stát zbídačená masa proletariátu, která potom velice snadno provede revoluci.
Realita je dnes úplně jiná: vlastnická struktura moderní společnosti naprosto nedopovídá Marxovým představám. Změnily se totiž výrobní prostředky i samotná povaha vlastnictví. Například v USA skutečně vlastní hospodářství hrstka vlastníků, ale těmi největšími vlastníky jsou penzijní fondy vlastněné důchodci. To je tak komplikovaná struktura, s kterou Marx prostě počítat nemohl.
Marx počítal také s tím, že vzniku nové společnosti musí předcházet diktatura proletariátu. Vede od této představy nějaká přímá cesta k praxi komunistických režimů? Hlavně tedy k jejich despotickým a vražedným rysům.
JH: O tom jsou tisíce knih, na toto téma jsou zpracovávány disertační práce atd. Těžko se to vyjadřuje jedním slovem. Osobně zastávám středovou pozici. Na jedné straně nemůžeme od myslitelů 19. století vést přímo linii k tomu, co se dělo ve 20. století. Děje se to nejen Marxe, ale třeba i u Nietzscheho.
Na straně druhé musíme držet určitou vazbu právě u Marxe. Marx není jen reprezentantem jedné ideologie, ale v jeho díle se naplňují všechny základní rysy ideologií, které jsou typické pro celou modernu. Určité věci, se kterými přišel, tak nalezneme v praxi režimů a pochopitelně i v myšlení 20. století. Takže opatrně, ale určitá vazba je nepřehlédnutelná.
Vešlo z jeho učení také něco do základů moderních společenských věd?
JH: To je také složité. Pro Marxe bylo typické pojetí vědy, které dnes už nesdílíme. To je pojetí vědy druhé poloviny 19. století, kdy je především ekonomie považována za vědu, která vyřeší základní otázky člověka a společnosti a málem vesmíru. Všichni relevantní myslitelé té doby se také proto zabývají hospodářstvím, ekonomií atd. To už nesdílíme. Věda dnes nemá všeobjímající rysy.
Je přesto něco na Marxově díle nezpochybnitelné a platí dodnes?
DK: V ekonomické oblasti asi těžko. Velký ekonom Keynes, na kterého se odvolává zejména levice, nazval Kapitál neužitečnou ekonomickou příručkou. Ovšem náš jazyk, kterým mluvíme o společnosti je plný Marxových termínů. Když se hovoří o kapitalismu, málokdo si uvědomuje, že jde o termín, který před Marxem neměl žádný praktický význam. Totéž platí o třídní struktuře společnosti, analýze společnosti z hlediska jejích zájmů apod. To mohou být výsledky, které působí dodnes.
JH: Můžu to potvrdit z hlediska mého oboru, historie, protože ve 20. století byla řada myslitelů, kteří se na Marxe odvolávali. To už je však opět věc interpretace, která je velmi proměnlivá. Jde o kritiku kapitalismu, třídní strukturaci společnosti až po analýzy společností závislých a nezávislých, bohatých a méně bohatých. Třeba angličtí historikové hlásící se k marxismu prosazovali v 70. letech feminismus. To už je pak právě věc interpretace.
Saské město, které v dobách Německé demokratické republiky neslo jméno Karla Marxe se už zase jmenuje Chemnitz, ale v několika západoněmeckých velkoměstech ulice Karla Marxe naleznete. Marxismus jako forma myšlení o moderní společnosti si udržuje pozice nejen ve zbývajících komunistických režimech, ale i na katedrách mnoha západních univerzit. Každý rok vycházejí desítky vědeckých studií tak či onak poznamenaných Marxovou třídní analýzou. Vliv Marxova myšlení je tedy cítit v různých oborech lidské činnosti na celém světě. V tomto smyslu je Marx přítomen i v globální civilizaci 21. století. I když pro denní praxi třeba čínských komunistů hraje čím dál menší úlohu, klasikem teorie zůstává a studenti politologie se jím musí zabývat stejně jako Lockem nebo Rousseauem. Marx tak je, ať se nám to líbí nebo ne, v mnoha ohledech naším současníkem.
(redakčně kráceno)