Lékaři bez hranic byli založeni před více než třiceti lety v roce 1971. Jejich posláním je pomáhat v nejproblematičtějších koutech zeměkoule. Dva tisíce dobrovolníků Lékařů bez hranic pracuje v sedmdesáti zemích světa. I když často působí ve válečných zónách, nikdy nenosí zbraně. Nejen proto byla tato organizace oceněna v roce 1999 Nobelovou cenou míru. Jedním z nich je i přednosta gynekologicko - porodnické kliniky FN Ostrava Ondřej Šimetka (OŠ). Společně se svou ženou Renatou (RŠ), zaměstnankyní Lékařů bez hranic, byli v úterý 6. února hosty pořadu Před půlnocí. V ostravském studiu odpovídali na otázky moderátorky Silvie Klekové.
„Vojenské a humanitární akce se nemají směšovat,“ tvrdí Lékař bez hranic Ondřej Šimetka
Spojit medicínu a cestování po světě, to se podařilo Ondřeji Šimetkovi dříve než čekal. Lékaři bez hranic, ke kterým se přihlásil, ho poslali ven už dva měsíce po svatbě. To, co mladý gynekolog zažil ve Východním Timoru, ho vedlo na další místa postižená válkou, epidemií či hladomorem. Ondřeji Šimetkovi je 36 let, v sedmi zemích strávil na misích více než tři roky.
Renata Šimetková působila jako logistka, která zajišťuje vše proto, aby mohli lékaři jen léčit. Z České republiky pocházejí necelé tři desítky členů Lékařů bez hranic. Organizace nedávno otevřela pobočku v Praze. Při své práci se Lékaři bez hranic opírají o podporu dobrovolníků a dary lidí z celého světa.
Kdy jste o Lékařích bez hranic slyšeli úplně poprvé?
OŠ: Bylo to v roce 1994 v souvislosti s otevřením rakouské pobočky Lékařů bez hranic. V tu dobu jsem ještě studoval medicínu a působilo to na mne velmi romanticky.
RŠ: O Lékařích bez hranic jsem se dozvěděla až od svého muže, tehdy jen přítele, který o tom velmi často mluvil a sám si přál stát se jedním z nich.
Proč vás to zaujalo? Říkal jste romantika.
OŠ: Vždy mne bavilo cestovat. Viděl jsem v tom možnost spojit cestování s medicínou, kterou jsem vystudoval. Počáteční očekávání bylo trochu naivní, to přiznávám, ale podařilo se mi to uskutečnit. Dnešní motivace je už trošku jiná.
Jak jste reagoval na svoji první misi ve Východním Timoru? Přechod z evropských podmínek do takového prostředí.
OŠ: Do Timoru jsem přijel v listopadu roku 1999, což bylo necelé dva měsíce po oněch nepokojích a obrovských masakrech, kdy se stahovala indonéská armáda. Země byla armádou důsledně vypalována od východu k západu. Devadesát procent populace bylo donuceno prchnout ze svých domovů do hor, na ostatní ostrovy, do uprchlických táborů. Když jsme přijížděli na místo našeho působení, což byla cesta na pět hodin, nepotkali jsme živáčka. To byl otřesný zážitek.
Lidé nakonec z úkrytů vylezli. Jaké to bylo, když jste začali zjišťovat, co potřebují, co je třeba léčit?
OŠ: Začali jsme rekonstrukcí nemocnice, která na tom místě byla. Byla to ruina, nic tam nefungovalo. Nejdříve jsme opravovali ambulance a postupně s přívalem lidí i jednotlivá oddělení. Zpočátku lidé přicházeli do nemocnice pouze ve dne, protože na noc se stahovali zpátky do hor. Byli to hlavně pacienti s malárií, s horečkou dengue, podvyživené děti. S postupem času se situace začínala stabilizovat, lidé se vraceli. Dokonce, když jsme odjížděli, začínal tam fungovat malý obchůdek, takže už to vypadalo o trochu veseleji.
Jak vás tamější obyvatelé vnímali jako Evropany?
OŠ: Mnozí lidé, hlavně děti, viděli bělocha poprvé. Sahali si na mne, na moji bledou kůži. Byli však velice spontánní, žádná nedůvěra z jejich strany nebyla. Naopak byli velmi rádi, že tam jsme, a uvědomovali si, že jsme tam pro ně a ne pro sebe.
Mohli jste vždycky pomoci?
OŠ: Naše organizace se specializuje na poskytování akutní péče. Kdekoli na světě vypukne epidemie, přírodní katastrofa Lékaři bez hranic jsou schopni být na místě určení do dvou dnů s potřebným vybavením. Takto jsme začali i ve Východním Timoru. Když jsem odjížděli, měli jsme několik funkčních ambulancí, malý operační sálek a asi třicet lůžek.
Zásoby vám dovážejí postupně, nebo si všechno vezete najednou?
OŠ: Naše organizace má v několika skladech po celém světě proclené kontejnery s materiálem. Máme kontejnery na epidemii cholery, kontejnery na živelnou katastrofu apod. Když se něco ve světě semele, pošlou se tyto kontejnery do zasažených oblastí, za nimi okamžitě přijíždějí lidé.
Tušila jste do čeho jdete? Váš manžel místo svatební cesty odletěl na svou první misi?
RŠ: Samozřejmě jsem se bála. I když jsme o této organizaci věděli mnohé z novin, televize i od samotné rakouské pobočky. Pro mě i pro mého manžela to bylo všechno nové. Navíc jsme viděli v médiích, jaké hrůzy se ve Východním Timoru odehrály.
Mohli jste spolu nějak komunikovat?
RŠ: Ne. Vycházelo to ze situace samé. Ve Východním Timoru nefungovalo skutečně nic, vše bylo vypálené, zničené, nikde nikdo.
Byl velký rozdíl mezi vaší první misí ve Východním Timoru a druhou na Srí Lance?
OŠ: Ani ne, i když máme Srí Lanku spojenou s exotickým rájem, kam na rozdíl od Východního Timoru proudí statisíce turistů. Já jsem však působil na severu země, na tamilském území - teroristickém, jak se říká u nás. Tamější situace byla velmi podobná Timoru. Šlo o velice zaostalý region pod dvacetiletým embargem, kde nebylo skoro nic. Neměli jsme elektřinu, nejsou tam silnice.
Co jste tam léčili?
OŠ: Na Srí Lanku jsem přijel už jako lékař gynekolog – porodník. Byli jsme v nemocnici, kde jsem se staral o rození dětí a gynekologické případy. Byl tam chirurg, měli jsme anesteziologa a taky pediatra.
Kolik vás bývá na misi?
OŠ: Záleží na konkrétní misi. Klasické složení u nemocničních projektů je anesteziolog, chirurg, gynekolog. Projekty v uprchlických táborech mají zase specialisty na podvýživu. Týmy bývají různě velké od tří do deseti lidí.
Když jste se rozhodla, že se zapojíte do činnosti Lékařů bez hranic, byla logistika, to co jste jim chtěla nabídnout, nebo to vyšlo ze situace samé?
RŠ: Přišla jsme do této organizace s tím, co jsem vystudovala. To byl management, nějaká administrativa. Že jsem nakonec dělala logistiku, to vyplynulo ze situace. Práce logistika je velmi důležitá, protože zabezpečuje fungování projektu. Jde o zásobování léky, potravinami, materiálem. Jednám s personálem, protože kromě našich dobrovolníků nám pomáhají i místní kolegové, kterých oproti nám bývá až desetinásobek. Musím zabezpečit administrativu a finance projektu.
Poprvé na misi jste byla na Srí Lance. Neměla jste strach? Přeci jen šlo o bojovou zónu.
RŠ: Válečná zóna byla hermeticky uzavřená a byl problém i pro místní se do ní dostat. Pro cizince, turisty to bylo zhola nemožné. Působila jsem tedy v hlavním městě. Právě tam jsem se učila, co taková práce pro Lékaře bez hranic obnáší. Dozvídala jsem se i o tom, co se děje na severu země a důvodech toho dění.
Lékaři bez hranic nesmí nosit zbraně. Jaký je to pocit, že se nemůžete bránit?
RŠ: V těchto chvílích, i kdybychom zbraň měli, by nám moc nepomohla. Držení zbraně vám zas takovou jistotu nedodá. Z vlastních zkušeností vím, že v určitých situacích bych určitě nebyla se zbraní více bezpečná.
OŠ: Naopak si myslím, že pokud člověk zbraň má, je to pro něj nebezpečnější. Nás naopak chrání to, že všichni vědí, že zbraně nenosíme. My se deklarujeme jako lékaři, kteří přijeli pomáhat. Se zbraní bychom byli velmi zranitelní.
Lékaři bez hranic dostali v roce 1999 Nobelovu cenu. Svým způsobem patří i vám.
OŠ: Mně z té ceny patří asi milimetr čtvereční. Zbytek patří tisícům dobrovolníků a desetitisícům místních zaměstnanců. Do organizace jsem vstoupil v roce 1999 a o tomto ocenění jsem se dozvěděl právě za svého působení ve Východním Timoru. Byla to pro nás tehdy obrovská euforie. Přijel tam za námi generální tajemník OSN Kofi Anan, setkali jsme se s biskupem Beloem (východotimorský nositel Nobelovy ceny míru), navštívil nás Bill Clinton. To všechno samozřejmě dodává organizaci lesku. Podotknul bych, že to nebyla cena za medicínu, ale za mír.
Přestože nenosí zbraně, ocitli se už Lékaři bez hranic v nebezpečných situacích. Četli jsme o tom, viděli v televizi. Mluvilo se třeba o Afghánistánu.
OŠ: V Afghánistánu to byla nešťastná náhoda, která vyplynula z konkrétní politické situace. Šlo o směšování vojenské akce s humanitární pomocí. My jsme se bohužel stali obětí. Je to však situace náhodná, ojedinělá. Organizace působí už třicet let v nejhektičtějších regionech světa a počet ztrát na její straně je minimální. V Afghánistánu to byla skutečně náhoda. Vojenské a humanitární akce by se neměly směšovat.
Jak se žije Evropanovi zvyklému na komfort civilizace v leckdy katastrofálních podmínkách někde na druhém konci světa, a jak se vůbec domluví?
OŠ: Po nějaké době se naučíte pár základních věcí, jak mluvit s pacientem. Umím už v několika jazycích říci ženě, že má tlačit. A tak podobně.RŠ: Člověk si zvykne úplně na všechno, a to je na naší práci to nejzajímavější. Pravda je, že návrat do normálního života je po tom docela těžký, zvláštní. Najednou přiletíte do země, která je vaším domovem a první, co uvidíte jsou časopisy, noviny, v Blesku čtete kdo s kým apod. V prvních chvílích vůbec nerozumíte tomu, co ti lidé vlastně řeší. Taky máte pořád chuť o tom někomu vyprávět, myslíte si, že to lidi zajímá. Zajímá je to ale jen prvních pět minut. S tím se vypořádat je taky obtížné.
Setkali jste se s tím, že by si někdo z vašich známých myslel, že to děláte pro peníze?
OŠ: To víte, že ano. Pro spoustu lidí je těžké pochopit, proč by někdo opouštěl vyhřáté místečko a odjel někam do války, prakticky zadarmo. Lékaři sice během své mise pobírají takzvané kompenzace (cca. 700 euro), ale ty nám akorát stačí na pokrytí nákladů, které nám běží doma. Neznám nikoho a nedovedu si ani představit, že by to někdo dělal pro peníze.
Jste zaměstnanec nemocnice, na rozdíl od vaší ženy, která je zaměstnána u Lékařů bez hranic. Jak to v nemocnici nesou?
OŠ: Na mém nynějším působišti ve Fakultní nemocnici v Ostravě mi vycházejí absolutně vstříc. Pustili mě do Libérie, dostal jsem neplacené volno při poslední návštěvě Timoru. Bohužel, takovéto zacházení není běžné. Ve většině případů, když chcete někam jet, musíte dát výpověď a pak doufat, že vás vezmou zpátky, což není úplně pravidlem.
Určitě jste musel splnit nějaké požadavky. Mají Lékaři bez hranic přísná kritéria pro výběr dobrovolníků?
OŠ: Pravidla jsou poměrně přísná. Jednak musíte absolvovat pohovor a prokázat motivaci. Součástí pohovoru je i jakýsi psychologický test, kdy vás podrobí nátlaku a sledují, jak budete reagovat. Musíte splňovat odborné předpoklady – dokončené studium a specializace. Musíte mít znalosti z tropické medicíny, což je u nás docela problém. Musíte mluvit plynně anglicky a každý další jazyk je pochopitelně výhodou.
Nedávno jste otevřeli pobočku v Praze. V České republice je necelých třicet spolupracovníků Lékařů bez hranic. Myslíte, že jich přibude?
RŠ: Zatím oněch 27 spolupracovníku z Čech i Slovenska přišlo k Lékařům bez hranic bez jakékoli kampaně. Jestliže spustíme kampaň na nábor nových dobrovolníků, určitě další přibudou.
Je nyní ve světě nějaké místo, které aspiruje na to, aby tam Lékaři bez hranic vyjeli?
OŠ: Jestli nějaké místo na to aspiruje, tak my už tam jsme. Působíme v sedmdesáti zemích světa, pracujeme na více než čtyřech stovkách projektů. Kam se podíváte na mapu světa, tam jsme.
Kolik máte spolupracovníků?
RŠ: Celkový počet spolupracovníků, kteří jsou na misích, činí asi dva tisíce. K tomu desetinásobek místních pracovníků.
Vše je financováno z darů?
OŠ: Devadesát procent pochází z darů jednotlivých osob.
Chystáte se do budoucna někam ven s Lékaři bez hranic?
RŠ: Vzhledem k naší malé dcerce to na nějakou dobu nepřipadá v úvahu.
(redakčně kráceno)