Komunističtí lídři měli jasno a byli většinou pro invazi

Praha - Sovětský svaz poslal do Československa společně s NDR, Bulharskem, Maďarskem a Polskem tanky, aby tu zahubily kontrarevoluci, která by mohla nakazit i revoluční hnutí u nich doma. Těžko lze odhadnout, jaké procento veřejnosti v těchto zemích tyto obavy sdílelo, v každém případě tisk a oficiální představitelé v zemích agresorů invazi tleskali. K tomu se připojil i kubánský komunistický lídr Fidel Castro a další komunistické strany v Latinské i Severní Americe, ve Vietnamu nebo v Severní Koreji.

Invaze bude, i kdyby měla vypuknout třetí světová

Tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv podle pozdějších pramenů zpočátku nebyl vojenské invazi přímo nakloněn a snažil se taktizovat. Takzvaná Brežněvova doktrína omezené svrchovanosti socialistických zemí však vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v srpnu 1968 přímo umožnila.

K nejtvrdším kritikům kontrarevoluce v ČSSR a k hlavním iniciátorům jejího potlačení mezi tehdejšími vůdci zemí socialistického bloku patřili první tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władyslav Gomułka a šéf Jednotné socialistické strany Německa Walter Ulbricht. Ten prý byl dokonce uražen, že do obsazení Československa byla zapojena východoněmecká armáda jen symbolicky. Obavami z ohrožení socialismu se netajil ani předseda rady ministrů Bulharska Todor Živkov, z jehož úst údajně poprvé zazněl návrh zachránit Československo vojensky. Ke kritice vývoje v ČSSR a k tezím o nutnosti vojenského zásahu se připojil i jinak velmi opatrný vůdce maďarských komunistů János Kádár. Invaze bude, i kdyby to mělo vést k rozpoutání třetí světové války, prohlásil tehdy sovětský ministr obrany Andrej Grečko.

Mezi stoupence potlačení obrodného procesu vojenskou silou patřili také někdejší sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaj Podgornyj, první tajemník ÚV KS Ukrajiny Pjotr Šelest a šéf KGB a pozdější Brežněvův nástupce Jurij Andropov. Předseda rady ministrů SSSR Alexej Kosygin na podzim 1968 v Praze podepsal dohodu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území.

Sovětská Pravda to napsala jasně

„Další zostření situace v Československu se dotýká životních zájmů Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, zájmů bezpečnosti států socialistické soustavy. Nebezpečí socialistickému zřízení v Československu je současně nebezpečím pro základy evropského míru,“ píše se v dokumentu otištěném po srpnu v sovětské Pravdě. Intervenční armády měly být podle Pravdy „ihned odveleny, jakmile bude zlikvidováno vzniklé nebezpečí pro socialistické vymoženosti v Československu, nebezpečí pro bezpečnost zemí socialistického společenství a zákonná vláda uzná, že tam další pobyt těchto vojenských jednotek není nutný. Uskutečněné kroky nejsou zaměřeny proti jakémukoliv státu a nikterak nepoškozují státní zájmy kohokoliv. Slouží míru a jsou vyvolány starostí o jeho upevnění. Bratrské země pevně a odhodlaně stavějí proti libovolnému vnějšímu nebezpečí svou nerozbornou solidaritu. Nikdy nikomu nebude dovoleno vytrhnout jediný článek ze spojenectví socialistických států“.

Pozdě bycha honit

Pádu komunismu v roce 1989 se z hlavních strůjců srpna dožil ve zdraví jen Živkov, který zemřel třicet let po okupaci Československa. Po pádu železné opony v roce 1989 začaly se i v zemích bývalého sovětského bloku přehodnocovat události roku 1968. V srpnu 1989 jako první ze zemí bývalé Varšavské smlouvy odsoudil přepadení Československa polský Senát a Sejm, poslanci maďarského Národního shromáždění 28. září 1989 schválili většinou hlasů prohlášení, v němž se parlament distancuje od účasti Maďarska na vojenském řešení situace v srpnu 1968. Nejvyšší zákonodárný sbor NDR ve zvláštním prohlášení z 1. prosince 1989 vyjádřil upřímné politování nad účastí jednotek východoněmecké armády na intervenci a požádal československý parlament a lid o prominutí. Bulharský parlament 23. srpna 1990 schválil prohlášení, v němž srpnovou intervenci odsoudil jako nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a vyjádřil hluboké politování nad účastí bulharských vojáků na této akci.

Na informačním setkání vedoucích představitelů členských států Varšavské smlouvy v Moskvě 4. prosince 1989 prohlásili představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného československého státu a musí být odsouzen. „Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup armád pěti socialistických zemí na československé území v roce 1968 nebyl opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí o něm chybné,“ uvádí se v prohlášení sovětské vlády ze 4. prosince 1989. Ruský prezident Boris Jelcin 19. srpna 1993 prohlásil, že Rusko se za invazi nemůže omlouvat, neboť se ho to netýká. Srpen 1968 byl podle něj „akcí bývalého Sovětského svazu“ a Rusko bylo rovněž obětí totalitního režimu a také trpělo.

„Vyhráli jsem vojensky, ale politicky jsme byli zcela poraženi.“

První tajemník PSDS Władysław Gomułka k situaci v okupované zemi 23. srpna 1968

Leonid Brežněv
Leonid Brežněv
Více fotek
  • Leonid Brežněv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/339/33850.jpg
  • Walter Ulbricht autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/356/35542.jpg
  • Wladyslaw Gomulka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/120/11911.jpg
  • Boris Jelcin. autor: ČT 24, zdroj: ČT 24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/187/18668.jpg