„Nemávejte býkovi před očima červeným hadrem,“ varoval ruský novinář Krivošejev redakci Literárních novin

Moskva - Ruský novinář a ekonom Vladlen Krivošejev se narodil v roce 1930, na začátku devadesátých let pracoval krátce na pozvání Valtra Komárka v Prognostickém ústavu AV ČR v Praze a v současnosti působí jako poradce rektora moskevské Ruské nové univerzity. Vystudoval Moskevský pedagogický institut, od roku 1961 pracoval v sovětském deníku Izvěstija a v letech 1965-68 byl jeho zpravodajem v Československu. Právě tohoto období se dotýká rozhovor, který s Krivošejevem pořídil moskevský zpravodaj České televize Josef Pazderka.

Do Prahy přijel Vladlen Krivošejev na začátku května 1965 a do české metrople se podle svých slov hned zamiloval. „Krásné město, stejně jako celá republika. Stejně pozitivně na mě působilo i takzvané Pražské jaro. Seznámil jsem se s Dubčekem a dalšími lidmi. Bylo tady cítit, že máte přece jen demokratické tradice. Svobodný tisk, veřejné diskuse, pokusy o tržní vztahy v ekonomice… To všechno u nás nebylo,“ vzpomíná Krivošejev na rok 1965.

První nervozita podle něj začala v roce 1966, když během prvomájových oslav česká mládež na Petříně spálila sovětskou vlajku, a zlom přišel po lednovém sjezdu KSČ a nástupu Dubčeka k moci. „Tehdejší sovětská ambasáda stála za Antonínem Novotným. Doslova panika začala po zrušení cenzury. Začaly se hledat jakékoli “důkazy„ o kontrarevoluci, o tom, že je aktivní, agresívní a nebezpečná. Potřebovali fakta, ale ta nebyla. Tak se vytvářela. Takový jsem měl dojem,“ pokračuje Krivošejev.

„Týkalo se to i nás v redakci. Někdy v květnu nebo červnu 1968 mi do Prahy poslali jakousi “výpomoc„. Teprve později se ukázalo, že je to prostě provokatér a agent tajných služeb, který v našem autě vozil po republice zbraně a pak je vydával za kontrarevoluční. Když jsem na to přišel, zavolal jsem do Moskvy a hned jsem ho z redakce vyhodil.“

Podle Krivošejeva nemělo smysl politikům cokoliv radit, i když byl člověk s Dubčekem a s dalšími lidmi v častém kontaktu. „Pořád jsem ale měl takový pocit, že by se to s protisovětskou kritikou nemělo přehánět. Šlo spíš o taktické věci - některé reformy v Maďarsku nebo NDR byly daleko hlubší než v Československu, ale neměly tak silný protisovětský osten. Mluvil jsem s lidmi v Literárních novinách, se Sergejem Machoninem a s dalšími. Říkal jsem jim: “Nemávejte býkovi před očima červeným hadrem,„ ale oni neslyšeli,“ vzpomíná ruský novinář a ekonom a dodává, že od května, potažmo června 1968 už bylo jasné, že je invaze na spadnutí.

„Pár dní před 21. srpnem přiletěl do ČSSR rumunský vůdce Ceausescu. Byl jsem pozván na Pražský hrad na slavnostní recepci. Po ní mě zastavil Dubček a mluvili jsme skoro čtyřicet minut. Ptal se mě pořád dokola, proč jim lidé v Moskvě nedůvěřují. Byl unavený a bylo jasné, že už o chystané invazi tuší, jen nevěděl kdy to bude,“ vybavuje si Krivošejev, od nějž se Dubček pokoušel zjistit, co se o invazi v neoficiálních kruzích povídá. Ten ale tehdy také nic nevěděl.

„Pamatuji se, že v noci z 20. na 21. srpna jsme seděli s pár lidmi u nás v redakci. Šel jsem pak v noci ještě dopsat článek, musel jsem ho brzy ráno poslat. O půlnoci mi najednou volá kamarád a říká, abych poslouchal ty zvuky. Já poslouchám a každých 40 vteřin přelétává letadlo. Všechno bylo jasné. Pak pustím rádio, vzrušený hlas ohlašující invazi… Pokoušel jsem se dovolat kolegům v Polsku a Maďarsku a odpovědí byl jenom mužský hlas oznamující, že žádné spojení s okolním světem neexistuje.“ Krivošejev se poté až do rána pokoušel v rádiu cokoliv zjistit, ale marně.

V sedm hodin ráno přijely první sovětské tanky a postavily se na koleje pod okny redakce na rohu Opletalovy a Bolzanovy ulice a pak v redakci zazvonil telefon. „Volali z Moskvy, že mám napsat reportáž o tom, jak Praha vítá kyticemi a chlebem i solí sovětská vojska. Reportáž už měla pracovní název “Druhé osvobození Prahy„. Řekl jsem, že to není pravda a že takové kraviny psát nebudu. Začali mi vyhrožovat, že to musím napsat, že je to moje povinnost. Odpověděl jsem něco sprostého a praštil jim sluchátkem,“ konstatuje Krivošejev a dodává, že poté nepsal sedm dní. Z Izvěstijí však přijeli tři lidé přímo z Moskvy a psali si reportáže sami.

„Zkoušel jsem se sovětskými vojáky mluvit. Většinou to byli mladí, vyplašení a vyčerpaní kluci, kteří nechápali, co se děje. To, co jim řekli a to, co nakonec v Praze viděli, jim vůbec nešlo dohromady,“ podotýká Krivošejev. Mnozí si podle něj mysleli, že jsou v Německu, kam přijeli zastavovat kontrarevoluci: „Chtěl jsem s nimi o tom diskutovat, ale většinou to nemělo smysl.“

V moskevské redakci Izvěstijí Krivošejevovi oficiálně řekli, aby pracoval dál, ale měsíc po invazi byl z Prahy odvolán. „Z redakce mě potichu vyhodili, prý jsem nesplnil svou povinnost. Dlouho jsem nemohl najít práci. Nakonec jsem skončil v odborové organizaci, v turistickém oddělení, kde jsem pracoval dalších osmnáct let,“ uzavírá ruský novinář a ekonom své vzpomínky na léta 1965 - 1968, během kterých působil v tehdejším Československu.

Ruský novinář a ekonom Vladlen Krivošejev
Ruský novinář a ekonom Vladlen Krivošejev