Hostem Františka Lutonského byl 6. března v pořadu Interview ČT24 metropolita a primas český, arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Hlavním tématem rozhovoru byly majetkoprávní záležitosti týkající se sporu o vlastnictví katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Hovořilo se však i o společném projektu Ministerstva vnitra a katolické církve Otevřená minulost, který zkoumá spolupráci duchovních s totalitní Státní bezpečností.
„Sedět u oltáře na cizí židličce, to po mně nemůže nikdo žádat,“ říká kardinál Miloslav Vlk
Kdy předá katolická církev chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha státu, stále není jasné. Dnes se zástupci obou stran dohodli, že budou dále jednat. Zeptám se čistě prozaicky – na čem to vázne?
Předání není jednoduchá záležitost, protože vnitřní vybavení katedrály (obrazy, lavice, oltáře atd.) patří církvi. Toto nejde jednoduše převzít, neboť o tom soud nemluvil. Jestliže je to naše, tak to nehodláme předat bez jednání a dohadování.
Jestli se nemýlím, předmětem soudu to vůbec nebylo.
Nebylo, ale je zapotřebí, aby to bylo předmětem jednání. Takže představy mluvčího prezidenta pana Hájka, že to dnes podepíšeme, byly opravdu naivní.
Jak rozumět tomu, že budete čekat až bude vyhotoven soupis veškerého vnitřního vybavení?
Soupis inventáře je přesný. V tom problém není, ale je to naše a my nejsme ničím nuceni to vydat. Zdi převezme Pražský hrad, ale o náplni se musí jednat – není to jednoduché.
Předpokládám, že církev nemá nejmenší zájem na tom nechat vnitřní vybavení vystěhovat?
Z Nejvyššího soudu přišla taková připomínka, že by mohla nastat žaloba o vyklizení. Tak jsem přemýšlel o tom, jak přijedou kamiony a začnou nakládat lavice, obrazy a sochy a odvezou to třeba ke svatému Mikuláši.
Původně šlo o katedrálu, teď jde o vnitřní vybavení. Spousta diváků by vás mohla obvinit, že děláte lidově řečeno justy.
Jestliže někomu něco patří, a druhý mu to chce brát, myslíte si, že to jsou justy?
Myslím tím hlavně posunutí celého sporu.
Ono to tak je. Já to neposouvám.
Takže od prvopočátku určování vlastnictví katedrály jde pouze o vnitřní vybavení? Nebo jde o státní symbol, církevní symbol - chrám svatého Víta?
Samozřejmě je otázka, jestli bereme katedrálu jako celek se vším všudy – jako symbol. Nebo jestli se díváme na vlastnické poměry, které tam jsou. V našem případě jde o vlastnické poměry, takže je nutné, abychom o nich jednali a snažili se je přesně definovat.
Podle vás je vnitřek katedrály církve a budova a přilehlé nemovitosti patří státu. S tím nemáte žádný problém?
Nemáme s tím žádný problém. Ústavní soud vrátil celou věc na začátek k městskému a obvodnímu soudu. Takže celé kolečko tohoto soudního procesu, který trvá už čtrnáct let, bude pokračovat dál.
S čím tedy jdete na jednání? Nedovedu si představit, že by se veškerý inventář katedrály dostal bůhví kam.
O tom se budou vyjednavači bavit, jak tuto věc řešit. Má to i své důsledky. Když předám vnitřní vybavení státu, tak budu sedět u oltáře na cizí židličce, odsloužím mši na cizím oltáři. Myslím si, že to po mně nemůže nikdo žádat.
Nějaký scénář nebo postoj se vám musí honit hlavou. Máte alespoň nějaký návrh, abyste nebyl označen za nevstřícného?
My budeme jednat, až uvidíme vstřícnost také z druhé strany. Jestliže přijdou s požadavkem, že to musíme předat, tak to pro mne vstřícnost není. Pak nemohou čekat vstřícnost ani od nás.
Situace je nyní zabetonována. Vám to vyhovuje nebo nevyhovuje?
Mně to nevyhovuje, poněvadž to nikam nevede. Je zapotřebí jednat. Jaké budou návrhy obou stran a jak se bude jednat, se uvidí v pátek.
Říkáte obou stran. Bohužel zde nemáme zástupce státu, tak by mne zajímal váš církevní návrh na řešení tohoto aktuálního sporu.
Náš návrh bude, že my si necháme vnitřní vybavení, a budovu podle soudního rozhodnutí získá stát. Budeme dále náš majetek v katedrále užívat a domluvíme k tomu nějaké podmínky užívání. Jestli budeme v této budově třeba platit nájemné a podobně. To je náš návrh.
Může se také stát, že od pondělí do středy bude katedrála patřit státu a od čtvrtka do neděle církvi…
Nikoliv. Ten majetek bude patřit nám každý den. Zákon a ústava chrání práva občanů a práva na majetek jsou na prvních místech.
Když vezmeme různé možnosti vlastnictví – státní, církevní nebo společné. Existuje nějaká další možnost?
Myslím, že ne.
Nejste schopen jednat se státem o zvláštním zákonu o Pražském hradu, který by jasně definoval to, co řekl Ústavní soud?
Už jsem jednou jednal, stát to nepřijal, takže teď už je situace jiná.
Další jednání už neplánujete? Berete to jako definitivní slovo, ze kterého už nejde couvnout?
Já jsem se vyslovil k návrhu společné správy, ale nejdříve musí být definitivně vyřešena otázka vlastnictví. I když toto jednání, které je před námi, proběhne, není to ještě ukončený proces, protože soudy budou pokračovat dál. Nebude-li potom zbytí, půjdeme i do Štrasburku.
Podíváme-li se na rozhodnutí Ústavního soudu, tak ten před několika lety řekl, že jakákoli změna vlastnictví je možná jen zákonodárnou iniciativou. Proč je církev znovu ochotná zopakovat celé to soudní kolečko s ukončením až ve Štrasburku?
Každý vlastník v naší zemi si hájí svůj majetek. My nejsme výjimka.
Pakliže se nastartuje znovu celý soudní proces, tak půjde znovu o inventář a budovu katedrály.
O inventář nepůjde, protože to je vlastnictví, které není sporné. Půjde o katedrálu a přilehlé budovy.
Už pár týdnů běží na Ministerstvu vnitra projekt Otevřená minulost. Skupina lidí z církve a historikové zkoumají vztahy mezi církví a komunistickou Státní bezpečností. Máte o tom nějaké nové informace?
Nemám. Rád bych ale zdůraznil, že tento projekt je projektem Ministerstva vnitra. Novináři to občas pletli. Na ministerstvu vznikl projekt Otevřená minulost a my jsme se dohodli, že vytvoříme jakousi speciální skupinu, která bude zkoumat tyto vztahy církve s komunistickou Státní bezpečností. Zatím veškerá publicita byla věnována spolupráci kněžích s Stb. Celá věc má však dvě strany. Totiž také pronásledování církve. Já jsem inicioval vznik této speciální skupiny, aby se zaměřila právě na perzekuci církve. Aby na pozadí dokumentů Stb o pronásledování církve bylo vidět, jakým způsobem byli kněží lámáni a nuceni ke spolupráci.
Údajně se vám přiznalo čtyřicet pět duchovních ke spolupráci s Stb.
Ano. Vyzval jsem tehdy kněze, kteří spolupracovali s Stb, aby přišli. Přišlo jich pětačtyřicet a třináct mi poslalo omluvný dopis. S každým z nich jsem o tom hovořil.
Podíval jste se do jejich svazků?
Tenkrát v roce 1992 to nebylo možné. A teď jsem do těchto svazků nešel, protože to co mi říkali, mi vytvořilo dostatečný obraz o tom, jak spolupráce vypadala. A nemyslím si, že budu kněze lustrovat.
Ani jako hlava římskokatolické církve byste neměl? Podle historiků působilo až 150 agentů v řadách církve. Podíváte se do svazků těch duchovních, kteří se vám nepřiznali?
Když řekneme v řadách církve, je otázkou, co tím myslíte. Já mluvím o diecézi. Těch pětačtyřicet kněží bylo z mé diecéze, nad kterými mám určité kompetence. O ty jsem se určitým způsobem postaral. Neříkám, že je to úplně vyřešeno, stále existují problémy, které se musí dořešit. Ne všichni kněží byli tolik nuceni a pronásledováni, jako ti kteří v seznamech zůstali. Inicioval jsem, aby někteří napsali svoji historii. Potom se ukázalo pod jakým tlakem byli, a že vlastně nespolupracovali, ale přesto v seznamech zůstali.
Za některé duchovní jste se omluvil. Myslíte si, že se omluví oni sami? Nebo to není třeba?
Vybízel jsem k tomu už před patnácti lety, ale byla pouze jediná omluva v televizi. Tak jsem se omluvil i za ostatní v naší diecézi. A v roce 1990 při pouti na Velehrad, jsme se jako biskupové omluvili za všechny.
Co očekáváte od této nově ustanovené skupiny v rámci projektu Otevřená minulost? Co by mohla přinést?
Mohla by přinést obraz o pronásledování církve. Třeba agrese na jednotlivé kláštery, zabírání klášterů, koncentrace řeholníků, uvěznění mnoha kněží. Všechny tyto věci by měly být rozkryty, aby se ukázalo, jak zacházel totalitní režim s církví.
(redakčně kráceno)