Blaník a Říp – mytické hory českých dějin

Historický magazín z 5. července byl věnován dvěma významným horám, které patří k symbolickým centrům české historické paměti. Naše vnímání minulosti totiž utvářejí nejen významné události a osobnosti, ale také důležitá místa spjatá s historií. Přední pozici v národní topografii zcela jistě zaujímá hora Říp a samozřejmě hora Blaník. O památných vršcích české historie i mytologie hovořili historik Jan Rak (JR) z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Eduard Maur (EM) z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, autor knihy Paměť hor.

Kdy jste si uvědomil, jak důležité jsou hory pro naše vnímání minulosti?
EM: Historickou pamětí jsem se zabýval delší dobu. Významným impulsem byl pro mne francouzský výzkum Pierra Nory, který se zabýval takzvanými místy paměti a který našel pokračování v Německu a dalších zemích. Když jsem potom přemýšlel o tom, co k takovémuto výzkumu použít u nás, napadaly mne hory. Možná tam zvítězil i můj starý turistický zájem, taky rodácký, protože jsem z Plzně a mám blízko na Šumavu a Chodsko. Myslím, že to nakonec byla správná volba, protože se ukázalo ledacos zajímavého.

Jistě to souvisí s českou národní mytologií. Je spojení české národní topografie s horami něčím specifické nebo je to podobné jako u jiných národů?
JR: V zásadě je to stejné, protože evropské nacionalismy (ačkoliv se vymezují proti sobě) jsou k uzoufaní podobné. Když národní paměť, nová ideologie, potřebuje konkrétní místa, ke kterým by se mohla vztahovat, pochopitelně si vybírá hory. Tedy země a národy, které mají hory si je vybírají. V Holandsku bychom jich jistě našli méně než u nás.

Nejlepšími příklady v našem případě jsou hory Říp a Blaník, které zakotvily v českém historickém povědomí už před mnoha staletími. Jiří Rak o tom hovořil na úpatí Řípu a Eduard Maur na Blaníku u takzvané Veřejové skály, odkud by měli vyjet blaničtí rytíři, až bude české zemi nejhůře (přepis doplňujících rozhovorů):
JR: Úpatí hory Říp je úpatím českých dějin, protože první česká, Kosmova kronika přináší zakladatelskou pověst o vzniku národa právě sem. Podle ní praotec Čech se svou družinou přišel do této neobydlené, ale úrodné a bohulibé země, došel na vrchol Řípu, rozhlédl se a uviděl krajinu. Pak své družině sdělil slavnou větu o zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, kde se usadí a vzdělají. Jediné, co neměla bylo jméno, tak se rozhodlo, ať se jmenuje po praotci Čechovi Čechy. Takže podle kronikářského pojetí, české dějiny skutečně začínají zde.
Čechovskou pověst potom převzaly další a další kroniky, které ji rozšiřovaly, přidávaly k ní Čechovo příbuzenstvo, vytvářely genealogie jeho družiníků, uváděly místo, kde byl Čech pohřben atd. Tato pověst tak fungovala přes Dalimila a další kronikáře až k Hájkovi. My ji známe z pojetí Aloise Jiráska ze Starých pověstí českých. Říp je tak opravdovým začátkem českého mýtu, příběhu českého národa.

EM: Blaník vstupuje do historie velmi dávno, již v 1. tisíciletí před naším letopočtem, kdy bylo na jeho vrcholu vybudováno keltské hradiště, jehož pozůstatky jsou tam dodnes. Pak se však z dějin ztrácí a vynořuje se až kolem roku 1400. Z této doby je dochováno několik zpráv o tom, že v okolí řádili lapkové, kteří měli na Blaníku svou skrýš. Jsou zvěsti o tom, že zde byl hrad, který byl roku 1402 obléhán vojskem krále Zikmunda.
Další zprávy pocházejí už z doby husitské, kdy se již nemluví o hradu. Ten byl totiž nejspíše zničen při obléhání nebo při husitských válkách. Potom máme zprávu o tom, že horu Blaník obsadili v srpnu roku 1420 Táboři. Ti pod kopcem vypálili ženských klášter v Louňovicích. Později odsud byli vypuzeni.
Právě z 15. století máme dva záznamy proroctví, ve kterých už je zárodek blanické pověsti. Jde o dva na sobě zcela nezávislé texty. První je takzvané vidění Oldřicha z Rožmberka. V něm tento významný katolický velmož vykládá kterak spatřil nejdříve zkrvaveného Krista, pak Husa s pochodní, potom velkého psa, který Husa pozřel, a svatého Václava, který mu vyložil, že to znamená, že bůh bude Čechy trestat 247 let různými bludy. Nakonec se objevil velký strašný muž, který na Blaníku zapálil hromadu slámy. V tomto vidění se nám tedy objevuje jak svatý Václav, tak Blaník jako jakési mystické místo.
Druhý text je proroctví Mikoláše Vlásenického, což byl jihočeský sedlák, který se v druhé polovině 15. století stal vůdcem náboženské sekty radikálních husitů. V jeho proroctví je již celé jádro mýtu, jak ho známe z pozdější doby. Vyskytuje se v něm tíživá situace Čech, která je předpovězena různými úkazy. Jedním z nich je, že stromy na Blaníku mají sesychat z vrchu. Pak je to rozhodná bitva, ke které mělo dojít pod Blaníkem směrem k Načeradci u vsi Rejkovice. Do té mělo zasáhnout boží vojsko ukryté v Blaníku. To přitom nebylo složeno jen z rytířů, ale v původním znění vyjdou jak pěšáci, tak jízda. Později se pěšáci ze všech pověstí vytrácejí. Po příchodu blanických vojsk dojde k přemožení nepřítele a konečnému vítězství.

Říp i Blaník měly v české historické paměti nezastupitelné místo už od středověku, ale jejich vnímání se v průběhu staletí přeci jen měnilo. Jaké byly posuny v jejich chápání, k nimž docházelo s příchodem 19. století?
JR: Na počátku 19. století se začíná formovat moderní nacionalismus. Nacionalismus je de facto sekularizované náboženství, protože od něj přejímá různé formy, formule i rituály, mezi něž patří i poutě. Takže pozornosti vlastenců nemohla uniknout hora Říp, i když ji znali spíše z Hájka než z Kosmovy kroniky.
Říp vlastence upoutal zakladatelským momentem. Navíc je zaujalo, že podle kronikářů Čech přichází do pusté země. To znamená, že mírní Slované nedobývají své území, ale přicházejí do opuštěné země, kterou vzdělají, obdělají a donutí ji přinášet úrodu. V polemice s německými spoluobčany je to poukaz na to, že českému národu přísluší právo prvorozenství v zemi – my jsme zemi obsadili a vzdělali a teprve pak přišli oni.
Další moment, na který se zapomíná, je že kousek od Řípu, nedaleko za Roudnicí, probíhala jazyková hranice. Takže Říp nebyla hora uprostřed Čech, jak jej vnímáme dnes, ale hora pohraniční, která chrání jádro českého území proti německým vlivům.
Temeno posvátného Řípu se tyčí ve výšce 456 metrů. Když ještě nebyl zalesněný, bylo možné se dívat kolem do krajiny. To je i jedno z vysvětlení názvu Říp, kdy se vyskytuje v Dalimilově kronice, že praotec Čech zří (zřít) dolů. Vysvětlení tohoto prapodivného názvu je ale více. Mluví se o tom, že to připomínalo hřib (Říp) nebo že jde ještě o předslovanské
pojmenování. Nás však zajímají pocity vlasteneckého Čecha 19. století, který zde stanul s dojetím, že stojí v kolébce svého národa.

EM: Blaník zaujal v národní paměti 19. století zcela mimořádné místo hned vedle hor, jako byl Říp nebo na Moravě Hostýn a Radhošť. Bylo to proto, že blanická pověst neobyčejně dobře vycházela vstříc tehdejším představám ideologů českého národního hnutí. V blanickém mýtu bylo totiž velmi dobře možné identifikovat dva důležité motivy. Šlo o motiv naděje na poslední vítězství a o motiv probuzení – blaničtí rytíři se probouzejí, stejně jako se probouzí český národ po staletém spánku. Blaník tak upoutal mimořádnou pozornost. V roce 1848 vzniká řada písní s tématikou Blaníku. V roce 1849 píše Tyl své drama Jiříkovo vidění, ve kterém posílá Jiříka do blanického podzemí.
Blaník pak znovu ožívá v 60. letech 19. století. Od roku 1868 dochází k velkým shromážděním na významných místech, z nichž jedním byl právě Blaník. Shromáždění začala táborem na Řípu a přenesením základního kamene k Národnímu divadlu. Hned za ním následoval kámen z Blaníku. Ten byl vezen v slavnostním průvodu z Louňovic a vítán v jednotlivých vesnicích slavnostními řečníky.

Co se děje v druhé polovině 19. století s českou národní topografií? Mění se od základu nebo se jen nově transformuje v souladu s nově nastalou politickou a společenskou situací?
JR: České prostředí se sekularizuje, takže klasická poutní místa jako Svatá Hora nebo Stará Boleslav se stávají ryze konfesionální záležitostí. Zatímco národní a integrující záležitostí se stávají místa nějakým způsobem spjatá s dějinami. Jde o dva prvky, které na to zapůsobily. Prvním je hledání základních kamenů pro Národní divadlo. Druhým jsou protestní shromáždění, která se přejmenovala na tábory lidu. Ty potom vytváří základní topografii: jde o místa výrazná a spojená s významnou osobností nebo událostí, ke které se nové národní pojetí českých dějin hlásí.

Takže lze říci, že na konci 19. století stará forma získává nový obsah?
JR: Zůstává místečkem na mapě: Koná se tam pouť, řeční se tam a sekulární taškařice, které byly i při náboženských poutích, se samozřejmě konají i na poutích nacionálních. Prostě si je nemůžeme představovat bez občerstvení.

Dalo by se předpokládat, že po roce 1918 důvod pořádat podobné akce vymizí. Co se děje po roce 1918 s památnými místy?
EM: Trošku se situace mění, protože odpadly některé důvody, proč se shromáždění konala. Nešlo už o protestní shromáždění, jak tomu bylo na přelomu 60. a 70. let 19. století, ale byla to shromáždění třeba na oslavu vzniku Československa, byla to shromáždění jednotlivých politických proudů za prosazení jejich zájmů. Takže aktivita byla mnohem rozdrobenější a nedosahovala takového významu a ohlasu jako v druhé polovině 19. století.

Úplně jiná situace nastává po roce 1948. Co se vlastně děje s mytickými horami v 50. letech?
JR: Děje se to, co se děje s celou českou historickou tradicí. Zdeněk Nejedlý napíše Komunisté - dědici velkých tradic českého národa, kde vezme celou národní paměť, jak se vytvořila během národního obrození, posune ji doleva a nabarví na červeno. Takže všechno zachová, jen k tomu přidá punc pokrokovosti, čímž to definitivně zdiskredituje.
Už v meziválečném období se mění mentalita lidí, svět se modernizuje a krojovaná pouť na památné místo by se pomalu měla odkládat do muzea. Nejedlý ji tady však používá k tomu, aby přispěla k legitimizaci komunistické moci.

Jak se díváte na dnešní pokusy politiků využívat Říp, Blaník a podobné hory pro svou sebeprezentaci?
JR: Je to vyloženě konjunkturální záležitost. Je to snaha využít zbytků symbolického potenciálu, který v těchto místech je. Používají vlastně slavné jméno jako jakousi značku, s kterou se snaží spojit tu či onu poltickou stranu.

EM: Vždy v tom byla snaha využít podobná místa pro politický záměr. Takže to není něco obzvlášť nového. Navíc v obecném povědomí mají tato místa už jiný charakter než v 19. století. Proto pokusy je nějak využít nejsou nijak zvlášť zdařilé a často se setkávají spíše s opačným výsledkem, než byl jejich záměr.

Je to problém jen naší současnosti nebo jakási rozpačitost k paměti hor bude typická i pro 21. století?
EM: V každém případě je paměť hor i dalších míst velmi pevná. Bude se proměňovat, bude se posouvat do jiných rovin, asi jako se posunula paměť Blaníku ve Smoljakově a Svěrákově hře. Jinak se ale nějakým způsobem bude udržovat velmi dlouho.

JR: Zvláště paměť hor zůstane, protože hory jsou krásné, bude se na ně chodit. Vždy je pak příjemné si to obohatit vyprávěním pověstí. Do popředí se ale bude dostávat spíše aspekt turistický, komerční i estetický, zůstane také aspekt národní, nebude však primární.

(redakčně kráceno)