K čemu nám bylo opevnění

Československé opevnění, inspirované francouzskou Maginotovou linií, byl špičkový obranný systém, který, byť nebyl z velké části dokončen, vzbuzoval oprávněný respekt. Jeho osádku tvořily speciální hraničářské pluky, elitní jednotky složné z nejlepších vojáků specializovaných hned v několika vojenských dovednostech. Ovšem ani nejdokonalejší obrana a pevná odhodlanost vojska nedokáže čelit nezájmu spojenců a nemilosrdné zahraniční politice. Skutečností bylo, že jsme v kritických dnech podzimu 1938 zůstali sami. Mobilizaci z 23. září 1938 vystřídal Mnichovský diktát a z obrovských "nedobytných" pevností se staly pomníky odhodlání.  

O československém opevnění v pokračování Historie.cs z 18. září hovořili historici Miroslav Kejzlar (MK) z Občanského sdružení Stachelberg, Eduard Stehlík (ES) z Vojenského historického ústavu a Pavel Šrámek (PŠ) ze Státního okresního archivu Pardubice. V expozici Vojenského technického muzea v Lešanech je přivítal moderátor pořadu Vladimír Kučera.

Proč vlastně vznikl systém pohraničního opevnění, jak vznikl, jaké byly okolnosti jeho vzniku?
ES:
Československá republika se už okamžikem svého vzniku roku 1918stala státem, který měl velice nevýhodnou strategickou polohu.Prakticky s výjimkou rumunských hranicbyli všichni naši sousedé buď nepřátelé,nebo státy, se kterými jsme neměliúplně vyjasněné vztahy.
Jednou z variant, jak republiku ochránit zvláště v tlaku v polovině 30. let byla volba soustředit se kromě jiného i na opevnění. Proto v letech 1933, 1934 krystalizují úvahy o výstavbě opevnění a od roku 1935 přichází faktická realizace.

Nezačalo to pozdě? Vždyť se počítalo s tím, že opevnění budou dostavena na začátku 50. let. To byl Hitler musel dlouho čekat.
MK:
Můžeme říkat „pozdě, ale přece“. Ovšem když bychom chtěli začít stavět dříve, třeba o pět šest let, je otázka, co bychom vlastně stavěli. Fortové pevnosti, které byly předtím, za první světové války totálně zklamaly. U liniového opevnění, které jsme nakonec budovali, se teprve před koncem 20. let dokončovaly teoretické studie v kancelářích francouzských ženijních odborníků a na francouzských polygonech. A teprve koncem 20. let začíná realizaci prvního a také největšího liniového opevnění, Maginotovy linie.
Dokonce plukovník Rosette z francouzské vojenské mise hovořil už v roce 1921 o permanentním opevnění naší severní, nejchoulostivější, hranice mezi Ostravou a Krkonošemi. Také třeba generál Mittelhauser v roce 1924, šéf francouzské vojenské mise, hovořil o permanentních opevněních právě v souvislosti s naší severní hranicí.
Samotná realizace však mohla začít až potom, kdy se začalo realizovat francouzské lineární  opevnění, a my jsme měli možnost tuto koncepci od Francouzů převzít.

Osud našeho opevnění byl v podstatě stejný, i když za jiných okolností, jako osud Maginotovy linie, bylo zbytečné?
PŠ: Takto se to říct nedá. Mezi československým opevněním a Maginotovou linií byl zásadní rozdíl v pojetí. Maginotova linie byla chápána jako jakýsi val, který měl budoucího nepřítele, Německo, zastavit. A to buď už na hranici, nebo nejpozději těsně za linií opevnění soustředěním záloh. Důvod takového opevnění byl ze šílené zkušenosti Francie z první světové války, kdy snad v každé francouzské rodině byl padlý nebo postižený.
Československé opevnění nikdy takové ambice nemělo. Jeho hlavní smysl a význam byl, že mělo chránit mobilizaci. Českoslovenští velitelé totiž poměrně brzy, už na počátku 30. let, došli k závěru, že útok, který přijde z Německa, bude náhlý, bez vypovězení války. Bude soustředěn na několika místech a bude brutální v rámci tehdejších možností. Tedy s použitím motorizovaných, později tankových sil. Československu tak hrozilo, že se Československá armáda vůbec nedostane k práci.
Takže hlavní smysl byl, aby slabé jednotky na hranicích byly v případě náhlého útoku schopny aspoň částečně vpád zastavit a získat čas pro provedení mobilizace a zásah našich spojenců. Proto se také československé opevnění budovalo na hranici, ale později i ve vnitrozemí. Takže kdyby potenciální nepřítel, Německo, prorazil jednu linii, o 50 nebo 100 kilometrů by narazil na další. V případě proražení Maginotovy linie se otvíral volný prostor do Francie a německá vojska se valila dál.

Čili u nás se uvažovalo o modelu, který používali Švýcaři?
ES:
Nebyla by to až tak děsivá záležitost. Pásem by nebylo tolik,ale my jsme se nechtěli uzavírat v opevnění.
Československý hlavní štábskutečně velice zvažoval, zda opevnění budovat, zda to není mrhání finančními prostředky, dokonce se hovoří o znehybňování miliard národního jmění. Jedním z klíčových momentů, který nakonec hovořil pro opevnění, byly obrovsky dlouhé hranice a nedostatek lidského potenciálu.
Existuje zajímavá studie, vlastně jeden z prvních plánů na výstavbu opevnění, ve kterém je jako jedna kapitola zajímavý přehled Úvaha o rentabilitě fortifikace. Tam autor kapitoly generál Husárek rozebral výstavbu opevnění a to, kolik by bylo potřeba sil v prostoru Labe-Odra, kdybychom ho chtěli ubránit proti německým silám polní armádou posílenou tanky a dělostřelectvem.
Husárek dochází k závěru, že by potřeboval 600.000 mužů, aby byl schopen vzdorovat německým divizím. Pokud lidi umístí do opevnění, vystačí se 165.000 muži. Pokud jde o finanční zabezpečení, výstavba opevnění je jen o málo dražší než jednotky vyzbrojené dělostřelectvem, když k tomu napočítáte palebné průměry - kolik každý kanón, kulomet potřebuje munice na určitý den boje.
Takže nebylo to tak, že by se vrhli na výstavbu opevnění bez toho, že by o ní vážněji uvažovali. Uvědomovali si, že je to problém.

Hovoří Miloslav Sviták z Muzea československého opevnění Klášter II:
Opevnění se stavělo zejména podle krajiny a terénu. Zpočátku bylo nejdůležitější neumožnit německé armádě přetnout české území od slovenského. Proto se nejdříve opevnění stavělo na takzvaném severním válčišti: v severovýchodních Čechách, ve Slezsku a na jižní Moravě. Stavělo se poměrně blízko, de facto několik kilometrů od státní hranice, v některých místech několik stovek i desítek metrů.
V západních Čechách naopak výstavba opevnění probíhala dál od státní hranice v rozsahu Plzně. Armáda dopředu rezignovala na nějakou dlouhodobější obranu západních Čech, protože tam žilo převážně německé obyvatelstvo. Armáda navíc potřebovala zkrátit frontu, protože nechtěla bránit rozsáhlé výběžky, ale spíš území, které bylo obýváno Čechy. Proto se stavělo opevnění i ve vnitrozemí, na Vltavě a západně od Prahy.

PŠ: Tady se mluví o opevnění, jako by to bylo něco výjimečného. Opevnění ale bylo chápáno, jako součást československé armády podobně jako letectvo, pěchota atd.
Opevnění bylo jen částí připravované obrany. V případě bojového využití měli být před opevněním rozmístěni vojáci. Za opevněním měla být hloubkově členěná obrana, vybudovaná s polním opevněním a s prostředky pro protitankové kanóny, minomety, doplňující kulomety. A v určité fázi se a za opevněním soustřeďovaly československé zálohy, které měly zasahovat.
Nesmíme proto chápat opevnění ve středověkém pocitu, že máme jakési hradby, kde jsou vojáci a široko daleko nic. Musíme ho chápat jako jeden z prvků hloubkové obrany.

ES: Uvědomoval si to i hlavní štáb. K variantě proražení určitého úseku a pak zhroucení obrany by rozhodně nedošlo.
Navíc od roku 1939 měly být v rámci hraničářských pluků, což byly speciální jednotky určené pro boj v těžkém opevnění, veliteli určitého úseku podřízeny tankové prapory. Tyto prapory středních tanků měly být nasazeny v případě prolomení obrany, aby jako pancéřové pevnosti uzavřely průlom, odrazily nepřítele a umožnily zbývajícím silám bojovat.

MK: Na to upozorňoval ve Francii už v roce 1936  tehdy ještě plukovník, později generál a prezident Francie Charles de Gaulle. Francouzská vláda do značné míry absolutizovala úlohu Maginotovy linie a de Gaulle byl jedním z těch, kteří byli k této linii velice kritičtí.
V rozhovoru s francouzským předsedou vlády, který mu říkal, že Francii přece ochrání Maginotova linie, de Gaulle oponoval: „Není nic tak málo jistého jako to, co teď říkáte, pane premiére. Už v roce 1918 neexistovala neprolomitelná linie, a kam od té doby došly tanky a letadla? Sebemohutnější linie bude prolomena soustředěným úderem tankových a leteckých sil. A až se to stane, za naši opevněnou linii se vyvalí velké množství německých tanků a letadel. Pokud za touto linií budeme mít něco podobného, tento průlom opouzdříme a bude to v pořádku. Pokud to nebudeme mít, bude všechno ztraceno.“
Doslova tak to řekl a velice přesně předpověděl situaci, která nastala na jaře 1940.

Ovšem nás se tato úvaha týkala trošičku taky, protože Němci obešli Maginotovu linii tím, že šli jinudy. A u nás ve chvíli, kdy došlo k anšlusu…
ES:
Tam je jiný problém. Říká se, že Maginotova linie byla náš nepřítel,protože jsme po francouzském vzoru začali opevňovata vytvořili jsme systém, který nebyl vhodný pro následnou válku.
Já si myslím, že Maginotova linie byla naším nepřítelem už tím, že byla vybudována. Francie se tím totiž uzavřela za Rýnem a předpokládala, že nevpustí Němce na svoje území. Tím ovšem zároveň padala ochota Francie angažovat se v náš prospěch na německém území.
Maginotova linie mohla být obejita také proto, že došlo k obsazení Sárska a demilitarizovaného Porýní. Tehdy si Francouzi bez jakékoliv vojenské reakce nechávali Němce přibližovat, a tím jsme přitom ztráceli my víc a víc.
To znamená: Nerozhodlo se v Mnichově, ale rozhodlo se v roce 1935, 1936. Tam jsme skončili. Tím nás Francie oficiálně strategicky, vojensky odepsala.

PŠ: Učiním další, opět beznadějný pokus zdůraznit, že není pravda, že československá hranice s Rakouskem v okamžiku anšlusu nebyla opevněna.
To není pravda, opevnění se zde budovalo. A v okamžik příchodu německých vojsk do Rakouska byla jižní hranice opevněna. Byť ne tolik, ale byla opevněna více než třeba západní hranice.
Čili to je bohužel mýtus, který asi nevykořeníme. Opakuje se ale neustále: je to případ Jana Tesaře, je to případ učebnice dějepisu pro gymnázia z roku 2002. Navíc je to pro mě nepochopitelné z toho hlediska, že každý, kdo jižní Moravu projde, pevnosti tam uvidí.

Hovoří Miloslav Sviták z Muzea československého opevnění Klášter II:
Objekty od sebe byly stavěny asi 50, 100 až 200 metrů. Vždycky to záleželo na typu krajiny, podle terénu. V lesních masivech byly vykácené průseky, aby střílny měly návaznost do překážek.
V září roku 1938, když byla vyhlášena mobilizace, pohraničí na Jindřichohradecku obsazoval pěší pluk 29. Tento pluk obsadil 57 km široký úsek od Starého Města až po Třeboň a měl asi 6.000 mužů. Dvě třetiny vojáků byly přímo na hranicích v opevnění a zbytek se staral o zázemí.

ES: Je potřeba ještě zdůraznit jednu věc. Výstavba opevnění nebyla reakcí až na anšlus, bylo budováno daleko dříve. Navíc republika si uvědomovala, že ideální by bylo stavět pevnosti všude, hned, tam, kde jsme potřebovali. Na to ale nebyly finanční ani pracovní zdroje, nebyl dostatek schopných firem, kterým by se mohly zadat tak obrovské práce. Proto od samého počátku budování opevnění jsou vybírány nejohroženější úseky a hranice je zakrývána linií opevnění postupně.

Hovoří Josef Farář z vojenského opevnění Dobrošov (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pevnost Dobrošov je umístěna na Náchodsku. Tato oblast má ve svém reliéfu Běloveský průsmyk. Je to tedy součást Kladského průsmyku, který hrál z hlediska vojenské historie vždycky důležitou roli pro obranu naší republiky, respektive z hlediska možností jejího napadení.
Dobrošovská pevnost byla proto začleněna do rozsáhlého systému opevnění, které se rozkládalo mezi Krkonošemi a Ostravou. Jejím úkolem bylo bráni tento Běloveský průsmyk.
To se mělo dít ještě v součinnosti s další pevností, Jírova hora nad Hronovem, která je od nás vzdálena asi 12 km. Ta ovšem nebyla dostavěna, respektive se stavbou se tam vůbec nezačalo.

MK: Byla určitým způsobem stanovena obranná strategie, která spočívala v postupném ústupu armády.To znamenalo vyklizení české kotliny, moravských úvalů a případně ústup až na slovensko-moravské pomezí. Tehdy stratégové kladli politickému vedení státu určité podmínky, za kterých vůbec lze sestavit československý obranný válečný plán.
Mimo jiné to byly dvě základní podmínky: Získat přátelský nebo alespoň přátelsky neutrální postoj Polska pro válku s Německem a neutralitu a hlavně zachování samostatnosti Rakouska. Přitom bylo přímo řečeno, že bez splnění těchto dvou podmínek nevidí operační oddělení hlavního štábu možnost sestavit rozumný válečný plán pro obranu státu. Ani jedna podmínka nebyla splněna, jako nebyla splněna řada dalších podmínek.
Takže na jaře po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se československá vojenská strategická situace dostala do katastrofálního stavu. Vymyslet reálný válečný plán obrany proti Německu bylo v té chvíli opravdu umění.

To, co teď slyším, mě přesvědčuje, že nikoli armáda nebyla tak zcela připravena na válku, ale že to byla politická elita, která selhala při přípravě obrany?
PŠ:
Já bych si dovolil nesouhlasit. Je populární říkat,že za rok 1938 nemůže armáda,ale politici. To není pravda.
Obecně byla situace Československav roce 1918 velice špatná.Generál Mittelhauser pronesl v roce 1922 výrok,že není na světě takové země,která by měla tak těžko hájitelné hranice jako Československo. Dokonce říká, že si myslí, že by Československo takové hranice nikdy nemělo, kdyby nepanovalo přesvědčení, že už nebude válka.
Situace byla tedy skutečně složitá stejně jako mezinárodní vztahy. Nabízí se spolupráce s Polskem. Kdo ale zná politický vývoj v Polsku ve 30. letech, ví, že spolupráce s Polskem ve druhé polovině 30. let za ministra Becka nebyla možná. Na počátku 30. let sice vztahy existovaly, scházeli se pravidelně zástupci československé a polské zpravodajské služby, byly tam i jakési sondáže v operační spolupráci. Jenže v roce 1934 vyhlásili v Polsku za nepřítele číslo jedna Sovětský svaz a s Hitlerem uzavřeli pakt. To stálo na počátku rozchodu těchto dvou zemí, i když polská historiografie se na to dívá trochu jinak.
Troufnu si říct, zvláště pokud jsem mohl poznat činnost ministrů národní obrany (Bradáče nebo Machníka), že rozhodně není pravda, že by politici armádu zanedbali. Ministři, nejen třeba ministr zahraničí Beneš, který dělal pro armádu první poslední, se opravdu snažili. Příčina byla v tom, že republika byla tlačena ze zahraničí pádem versailleských ustanovení, které se hroutily, a československé politické a ani armádní vedení, s tím nemohlo nic moc dělat.
Je populární a laciné říkat, že jsme se měli s Polskem dohodnout. Ale tehdejší realita byla bohužel jiná.

Souhlasíte s tímto?
ES:
S tím nezbývá než souhlasit. Přestože existovalyurčité osobní vazby z počátku 20. let (například generál Prchala byl spolužákem z válečné školy v Paříži s generálem Stachiewiczem, náčelníkem polského generálního štábu) v roce 1938 se nedaly využít a jen obtížně se využívaly o rok později, kdy byl vytvářen československý legion na území Polska.
Mezi zeměmi, kde došlo k regulérní válce, ať už je to válka o Těšínsko v roce 1919, byl závdavek do počátku existence dvou států a sousedství velice negativní a bohužel se ho nepodařilo odstranit.
K tomu je třeba vzpomenout rok 1938 a činnost „legionu zaolšanského“, polských teroristů organizovaných druhým oddělením polského hlavního štábu, kteří útočili na naše území a vytvářeli podobný tlak a teroristické akce jako sudetoněmecký Freikorps. S tímto státem jste se nemohli na podzim roku 1938 dohadovat.

MK: Zcela jednoznačně platí, co tady bylo řečeno. Už konference v Locarnu, kde Německo garantovalo svoje západní hranice, ale negarantovalo hranice východní, byla pro nás velmi těžkým úderem a varováním. A dál: Výstavba Maginotovy linie. To byl jasný signál Francie, že svých 90 divizí vyvede na Maginotovu linii, kde je zastaví.
Pro konfrontaci vezměme, jaká byla naše základní obranná strategie: Chtěli jsme udržet bojeschopnou armádu a stáhnout ji pokud možno z české kotliny přes moravské úvaly možná až na Slovensko. To byl i v míru velmi obtížný manévr, natož pak za x náletových směrů dominující německé Luftwafe a německé armády.
Potom se počítalo s tím, že armádu takto protáhneme, zkoncentrujeme a budeme se snažit zúčastnit se jakési ofenzivy nastupujících koaličních spojenců. Ovšem: Kterých nastupujících koaličních spojenců, když Francie vyvede své divize na Maginotku a zůstane stát?

ES: Navíc podle úvah francouzského generálního štábu by spuštění případné akce od okamžiku, kdyby byl dán pokyn, bylo otázkou měsíce. V té době jsme už jako vojenská síla nemuseli existovat.
Znovu tady hovoříme o Francii: Maginotova linie byla jednoznačně vzorem pro náš opevňovací systém. Někteří lidé se ale tváří, jako kdyby nám Francouzi vydali i svoje mapy, plány, jako kdybychom vše dělali podle Francouzů. A to je velký omyl.
Samozřejmě jsme vycházeli z nějakých zkušeností, uskutečnilo se několik exkurzí našich důstojníků na francouzskou Maginotovu linii, ale nikdy jsme od Francouzů výkresovou dokumentaci nedostali.
Naopak jsme přišli s obrovským množstvím konstrukčních zlepšení, s kvalitnějším stavebním materiálem, kvalitnější ocelí, kvalitnějšími zbraněmi. Mnohokrát tam, kde Francouzi volili složité řešení, jsme šli na řešení jednodušší, které bylo méně finančně náročné a účinnější.
Takže pokud někdo hovoří o našem opevňovacím systému jako o vrcholu opevňovacího systému lineárního charakteru, je to skutečnost. Mohli jsme se totiž poučit z cizích (francouzských) chyb a dotáhli jsme to dál.

Hovoří Josef Farář z vojenského opevnění Dobrošov (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pevnost na Dobrošově se skládá ze sedmi objektů, šest bylo bojových a jeden vchodový. K bojovým patří dva dělostřelecké sruby, druhý s krycím názvem Amerika nebyl dostavěn.  Byl však zrcadlově otočen a jeho střelba z houfnic, které měly být hlavní výzbrojí tohoto objektu, směřovala směrem k Olešnici, k Orlickým horám.
Z celé pevnosti, která měla mít sedm objektů, byly stavebně dokončeny za jeden rok práce pouze tři. Celá tvrz na obrovském pahorku nad Náchodem se rozkládá na ploše 120 hektarů, když k tomu přičleníme ještě pěchotní objekty a řopíky, což jsou malé objekty, které také byly součástí obrany.

Bál se Wehrmacht?
PŠ: Velký dluh české historiografie obecně je, že informace, které dnes čerpáme o německé armádě, jsou stejné jako informace, které byly předloženy v roce 1946 u soudu v Norimberku.
Tehdy bylo předloženo určité množství dokumentů týkajících se přepadení Československa (vyšly asi dvakrát nebo třikrát tiskem), které tvoří dodnes pro většinu historiků 90, 95 % informací. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že to jsou účelové dokumenty, které vznikly s cílem dokázat, že Hitler Československo chtěl přepadnout: V zásadě šlo o to, dokázat mu zločin, ale nezabývá se to strategickou záležitostí.
Ovšem návštěvy ojedinělých historiků (doktora Eduarda Stehlíka nebo kolegy Karla Straky) v německých archivech, kde měli možnost tyto materiály sledovat, ukazují, že vývoj byl složitější.
Z procesu v Norimberku se neustále opakuje a cituje rozkaz z 27. září 1938. Tehdy Hitler vydává pokyn k tomu, aby se 21 úderných pluků přesunulo do východišť v Československu. Pak tam už žádný dokument není. Doktor Karel Straka upozorňuje ve své poslední, vynikající práci, že o den později přichází nový pokyn, který naopak tyto pluky zastavuje a částečně je stahuje.
Takže nám chybí detailní průzkum německých archivů. A je možné, byť nevěřím v nějaké senzační odhalení, že takový průzkum může přinést řadu zajímavých zjištění.
Shodou okolností jsem před několika dny mluvil s člověkem, který se zabývá historií německého výsadkového vojska. Mimo jiné narazil na operaci Bruntál. Při té se počítalo s vysazením německých výsadkářů v zápolí československého opevnění. Tento člověk mluvil s těmito výsadkáři: vůbec nebyli připraveni a počítalo se s tím, že nebudou shozeni na padácích, protože neměli ukončený výcvik, ale že přistanou.
Tady se neustále traduje, že tam měli seskočit výsadkáři (připomíná se operace na Krétě v roce 1941, asi vrchol německých výsadkových vojsk), ale skutečnost je taková, že by tam museli přistát z letadel. Letadla Junkers Ju 52 by musela přistávat v podstatě za hlavní československou obrannou linií na nějakém poli zajištěném maximálně vojáky z Freikorpsu. Dovedeme si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby se tam soustředila československá armáda.

ES: Němci měli mimořádný respekt k našemu opevnění. „Dobrou“ roli v tom pro Československo sehráli vyzvědači z řad sudetoněmeckého obyvatelstva, kteří přinášeli německé zpravodajské službě skutečně prvotřídní informace. A to nejen z pozorování v terénu nebo vzorku stavebního materiálu z československého opevnění, ale i z továren, kde pracovali jako dělníci a kde se například odlévaly pancéřové zvony pro opevnění. Výzkum provádělo také německé letectvo (letecké snímkování, snímkování z věží).
Takže informace v německých archivech jsou a často jsou vyčerpávající. Věděli naprosto přesně, kde jsou objekty rozmístěny. Byli schopni si udělat představu o tom, jak mají silné stěny, jak jsou pravděpodobně vyzbrojeny. Paradoxně i line, které ještě nebyly dokončeny, v nich mohly vzbuzovat hrůzu z toho, co je tam čeká. Sama existence stavebních prací, stavební dokončenosti objektů, které třeba neměly hotovou vzduchotechniku, nebyly dovyzbrojené atd., v Němcích vzbuzovala respekt.
Když jsem procházel německé archivy, byla obava před opevněním velká. A nakonec, když se podíváme na některé z rozkazů, rozhodně se nepočítalo s útokem na úseky opevnění, které byly dokončené.

MK: Skutečně z těchto úseků měli respekt. I oni ale nemohli přesně vědět, v jakém stavu těžké opevnění je k září 1938. Faktem je, že třeba těžké opevnění se na mnoha úsecích v září 1938 podobalo spíše obrovskému staveništi.

ES: Hovoříme o síle betonových stěn, o vzduchotechnice a zbraních… Ale u každého opevnění, které chcete bránit, jsou velice důležitou složkou lidé, kteří jsou uvnitř. V tomto případě to byli hraničářské pluky, které byly zřizovány od srpna roku 1937.
Aby mohlo opevnění plnit svůj úkol, muselo mít osádku, která bude dokonale znát speciální zbraně, protože tam byla zvláštní pevnostní výzbroj - protitankové kanóny, houfnice, měly se tam objevit dělostřelecké věže, velkorážní minomety. To vše museli vojáci skutečně dokonale ovládat.
Navíc šlo o utajované stavby. Proto byl dělán velmi pečlivý výběr nejen z hlediska důstojníků ale i u běžného mužstva, které nastupovalo k hraničářským plukům. Vojáci byli prověřováni, zda nemají příbuzné v zahraničí, jestli nenarukovali ze zahraničí, jestli neudržují nějaké kontakty s určitými lidmi. Dokonce tam došlo i k tomu, že jeden důstojník měl být odvolán z opevnění jen proto, že bylo zjištěno, že jeho sestra zpěvačka občas vystupuje v Německu.
Opevnění nebojovalo, ale z jeho osádek, které měly mimořádně vysokou kvalitu mravní a morální, byl v letech okupace prakticky každý pátý důstojník buď popraven nebo vězněn (bylo popraveno 32 vysokých poddůstojníků). Z toho plyne, že se zapojili do odboje.
Studoval jsem osobní materiály všech vojáků z povolání, kteří u těchto jednotek sloužili. Trošku složitější je to u vojáků základní služby, kde se materiál mnohdy nedochoval. Přesto se i tak dá říci, že mezi potencionální vojáky hraničářských pluků patřil Jan Kubiš, který provedl atentát na Heydricha, nebo Arnošt Steiner, takzvaný železný Steiner, který měl sedm válečných křížů, bojoval na Dukle. Patřila tam i celá řada našich letců z Velké Británie, kteří původně byli pěšáky, prošli výcvikem a pak byli nasazováni. Dá se tam najít řada významných osobností.
Byli to opravdu elitní vojáci, kteří si prošli skutečně speciálním výcvikem. Ovládali protitankové kanóny, vrhání granátů, střelbu z lehkého a těžkého kulometu. Normálně byl voják brán na jednu funkci, ale oni byli schopni zaskakovat jeden za druhého. Šlo skutečně o elitní jednotky.

Celá naše armáda a celé její vybavení padlo do rukou Wehrmachtu. Použili to opevnění? Použili z něj nějaké zbraně potom během války? Pokud vím, některé prvky se dokonce staly součástí severního valu.
Další věc je: Proč ho tedy, když se ho tak báli a považovali za tak silné, nepoužili kromě ostravské operace při obraně?
ES: Spojenci se zase blížili špatnými směry. Takže opevnění využili u Ostravy, na ostatních místech se to nehodilo. Bojovaly ale třeba řopníky v západních Čechách proti americké armádě. K obraně se také připravovalo opevnění u Bratislavy. Existují dochované doklady v německých archivech o tom, že jsou dopravovány kanóny ještě tam, kde zůstaly československé střílny. Střílny a pancéřové zvony totiž z opevnění většinou vytrhali a používali je buď ve svých opevněních, nebo jako fantastický materiál. Ocelolitina, z které byly vyrobené, byla tak vysoce kvalitní, že se z toho dalo odlít prakticky cokoli.
Byly zmiňovány výsadkové jednotky nacistické armády. Ty, které se například podílely na obsazení nebo na boji o pevnost Eben-Emael, byly vyškolovány na našem opevnění. V souvislosti s tím jsem měl v Německu v ruce bojový deník jedné z bojových skupin, Granit, velel jí nadporučík Rudolf Witzig. Ten napsal (a nemusel) na závěr bojového deníku krásný odstaveček: „Chtěl bych vyjádřit velké díky Vůdci a našim velitelům za to, že jsme se mohli pro svou akci připravovat na československých pevnostech. Ve srovnání s nimi nám přišel belgický Eben-Emael jako dětská hračka.“

Hovoří Josef Farář z vojenského opevnění Dobrošov (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kolem roku 2000 se zjistilo, že v norském opevnění, kterému se říká ocas Atlantického valu, byla zachována některá česká protitanková děla jako výzbroj objektů, takže Norové to používali až do roku 1999. A jak se tato děla do Norska dostala? Prostě tak, že je Němci odvezli z našeho opevnění a nainstalovali je právě v tomto opevnění, které mělo bránit pobřeží Norska.

PŠ: Bylo řečeno, že u našeho opevnění se nebojovalo. Ovšem lehké opevnění, byť několika objekty, se dostalo do bojů na území Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Jeden slovenský historik se zabýval incidentem, kdy se u Rimavské Soboty skupina maďarské armády pokusila náhlým přechodem udělat předmostí. Zjistil, že útok se ve chvíli, kdy se zapojily do bitvy jeden nebo dva řopíky, zhroutil. Byl to nejen faktický vliv střelby, ale i psychologický účinek opevnění.
Takže toto opevnění, byť to byl výjimečný případ, prokázalo, že plní svůj hlavní úkol. Tedy fungovat jako stráž při náhlých přepadech. Také je třeba dodat, že lehké opevnění bylo chápáno jako dočasné, že se nebude bránit dlouho. Naopak těžké opevnění bylo chápáno jako dlouhodobé.
Vývoj v září 1938 byl jiný, než naše velení očekávalo. To předpokládalo (je to doloženo), že v okamžiku vyhlášení mobilizace 23. září Německo zaútočí. Je to totiž ideální okamžik, kdy mohou německé bombardéry přeletět hranice, zahájit bombardování a znemožnit mobilizaci. Také v ojedinělých vzpomínkách (protože naši vojáci toho bohužel moc nenapsali) se objevuje podivení, proč Němci nebombardují, proč v tu chvíli Německo nevyužije zcela ideální příležitost, kdy může Československo zastihnout ve velice citlivé a kritické fázi mobilizace. Bylo zarážející, že Německo nechalo Československo, aby sedm dní do Mnichova mobilizaci skoro dokončilo, aby si tam, kde není žádné opevnění nebo kde je rozestavěné, vybudovalo systém polních opevnění. Vojáky udivovalo, že nás prostě nechali vyzbrojit.

Hovoří Miloslav Sviták z Muzea československého opevnění Klášter II:
Pěší pluk 29, který obsadil pohraničí na Jindřichohradecku, setrvával ve svých pozicích asi od 10. září do 8. října. Přelom září a října byl pro vojáky nejvíc kritický, protože byli vystaveni obrovskému tlaku ze dvou stran. A to jak ze strany německé, místního obyvatelstva, tak ze strany vlastního velení.
Vojáci měli za úkol co nejdřív dohotovit pozice, takže pracovali společně s civilními pracovními jednotkami na zátarasech a polním opevnění. Pracovali na tom 24 hodin denně řadu týdnů. Pak najednou dostali rozkaz veškeré práce ukončit a evakuovat materiál. To, co tady měsíce budovali, museli během dvou dnů urychleně vyklidit.
V takovém šibeničním termínu se nepodařilo veškeré zařízení odvézt. Stihlo se evakuovat jen střelivo a výzbroj, výstroj částečně. Například překážky zůstaly v terénu téměř souvisle.
Nálada vojáků byla velice špatná, protože byli připraveni bojovat za republiku. Byli smířeni prakticky se vším, počítali spíš s tím horším. Nejvíce je zdrtila zrada spojenců, protože Francii a Anglii republika důvěřovala, a po mnichovském diktátu bylo všechno jinak.
8. října ve 12 hodin nakonec překročila německá armáda hranice u Nové Bystřice a během dvou dnů obsadila celý region.

ES: Německo proti nám vojensky vystoupit nechtělo, protože kdyby tady došlo k boji, naše armáda by republiku začala bránit. My jsme najednou byli postaveni před iluzorní volbu politického řešení a války. Všechny ostatní státy, které se nám dávají za příklad (Finové bojovali, Poláci bojovali, a my jsme to vzdali), neměly možnost volby. Na ně zkrátka nepřítel, ať už to byli Němci nebo Sovětský svaz, zaútočil a jim nezbylo nic jiného než se bránit.

PŠ: Bavil jsem se o tom s mladými polskými historiky, kteří sami říkali, že kdo ví, jak by se Polsko zachovalo, kdyby mělo stejnou volbu. Československo, zní to divně a nepatřičně, tím, že mu byla dána možnost volby, bylo de facto ochromeno.
Objevuje se někdy tvrzení, že kapitulovali politici, ne armáda. Jenže 30. září ráno se sešlo vedení státu (představitelé politických stran, prezident) s velením armády (se třemi nejvyššími generály) a shodly se, že za dané situace doporučit válku není možné.
Politici i vojenští stratégové viděli 30. září ráno variantu vpádu tří armád (německé, maďarské a polské), naprosté izolace a naprostý nezájem Západu. Dokonce, a to připouštějí i historici, kteří se tím zabývají, hrozilo, že za viníka války bude označeno Československo a Německo se jenom sveze.

ES: Stále hovoříme o kalkulu, o možnosti volby, a je to o tom, co volit v této chvíli - jestli bojovat „všemi opuštěni“.
Nedá mi, než si vzpomenout na projev velitele hraničářského pluku 6, plukovníka pěchoty Bohumila Boreckého ze září 1938. Ten těsně před mnichovskými událostmi vystoupil před své vojáky se slovy:
Budeme bojovat, protože žádný národ se nemůže pochlubit tím, že stál osamocen proti celé Evropě a že z toho boje vyšel vítězně. Vzpomeňme zpěvu husitů, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. A protože se historie opakuje, tak vyjdeme z tohoto napohled zoufalého boje vítězně. Stůjte všichni tam, kam vás republika postavila, a našim společným heslem budiž: „Neprojdou!“
Osobně se domnívám, že všechno, co se dává na pomyslné misky vah, počet divizí, vyzbrojenost, dokončenost opevnění, mělo jít stranou, protože šlo o to, zda bojovat, nebo nebojovat. Z hlediska armády jsme bojovat nemohli, ale bojovat jsem měli.
Za okupace jsme měli ztráty na důstojnickém sboru takové, jako měla jakákoli jiná armáda, která bojovala. Měli jsme popravené, umučené, desítky tisíc lidí přišlo o život. Ti lidé měli mít alespoň možnost přijít o život při boji s puškou v zákopu, a ne někde jako dobytek na jatkách, v koncentračním táboře nebo plynové komoře.
Tam se něco zlomilo, my jsme volili, jak jsme volili. Osobně se domnívám, že to bylo rozhodnutí chybné.

MK: Pochopitelně bychom válku prohráli. Je jedno, jestli budeme říkat, že za týden nebo za 14 dní nebo za 4 týdny. Zůstali bychom sami a stoprocentně prohráli. Kdybychom však bojovali třeba jen 10 dní a kapitulovali, byli by jsme pro všechny další mezinárodněprávní akty a vývoj válčícím státem. Další desítky let bychom se tak nebavili o neplatnosti nebo platnosti mnichovské dohody, což bylo naše obrovské mezinárodněprávní trauma. A i z hlediska národně morálního jsme se podle mě měli bránit.

PŠ: Ono je jednoduché říct, že jsme měli jít bojovat, ale nikdo vám neřekne jak. Ano, 30. září vláda mohla odmítnout mnichovský diktát, ale co by následovalo? Následovalo by to, že Francie a Velká Británie by zopakovaly daleko horší nátlak z 21. září. Pokud by ho opakovaly.

MK: Ano, to je důležité pro odpověď, proč nás Hitler nenapadl 24., 27. nebo 28. září. Hitler si byl do značné míry jist, že Československo dostane bez boje.
Je tady jedna obrovská maličkost: Ne každý si všiml toho, že jsme sice vyhlásili mobilizaci, ale jaksi jsme „zapomněli“ odmítnout anglofrancouzské propozice, které jsme přijali 19., 20. září.
Anglofrancouzské propozice byly v podstatě mnichovská dohoda. Proto pak Chamberlain říká 30. září, když skončila mnichovská dohoda, že vlastně bojoval za nás, protože Hitler chtěl ještě víc, než byly anglofrancouzské propozice, ale on se bil za anglofrancouzské propozice a prostě je vybojoval.

Hovoří Josef Farář z vojenského opevnění Dobrošov (přepis doplňujícího rozhovoru):
28. září ve 14 hodin měla vypuknout válka. Hitler dával ultimátum, vojáci čekali na to, jak se situace vyvine. Pan Zicháček mi vyprávěl osobní zážitek z těchto chvil, kdy je jejich velitel nechal nastoupit a přímo se jich zeptal: „Ve 14 hodin vypukne konflikt. Může se stát, že do večera budeme všichni kaput. Kdo se smrti bojíte, a je to přirozená lidská vlastnost, vystupte z řady, nechám vás vystřídat.“ Takto četu oslovil dvakrát a jenom jeden z vojáků vystoupil z řady, opravdu odešel do Náchoda a přišla za něj náhrada.
Tito vojáci, kteří k nám přijeli na vzpomínkovou akci, s sebou přivezli autentické dopisy a záznamy z doby, kdy jim bylo dvacet let a kdy byli rozhodnuti položit život. Měli tady dopisy, které psali na rozloučenou svým maminkám, svým holkám.
Když jsme se jich zeptali, zda opravdu byli rozhodnuti padnout a jestli, když se dozvěděli o mnichovské zradě a o tom, že budou demobilizováni, propadali nějakým záchvatům pláče a neštěstí, odpověděli zcela objektivně: Byli jsme mladí kluci, byli jsme skutečně rozhodnuti život položit, ale když přišel pokyn, abychom pevnosti opustili, tak jsme si také oddychli.

(redakčně kráceno)