„Mrzí mne, že novináři o věcech málo přemýšlí,“ říká Vladimír Mlynář

Život Vladimíra Mlynáře připomíná houpačku. Pohybuje se mezi výšinami a strmými propastmi. Kdysi vynikající novinář, šéfredaktor Respektu, později politik, ministr, místopředseda parlamentní strany (Unie svobody), dnes poradce společnosti Telefónica. Na druhou stranu také muž, který musel a stále musí čelit nepřízni české justice v kauze Testcom servis. Na politickou kariéru, úroveň současné novinařiny, jeho novou knihu, ale také prapodivný postup soudu se Vladimíra Mlynáře ptal v pořadu Před půlnocí z 28. srpna Jiří Václavek

Dnes se o vás zajímají média sporadicky, pokud česká justice neučiní další krok v kauze Testcom. Co dělá Vladimír Mlynář dnes kromě toho, že radí firmě Telefónica O2?
Jsem jednak rád, že se o mě média nezajímají. To je dnes výjimka a vůbec mi to nechybí. Skutečně pracuji dominantně pro společnost Telefónica, kde pomáhám se strategií iGovernmentových služeb. Takže je to to, co jsem dělal pro stát, jen teď radím soukromé společnosti, jak to má dělat, aby to stát kupoval. Kromě toho se zabývám různými věcmi. Napsal jsem knížku, která teď vyšla, takže si nestěžuji.

Loni vzbudilo poměrně velký rozruch vaše angažmá na ministerstvu financí. Proč jste tam letos v březnu skončil?
Protože jsem dostal nabídku od společnosti Telefónica, která byla výrazně lepší. Navíc společnost Telefónica je výrazně přitažlivější než ministerstvo financí. Nevím ale, že by moje angažmá na ministerstvu financí vyvolalo takový rozruch.

Nedávno vyšla vaše knížka Kosta - Rozhovor přes dvě generace. Jak jste se dostal k muži, jehož životní příběh mapujete?
Tomáš Kosta se narodil za první republiky v poměrně bohaté židovské rodině, prošel Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem. Po válce, ve dvaceti letech, jako většina jeho generace propadl komunistickým idejím a stal se z něj nadšený komunista. Jeho rodiče se v 50. letech stali oběťmi soudních procesů a skončili zavřeni v lágrech, Kosta přesto ve straně zůstal. Později byl jedním z protagonistů roku 1968. Tehdy byl ředitelem nakladatelství Svoboda.
Po roce 1968 emigroval do Německa. Tam se stal ředitelem úspěšného nakladatelství, čímž patří mezi několik málo Čechů, kterým se podařilo pokračovat úspěšně ve svém oboru i v emigraci. V Německu se spřátelil s Günter Grassem, Heinrichem Böllem, takže patřil mezi přední německé intelektuály. Mezi jeho osobní přátele patří řada politiků jako třeba Gerhard Schröder apod. Po roce 1989 se vrátil na „střídačku“ do Čech. V současnosti se angažuje v česko-německém smíření.
Dnes je mu 83 let. Umí nejen poutavě vyprávět o svém životě, ale hlavně jsme spolu vedli jakýsi mezigenerační dialog, kdy jsem se ho ptal na věci, na které jsem se nestihl zeptat svých rodičů. Navíc existují věci, na které se prostě ptát svých rodičů nejde nebo se to nehodí.

Co to je za otázky?
Otázky jako: Jak mohl být v komunistické straně v 50. letech? Jak to, že nic nevěděli o procesech 50. let? Atd. Je to mezigenerační dialog. Jsou to věci, na které by se dnešní čtyřicátníci možná měli ptát svých rodičů a prarodičů. U nás se zatím debata o vyrovnání s minulostí vede velmi povrchně, tu a tam přes nějaké seznamy agentů. Trošku nám ale chybí nějaká fundamentální diskuze.

Minulý týden jsme si připomněli 40 let od 21. srpna 1968. V souvislosti s tím vyšel průzkum veřejného mínění, kde 45 % respondentů označilo připomínání událostí srpna 1968 za zbytečné?
Průzkumy beru s rezervou. Procento je to vysoké a je to škoda. Rok 1968 je nepochybně významný a měli bychom se mu věnovat, protože mnoho tak důležitých předělů v dějinách nemáme. Jinak je to přirozená věc pro českou společnost, protože ta není schopná se k některým věcem postavit čelem. Jde přitom i o věci z dávnější historie jako třeba 50. léta, která jsou v mnoha ohledech zásadnější. Takže potom není divu, že tak vysoké procento lidí nezajímá ani rok 1968.
Češi historicky nemají vztah ke svým dějinám. Je to s námi komplikované: V určitých historických úsecích jsme nadšení a děláme revoluce, vzplaneme na týden, čtrnáct dnů a pak se nad tím zavřou vody. Taková je už bohužel naše kulturně-národní tradice.

Souhlasíte tedy s tím, že jedním z našich národních rysů je, že ztrácíme historickou paměť?
Fakt je, že oproti jiným národům, které mají mnohem delší historii vlastní samostatnosti a státnosti, máme k historii trochu jiný vztah. Nejsme tak historicky hrdý národ, jako jsou Francouzi, Britové, ale třeba i Poláci, a máme k historii velmi rozporuplné vazby. Nemáme věci prodiskutované.

Agentura STEM přinesla pro Hospodářské noviny údaj o tom, že si většina lidí myslí, že bychom Rusku neměli okupaci nikdy odpustit. Myslíte si to také?
Nemyslím. Stejně jako jsme odpustili Německu druhou světovou válku, musíme odpustit Rusku. Poměrně zajímavou myšlenku přinesl teď prezident Václav Klaus, který řekl, že nemáme vinit Rusko, ale komunismus. Jiná věc je, jak se chová Rusko dnes. Musíme mít proto sebevědomé postavení proti Rusku. A to znamená umět odpustit rok 1968, ale dnes se zase stavět proti tomu, co dělá Rusko v současnosti.

Nesouhlasíte tedy s názorem Václava Klause na konflikt v Gruzii?
Nikdo moc nevíme, co si Václav Klaus o konfliktu v Gruzii myslí. Napsal jeden článek, který není úplně argumentačně dokonalý. Takže teď čekám, až k tomu napíše serióznější text.
Václav Klaus se postavil proti všeobecné atmosféře jednoduchého pohledu, že za všechno může zlé Rusko a na druhé straně jsou hodní Gruzínci. Problém je to nekonečně složitější. Reakce Václava Klause je také dobrým začátkem nějaké debaty. Problém totiž je, že u nás se debaty vedou hrozně černobíle: buď jste pro Putina a jste zlý a špatný „jako Václav Klaus“ nebo jste hodný, protože hájíte Saakašviliho a Gruzii.

I to je určitý rys Čechů a českých médií?
V Čechách je úroveň veřejné debaty hrozně plochá a je to do značné míry i vinou médií. Média, politici a intelektuálové vytvářejí nějaký prostor, který je hodně plochý a černobílý, kampaňovitý. Přečtete-li si německé nebo britské noviny, o problémech typu Gruzie se tam debatuje poučeněji, hlouběji než v Čechách. No, jsme zkrátka malý národ, zase máme jiné přednosti.

Vloni jste v Interview ČT24 z 21. srpna řekl, že se považujete za zkrachovalého politika?
To byla taková zkratka. V titulku jste měli napsáno novinář a politik. Jsem bývalý novinář a bývalý politik. Nepovažuji se za zkrachovalého politika, ale za bývalého politika. Když vidím některé kolegy, nedopadl jsem až tak nejhůř.

Vnímáte zpětně jako chybu, že jste v roce 1997 vstoupil do politiky?
Jako chybu určitě ne. Mohl jsem to udělat inteligentněji, a ne se hned stát ministrem. To asi nebylo rozumné. Měl jsem svoji kariéru dělat pomaleji. Navíc v Čechách nebývají takovéto raketové kariéry vnímány pozitivně. Určitě jsem také udělal spoustu chyb stejně jako mnoho dobrých věcí. Chyba to ale nebyla. V politice jsem se naučil spoustu věcí a moc jsem se toho dozvěděl o světě.

Takže kdyby váš vzestup nebyl tak strmý, nebyl by tak prudký i váš pád?
Možná. Nikdy jsem se ale necítil moc na vrcholu a nikdy úplně dole. Určitě jsou na tom lidé v životě mnohonásobně hůř, než jsem byl kdy já.

Dovedete si představit, kde by byl Vladimír Mlynář, kdyby nevstoupil do politiky?
Těžko říct. Asi bych byl dál v médiích. Je fakt, že jsem chtěl odejít z Respektu už nějakou dobu před politickou nabídkou. Chtěl jsem se věnovat studiu, jet do Spojených států a trošku do světa. Trochu jsem také pošilhával po televizi, takže kdo ví. Možná bych teď seděl na vaší židli.

Napadlo vás někdy, že je určitá paralela mezi vaší politickou kariérou a kariérou vašeho otce? Alespoň v tom neslavném závěru.
O takových věcech člověk samozřejmě přemýšlí. Ovšem nejdou srovnávat. Můj otec dělal politickou kariéru v roce 1968, což nebyly demokratické poměry. Byla to sice reformní, ale komunistická strana. Možná bych se přihlásil k části dědictví mého otce, že se snad nebudu mít za co stydět, až budu umírat. Byť jistě zůstanou věci, které jsem udělal špatně a které bych třeba udělal jinak, ale doufám, že to nebudou žádné velké hříchy.

Přímou paralelu tedy nevidíte?
Ty věci jsou nesrovnatelné. Můj otec byl tajemníkem ÚV-KSČ, člen politbyra, pak odešel z komunistické strany, byl v disentu, Charta 77, potom emigrace do Rakouska. To byl jiný, černobílý svět. Dnes nežijeme v černobílém, ale v šedivém světě. Takže naše kariéry jsou jiné. Je mi ale čtyřicet dva let, a pokud pánbůh dá, tak ještě nějakou chvíli na světě budu, takže uvidíme, co mě čeká.

Nebýt vaší politické kariéry, nezažil byste asi nejtěžší okamžiky vašeho života. Mířím tím na soud v kauze Testcom. Jak se vám četli titulky typu: Neviditelný pes: Mlynář dozoruje tunelováni Testcomu nejméně za 7, 5 milionu korun, Bývalý ministr Mlynář dostal pět a půl roku vězení atd.?
To je pro historiky novinařiny. Můžu říct, že žádný text, který vyšel o mém soudu, s výjimkou článků pana Jemelíka, nebyl věcně správně. V každém textu bych našel věcnou chybu, byť v detailu. Mě třeba fascinovalo, že žádný novinář kromě zmiňovaného pana Jemelíka si nedal tu práci, že by absolvoval celý soud. Novináři přišli na začátek, pak když svědčil bývalý ministr Sobotka a pak až na konec. Žádný novinář tam nesděl den co den (asi 25 dnů, stání) a nesledoval mojí kauzu. Ani proces Marie Součkové není takto sledován.
Něco to vypovídá: Buďto ten Mlynář něco provedl a pak byl ministr zločinec, což je vážná věc a musí se o tom psát. Nebo nic neprovedl a stal se obětí nějakého systému, a to je taky vážná věc. Takže v obou případech je to vážná věž, což platí o všech souzených ministrech.
Nechci si stěžovat, média byla na mé straně s výjimkou Neviditelného psa, kam psali lidé, kteří na mě podali ono udání. To ale nebyli novináři. Novináři byli se mnou, protože nerozuměli stejně jako já, co jsem měl provést. Proto také nikdo nerozuměl tomu, že jsem byl prvoinstančně odsouzen na pět let. Přitom se žádné peníze neztratily, nikomu nic nechybí.
Noviny tedy byly a mojí straně, takže se mi to až tak špatně nečetlo. Ovšem pozice, kdy jste mediálně propírán a kdy na vás lidé na ulici koukají jako na zločince, příjemná není, ta je dokonce hnusná.

Novináři tedy často postupují stereotypně, články neustále přemílají staré informace? Nebo jsou už i novináři, kteří o tom umí napsat samostatně, jinak než v ostatních médiích?
V americké škole žurnalistiky platí jeden bonmot: Noviny píší dobře, pokud nepíší o něčem, čemu rozumíte. To je velká pravda. Skutečností je, že rychlá, globalizovaná moderní média musí dělat věci jednoduše a rychle a tak zjednodušují často nad únosnou mez.
Pravda také je, že nová generace českých žurnalistů jsou mladí lidé, často ne úplně vzdělaní bez větších životních zkušeností. Jeden den píší o strojním dojení, druhý den o železničním neštěstí, třetí den o soudu ministra. Je to trochu cynická práce. Je mi líto, že v tom chybí lidský rozměr a přemýšlení o objektu, o kterém referujete. Tady panuje představa, že všichni politici jsou lumpové a že je musí média jako hlídací pes demokracie pořádně tepat. Mnohdy je však kritika nepřiměřená.

Mluvil byste tak v době, kdy jste byl ještě šéfredaktor Respektu?
Určitě bych tak nemluvil. I když jsem chtěl z Respektu odejít mimo jiné i proto, že jsem silně cítil, že začínám o věcech příliš přemýšlet a že ztrácím lehkost vynášení soudu…

Tehdy jste řekl, že máte příliš silný politický názor na to, abyste mohl zůstat novinářem…
To také. Cítil jsem, že mám vlastní názor. Ten má koneckonců většina novinářů, někteří to jen nechtějí přiznat.
Jinak v roce 1997 bych vám neřekl to, co říkám teď. Jsem o jedenáct let starší, prožil jsem to z druhé strany barikády. Zkušenost je to dramatická a nepřenosná. Spíše mne mrzí, že novináři o věcech málo přemýšlí.

Kdybyste zpracovával kauzu Testcom servis a nebyl jejím předměte, jaký titulek byste této kauze přidělil?
To nedovedu říct. Ale doufám, že kdybych zůstal novinářem, kladl bych si onu otázku, jestli je tedy Mlynář zločinec nebo člověk zmáčknutý jakýmsi systémem. Obě věci potřebují pečlivě prozkoumat. Všechny protokoly ze svého procesu jsem uveřejnil na webu mlynar.cz, protože to byla jediná obrana proti zjednodušením. Takže si teď může každý o mém soudu udělat obrázek sám.
Jaký titulek bych tomu dal, ale opravdu nevím. Ptal bych se, jak je možné, že jeden soud vám vyměří pět let a druhý řekne, že se nic nestalo. To přece není normální.

(redakčně kráceno)