Měnová reforma a Čepičkova armáda

Historický magazín z 28. června byl věnován měnové reformě z června roku 1953. Vedle toho, co k ní vedlo a jak ji obyvatelé republiky přijali, se snažil popsat, jakou roli při její přípravě sehrála československá armáda. A to jak při samotném plánování a provedení této obrovské loupeže zorganizované státem, tak při potírání nepokojů, které reforma vyvolala. Moderátor pořadu Eduard Stehlík si k tomuto tématu pozval historiky Jiřího Pernese (JP) z Ústavu soudobých dějin Akademie věd a Jaroslava Láníka (JL) z Vojenského historického ústavu.

Co vedlo československé komunisty k provedení měnové reformy, když jim muselo být jasné, že nepůjde o příliš populární krok?
JP: Byla to nezbytnost. Komunistický režim se od roku 1951, 52 ocitl v hluboké ekonomické, sociální i politické krizi. Peněžní reforma pak měla být prvním krokem k jejímu překonání. Navíc byla měnová reforma provedena ve všech okolních státech komunistického bloku včetně Sovětského svazu. Československo bylo také poslední, kde byl přídělový systém vázaný na lístky. To bylo třeba odbourat právě měnovou reformou.

Jakým způsobem se v hospodářství projevovala změna a zostřování mezinárodněpolitické situace – přípravy k eventuální třetí světové válce?
JL: Přes halasně propagované úspěchy se první pětiletka nacházela v hluboké krizi. Způsobila to jednostranná orientace na těžký průmysl a z toho vyplývající obrovské investice do dolů, hutí, strojírenských závodů a také do nově budovaných kapacit. V roce 1951 se odhaduje, že bylo zahájeno 20.000 staveb. Je jasné, že při tak enormním množství se nepodařilo klíčové kapacity uvést do provozu. To pak v celém hospodářství způsobovalo dominový efekt.
Orientace na těžký průmysl byla ale též způsobena tím, že celá ekonomika procházela výraznou militarizací. Stoupala výroba zbraní, neboť bylo třeba vyzbrojit a přezbrojit celou armádu.

Byl tam nějaký časový efekt, kdy armáda musela být do určitého data připravena na eventuální konflikt?
JL: Ještě v druhé polovině 40. let byl přijat výzbrojní program, který za hlavního nepřítele nadále považoval Německo. Analogicky se situací po první světové válce se uvažovaloo tom, že Německo bude dalšího konfliktu schopné za patnáct až dvacet let. Armáda tak měla čas až do poloviny 60. let.
Situace se v letech 1947 a 48 dramaticky vyhrotila, až nakonec v lednu 1951 došlo k přijetí nového výzbrojního programu. Šlo o takzvanou zbrojní tříletku, která měla připravit československou armádu na konflikt, který měl vypuknout v letech 1953-54.

Dá se vysledovat, jak obrovské finanční prostředky byly vynaloženy na tuto celkovou militarizaci průmyslu i celé společnosti?
JL: Možné to je, nesmíme ale vycházet z oficiálních údajů, které byly tehdy zveřejňovány. Ty byly totiž úmyslně snižovány, aby se ocitly pod 10% výdajů státního rozpočtu. Skutečná částka byla mnohem vyšší, pohybovala se okolo 20%.
Především je nutné si uvědomit, že armáda měla v polovině roku 1953 300.000 mužů. Tuto armádu bylo třeba živit, šatit a také vyzbrojit. Další značné investice musely jít do výstavby celého zbrojního průmyslu, protože ten byl po roce 1945 utlumen. A takové osvědčené podniky, jako byla Škodovka apod., byly zcela vytíženy dodávkami investičních celků do Sovětského svazu.

Jakým způsobem reagovala společnost? Obrovské náklady na zbrojení se zákonitě musely promítnout do života normálních lidí.
JP: Dopady na všední život byly všestranné. A to nejenom v tom, že preference těžkého zbrojního průmyslu způsobovala, že chybělo zboží běžné denní spotřeby – produkty lehkého průmyslu. Projevovalo se to ale také v nedostatku základních potravin, protože místo toho, aby se u nás vyráběly pásové traktory, vyráběly se tanky. V této době také docházelo k nucené kolektivizaci zemědělství. Komunisté ovšem neměli zemědělcům co nabídnout kromě rozorání mezí a společného ustájení dobytka.
Kromě toho se armáda stávala dominantní silou společnosti. Komunisté navíc prováděli čistky v důstojnickém sboru a vyřazovali lidi, které pokládali za nespolehlivé, a místo nich naváděli nové, politicky uvědomělé. To pak vedlo k tomu, že odčerpávali kvalifikované, politicky spolehlivé dělníky z různých profesí, na jejichž místa museli přijít noví lidé. To se na počátku 50. let projevilo významným vzrůstem zaměstnanosti žen. Ty přicházely z domácností na místa, která opustili muži, kteří odešli do těžkého nebo zbrojního průmyslu nebo do armády.
Takže dopad militarizace byl skutečně všestranný. Projevovalo se to třeba i tak, že v určité době byla všechna nákladní auta preventivně natřena armádní khaki barvou, aby byla připravena na případný válečný konflikt.

Existovaly ještě nějaké další negativní dopady militarizace? V některých továrnách snad byly dokonce rekvírovány stroje?
JL: Ano, stávalo se to. Rozsah zbrojní výroby byl tak obrovský, že nebylo možné v tak krátké době vyrobit stroje k výrobě zbraní. Proto docházelo k soupisům těchto strojů v civilních podnicích. Jestliže pak komise rozhodla, že jsou nedostatečně využity nebo je armáda nemá k dispozici, byly z těchto závodů odebírány. To samozřejmě působilo těžkosti.
Někdy ovšem docházelo k určitým vynuceným úsporám, které měly značně dlouhodobý charakter. Československé hospodářství se tehdy potýkalo především s nedostatkem legovacích přísad do speciálních typů ocelí, které jsou pro zbrojní výrobu nezbytné. Proto se například snižovaly parametry elektrárenských kotlů. Ty pak byly vyráběny na mnohem menší tlak páry. Aby se zaručil stejný objem výroby elektrické energie, bylo k tomu potřeba vytěžit mnohem větší množství uhlí.
Zcela zřejmě se nedostatky projevovaly také v traktorech, nákladních i osobních automobilech, motocyklech atd. Tam plnění pětiletky tragicky zaostávalo za původními záměry.

Jak byla měnová reforma připravena? Jaké byly směnné kurzy? Jak probíhala výměna starých finančních prostředků za nové?
JP: Měnovou reformu připravovali komunisté ještě za života Klementa Gottwalda. Tam se tragicky projevilo to, že Gottwald soustředil všechnu iniciativu do svých rukou. Když pak zemřel, bylo potřeba ji odložit až do vyřešení mocenských poměrů v čele státu a strany.
Měnová reforma spočívala na několika zásadách. Především to bylo na tom, že staré peníze přestaly platit a v platnost vstoupily peníze nové, vytištěné v Sovětském svazu.
Současně s měnovou reformou přestalo platit přídělové hospodářství. Lístky, které opravňovaly lidi k tomu, aby si koupili boty, potraviny, textil, byly zrušeny. Lidé tak mohli v obchodech nakupovat jen za peníze, což do té doby nebylo možné. Ovšem ani pak to nebylo jednoduché, protože si sice teoreticky mohli koupit, co chtěli, ale prakticky to nešlo, protože zboží neexistovalo.
Kurz byl do částky 300 korun nastaven na 5:1, od vyšších částek 50:1. Postupně se pak kurz neustále měnil, takže lidé v podstatě přišli o většinu svých úspor.

Narazil jsem na zmínku, že existovaly politické výjimky, kdy zasloužilým členům strany, národním umělcům byly v příznivějším kurzu měněny vyšší obnosy peněz.
Celá reforma však byla skvěle naplánována a utajena. Lidé se o ní dozvěděli v sobotu večer, v neděli byly všechny obchody zavřeny, takže nebylo, kde utrácet. Jak se na tom podílela armáda?
JL: Armáda měla především asistenční roli. Ta začala být plněna už 24. května, kdy armádní jednotky vyzvedly v Mukačevu bedny s novými penězi. Ty potom přepravily do devatenácti krajských středisek a umístily v kasárnách do NZ (nedotknutelných zásob) skladů. Tehdy nebylo nic zvláštního, že přicházejí ze Sovětského svazu bedny, o jejichž obsahu nikdo nic neví. Takže se všichni domnívali, že se snad jedná o nějaké nové typy zbraní, a nikdo po tom nepátral.
V předvečer reformy, 31. května, armáda zajistila rozvoz nové měny do okresů a v rámci těchto okresů. Po celou dobu armáda také plnila určitou strážní funkci: doprovázela transporty peněz, hlídala vybrané objekty, což byly především objekty krajských velitelství, ale i krajských a okresních výborů komunistické strany. Samozřejmě také střežila směnná místa a pobočky Státní banky československé apod.

JP: Provedení měnové reformy musel projednat samozřejmě Üstřední výbor Komunistické strany Československa. Utajení šlo tak daleko, že členové ÚV sice byli pozváni na zasedání, ale na pozvánce nebylo napsáno, že budou jednat o peněžní reformě, nýbrž o výsledcích okresních konferencí strany, které tehdy probíhaly. Až na místě se dozvěděli, že se připravuje vydání zákona o peněžní reformě.
Utajení tedy skutečně bylo na jedné straně absolutní. Ovšem na druhé straně dnes máme k dispozici paměti a deníkové zápisky různých lidí té doby, které byly publikovány po roce 1989. Mám hlavně na mysli vzpomínky doktora Josefa Charváta, který velmi plasticky popisuje, že se o chystané měnové reformě mezi lidmi vědělo. Za důsledek to mělo šílenou nákupní horečku. Charvát píše, že jsou před obchody fronty, jaké nepamatuje ani za prvnía druhé světové války, když lidé kupují úplně všechno, co vykoupit lze.

Hovořil jsem s jedním důstojníkem, který měl za úkol rozvážet nové finanční prostředky. Ten říkal, že byli jednoho dne sezváni do kanceláře, tam zamčeni, odpojen telefon, rodinám bylo sděleno, že se vrátí za několik dní. Jeho manželka si tehdy myslela, že se vrátí ze Sibiře za dvacet let.

Na vlastní provedení měnové reformy z června 1953 a důsledky, které ji provázely, před pěti lety zajímavě vzpomínal ekonom František Vencovský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tou dobou jsem byl zaměstnán v pobočce státní banky v Humpolci a prožíval jsem všechno, co se kolem toho odehrávalo. To znamenalo výměnu peněz, přepočítávání peněz, seznamy. Byla to nesmírně detailní práce. Jakmile jsem se dostal mezi lidi, všichni věděli, že jsem ze státní banky, takže si mysleli, že musím něco vědět. Všechny otázky se soustředily na to, co bude s obligacemi, akciemi, dluhopisy, které byly v roce 1945 zablokovány. Lidé nechtěli věřit, že budou všechny anulovány. Lidé sice celkem čekali, že bude reforma a že dostanou méně nových peněz. Ovšem šokovalo je anulování zablokovaných vázaných vkladů, z kterých tak nebylo vůbec nic.
Když se v roce 1945 zablokovaly cenné papíry, zablokovaly se i všechny pojistky. Ty se při měnové reformě anulovaly a nic z nich nebylo. Lidé tak přestali věřit v pojištění. Pohled byl úplně jiný: budoucnost si můžeš zajistit pouze spořením, systém pojištění nepřipadá v úvahu. A i kdyby zde byla jen teoretická šance, lidé by stejně nevěřili, že se to nebude opakovat.

Které vrstvy obyvatelstva byly měnovou reformou postiženy nejhůře?
JP: Antonín Zápotockýtvrdil, že je tato reforma namířena hlavně proti bývalým vykořisťovatelům, kteří mají nashromážděny velké zásoby peněz. To ale nebyla pravda. Měnovou reformou byly zasaženy všechny vrstvy společnosti, nejvíce pak asi dělnictvo. Byli postiženi ti, kteří měli nějaké vázané vklady a pojistky, ale byli postiženi i ti, kteří třeba šetřili dceři na věno, chtěli si koupit motocykl nebo spláceli dům.
Druhá skutečnost, která obyvatelstvo postihla, bylo to, že v době, kdy fungovalo přídělové hospodářství na lístky, byli rodiny s dětmi nebo zaměstnanci v těžkém průmyslu preferováni. Takže měli větší nárok na odběr masa, mléka, zeleniny apod. O tyto výhody v důsledku měnové reformy přišli.

Měnová reforma se lidem pochopitelně nelíbila. Objevily se nějaké negativní reakce, stávky, vzpoury?
JP: Bezprostředně první den po reformě došlo ke stávkám a vzpourám. Důležité je říct, že to nebylo na celém území republiky a že to nebyly takové vzpoury, které by mohly režim povalit. Takže probíhaly stávky v továrnách a demonstrace v ulicích větších průmyslových měst. Nejvýraznější vzpoura proběhla v Plzni, kde můžeme hovořit o tom, že se povstalci zmocnili vlády nad městem asi na dvacet hodin, než se komunistům podařilo situaci stabilizovat.

Jakým způsobem zasahovaly v těchto případech bezpečnostní složky?
JL: Na potlačení nepokojů v Plzni se podílely ministerstvo vnitra jednotkami pohraniční a vnitřní stráže, dále Lidové milice (značná část milicionářů byla speciálně přivezena z Prahy) a jednotky armády. Nebyly přitom nasazeny jednotky dislokované v Plzni, ale ty, které byly umístěny v jejím okolí. Tyto jednotky čítaly přibližně 1.300 mužů. Jinak proti demonstrantům byl celkově nasazen asi dvojnásobný počet osob. Těm se podařilo asi po dvou hodinách vytlačit demonstrující z náměstí a postupně je drobit do menších skupin, které poté pacifikovaly.

Jak vlastně proběhla měnová reforma v armádě?
JL: Zde je potřeba rozčlenit armádu do několika skupin. Asi nejklidnější průběh měla u vojáků základní služby, protože ti u sebe samozřejmě žádné větší finanční prostředky neměli a také neexistovalo spojení s rodinou.
Určité nepokoje bylo možno zaznamenat u pracovníků vojenských stavebních podniků. Například pracovníci z ARMASTAVU Plzeň se tamních nepokojů přímo účastnili.
Byly značné obavy z toho, jak se zachovají příslušníci Pomocných technických praporů (PTP) zejména na Ostravsku a dalších pánevních oblastech, kde byli nasazeni v obrovském počtu (odhaduje se 10.000 lidí). Ti však kupodivu zůstali vůči reformě takřka neteční.
Pokud jde o důstojnický sbor, byli tam kromě těch, kteří splnili, co od nich strana očekávala, i projevy nesouhlasu. Někteří důstojníci se dokonce zúčastnili protestních akcí, za což pochopitelně zaplatili, protože se neosvědčili.
Docházelo i k určitým podvodům: V příznivém kurzu 5:1 bylo možné vyměnit finanční obnos jen do 300 korun. Někteří důstojníci se proto pokoušeli rozdat další částky vojákům základní služby. Tímto způsobem pak chtěli hranici 300 korun i několikanásobně překročit. Pro armádu byla také zřízena speciální výměnná střediska, takže se stávalo, že důstojníci nebo jejich rodinní příslušníci měnili dvakrát – ve vojenském i v civilním. Samozřejmě se na to přišlo a začasto to znamenalo konec jejich kariéry.

Armáda v průběhu měnové reformy zjistila některé pro ni negativní věci?
JL: Co se týče zabezpečení dopravy (jak silniční, tak letecké) žádné velké problémy nenastaly. Určitou tragickou dohru představovaly dopravní nehody, při nichž zahynuli tři příslušníci armády. Ukázalo se ale, že armáda není připravena co se týče radiových i jiných pojítek a především šifrovací služby. Vyšlo najevo, že jsou tyto prostředky technicky špatné (slabé nebo zastaralé) a že jejich obsluhy dostatečně neznají, jak je ovládat, šifrovat apod.

Jak KSČ vyhodnotilo průběh měnové reformy a co potom následovalo?
JP: Vedení komunistické strany počítalo s tím, že provedení měnové reformy vyvolá nepokoje či určitou nespokojenost. Přesto je rozsah bouří zaskočil. Bylo to docela nepředvídatelné, protože například velkým průmyslovým centrům, jako bylo Brno, se nepokoje vyhnuly. Naopak došlo k bouřím ve Vimperku a Strakonicích, což jsou města poměrně malá. Zkrátka nepokoje a nespokojenost překročily míru, kterou režim očekával.
Proto se vztah k měnové reformě stal objektem jakýchsi pohovorů, které vedli komunisté se svými členy a s dělníky. Dokonce se to zapisovalo i do kádrových materiálů, kde bylo zapsáno, jaký měl dotyčný člověk v té době vztah k měnové reformě.
Potom na to reagoval Antonín Zápotocký na poradě krajských tajemníků komunistické strany, která se konala v létě 1953 v Míčovně Pražského hradu. Tam vystoupil s tím, že se u nás buduje falešný kult dělníka a že neznamená, že když je někdo dělník, že má právo vystupovat proti komunistické moci. K tomu dodal, že dělnictvo samozřejmě podporují, ale jen do okamžiku, než se přidají na stranu nepřítele, jak se v mnoha případech během reformy stalo.

Jakým způsobem ovlivnila měnová reforma vztah lidí k režimu? Otřásla vírou některých?
JP: Nejen některých. Značnou část společnosti dosti otrávila. Dokonce i nové komunistické elity, které si po únoru 1948 strana vybudovala, ztratily víru v komunistický režim. Měnová reforma byla vyvrcholením hluboké sociální, ekonomické i politické krize, kterou komunistický režim procházel.
Skutečností ovšem je, že ve druhé polovině roku 1953 a letech následujících si komunistický režim uvědomil, že musí společnost získat na svou stranu. Podnikl proto celou řadu sociálních a politických opatření, kterými se mu podařilo odbourat propast mezi ovládanými a ovládajícími.

(redakčně kráceno)