400 let od libeňského míru

Historický magazín z 21. června byl opět věnován jednomu z osmičkových výročí českých dějin. Právě před čtyřmi sty lety, v červnu roku 1608, stanulo před Prahou vojsko arciknížete Matyáše, který byl mladším bratrem tehdy panujícího císaře Rudolfa II. Hrozící válku nakonec odvrátilo uzavření takzvaného libeňského míru. O příčinách této události, ale také o problematice vyhlašování válek a uzavírání mírových smluv v ranném novověku hovořila moderátorka Marie Koldinská se svými hosty. Tentokrát přijali pozvání historici Pavel Bělina (PB) z pražské filozofické fakulty a Jiří Mikulec (JM) z Historického ústavu Akademie věd.

Můžeme zrekapitulovat známý bratrský boj Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše?
JM: Můžeme, ale velmi stručně a zjednodušeně, protože je to záležitost přinejmenším spletitá. Na celou věc lze nahlížet ze dvou rovin:
První je pohled Rudolfa II: Rudolf II. byl nejstarší syn a jako takový byl předurčený nástupce na trůn. Měl ovšem jeden problém – nikdy k Matyášovi (byl to třetí syn v pořadí) nenašel bližší vztah. Matyášovi byly čtyři roky, když Rudolf II. se svým mladším bratrem Arnoštem odjeli do Španělska na dvůr jejich strýce, španělského krále Filipa II. Takže když se pak devatenáctiletý Rudolf vrací, už je zatažen do vlády a s Matyášem se prostě míjí.
Další fakt je, že Rudolf II. byl skutečně nemocný člověk. Po roce 1600, kdy se jeho choroba rozvinula, trpěl mimo jiné také záchvaty stihomamu. Takže Matyášovi opravdu silně nedůvěřoval.
Druhý je pohled Matyáše: Matyáš byl člověk velice ambiciózní (tehdy se říkalo homo ambiciosus), ctižádostiví, který chtěl něčeho dosáhnout. Bránilo mu v tom ale především to, že byl třetím synem v pořadí. Když ale umřel druhorozený syn Arnošt, ke kterému měl Rudolf po celý život velmi dobrý vztah, Matyáš pochopil, že se pro něj otevírá cesta vzhůru.
To jsou hlavní kořeny bratrského boje v domě habsburském. V roce 1595 umřel totiž druhorozený Arnošt a už někdy okolo roku 1600 zaznamenáváme antipatie obou bratří. Potom přichází klíčový rok 1606, kdy Matyáš jako diplomat Rudolfa II. uzavírá příměří s uherskými rebely a snaží se o uzavření míru s tureckým nepřítelem. Rudolf II. na to reaguje velmi špatně, když to nejdříve přijme a potom odmítá.
Navíc v roce 1606 probíhá ve Vídní schůzka arcivévodů rakouského habsburského rodu, kteří Rudolfa II. de facto odepisují. Vědí, že je to nemocný člověk, který nemá perspektivu a škodí monarchii. Dohodnou se proto, že právě Matyáš bude jeho nástupce a že je fakticky hlavou monarchie. Když se toto Rudolf II. dozvěděl, bylo to samozřejmě velmi špatné.

Tím se otevírá cesta ke konfliktu, který končí před Prahou na Libeňském zámečku podepsáním libeňského míru. Evokuje to konec války. Kde jsou hranice mezi válkou a mírem v ranném novověku? Hovoříme o přímém vyhlášení války nebo je hranice rozvolněná, nejasná?
PB: Rozdíl mezi válkou a mírem je i současnému člověku pochopitelný. Je však stejně nezřetelný dnes, jako byl kdysi. Jeden podstatný rozdíl zde ovšem byl. Tehdy byla doba těhotná novodobým pojetím mezinárodních vztahů a mezinárodního práva.
Hlavním kodifikátorem se měl později stát nizozemský učenec Hugo Grotius, který zobecnil i některé zkušenosti z třicetileté války. Tam se objevuje celá řada pravidel pro vyhlášení nepřátelství, uzavření míru, jaký má být zvolen diplomatický jazyk, jaký je rozsah teritoriálních vod. (Šířka teritoriálních vod byla stanovena délkou dostřelu nejtěžších dělostřeleckých baterií, které mohly mocnosti umístit na mořském břehu).
Tehdy také doznívala jakási tradice nepořádku, nesouladu a byly zde též konfesionální rozdíly. Například řada mírových smluv nebo jednání o míru mezi habsburskou monarchií a tradičním nepřítelem Osmanskou říší je z dnešního pohledu nutno chápat jako příměří. Přinejmenším jedna strana (osmanská Vysoká porta) mírová jednání uzavřená z ďaury nepovažovala za dlouhodobě platná a při nejbližší příležitosti je vypovídala nebo porušovala. Totéž pochopitelně dělala recipročně i strana druhá.
Pak je zde i otázka rozkolu v západním křesťanstvu, tedy mezi katolickou reformou a protestantskou reformací: Rok 1608 je osudový tím, že byla zřízena unie protestantských knížat. O rok později byla zase zřízena liga knížat katolických. Katolíci mohli říci, že měli dobrou vůli, ale protestanti založili spolek, který ohrožuje jejich zájmy. Protestanti mohli oponovat tím, že sice založili svůj spolek, ale katolíci zase provedli rekatolizaci Donauvertu. Pod tlakem bavorského vévody tehdy došlo k rekatolizaci tohoto svobodného říšského města, kterému byla zaručena jistá svoboda vyznání. I katolíci by však mohli namítnout, že by k tomu nedošlo, kdyby protestanti holemi a kameny nenapadli poklidné katolické procesí. Pak se toho ale chopili různí (bereme to jako historicko-psychologický terminus technicus) podjebávači, kteří vzali věci do svých rukou a pak už to běželo samospádem.

Libeňský zámek, kde byl podepsán libeňský mír mezi Matyášem a jeho bratrem Rudolfem, prošel barokní a posléze rokokovou přestavbou, takže se příliš nepodobá objektu, kde se domlouvaly podrobnosti mírové smlouvy. O minulosti tohoto místa hovoří archivář a historik Zděnek Kovařík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Libeňský zámeček je nejstarší budova v Libni. První doložená zmínka o tomto zámku (původně tvrzi) je z roku 1437, i když neleze vyloučit, že je zámek podstatně starší (z poloviny 14. století). Renesanční přestavba proběhla až za doby panství Elišky Hoffmanové, takže v roce 1608, kdy zde byl podepsán libeňský mír, byla už gotická tvrz přestavěna v renesačním stylu. V roce 1622 prodal hrabě Nostitz libeňské panství a zámek Starému městu pražskému za 82.000 zlatých. Od této doby se historie panství píše společně s historií Starého města pražského.
Od roku 1622 sloužil zámeček jako letní sídlo pražských primátorů. Přijímaly se zde také různé návštěvy: V letech 1770 až 73 zde byla i Marie Terezie, v roce 1776 Josef II. Z Libeňského zámečku se také vedl korunovační průvod Leopolda II. na pražský hrad. Návštěv bylo ale samozřejmě mnohem více.
Jako letní sídlo pražských primátorů sloužil zámeček do 60. let 19. století. Potom pustl. Výraznou změnou byl rok 1883, kdy zde byl na návrh Vojtěch Náprstka a profesora Schauera zřízen vychovatelský ústav pro mravně zpustlou mládež. Tak zde vznikla pražská vychovatelna, která byla v roce 1908 přemístěna do nové budovy vychovatelny na Bulovce.
Potom zde byla vytvořena magistrátní úřadovna, protože v roce 1901 se Libeň stala osmou součástí Královského hlavního města Prahy.
Libeňský zámeček je směsicí tří architektonických stylů. Nejstarší gotická část je v západním traktu. Na to navazuje renesanční jižní trakt. Pozdně barokně-rokoková přestavba je ve východním a v části severního traktu.

Víme přesně, co se tam onoho června roku 1608 stalo?
JM: Důležitější je, co se stalo předtím. Ve chvíli, kdy byl Rudolf II. částí stavů zemí habsburské monarchie odstaven, se mocnářství polarizovalo. Rakouští, ale také moravští a uherští stavové vytvořili jakousi konfederaci a vyzvali Rudolfa II. k abdikaci ve prospěch Matyáše. V ten moment zavětřili čeští stavové a pochopili, že mají šanci přitisknout Rudolfa II. tím, že mu pomohou, a získat na něm nějaké, většinou náboženské, ústupky. Velmi důležité je, že čeští, lužičtí a slezští stavové zůstali Rudolfovi II. věrní. Na počátku roku 1608 tak táhne na Čechy vojsko moravských, uherských a rakouských stavů.
Než dorazí k Praze vedou se horečná jednání. Moravané se pomocí Karla ze Žerotína snaží přiklonit na svou stranu český sněm. Češi ale nechtějí. Nakonec ve velmi dramatických chvílích a diplomatických jednáních dochází k jakémusi kompromisu. Tím je smlouva, která měla rozřešit patovou situaci a zamezit válce.
Smlouva zněla tak, že ti, kteří byli proti Rudolfovi II., měli za panovníka Matyáše a těm, kteří stáli za Rudolfem, Rudolf zůstal. Takže Moravané, Rakušané a Uhři měli Matyáše jako uherského krále, moravského markraběte a rakouského arcivévodu. Naopak Čechům, Lužičanům a Slezanům zůstal Rudolf II. jako český král.Mimo to má Rudolf II. stále svou korunu římského císaře, protože to je věc, která se českého prostředí a habsburské monarchie vůbec netýká. O tom se rozhoduje na říšské úrovni, kdy jej volí kurfiřti.
Tato smlouva byla nakonec výhodná pro všechny, protože stavy si panovníky svým způsobem zavázaly, navíc to byl rozumný kompromis i pro Matyáše s Rudolfem.

To však mělo dopad na další náboženský i konfederační vývoj českých zemí. Ostatně za přímý důsledek událostí roku 1608 bývá považován i takzvaný Rudolfův Majestát zaručující náboženskou svobodu. Císař Rudolf II. jej vydal 9. července 1609. Majestát se stal v dalších letech zdrojem mnoha konfliktů mezi katolíky a nekatolíky. Je ale pravděpodobné, že alespoň na čas zabránil otevřenému střetu.
Jaká byla situace z hlediska svobody vyznání po vydání Rudolfova Majestátu, kdybychom to měli srovnat třeba se situací v říši po augšpurském náboženském míru nebo se situací ve Francii po vydání Ediktu nantského?
JM: Majestát byl pokusem, který šel proti směru vývoje – byla to slepá ulička na cestě k toleranci. Majestát nutil panovníka, aby uzákonil vícekonfesní prostředí. A to ve chvíli, kdy podle augšpurského míru platila v říšsko-německé říši zásada: čí země, toho náboženství (panovník rozhoduje o víře svých podaných). Majestát šel proti tomuto trendu a v podstatě neuspěl.
Devět let, kdy Majestát platil, byl neustálým jablkem sváru. Koneckonců jednou ze záminek začátku stavovského povstání v roce 1618 byl právě Majestát. Protestanti tehdy tvrdili, že jej katolíci porušují. Katolíci oponovali tím, že Majestát není právně dokonalý, takže mají právo likvidovat protestantské kostely v Hrobech a Broumově. Takže Rudolfův Majestát byl velmi rozporuplný. Nejsem si také jist, jestli prodloužil období, které vedlo ke konfesnímu střetu. Spíše ho urychlil.

Z hlediska vnitřní stability ranně novověkého státu byl tedy lepší augšpurský náboženský mír?
JM: Důležité je, co se skutečně stalo. A to byla rekatolizace. Ve střední Evropě existovalo ještě na počátku 17. století více území, kde bylo vícekonfesní prostředí. Bylo to Polsko, Uhry, rakouské a české země. Ovšem když sledujeme vývoj, všechny země si nakonec nějakým způsobem (i nenásilným jako v Polsku) našly cestu k monokonfesní společnosti.

Libeňský mír ve skromné podobě předjímá velké mírové kongresy 17. a zejména 18. století. Nakolik se změnila současná diplomatická praxe na vrcholných summitech od jednání za ranného novověku?
PB: S hrůzou jsem si uvědomil, že u nás máme stále spoustu lidí (mezi nimi i mnoho historiků), kteří nahlížejí na historické dění v Evropě z českého středobodu – myslí si, že české země byly středobodem veškerého dění. Není to pravda a na našem tématu se to potvrzuje přímo fatálně.
Libeňský mír i Rudolfův Majestát, léta 1608 až 1609 velmi pravděpodobně nic neoddálila, pokud naopak nepřiblížila fatální řešení v podobě třicetileté války. Tato souvislost je naprosto jasná.
Konflikt mohl propuknout i bez libeňského míru už v roce 1608, kdyby nebyl uzavřen mír mezi Španělskem a vzbouřenými nizozemskými provinciemi. Konflikt mohl též vypuknout už v roce 1609, kvůli sporu porýnských vévodství. To všechno určovalo podmínky vývoje mezinárodních vztahů. Vypuknutí třicetileté války zabránilo také zavraždění francouzského krále Jindřicha IV. Nebyl tedy důvod, proč by tento konflikt nemohl přerůst v náboženskou válku, která by zachvátila většinu Evropy už o deset let dříve.
Reakcí na vydání Majestátu, ke kterému byl Rudolf dotlačen, bylo Rudolfovo rozhodnutí použít vojska, které mělo původně zasáhnout do sporu o dědictví porýnských vévodství, na zvrácení politického vývoje v Čechách. Jde o vpád pasovských roku 1611, který skončil fatálně, ale je již předznamenáním událostí třicetileté války, která začne o sedm let později.
Takže každou mírovou smlouvu můžeme označit za kompromis. Když jsme pak u osmičkových výročí, připomenul bych cášský mír z roku 1748. O něm se tehdy poměrně neznámý diplomat, později kočí evropského spřežení, Václav Antonín hrabě Kounic vyjádřil tak, že to je kompromis shnilý a připravuje další válku.
Má tedy vůbec smysl vést války, jejichž výsledkem jsou shnilé kompromisy? Možná by stačily velkoryse založené policejní akce nebo nějaké jiné civilizované prostředky.

(redakčně kráceno)