„Půjdu tam, kam mě povede můj hlas,“ říká osmadvacetiletý tenor Joseph Calleja

Hostem Otakara Svobody byl v úterý 9. ledna v pořadu Události v Kultuře Joseph Calleja - mladý maltský tenorista, označovaný za vycházející pěveckou hvězdu a jednoho z nástupců éry tria velkých tenorů J. Carrerase, L. Pavarottiho a P. Dominga. Své vystoupení v Obecním domě v Praze připravil Joseph Calleja za doprovodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

Je vám osmadvacet let. Co vás to proboha napadlo zpívat klasickou hudbu?
Zpívám odjakživa. Už jako dvouleté, tříleté dítě jsem si pozpěvoval. Nejdřív jsem zpíval různé ukolébavky, popsongy i rock. Pak jsem viděl film Velký Caruso se skvělým americkým tenorem Maria Lanzou a ten mne zlákal k opeře.

Vy jste do světa vyrazil z Malty přes Moldavsko, zjednodušeně řečeno. Dnes jste v situaci, kdy patříte mezi ty, kteří jsou označováni za nástupce „Tří tenorů“. Jak se v takové pozici cítíte? Do jaké míry je to reálné?
Čestně si myslím, že je to zcela nereálné. Tři tenoři jsou jevem devadesátých let minulého století. Dnes existuje minimálně deset tenorů . Oceňuji, když mě někdo srovnává s jakýmkoli velkým tenorním zpěvákem. Samozřejmě, že někdy jsou tato přirovnávání součástí marketingu, aby se přitáhla pozornost publika, což je jistě důležité. Ale já hledím daleko do budoucna a chci rozvíjet dlouhou, stabilní, konzistentní pěveckou kariéru.

Zpíváte převážně italský nebo francouzský repertoár. Spíše hrdinské, složitější operní árie. Kam to hodláte dotáhnout až vám bude o třicet let víc?
Dobrá otázka. Půjdu tam, kam mě povede můj hlas. Repertoár se nevybírá podle věku, vybírá se podle hlasu, který máte a jak jste moudrý, když plánujete svou kariéru. Na začátku jsem udělal několik chyb a i ony byly velmi důležité.

Nelákají vás oblíbené umělecké přesahy? Řada muzikantů, včetně „Tří tenorů“, často zpívá buď populárnější repertoár nebo se účastní různých koncertů napříč žánry.
Přesah existuje už od dob Carusa. Kdyby se Caruso dostal ve své době k mikrofonu, jistě by taky zpíval na velkých koncertech pro desetitisíce lidí. Nebojím se těchto věcí, ale je to trochu předčasné. Carreras, Pavarotti, Domingo takhle nezačínali, když byli mladí. Tehdy se učili, zpívali, získávali zkušenosti v různých operních divadlech světa. A až když se dostali na samý vrchol, začali dělat takové velké koncerty - protože to také chtěl trh. Zatím ani nepředvídám, co bude trh žádat až mi bude pětačtyřicet. Když se to stane, tak se to stane. Když se to nestane, nebude to konec světa. Podstatou je hlas a umělecký vývoj.

Co říkáte vývoji na gramofonovém trhu? Vydáváte u jednoho z nejslavnějších vydavatelství na světě, je jím Decca. Nicméně nosičům typu CD pomalu odzvonilo. Stanete se součástí obecného nabízení na internetu? Vámi zazpívanou árii si stáhne kdokoli a vlastně ani nebude vědět jak vypadáte, kdo jste. Je to dobře, nebo špatně pro hudbu?
Je to špatné pro CD. Internet dal možnost velmi snadno kopírovat a dělat identické kopie s tím, co byste si koupil v obchodě. Nahrávky jsou pak moc pěkné, je to důležité. Přesto nejdůležitější je scéna. Na scéně získáváte zkušenosti, vědomosti, pověst, určenost.

Váš otec s dědou se věnovali intenzivně boxu a chtěli to i po vás. Jak se dívali na vaši pěveckou kariéru?
Můj děda byl amatérský boxer a dokonce porazil šampióna britské vojenské flotily. Můj otec chtěl, abych v tom pokračoval, protože jsem měl dobrou fyzickou kondici, ale nechtěla to má matka. Když jsem začal svou pěveckou kariéru, oba rodiče byli pro. Nebýt podpory mé matky nedokázal bych zdaleka tolik. Děkuji mamince za její podporu a za svou kariéru.

Vaší ženu jste si našel v Moldavsku během vašeho turné.
Moje žena je z Moldavska, ale seznámili jsem se ve Štrasburku. Tenkrát to byla opera La Traviata. Zamilovali jsme se do sebe, po pár měsících jsme se vzali a dnes už spolu máme dvě děti.

Budete zpívat se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Je tento koncert pro vás alespoň trošku jiný, nebo je to standardní koncert na vašem turné?
Sám si přeji, aby každý další koncert byl jenom další koncert. Ale ono to tak ve skutečnosti nikdy není. Každý je něčím zvláštní. Zítřejší představení se bude celé týkat opery. Vždy je to, jako kdybyste vystupoval poprvé. Čím víc vystupujete v různých sálech a různých místech, tím víc vás lidé znají, ale jak jste zralejší tak máte i větší trému. Protože máte nějakou pověst, kterou musíte obhájit. Hlas je nástroj, který je živý, a jako každá živá věc se může unavit, může být ovlivněn nemocí, náladou, počasím a podobně. Žádný zpěvák nepřistupuje ke scéně s tím, že je to jenom další koncert. Jsem nervózní, mám trému a vím, že musím podat stejně dobrý výkon jako v New Yorku, kde jsem zpíval naposledy.

(redakčně kráceno)