Podle odhadů je v České republice týráno mezi jedním až dvěma procenty dětí. Není to malé číslo, přihlédneme-li navíc k tomu, že valná většina těchto zločinů zůstává bez potrestání, protože jejich dokazování je velice obtížné. Ovšem i děti, které uniknou svým tyranům, nemají vyhráno. Kromě celoživotních následků na ně většinou čeká dětský domov a oficiální sociální péče státu. Možnost normálního života ve funkční adoptivní rodině potom zůstává pro tyto nešťastné děti bohužel zpravidla uzavřena. I proto funguje už od roku 1990 v České republice Fond ohrožených dětí (FOD), občanské sdružení na pomoc týraným, zanedbávaným, zneužívaným, opuštěným nebo jinak sociálně ohroženým dětem. S jeho dlouholetým pracovníkem Zdeněkem Papouškem hovořila v pořadu Před půlnocí z 23. září Nora Janečková.
„Žádné náhradní prostředí nenahradí biologickou rodinu,“ říká Zdeněk Papoušek
Jak dlouho se věnujete práci ve Fondu ohrožených dětí?
Ve FOD jsem začal pracovat v roce 1995. Před tím jsem pracoval jako kurátor. Hlavní naplní mé práce je práce v terénu, jako když jsem dělal kurátora. Konkrétně jde o vyhledávání zanedbaných, týraných, zneužívaných dětí.
Jaká skupina dětí je nejvíce ohrožena?
Úplně bezesporu jsou to děti v předškolním věku, zejména do tří let. Dítě do tří let totiž nasává dobré i zlé ze svého okolí, primárně tedy ze své rodiny. S tím, co během těchto let vstřebá, pak žije po celý život.
Na jaké formy týrání nejčastěji během své praxe narážíte?
Týrání je širší pojem. Je to takzvaný syndrom CAN. Běžně si člověk představí týrání fyzického charakteru - pálení, bití až zabití dítěte. Potom ale ještě existuje psychické týrání a sexuální zneužívání. Tyto způsoby týrání mohou ještě nabývat aktivního či pasivního charakteru.
Například aktivní psychické týrání jsou různé nadávky, urážky, dítě je zbavováno odvahy, je ponižováno, šikanováno apod. Pasivní psychické týrání je potom nedostatek podmětů - rodiče s dítětem nechodí do kina, zoologické zahrady, dítě nemá žádné hračky atd. Mohou to však také být hádky mezi rodiči, rozvody…
Právě rozvody jsou asi tou nejčastější formou, která se projeví na psychice dětí?
My se bohužel setkáváme s neklidnými rozvody, kdy se rodiče přou o dítě a přes dítě si vyřizují svoje účty. Nechutné tahanice, které mezi nimi nastávají, dítě velice výrazně odnáší na psychice. Vlastně neví, čí je.
Každý rozvod je pro dítě velice traumatizující událost. Dítě totiž nerozumí tomu, proč se jeho rodiče rozcházejí, když chce mít tatínka i maminku u sebe doma. Neví, proč by jako nějaký robot mělo každých čtrnáct dní na povel navštívit rodiče, kterému nebylo svěřeno do péče.
Když se dozvíte o takovémto případu, co podnikáte?
Snažíme se udělat takzvanou mediaci. Takže pozveme obě zúčastněné strany k nám do FOD, abychom zkusili zapůsobit, aby se byly schopny domluvit a pochopily, že hádkami a přenicemi dítěti ubližují.
Pokud to nejde, a to je ve většině případů, nabídneme možnost (nabízíme ji i soudům), že u nás na pobočce umožníme styk dítěte s konkrétním rodičem.
Jak postupujete, když dochází k týrání, zneužívání? Jak zajišťujete svědectví, abyste dokázali, že k takovým útokům skutečně dochází?
Zajistit svědectví je velice obtížné.Podněty o týraných dětech přicházejí z různých zdrojů, včetně sousedů. Soused oznámí, že se vedle v bytě něco děje, ale nestává se, že nám to dosvědčí. Je to celkem pochopitelné, protože se většinou jedná o agresivní jedince a soused si nechce komplikovat život.
My pak do tohoto domu vyrážíme. Ještě předtím se ale snažíme získat co nejvíce objektivních informací. Takže kontaktujeme školu, dětskou lékařku, OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí) - „sociálku“. Děláme to proto, aby ve chvíli, kdy tam zazvoníme, že jsme dostali udání, dotyční nemohli říct, že je vše v pořádku.
Takto víme například ze školy, že dítě chodí zanedbávané nebo dokonce byla zjištěna nějaká zranění. To vyjevíme a rodiče se k tomu musí vyjádřit. Samozřejmě většinou zatloukají, že to má z kola apod. My to však už nepustíme, prověřujeme si to, reflektujeme situaci a snažíme se zjednat nápravu - případ rozebereme a hledáme nějaké řešení.
Jak je časově náročné získávání podkladů, abyste se měli o co opřít?
Je to poměrně časově náročné. Většina šetření se provádí ve večerních hodinách, protože dospělé osoby jsou přes den někde, třeba i v práci (stane se)…
Jsou zrovna toto okamžiky, kdy FOD funguje lépe než sociální pracovnice?
Právě sociální pracovnice nás žádají o tato večerní šetření, protože tam večer nerady chodí. Jsou to ženy, které se bojí. My tam potom chodíme ve dvojicích. Někdy nám asistuje policie, ale v drtivé většině případů chodíme sami. Prověříme to a případně pak oslovíme policii, aby dál pokračovala ve vyšetřování.
Co se děje potom, když zjistíte, že dochází například k týrání? Je dítě okamžitě odebráno rodině?
Není. Považujeme odebrání dítěte z rodiny za krajní řešení. Nejprve se snažíme rodinu napravit. To je takzvaná sanace rodiny. Takže docházíme do rodiny a předkládáme jim jiné výchovné vzory, než znají. Často sami rodiče zažili na vlastní kůži podivné výchovné metody a myslí si, že tak je to správné, takže to používají i vůči vlastním dětem. Říká se, že 75 procent v dětství týraných dospělých týrá svoje děti.
Lze vyčíslit, kolik je v České republice týraných dětí?
Je to jedno až dvě procenta, což reprezentuje 20.000 až 40.000 dětí. Je to jen odhad. Existuje ještě takzvané latentní týrání (nevyjevené, nezjevné, skryté), které se děje hlavně u vzdělanějších rodičů. Toto týrání je rafinovanější. Také se hůře dokazuje, protože inteligentní člověk umí lépe manipulovat než jednodušší člověk.
Takže je tam manipulace, citové vydírání. Existuje tam také syndrom přizpůsobení, který se vyskytuje třeba u zneužívaných holčiček. V takovém případě je oběť donucena se situaci přizpůsobit, protože jí nic jiného nezbývá. Pachatel ji totiž vydírá, vyhrožuje, že ji nebude mít rád, když to někde poví apod.
Když to pak ohlásí, je to většinou pozdě, často jí nikdo nevěří. Takže nevidí jinou možnost než to odvolat. Potom nastane situace, kdy víme, že se v rodině něco děje, ale nemůžeme to prokázat.
Jak se dál vyvíjí vztah dítěte s rodičem?
Pokud seznáme, že dítěti bude lépe někde jinde než ve vlastní rodině, snažíme se ho dát do prostředí, které co nejvíce nahrazuje rodinné prostředí. (Samozřejmě žádné náhradní prostředí nenahradí zcela a úplně primární biologickou rodinu.) Dítě umístíme prozatím do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jako je třeba naše zařízení Klokánek.
Jaká je kapacita takového zařízení, třeba Klokánku?
V Brně máme Klokánek, který má kapacitu 34 dětí. To ale není rozhodující. Podstatné je, že je tam 11 bytů, v kterých jsou děti maximálně po čtyřech, protože je důležité, aby dětí v domácnosti bylo co nejméně.
Existuje ale i další typ Klokánku, který provozuje skutečná rodina. Mohou to být třeba pěstouni (ale i normální rodina), kteří přijímají děti do rodiny k dočasnému pobytu. Dítě tam může být měsíc, dva, půl roku, než se jeho situace vyřeší.
Tento typ Klokánku je velice dobrý. V tradičním Klokánku se v domácnosti střídají dvě „tety“. Zatímco v druhém případě je rodina jako taková, jsou tam konstantní osoby, které jsou v životě dítěte velice důležité. Takže i když je v rodině jen krátkou dobu, pozná, že rodina může vypadat i jinak, než jak to zažilo.
Jak si vysvětlujete, že Česká republika má největší zastoupení v ústavní výchově v rámci Evropy?
To je smutná situace. Jinde ve světě tomu už tak není. V Anglii, ve Francii se preferují zařízení menšího charakteru, rodinného typu. U nás je to asi dědictví bývalého režimu.
Bolševik tady od 50. let budoval velké dětské domovy, aby se nějakým způsobem předvedl. Stát samotný pak inklinuje k zaběhnutým schématům, která jsou osvědčená. Stát má moc a každý, kdo je u moci, chce, aby byl zachován status quo. Kdo je u moci nepotřebuje změnu. Takže mnoho sociálních pracovnic je u moci a chce, aby to zůstalo, jak to bylo. Spousta osob je totiž ze starého režimu. Občanská sdružení a nestátní zařízení pak přijímají se skřípajícími zuby.
Dochází k paradoxní situaci, kdy dětské domovy praskají ve švech, ale lidé, kteří žádají o adopci, čekají až pět let. Jak je to možné?
Svádí to k domněnce, že si hlídají obložnost dětských domovů. To znamená, že se neradi zbavují dětí, které jim přináší finanční příjem od státu. Takže to může být i tento důvod, ale i mnoho jiných.
V čem by měl stát postupovat jinak, aby k takovým skutečnostem nedocházelo?
Stát by měl tyto velké dětské domovy přebudovat na domovy rodinného typu. Třeba ve Znojmě je menší dětský domov na rodinnější bázi a jsou i další. V zásadě by měl být první krok, aby se náhradní prostředí podobala co nejvíce rodině. Potom je celkem jedno, jestli to bude Klokánek nebo něco jiného.
Osobně ale budu vždy trochu skeptický ke státním zařízením, protože stát není pružný. Proto musí existovat občanská sdružení, která stát kontrolují. Jak říkal Henry Toro: „Dobrá vláda je ta, která vládne co nejméně. A nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec.“
Stát nemá vystupovat jako mocenský orgán, ale jako služebník občanů. Občan je totiž víc, protože tady byl dřív než stát.
Také narážíte na problém, že děti nejsou právně volné - nemohou podstoupit adopci. V čem je největší problém?
Dosud ze zákona platí prokázaný šestiměsíční nezájem rodiče o dítě, které je třeba v dětském domově, u novorozenců jsou to dva měsíce. Půl roku je strašně dlouho. Každý rodič, který má všech pět „P“ pohromadě, ví, že, když den nevidí vlastní dítě, má starost. Tady se bere v úvahu půl roku, kdy se neprojeví zájem, a až pak je dítě právně uvolněno. To by se mělo změnit hned.
Jaká je tato lhůta v okolních státech?
Přesně to nevím, ale určitě je kratší. Další věc je, že hlavně soudy by měly soudit tyto věci rychle, přednostně, včetně hádek rodičů při rozvodových řízeních. Tam jde o to, že než se člověk rozvede, je třeba nejdříve vyřešit problém dětí. To trvá nekonečně dlouho, dítě v tom lítá, přetahují se o něj, protože není ještě rozsudek.
Rodič nesmí projevit zájem šest měsíců a potom se dítě uvolní? Co je považováno za projev zájmu?
Musí to být opravdový zájem. Pohlednice nebo korespondenční lístek už nestačí, jak tomu bylo předtím.
Zároveň vyhledáváte rodiče, kteří neprojevují zájem, ale zatím nedali souhlas k adopci. V jakých prostředích na ně narážíte? Jak je obtížné je dohledat?
To je složité. Většinou se jedná o rodiče, zvláště matky, které se pohybují v závadových prostředích. Měli jsme mnoho matek, které se věnovaly prostituci nebo chodily do hospod a nechávaly v noci děti samy doma. Když máme takovou informaci, chodíme po vytipovaných hospodách a snažíme se matku najít.
Jaká je s nimi komunikace?
Zkoušíme všechno možné. Většinou jsou to ale osoby tak narušené a závislé na alkoholu, drogách nebo automatech, že to nakonec skončí tak, že dítě jde z rodiny pryč.
Jsou také případy, kdy musíme zpoza zavřené dveře komunikovat s dětmi, které jsou zavřené samy doma v bytě. To pak zjistíme, zda matka skutečně není doma, a zavoláme policii, aby to zdokumentovala.
Zároveň působíte na gymnáziu jako pedagog, vyučujete základy společenských věd. Všimnete si u studenta, že má problémy v rodině?
U dětí je to vidět. Jsou citově vyhladovělé a lepí se na vás. Člověk v tu chvíli ví, že něco nemusí být v pořádku. Takže se snažím s nimi mluvit a nabídnout pomoc.