„Jsme mluvící zvířátka,“ říká sexuoložka Růžena Hajnová

Sexuální úchylky, týrání a zneužívání dětí plní v poslední době jak televizní zpravodajství, tak stránky novin. Stále častěji se objevují případy nestandardních výchovných praktik, které překročily hranici únosnosti. Veřejnost je šokována, přitom zdaleka nejde jen o současný jev. Svědčí o tom i další v současnosti zveřejněný případ polského otce, který šest let věznil svou dceru a měl s ní dvě děti. Hostem pořadu Před půlnocí z 9. září byla dlouholetá, dnes již bývalá, přednostka sexuologického oddělení Fakultní nemocnice U svaté Anny v Brně, specialistka na sexuální deviace a v neposlední řadě soudní znalkyně v tomto oboru, a to nejen v medializované kuřimské kauze, Růžena Hajnová. V brněnském studiu ji přivítala Lenka Šedivá.

Sexuologii se věnujete přes čtyřicet let. Můžete proto zodpovědně říct, jestli jsou deviace novodobá záležitost nebo věc, kterou známe již z historie?
Deviace jsou staré jako lidstvo samo. V posledním století se jen o deviacích více hovoří. A my lékaři se snažíme prozkoumat, co člověka vede k takovéto sexuální patologii.

Kde se deviace berou, kde to pramení?
To kdybychom věděli, byly bychom o mnoho dál. Bohužel to nevíme a pouze se dohadujeme. Není asi bez zajímavosti, že by nám v tom mohly trochu pomoci zvířata. Jak se totiž začíná zkoumat život zvířat i po sexuální stránce, s překvapením zjišťujeme, že některé sexuální chování zvířat v sobě nese stopy (z pohledu člověka) sexuální patologie.
Naskýtá se otázka, co vlastně jsme. Mluvící zvířátka. Není proto někde v našem mozku zakódováno chování, které nás spojuje s živočišnou říší?

Dá se to k něčemu přirovnat?
Je třeba zajímavé, jak samec, který dobude harém, například lev, zabije a zničí mláďata předcházejícího krále harému lvic. Není v tom trochu podobnost v incestu, v tom, že nový manžel, partner matky si vezme za cíl sexuální život s její dcerou. Zničí ji, poznamená jí život. Další podobnosti bychom mohli sledovat dál. Kudlanka nábožná při sexuálním aktu začne požírat svého samečka, ale požírá ho proto, aby ji byl schopen oplodnit.

Rodí se člověk s deviací, nebo se u něj postupně vyvine?
Domníváme se, že některé deviace by mohly být takzvaně jádrové. To znamená, že v mozku je zakódována jakási dispozice k patologickému chování. Samozřejmě u některých se předpokládá, že vliv prostředí, rodiny, výchovy může způsobit nějakou formu sexuální patologie.

Může určitý model rodiny ovlivnit budoucí sexuální chování dítěte, rozvoj úchylky?
Nehovořila bych přímo o rozvoji úchylky, ale rozhodně ovlivňuje jeho sexualitu. Žijeme podle určitých vzorců chování, které přebíráme od svých rodičů, idolů, blízkých, a to nejen v běžném, ale i v sexuálním životě. Model je pak to nejsnadnější, co kopírujeme.
Samozřejmě jsou tam informace, které získáváme ve škole, od vrstevníků… Během puberty mají kamarádi určitě větší slovo než rodiče, protože ti jsou už staří, mají názory, s kterými se mladý člověk neztotožňuje. Ovšem jeho sexualita prochází stejným vývojem.
Lidská sexualita se začíná vyvíjet prakticky od narození - jestli jsem dítě chtěné, dotýkané, chované, mazlené atd. Pak nás formují vzorce chování rodičů mezi sebou – jestli se dotýkají, pohladí, jestli si dokáží dát políbení, když se setkají apod.

Kolik sexuálních deviací známe?
Je to velké množství úchylek. Některé z nich jsou samozřejmě velmi vzácné a zajímavé. Zpravidla je dělíme do dvou skupin. Jsou to deviace v objektu. V takovém případě je objekt mého sexuálního zájmu patologický. Nejznámějším příkladem je pedofilie. Pak jsou úchylky formy sexuální aktivity, které jsou zase nepřijatelné – třeba činit někomu utrpení. Nejhorší úchylka sexuální aktivity je sadismus. My říkáme, že je to patologická sexuální agresivita, kdy sblížení mezi objekty je patologické. Chybí namlouvání, tokání, je tam jen útok a jde se tvrdě k cíli.

Jsou některé úchylky akceptovatelné?
Některé úchylky jsou ze společenského hlediska akceptovatelné. Relativně neškodný je fetišismus. Ostatně každý z nás je svým způsobem fetišista – schováváme si od milované osoby nějaké předměty, vzpomínáme a můžeme se i eventuelně při dotyku předmětu vzrušit.
Můžeme také hovořit o voyeurismu, což je také nepříliš společensky nebezpečná úchylka. To jsou ti takzvaní slídilové, kteří se dívají, navrtávají dírky v kabinkách na plovárnách a dívají se na svlékající se ženy apod.

Dají se všechny úchylky léčit, nebo jen některé? Jde to do úplného uzdravení?
O uzdravení nikdy nemluvíme. Pouze dokážeme dotyčného člověka přimět na společensky přiměřenou formu jeho sexuality anebo dokážeme jeho sexualitu ztlumit do té míry, že se neprojevuje v patologické formě.
Především je zapotřebí vytvořit u jedince náhled na jeho problematiku a motivovat ho k tomu, aby se svou sexualitou něco dělal. To je nejtěžší fáze. Je tady odpor, tendence říkat, proč by to měl dělat právě on, když to dělá kde kdo, takže i určitý alibismus hraje svou roli. Ovšem Česká republika (historicky to začalo už v Československu) má jednu z velice vypracovaných metodik, jak můžeme tyto jedince ve společnosti trošku usměrnit.

Dělala jste soudní znalkyni v kuřimské kauze. Překvapilo vás něco na této kauze, nešokovala vás svým rozměrem?
Musím přiznat, že čím déle tuto problematiku dělám, se vyskytují případy, které svým charakterem šokují i zkušeného odborníka. Spíše mne však šokuje, co všechno je lidský mozek schopen vymyslet a do jakých příšerností dokáže až jít.

Jak to funguje? Může okolí zdravého člověka natolik zmanipulovat, že u něj úchylku rozvine?
Lidský mozek a tak i jedinec je bohužel schopen manipulace. Výsledkem pak je, že vznikne oběť i pachatel zároveň. Neumíme proti tomu najít žádnou zbraň.

Podobných kauz je v současnosti mnoho. Dnes byl zveřejněn případ polského otce, který zneužíval svoji dceru. Je to jakási novodobá vlna, moderní záležitost? Nebo byly podobné případy známé i v minulosti, jen se o nich nemluvilo?
Takové případy historie zná. Díky médiím, reportérům se tyto věci snadněji dostanou mezi populaci. Nemyslíme si, že by jich přibývalo. Umíme je víc odhalovat a umíme o nich víc hovořit.

Je role médií škodlivá, nebo je dobře, že se na podobné případy poukazuje?
To je na obě strany. Na jedné straně je to škodlivé, protože sex může být promítán i v komerční rovině. Pojímaní sexu jako zboží je škodlivé. Na druhé straně odtabuizování lidské sexuality, kdy hovoříme o sexuální patologii, o tom, jak se sexualita vyvíjí, a výchovný a informativní charakter jsou prospěšné.

Jak se to stane, že se v běžné rodině objeví takový problém? Kdy přijde zlom? Odkdy je to rodina s „malým tajemstvím“, dokud se na to nepřijde?
To je široký problém. Vždy sledujeme nějakou přípravu budoucí patologie. Dost často za tím bývá citový chlad mezi jednotlivými členy rodiny. Eventuelně má pak jeden z členů rodiny pocit izolovanosti a citové nedostatečnosti. Je proto zranitelnější a hledá. Samozřejmě potom záleží na tom, s kým se setká.

Takže děti by měly vyrůstat v harmonickém prostředí, být hýčkány…
Jedna staroindická rada dokonce říká, že když je žena těhotná, měla by se vrátit do otcovského domu, měla by být hýčkána a mělo by jí být zpíváno, aby plod, který porodí, byl šťastný a spokojený ve svém životě.
Takže už dávní mudrci přicházeli na to, k čemu přicházíme dnes: Pokud rodina funguje, člověka chrání, dává mu pocit jistoty a bezpečí. Současná civilizace poměrně brzo vystrčí dítě ven – školka, školy atd. Mateřská náruč a chránění se tím, jak se rozpadá rodina, ztrácí. I tam by mohl být zdroj, který v budoucnu může ovlivnit sexuální chování člověka.

Jak se podepisuje sexuální zneužívání a týrání na dětech? Jsou schopny v dospělosti normálního sexuálního života?
To se na nich podepíše na celý život. Návrat do života a do spokojeného sexuálního života je velmi obtížný a pro nás terapeuty je to mnohaletá práce, protože to zůstává jako hluboká jizva.

Dnes je běžné i u nás, že pod jednou střechou žije muž se svou manželkou i přítelkyní. Jak se díváte na tento model?
Stává se čím dál tím častější. Byl i v minulých desetiletích i staletích. Naše kultura však jakési mnohoženství nezná. Preferuje se monogamie – pouze jeden partner. Ke střídání partnerů dochází až po úmrtí nebo závažných důvodech. V islámských zemích jsou čtyři manželky zákonné a tamní kultura se s tím uměla srovnat. My to zatím neumíme. Kdo ví, jak za pár desetiletí přijmeme i tento model?

K sexu neodmyslitelně patří pornografie. Je škodlivá nebo naopak prospěšná?
Máme mezitím dohovory. Pokud pornografie zobrazuje sbližování přijatelnou formou, škodlivá není. Ovšem tvrdá pornografie, která zobrazuje sexuální patologii, může u člověka nastartovat touhu něco zrealizovat. Obrazně řečeno: setká se zámek s klíčem.
Známe ze soudní praxe případy, kdy se velice slušný, úspěšný manžel, otec rodiny po zhlédnutí pornografie širokého spektra včetně pedofilie dopustí s časovým odstupem pedofilního aktu. Setkal se se svojí drogou. Je k tomu třeba přistupovat s určitou rezervou. Osobně ovšem nepatřím mezi ty, kteří tvrdí, že pornografie není škodlivá.

Specifikem je dětská pornografie. Dnes byli odsouzeni lidé za stahování dětské pornografie z internetu. Jak se díváte v tomto ohledu na internet?
Z tohoto hlediska je internet velký škůdce. Když dostávám od policie ke zpracování materiály, abych posoudila, zda je to pedofilní pornografie, je jich tam hodně.

Proč lidé dětskou pornografii vyhledávají? To je ve společnosti skutečně tolik pedofilů nebo je to i otázka zvědavosti?
Přesně nevíme, kolik je pedofilů. Jsou to jen odhady ze soudní praxe, z případů, které se vyšetřily. Odhad je, že pedofilů je kolem jednoho procenta, což je docela vysoké číslo. Samozřejmě jsou lidé, kteří sexuální akt s dítětem nezrealizují, drží jej ve své hlavě, mezi čtyřmi stěnami svého bytu…

Všichni pedofilové tedy nejsou nebezpeční?
Ne každý pedofil útočí na dítě a realizuje s ním sexuální akt. Deviace však mají jednu nepěknou vlastnost: dokážou se vyvíjet z málo závažné formy do formy velmi závažné a dokáží se slučovat. Takže dotyčný začne jako internetový pedofil, ale jednoho dne přejde do aktivity. Ta může mít vývoj: nejdříve dotýkání, pak vlastní akt a může to skončit až pedofilním sadismem. Podobný případ nám ukázala nedávná zkušenost.

Stále častěji v partnerských vztazích dochází často právě na popud pornografie k chuti vyzkoušet něco nového, neokoukaného. Jak by měl ten druhý zareagovat, aby si svým případným negativním postojem nezboural sexuální vztah?
V sexualitě platí jedna zásada: oboustranná souhlasná vstřícnost. To znamená, že jestliže je jednomu partnerovi něco nepříjemného, měl by to ten druhý tolerovat a neměl by to vymáhat. A tak, jak se stává sexualita komerční záležitostí, dostávají se tam nejrůznější hračky, předměty, pouta, různé přiškrcování, igelity, motání, je stále těžší najít hranici, kde to neškodí, kde to přesmykne.

Zmínila jste „hračky“. Dá se žít bez nich, nebo je to nezbytná součást sexu?
Bez hraček se dá žít. Sexualita je o toleranci, o hloubce citu, k tomu hračky nepotřebujeme.

Má sex historický vývoj?
Určitě se vyvíjel tak, jak se vyvíjel člověk. A samozřejmě nedokážeme odhadnout, kam se vyvine. Možná se zase velkým obloukem vrátíme k jednoduchým formám.

Za svoji praxi jste se setkala s velkým množstvím lidí s různými poruchami. Kdy je čas vyhledat sexuologa?
Vždy, když mám nějaký problém, který mne tíži v sexuálním životě, stálo by za to jej konzultovat. Může to být totiž velice snadno odstranitelné a člověk se zbaví trápení.

Proč lidé vaši pomoc nejčastěji vyhledávají?
Nejčastěji jsou to muži se sexuální dysfunkcí, impotencí, a předčasnou ejakulací. Žen se sexuální dysfunkcí přichází podstatně méně. Ty si to totiž vyříkají někde u kafíčka a pak závidí té druhé, že je na tom třeba lépe.

Co říkáte sexuálním projevům na veřejnosti?
Sexualita by měla mít určitý stupeň intimity. A závratné oblouky do kterých se partneři proplétají třeba na zastávkách autobusů, určitě nesvědčí o hloubce jejich citu, ale o sociální nezralosti.

Jak se promítá profese sexuologa do běžného, osobního života?
Můj muž si na to musel dlouhou zvykat. Dnes ale vtipně tvrdí, že má výhodu, protože má doma první pomoc.

Takže nezkoumáte lidi na zastávkách, jestli třeba netrpí nějakou úchylkou?
Rozhodně ne, protože úchylku na první pohled nepoznáte. Tedy pokud to není exhibicionista a nestojí na zastávce obnažený od pasu dolů.

(redakčně kráceno)