Bitva na Moravském poli a Přemysl Otakar II.

26. srpna 1278 padl na Moravském poli český král Přemysl Otakar II. Tato bitva se stala jednou z nejslavnějších českých proher. Konkurovat jí mohou snad jen Lipany a samozřejmě Bílá hora. Vítězství Rudolfa I. Habsburského znamenalo definitivní ustanovení Habsburků dědičnými vládci v Rakousku a Štýrsku. Tím bylo de facto určeno uspořádání Evropy na více než dlouhých šest set let. Samotné střetnutí je pak příznačným konfliktem starého odcházejícího rytířství a idealistického světa Přemysla Otakara II. s nastupujícím světem pragmatického Rudolfa I. Habsburského. O dalším osmičkovém výročí tentokrát hovořili v Historickém magazínu z 6. září s moderátorkou Marií Koldinskou historici Josef Žemlička (JŽ) z Historického ústavu Akademie věd a Petr Klučina (PK).

Bitva na Moravském poli a Přemysl Otakar II. Jak vypadaly vztahy šlechty a Přemysla Otakara v předvečer bitvy na Moravském poli?
JŽ: Vztahy to byly velice komplikované. Přemysl Otakar II. narozdíl od svých předků, kteří se střetávali se šlechtou jiného typu (služebníci, správci knížecích statků), musel čelit šlechtě pozemkové. Ta již budovala svoje velké državy a pečlivě dbala, aby králova ruka na tyto statky příliš nešahala. To byl i případ Vítkovců, kteří v těchto událostech hrají klíčovou roli.
Vítkovci byli usídleni v jižních Čechách, kde vlastnili řadu hradů a počínající města. Byla to velmi citlivá oblast, která spojovala Čechy a rakouské země, které Přemysl v roce 1251 získal. Takže vznikala řada ohnisek, které se Přemysl snažil řešit násilím, jako bylo založení královského města České Budějovice, založení kláštera Zlatá Koruna, hradů Zvíkov, Hluboká, Písek atd. Takže to byla také jedna z příčin, proč se Přemysl a Vítkovci dostali do konfliktu, který se nakonec ukázal jako fatální.

V negativních souvislostech s Moravským polem je často spojováno nejen jméno Záviše z Falkenštejna, ale i Miloty z Dědic. Proč?
JŽ: Milota z Dědic byl jedním z moravských šlechticů. Přemysl mu dokonce svěřil na Moravském poli vedení nejtěžšího, nejvýraznějšího šiku, když velel pověstné Přemyslově jízdě „železných pánů“.
Z doby předtím víme, že se těšil králově důvěře. Byl štýrským hejtmanem a velice tvrdou rukou tam hájil Přemyslovy zájmy. Když potom Přemysl musel ustoupit z rakouských a alpských zemí, dostával Milota další významné úřady. Tyto fakta jasně vyvracejí pokusy české vlastenecké literatury 19. století očerňovat Milotu. Přemysl Otakar II. byl totiž brán obrozenci za velký vzor a nezdálo se jim možné, že by tak slavný král padl jen tak, proto potřebovali nějakého zrádce.
Milota měl také dva zajímavé bratry. Prvním z nich byl Beneš ze Cvilína, který v roce 1265 nešťastným přičiněním osudu z Přemyslova rozhodnutí zahynul. Druhý byl Tobiáš z Benešova, známý pražský biskup, který se dlouho po bitvě na Moravském poli velice zasloužil o povznesení českých zemí.
Takže nevíme o žádné zradě Miloty z Dědic, ani o zradě Záviše z Falkenštejna, který nejspíš na Moravském poli vůbec nebyl.

Na kolik se dá tak vzdálená událost, jako je bitva na Moravském poli, rekonstruovat? O které prameny se lze opřít a nakolik jsou důvěryhodné?
PK: Zrovna u této bitvy je pramenů mnoho, ale jejich důvěryhodnost je malá. Je tam značná míra zkreslení závisející na tom, jaké straně pisatel stranil. Také je nikdy nepsali vojenští odborníci a ani ti, kteří se bitvy zúčastnili. Když to probereme, museli bychom se zabývat tím, jak skutečně velké síly stály proti sobě, jak byly vyzbrojené, na čí straně byla převaha.
Vlastní průběh bitvy můžeme zčásti dokumentovat z pramenů a zčásti podle vlastních vojenských úvah. Víme, jakou možnost velet měl tehdy velitel. V té době se panovník bitvy účastnil, ovšem jedinou věc, kterou mohl udělat z rozmyslem, bylo dát pokyn, aby bitva začala. Pak se stal sám součástí bitvy. Vzhledem k jeho výzbroji příliš nevěděl, co se děje nalevo nebo napravo. Na hlavě měl totiž těžkou hrncovou přilbu, z které koukal ven úzkými průzory, které znemožňovaly přehled. Navíc na Moravském poli bojovaly ve vedru tisíce mužů, kteří jistě vířili prach, což také k orientaci nepřidalo.
Určitě víme, že Rudolf I. Habsburský měl větší armádu. Na jeho straně byla také výhoda v tom, že měl dostatek lehkého uherského jezdectva, které oslabilo pravé křídlo Přemyslovy armády. Poslední ránu zasadila pověstná záloha Ulricha von Kapellen, která vpadla do zad Přemyslova vojska a dovršila porážku českých sil.

Možná by stálo za to vysvětlit samotný název bitvy. Často se říká u Suchých Krut, u Dürnkrut, na Moravském poli, u Jedenspeignu?
PK: Moravské pole je název rozsáhlé nížiny, která se táhne podél pravého břehu řeky Moravy až k Hainburgu, k Dunaji. Na jedné straně je tedy lemováno řekou Moravou a na druhé straně nevysokými vrchy, které se táhnou na západě souběžně s Moravským polem.
Moravské pole je výhodné pro operace armád právě takového typu, jako měl Přemysl Otakar II. Je to rovina přeťatá několika potoky, které tečou od západu k řece. Takovýto prostor umožňuje rozmístit jezdeckou armádu tak, aby zasáhla veškerou silou a nebyla rušena terénními zlomy. Proto si Přemysl k slavné bitvě v roce 1260 vybral oblast u Kressenbrunu, která je asi třicet kilometrů jižněji od Dürenkrut, kde o osmnáct let později proběhla osudová bitva na Moravské poli.
Dürenkrut (Suché Kruty) je název vesnice, kde patrně tábořila vojska Rudolfa I. Habsburského. Jedenspeigen je dnes zámek, v jehož okolí asi tehdy tábořila zase vojska Přemysla Otakara II. Samotná bitva se potom odehrála na prostoru šesti sedmi kilometrů, které jsou mezi těmito lokalitami.

I později byla tato lokalita vyhledávána jako válčiště. V této oblasti se odehrály třeba napoleonské bitvy u Aspern nebo u Wagramu.
Zatím jsme nahlíželi na Přemysla Otakara II. jako na válečníka prizmatem jeho tragického konce. Jak si ale počínal jako diplomat a politik?
JŽ: Přemysl rozvinul politiku do obrovské šíře. Pokud se jeho předchůdci setkávali s nějakým zahraničním problémem, vždy to bylo jednosměrné: Byl problém s Polskem, vyjednávalo se nebo bojovalo s Polskem apod.
Přemysl ve svém obrovském soustátí ovšem musel svírat nitky hned několika diplomatických a politických aktivit. Takže současně vyjednával s polskými knížaty, řádem německých rytířů, svá poselstva posílal do říše ke svým příbuzným, třeba do Branibor. Současně musel být Přemysl Otakar v kontaktu se salzburským arcibiskupem, který byl jeho velkou oporou (dokonce se mu tam podařilo dosadit svoje dva příbuzné). V určitém okamžiku dokonce zachraňoval patriarchu Akvilejského. Přemysl také udržoval styk se severoitalskými městy. To vše probíhalo současně, což bylo novum, která česká politika dosud neznala.
Samozřejmě to nemohl zvládat sám, proto měl řadu velice kvalifikovaných úředníků. Většinou to byli církevní hodnostáři, protože pouze duchovní osoby byly vzdělány v písmu a řeči. Za všechny stojí zmínit například olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, který Přemyslovi vykonal mnohé platné služby a dokonce působil v jeho správních službách alpské oblasti. Nebo Venhart Sekovský, který v závěru Přemyslova vládnutí velice odvážně hájil jeho nároky, když už došlo ke sporu s Rudolfem I. Habsburským. Venhart se tehdy dostal do „palby“ říšských knížat, když vysvětloval, proč Přemysl neuznal Rudolfa za říšského krále.

Takže Přemysl Otakar II. byl nejen „král válečník“, ale i „král diplomat“?
JŽ: Byl. Jeho tragický konec vlastně začal 1. říjnem 1273, kdy byl ve Frankfurtu nad Mohanem Rudolf zvolen říšským králem. Zdá se, že Přemysl tuto událost velice podcenil…

Traduje se, že mu poslal žebráckou mošnu…
JŽ: To jsou pověsti z pozdějších let. Možná překvapí, že zrovna v době volby Přemysl obléhal město Sopron v Uhrách, jako by ho to nezajímalo. Souvisí s tím i mezi historiky velmi frekventovaná otázka, zda vůbec usiloval o to stát se římským králem. Šanci měl v roce 1254 v souvislosti s Vilémem Holandským. Tehdy se ale papežská kurie postavila za Viléma a Přemysl svoji kandidaturu stáhnul. Později se už podobná příležitost nenaskytla.
Spíše se zdá, že Přemysl chtěl mít za římského krále někoho, s kým by mohl manipulovat a kdo by k němu byl přátelský. Na druhé straně říše byla v té době již natolik rozklížena, že by to pro českého krále bylo asi příliš velké sousto.

Rudolf I. Habsburský bývá v českém historickém povědomí považován v horším případě za zloducha, v lepším případě za bezohledného kariéristu. Jak se na něj a na Přemysla Otakara II. dívají v Rakousku?
JŽ: Překvapivě bych se vrátil do roku 1825, kdy byla uvedena hra Franze Grillparzera, klasika rakouského dramatu, Vzestup a pád krále Přemysla. V této hře autor ukázal Přemysla jako tyranského, ziskuchtivého a poživačného krále. Proti němu postavil skromného, šetrného a pro blaho Rakouska pracujícího Rudolfa. Byla z toho menší politická aféra.
Od té doby se pohledy na Rudolfa i Přemysla změnily. Jak česká tak rakouská historiografie se na ně dívá smírnějšíma očima. Jsou uznávány Rudolfovy zásluhy jako třeba dočasné stmelení německých zemí. Zároveň je však také velice vysoce hodnocena role krále Přemysla. Tedy to, co udělal pro Rakousko a pro ostatní alpské země v hospodářské, umělecké a mecenášské oblasti a také z hlediska právních kodifikací. Takže i v rakouských dějinách je Přemyslovo období předsazováno před to, co zahájil Rudolf a co je spojováno se 14. stoletím a tak novou érou rakouských dějin.

V kronice Petra Žitavského se mluví o tom, jak Rudolf údajně litoval Přemyslovy smrti a jak ho nechal s poctami pohřbít apod. Jak to bylo s kodexem středověkých rytířských ctností a jeho praktickým uplatňováním v bitvě?
PK: Z hlediska vytváření obrazu panovníka Rudolfa by se nehodilo, aby tancoval na hrobě svého hrdinného protivníka. Naopak bylo namístě ocenit jeho zásluhy.
Na druhé straně ve vojenství hrdinský kodex trochu pokulhával. Vojenství a vůbec bitvy byly pragmatická věc, kde pro podobné věci nebylo místo. V bitvách často přicházeli panovníci o život. (V našich dějinách to byl nejen Přemysl Otakar, ale i Jan Lucemburský.) Panovníci byli vnímáni jako první z rovných, takže šlechta si jich necenila natolik, aby vůči nim brala v bitvě nějaké zvláštní ohledy.
Zmíněná kronika hovoří o tom, jak dopadl Jan Lucemburský na turnaji na tržišti ve Starém městě pražském. Tam spadl koně, nechali po něm šlapat a sluhové ho nemohli zpod kopyt koní dostat ven. Můžeme také připomenout řadu scén z bitev, kdy dochází k opravdu drsným výjevům. Takže rytířská „morálka“ patří spíše do oblasti kurtoasie dvorského života než na bojiště.

Zmíněný Ulrich von Kapellen, ale prožíval velmi těžce svou ne zcela rytířskou roli v bitvě na Moravském poli?
PK: Přišel o to být v první srážce. Také hrozilo, že kdyby bitva skončila dřív, nedostal by se k plenění uvnitř nepřátelského tábora, protože byl v někde v záloze. Vůbec vyčlenit zálohu byl problém. Z historických pramenů víme, že Rudolf I. Habsburský nabízel místo velení zálohy několika jiným, ale všichni odmítli. Ulirch von Kapellen byl de facto poslední, kdo velení nakonec vzal.

JŽ: Rudolf I. Habsburský pocházel z vojensky velmi vyspělé oblasti (pomezí Švábska a Švýcarska). Tam pak věci jako vojenská lest atd. byly naprosto zdomácnělé. Narozdíl od rytířského prostředí střední Evropy, která si na to velmi potrpěla a také na to velmi doplatila. Přemysla ani nenapadlo, že by se protivník mohl k něčemu podobnému, jako je vpadnutí do zad, uchýlit.

PK: Koneckonců Rudolf se v tomto prostředí pohyboval jako námezdní bojovník, takže dobře věděl, kdy je třeba použít i ránu zezadu. Proto bych tam nehledal rytířskou morálku, ale pragmatičnost.

(redakčně kráceno)