Hitler a Stalin si rozdělili Východní Evropu

Moskva - Politika Sovětského svazu byla před vypuknutím druhé světové války orientována na spojenectví se západními mocnostmi, druhá varianta ale počítala i s dohodou s Německem. Vrcholem „námluv“ sovětského vůdce Josifa Stalina s hitlerovským Německem se stala německo-sovětská smlouva o neútočení. Pakt Ribbentrop-Molotov byla podepsána v Moskvě 23. srpna 1939. Jméno má smlouva po příjmeních dvou vyjednavačů, kterými byli Hitlerův ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov, ministr zahraničí ve stalinském Sovětském svazu. Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a ani se nespojí s jejími nepřáteli. V tajném dodatku se signatáři také dohodly na rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě.

Podle historiků se Stalin po takzvané mnichovské dohodě z roku 1938 zřekl myšlenky kolektivní bezpečnosti a vrátil se k využívání rozporů mezi jednotlivými západními mocnostmi k prosazování vlastních záměrů. Jednání s Británií a Francií se protahovala a historici se dodnes nemohou shodnout, kdo byl na vině nezdaru. Británii a Francii například znepokojovaly územní požadavky Sovětského svazu, podle Moskvy jí zase Západ nic nenabízel. Podle některých historiků byla na straně Británie patrná nechuť se s Moskvou dohodnout.

Pakt navrhlo Německo

Nacistický vůdce Adolf Hitler ale tlačil na Sověty, protože případná dohoda by mu uvolnila ruce při plánovaném přepadení Polska. Plusem pro Němce v tomto období bylo, že se Stalin údajně obával, že by ho při případném konfliktu s Německem nechali západní partneři na holičkách, a Berlínu ani nevadily ruské územní požadavky.

Moskva tak nakonec přijala nabídku Německa na uzavření obchodní smlouvy a na normalizaci a zlepšení vztahů a rusko-německé jednání završil německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop svou návštěvou Moskvy, kde podepsal 23. srpna 1939 s Molotovem Smlouvu o neútočení. Obě strany se v paktu zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli.

První oběť smlouvy: Polsko

Ke smlouvě byl připojen tajný protokol, ve kterém si SSSR a Německo rozdělily sféry vlivu v Evropě. Německo se vzdalo ve prospěch SSSR politických zájmů v Pobaltí (kromě Litvy), ve Finsku a v rumunské Besarábii a dohoda také určila budoucí podobu Polska. To podle historiků doplatilo na německou rozpínavost a na sovětskou snahu po odplatě za porážku z roku 1920.

Německá armáda vpadla do Polska ze západu 1. září 1939 a 17. září nastoupila z východu Rudá armáda. Na konci měsíce pak Německo a SSSR uzavřely smlouvu o hranicích a přátelství. Do sféry vlivu SSSR připadla nakonec i Litva a jedním z důsledků takzvaného čtvrtého dělení Polska byl i katyňský masakr, při kterém sovětská tajná policie postřílela tisíce zajatých polských důstojníků. Dva dny po napadení Polska sice vypověděly Británie a Francie Německu válku, Polsku ale nepomohly.

Boje s Finskem a v Pobaltí

SSSR poté začal naplňovat další body dodatku. Výsledkem ruské agrese ve Finsku, tzv. „zimní války“, za kterou byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů, se stal tzv. Moskevský mír z března 1940, v němž Finové Rusům postoupili Karelskou šíji a část východní Karélie. Finsko si ale udrželo nezávislost. V roce 1940 SSSR násilně anektoval pobaltské státy a Rumunsko impériu odstoupilo Besarábii, na jejímž území vznikla Moldavská SSR.

Barbarossa ukončila spojenectví

Po Hitlerově tažení na západní frontě rostl německý zájem o jihovýchodní Evropu a ve vztazích mezi Německem a SSSR se začaly objevovat třecí plochy. Přes četné informace o plánu Barbarossa na napadení SSSR Stalin nevěřil, že by ho Hitler mohl zradit. Útok začal 22. června 1941. Po přepadení SSSR byly všechny tři pobaltské země okupovány nacistickými vojsky, v roce 1945 je však znovu obsadila sovětská armáda a nezávislost získaly tyto země až v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu.