Česká architektura v německém Brně se mu stala osudnou. Nejdříve o ní napsal knihu, pak odešel studovat do Berlína, aby se hned do architektonického skvostu vybudovaného v Brně téměř před sto lety vrátil. Ovšem už jako ředitel jedněch z nejkrásnějších výstavních prostor v České republice, Domu umění. Historik architektury, zakladatel a bývalý šéfredaktor dnes respektovaného architektonického časopisu Era 21, Rostislav Koryčánek. V brněnském studiu pořadu Před půlnocí z 26. srpna jej přivítala Alena Šedivá.
„Současné umění není překódovaný svět,“ říká Rostislav Koryčánek
Kdysi jsme se potkávali na fakultě během našich studií, kdy jsme si pochopitelně tykali. Neměnila bych to ani dnes.
Určitě…
Kdy jsi v sobě našel sklony k umění? Vzpomeneš si třeba na první výstavu, kterou jsi viděl?
Moji dva strýci byli velcí amatérští výtvarníci a od nich jsem pochytil jakousi prvotní lásku k umění. Když jsem studoval střední zemědělskou školu, chodil jsem do uherskohradišťské galerie Díla. To, co tam vystavovali, se ale nedalo nazvat uměním. Byly to amatérské pokusy stejně jako u mých dvou strýců. Přesto to lze považovat za určitou iniciaci.
Cesta ze zemědělské školy nebyla ke kunsthistorii díky galerii Díla tak daleká?
Zemědělská škola… člověk hledá cesty v životě poměrně dlouho a zemědělská škola byla jednou z možností, jak nestudovat a zároveň mít maturitu. Byl to utilitární přístup. Zároveň jsem hned v prvním ročníku pochopil, že to není škola, která by mne naplňovala. Ke všemu to bylo v dobách komunismu a naše škola měla zrovna velice iniciativního komunistického ředitele.
Vycítil jsem, že to není škola pro mě, což mě společně s tím svádělo na jinou cestu. V průběhu studia jsem proto tíhnul k jiné představě kultury než právě ředitel školy. Hodně jsem se účastnil aktivit na UHáčku, kde to vedl Michal Stránský, který přivezl mnoho skupin, které normálně nevystupovaly, ale také výtvarníků, kteří obvykle nevystavovali. Takže hlavně tam byly ty styčné body.
O studium kunsthistorie je stále obrovský zájem. Jaké byly tehdy tvé představy? Viděl jsi se už jako ředitel podobného stánku umění jako je Dům umění?
To rozhodně ne. Měl jsem představu, že bych dělal kritika a psal bych do novin a odborných časopisů. Tehdy jsem zároveň řešil, jestli se budu věnovat architektuře nebo současnému výtvarnému umění, až to postupem času sklouzlo k architektuře. A to, že jsem se teď dostal zpátky k výtvarnému umění, je dílem osudu.
V roce 2006 jsi se přihlásil do konkurzu na ředitele Domu umění, kde jsi uspěl. Tvůj předchůdce Radek Horáček k tomu řekl, že právě tvůj zájem o architekturu rozhodl o tvém vítězství. A to v souvislosti s plánovanými přestavbami. Vidíš to také tak?
Rozhodně ne. Pokud tam má být dohled na to, co a jak probíhá, jsou možnosti z postu ředitele příspěvkové organizace města Brna poměrně omezené. Je to spíše manažerská pozice, kdy se člověk různými jednáními snaží ovlivnit některé procesy, které se tam odehrávají. A to, že by na to měla vliv znalost současné architektury, rozhodně ně.
Co tedy rozhodlo?
Bavili jsme se o vizích a plánech, které by se mohly týkat dalšího pokračování Domu umění. Možná to sehrálo roli.
Dům umění momentálně čeká na nový kabát. Určitě jej ale nečeká jen nová fasáda. Co všechno se změní?
Zlepší se možnosti vystavování. Dům byl totiž v takovém stavu, že přes léto v něm bylo strašné vedro, v zimě mráz. Docházelo k energetickým ztrátám. Samotná estetická kvalita výstavních sálů byla degradována tím, že tam byly niky topení, vypínače. To by mělo být všechno skryto do minimálních nik u podlahy. Zlepší se klimatizace.
Ve vstupní hale bude velké infocentrum, kde bude jakýsi infpoint pro denní animace. V jednom z rohů vstupní haly bude také denní kavárna. Také toalety, které degradovaly tento prostor, se přesunou do suterénu, který bude propojen dvěma schodišti se vstupní halou.
Schodiště současně umožní, aby se kavárna, která byla doposud velmi izolována a špatně vedena, stala součástí výstavního domu. Kavárna je totiž ideálním zázemím, které výstavní dům jako společenská instituce potřebuje.
Dotknou se změny i dramaturgie a výstavního programu Domu umění?
Do určité míry ano, ale žádná revoluce se nekoná. Dramaturgie, která se rozvíjí už od ředitelování Pavla Lišky, kdy se Dům umění stal významnou středoevropskou galerií, nadále trvá. Rozpracovával ji i Radek Horáček a pokračujeme v ní i my. Objeví se jen víc výstav, které se týkají architektury. Pokud budeme mít dost sil, chtěli bychom připravovat každý rok dvě velké profilové výstavy, které by vždy nastavěly výstavní sezónu.
Už v příštím roce by tom mohl být velký výstavní projekt Transformace, kde bychom chtěli mapovat dvacet let svobodné společnosti z perspektivy výtvarného umění.
Dům umění na rozdíl od jiných výstavních domů a galerií nemá svůj výstavní fond. To asi není jediný rozdíl. V čem je hlavní potenciál tohoto domu?
Právě v tom, že nejsme zatíženi sbírkovým fondem. To je rozdíl mezi námi a třeba Moravskou galerií, kterou správa sbírek stojí spoustu peněz. Sbírky zároveň formují její výstavní program. My máme obrovskou svobodu, protože můžeme na základě dramaturgických plánů zvát volně kurátory a autory nebo výstavy sami tvořit. A ty potom, pokud se nám to bude dál dařit, posílat do světa.
Vedle dějin umění jsi vystudoval i sociologii. Můžeš její znalost uplatnit i ve své pozici k ovlivňování laické i odborné veřejnosti, aby si k vám třeba našli cestu?
Určitě ne. Na základě studia sociologie nelze získat nějaký expertní pohled, jakým způsobem oslovovat veřejnost. Spíše se jedná o proces, kdy člověk hledá v okolí inspiraci. I když na druhou stranu jsem se dostal k Domu umění také tím, že jako bakalářskou práci na oboru sociologie jsem dělal výzkum pohledu společnosti na současné výtvarné umění. Týkalo se to pražské galerie Rudolfinum a právě Domu umění.
Jak výzkum dopadl?
Dopadlo to tak, že vnímání současného výtvarného umění jako umění se odehraje až po dvou generacích, tedy za šedesát let. To je možná smutné, ale pochopitelné, protože průprava k tomu, co všechno může být umění a co se za uměním může nacházet, vyžaduje čas a silné ponaučení.
V běžné návštěvnosti mají výstavní domy obecně co dohánět. Co schází těmto institucím, aby přišlo více lidí?
Je to nabídka programu. Existuje kvalitní výstavní program a jednotlivé výstavy, které jsou pro obecnějšího diváka zajímavější než ty, které jsou běžnou součástí našeho programu. Kromě výstav oslovující širší publikum musí být také nějaké zázemí. Proto mluvím o nutnosti kavárny.
V ideálním případě si dovedu představit, že za nějakých pět let se může Dům umění stát místem, kam přijdou rodiny v neděli ráno na brunch a podívají se na výstavu. Pak zajdou do našeho dalšího výstavního domu, kterým je Dům pánů z Kunštátu. Mohou pokračovat do Moravské galerie nebo na hrad Špilberk. Takovéto nedělní odpoledne se může stát běžnou součástí trávení volného času.
Nicméně lidé musí přijít na něco, co dokážou vnímat, vstřebat, pochopit? Právě v Domě umění se soustředíte na současné abstraktní nebo konceptuální umění, kterému skutečně ne všichni rozumí. Co udělat proto, aby lidé pochopili, aby se jich to dotklo?
Divák nemá zájem být poučován. Není důležité, aby znal všechny termíny, které se používají ve vztahu se současným uměním. V tomto ohledu jsem optimista. Současné výtvarné umění není tak složité, takže stačí velmi málo, aby člověk začal přistupovat k tomu, co jemu představováno, jiným způsobem.
Radek Horáček intenzivně rozváděl jakýsi způsob galerijní animace, kterou chtěl přivést diváka k modernímu umění. To je bod, který dále rozpracováváme. Dokonce máme i speciální pracovnici, která připravuje programy pro všechny výstavy, aby pracovala se studenty, mládeží, žáky základních škol, ale i s dospělými diváky, a ukazovala jim, jak vnímat současné umění.
Současné výtvarné umění není překódovaný svět. Je to věc přirozené intuice, jak se postavit k tomu, co autor prezentuje. Opravdu to není nic složitého.
Znamená to, že člověk ani nemusí pochopit a rozumět?
To ne. Pochopit a rozumět je důležité. Před divákem ale nestojí žádná velká bariéra. Nemusí znát všechny –ismy, média. Stačí se k tomu postavit se svou přirozeností, se svým pohledem na svět.
Velkým lákadlem mohou být projekty jako Sochy v ulicích. Na druhé straně podobné akce vyvolávají určité kontroverze. Teď mám na mysli neonové srdce Jiřího Davida. Není ale právě kontroverze to, co může diváka přilákat?
To tak zřejmě funguje, ale není to to, co bychom programově vytvářeli. Když jsme oslovili Jiřího Davida, nepočítali jsme s tím, že jeho neonové srdce vyvolá takový rozruch v médiích. Takže i toto je způsob, jak lidem představovat umění s tím, že před nimi není nic exotického, žádný lev v kleci, ale že to je přirozená součást jejich života.
Navíc poprask kolem neonového srdce dostatečně vysvětlil, co se skrývá za projevem Jiřího Davida, že to má velkou poetiku, vtip, smysl a barvy. Jde tedy o výtvarný projekt, který může být pochopitelný i pro neznalého diváka.
Někteří ale nepochopili…
Někteří si to jinak interpretovali. S tím se ovšem objevuje další důležitá vlastnost moderního umění, což je narušování konvencí a stereotypů. A to je hlavní smysl umění obecně.
Vzpomínám si jak kontroverzní skupina Rafani právě v Domě umění představila video, ve kterém bylo vidět, jak utopili obraz z Národní galerie v Orlíku. Radek Horáček dal jasně najevo svůj nesouhlas, byť tvrdil, že to je také způsob komunikace, který reprezentuje postoj a umělecké vyjádření?
Věřím, že to způsobilo velké těžkosti, protože takovéto zacházení s vypůjčeným obrazem znamená pro galerii velké problémy a musí se za to zodpovídat.
Na druhou stranu velmi sympatizuji s tím, jak se Rafani zachovali. Už jen tím, že demonstrovali jakousi temnou stránku historie posledních patnácti let a zároveň naráželi na situaci, která panuje v Národní galerii. Navíc ukázali i to, že to byl špatný obraz.
Nabízí se otázka, kdy jde ještě o umělecký postoj a kdy o naprostou provokaci?
Hranice je velice neznatelná. Umění je způsob komunikace mezi tím, kdo tvoří, a tím, kdo by měl vnímat. Může se také stát, že dojde v rámci této komunikace k momentu, kdy ti, kdo mají přijímat, řeknou, že to pro ně není umění. Pro tvůrce nastává těžká situace, kdy to musí buď obhájit nebo rezignovat.
Tvojí parketou je hlavně architektura. Zakládal jsi časopis Era 21, který se mimochodem zabývá i alternativní (ekologickou) architekturou. Jak ta je ti blízká?
Určitě ano. Era 21nevznikla jen proto. Vznikla také proto, že byla poměrně velká skupina mladých architektů, kteří neměli kde publikovat. Takže šlo o jakýsi pokus zpřístupnit média právě těmto lidem.
Odešel jsi z postu šéfredaktora Ery 21 doslova v nejlepším, v době kdy časopis překročil hranice města Brna. Nestane se něco podobného u Domu umění. Dočkáme se rekonstrukce a ty odejdeš?
To by bylo velmi brzo, protože rekonstrukcí celý běh začíná. V životě člověka však nastávají momenty, kdy si řekne, že je čas na změnu. To se stalo v případě Ery a nevylučuji, že se to stane i v případě Domu umění.
(redakčně kráceno)