Poklidná invaze na Okinawu nakonec skončila měsíčním peklem

Okinawa – Zatímco 2. světová válka v Evropě skončila v květnu 1945 porážkou Německa, v Tichomoří se v té době krutě bojovalo. Na počátku dubna se armáda Spojených států společně s britskými, kanadskými, australskými a novozélandskými vojáky vylodila na ostrově Okinawa, který leží zhruba 500 kilometrů jižně od hlavních japonských ostrovů. Spojenci se tehdy nesetkali s velkým odporem, a proto poklidnou invazi překřtili na „Den lásky“. Nakonec se z poklidné invaze vyklubala jedna z nejtěžších bitev v Pacifiku - trvala 82 dnů (do 22. června 1945) a Američané v ní ztratili kolem 12 tisíc mužů. Na japonské straně zemřelo přes 100 tisíc fanatických obránců a několik desítek tisíc civilistů. Obavy z dalších obrovských ztrát byly jedním z hlavních důvodů, proč americký prezident rozhodl na samém konci války o použití nové zbraně - atomové bomby.

Cíl vojenské operace s kódovým označením Iceberg (Ledovec) byl jasný. Na největším ostrově v souostroví Rjúkjú měla po jeho dobytí vzniknout vojenská a letecká základna pro chystanou invazi do Japonska, vzdáleném necelých 340 mil. Bitva o Okinawu je známá i jako „ocelový tajfun“. Japonci proti spojeneckým cílům vyslali až 1500 sebevražedných pilotů kamikaze a ve shodě s kodexem samurajské cti Bušidó kladli vytrvalý odpor na místech a v situacích, kde to nikdo nečekal. Spojenci ještě před invazí bombardováním zničily většinu japonských letadel na ostrově. 

„Den lásky“ přerostl v „týdenní líbánky“ a nakonec všechny čekalo peklo

Do nejrozsáhlejší obojživelné operace v Tichomoří nasadily Spojené státy a Velká Británie 183 tisíc vojáků a masivní námořní síly. V prvních dnech po vylodění 1. dubna 1945 na západním pobřeží Okinawy byl japonský odpor mizivý. „Den lásky“, jak vojáci žertovně pojmenovali neočekávaný klid zbraní, postupně přerostl v „týdenní líbánky“ a američtí generálové dokonce prý začali vážně uvažovat o tom, že Japonci vyklidili ostrov bez boje. 

Velitel více než 100 tisíc odhodlaných japonských bojovníků, generálporučík Micuru Ušidžima, neplýtval při invazi silami na zastavení Spojenců. Místo toho stáhl své muže do centrální a jižní části ostrova, kde využili členitý terén a na nesčetných pahorcích a hřebenech vybudovali stovky odolných a dobře chráněných obranných postavení. Do důmyslného systému opevnění zahrnuli také linii středověkého opevnění a hradů. 

Na obou stranách frontové linie se brzy začaly kupit tisíce mrtvých. Pamětníci hovořili o peklu, když vzpomínali jak rychle se v subtropických podmínkách rozkládala těla padlých a jak měli každý večer kapsy plné červů. 

Během bojů poslali Spojenci ke dnu chloubu japonského námořnictva, největší bitevní loď světa Jamato. Z 2767 mužů na palubě se zachránilo pouze 269. Při kontrole první linie byl zabit také generálporučík Simon Buckner, který zavelel k přímému spojeneckému útoku na japonské bašty. Byl nejvýše postaveným americkým důstojníkem, který během druhé světové války zahynul pod nepřátelskou palbou. 

Bucknerův rozkaz stál životy 12 tisíc amerických vojáků, nicméně jeho strategie nakonec slavila úspěch. Bitva o Okinawu skončila 22. června 1945 úplným zničení japonské 32. armády. Rozhodující výhodou Spojenců bylo, že mohli - na rozdíl od Japonců - stále čerpat z obrovských rezerv a téměř bezedného zázemí. Japonští vojáci se podle rozkazu bránily do posledního dechu. Řada z nich, než aby padla do amerického zajetí, raději ukončila život vlastní rukou včetně jejich velitele Ušidžimy. 

Peklo v Okinawě urychlilo rozhodnutí o použití atomové bomby

Brutalita a vysoké ztráty na obou stranách v bitvě vedly amerického prezidenta Harryho Trumana k výroku: „Nechci žádnou další Okinawu nikde v Japonsku,“ a napomohly k jeho schválení jaderného útoku.