„Nepotřebujeme zákon o euthanasii,“ říká Marie Svatošová

Odejít z tohoto světa důstojnou a pokud možno bezbolestnou cestou je snad touhou každého smrtelníka. Někdo má to "štěstí", někomu však osud nadělil ke konci jeho dnů permanentní utrpení. Ulehčit odcházení - zbavit člověka bolesti těla, ale i duše  - se snaží hospicová péče. Toto zásadní snažení připomíná 11. říjen jako Světový den hospice a paliativní péče. Pozvání do studia proto přijala Marie Svatošová, prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče sdružující všechny hospice v Česku. K tomu také píše, například její kniha Hospice a umění doprovázet vychází už pošesté a není její zdaleka jedinou publikací. A mimo to se profiluje jako odborník, který přednáší na několika vysokých školách a věnuje se vzdělávání laické i odborné veřejnosti. V pořadu Před půlnocí z 24. září ji přivítal Luboš Rosí.

Médii proběhla zpráva o nedostatečné, nedobré péči v Hospici Nové Město na Moravě. Co se tam stalo? Jak celou kauzu vnímáte?
Média v poslední době hospicovému hnutí v České republice velmi ublížila jednostrannými, nepřesnými a dokonce i lživými informacemi.
To, co se stalo, stalo se. Pracovnice Hospicového hnutí - Vysočina překročila svoje pravomoci a podala tabletku Sevredolu, což je evidovaný opiát. Jednala tak ale v tísni, kdy v podstatě udělala to, co měla udělat lékařka, která byla v té chvíli nedostupná. Pacientka má zhoubný nádor, závažné onemocnění, u kterého musí lékař předpokládat bolesti, včetně takzvaných průlomových bolestí. To je náhle vzniklá bolest, která může přijít kdykoliv. V takových případech musí pacienta vybavit účinnými léky, aby je mohl okamžitě aplikovat, a ne někde shánět pomoc.
V takové situaci se ocitla pečovatelka a zároveň ředitelka tohoto hospicového hnutí. Měla na vybranou: Dívat se, jak pacientka trpí, nebo volat pohotovost. Po dohodě s rodinou podala lék, který měla u sebe.

Média zdůrazňují, že jde o obrovské pochybení, protože jde o obrovské riziko, kdy pečovatelka podáním tohoto léku mohla pacientku ohrozit na životě. Dokonce jste iniciovala petici, ve které se ohrazujete právě proti tomu, jak média o celém případu informují. Co vám tedy nejvíce vadí?
Z médií se dozvídám, že mohla podáním Sevredolu pacientku zabít. Jednou tabletkou je to nemožné. Konzultovala jsem to s odborníky paliativci a bylo mi řečeno, že použila lék ve správné indikaci, dávce a pacientce pomohla. A to, že ji pak v televizi Nova srovnávali s heparinovým vrahem, je opravdu pohoršující a dopálilo nás to natolik, že jsme se rozhodli pro petici.
Je potřeba se postavit na obranu této pracovnice. Ona skutečně jednala v tísní, lidsky správně. Jediné, co porušila, byl právní předpis, ale pomohla pacientce. Větší chybou by bylo, kdyby jí nepomohla.
Hlavně to, k čemu došlo v Novém Městě, by se vůbec nestalo, kdyby lékaři řádně léčili bolest. Je stále mnoho praktických lékařů, kteří ani nevyfasovali recepty s modrým pruhem. Na ty se předepisují účinné léky proti bolesti - opiáty. Není přitom možné, aby praktický lékař neměl ve svém obvodě pacienty, kteří takové přípravky potřebují.
S tím je potřeba něco dělat. Upozorňujeme na to léta, ale nic se neděje. Doufám proto, že tato kauza tomu napomůže.

Jak to vlastně v hospicích vypadá? Jak je to náročné pro personál? Jak je to legislativně řešeno?
Dnes snad už nikdo nezaměňuje hospic s domovem důchodců, jak tomu bylo v minulosti. Lidé už vědí, že hospic je určen především pro pacienty se smrtelnou, krátkou prognózou dožití. V drtivé většině mají naši pacienti pokročilé nádorové onemocnění a do hospice pacienti přicházejí tehdy, kdy pro ně nemocnice nemůže udělat víc, než udělala, a nemůže nádor zastavit.
V této chvíli může hospic nabídnout nemocnému to samé co nemocnice a něco navíc. To podstatné navíc je celistvý přístup k nemocnému. Naši pacienti nemají jen fyzické potřeby, ale i potřeby sociální, psychické, duchovní. Všechny čtyři okruhy potřeb se snažíme naplnit. A nejen to. Do naší péče zahrnujeme i rodinu pacienta, protože ta trpí současně s ním.

Kdo v hospicích pracuje? Jak jsou tito lidé erudovaní?
Jsme nestátní zdravotnická zařízení. Máme velmi přísné standardy. Máme kvalifikovaný personál, lékaři jsou v lůžkovém hospici dostupní 24 hodin denně. Probíhá vizita stejně jako v nemocnici - ráno u všech pacientů, odpoledne nebo večer výběrově u pacientů, kde je to potřeba. Pracují tam zdravotní sestry se speciálním hospicovým školením a pečovatelky, které pracují pod jejich dohledem. Kromě toho tam jsou psychologové, sociální pracovnice, dochází duchovní. A pak samozřejmě pomocný personál - prádelna, kuchyně atd.

Před patnácti lety jste byla u zrodu hospiců v Česku. Na jakou úroveň jsme se s tímto typem zařízení dostali?
Nejsme u cíle, ale nejsme na začátku. Lůžkových hospiců bychom potřebovali dvacet dva, dvacet čtyři. Máme jich čtrnáct, takže jsme za polovinou. U lůžkové hospicové péče stačí pět lůžek na 100.000 obyvatel. To platí ovšem jen za předpokladu, že se nám podaří rozvinout i domácí hospicovou péči. Ta se ale nerozvíjí.
Domácí hospicová péče dlouho nebyla vůbec obsažena v zákoně. Teď už tam je, ale není vyřešeno její financování. Takže až bude konkrétně u Nového Města na Moravě dobře financován domácí hospic, zaměstnají dost vlastních lékařů a nebudou se dít podobné věci.

Jaká je zákonná úprava hospicové péče? Co všechno se ještě musí zlepšit?
Potřebujeme, aby pojišťovna hradila domácí hospicovou péči. Pracuje se na tom a věřím, že během několika měsíců bude tento problém vyřešen. Jakmile to tak bude, doufám, že se nám mobilní hospic rozvine po celé republice. Máme už lidi, kteří jsou připravení sloužit, ale nebudou to dělat zadarmo - jsou to mámy od dětí, potřebují živit rodiny. Na bázi dobrovolnictví to nelze dělat donekonečna.

Euthanasie. Kdo a jak má právo na život, na smrt dle vlastního rozhodnutí? Jak je to právně ošetřeno?
Nepotřebujeme zákon o euthanasii. Skutečně potřebujeme mít kvalitní paliativní léčbu a péči, kterou by lékaři, zejména praktičtí, znali a využívali. Také potřebujeme uzdravit mezilidské vztahy, které hrají zásadní roli.

Co je v souvislosti s euthanasií v Česku vyřešeno a co ne? Mluví se o aktivní a pasivní euthanasii. Minulý týden senátoři odmítli první zákonnou předlohu, která by euthanasii povolovala.
Hlavní problém vidím v tom, že každý mluví o něčem jiném, když mluví o euthanasii. Bohužel i lékaři. Moje generace lékařů se učila, že euthanasie se dělí na aktivní a pasivní. To nesmíme používat, protože je to nesmírně zavádějící.
Euthanasie je jen jedna. Je to úmyslné usmrcení člověka a je vždy aktivní - chci ho usmrtit. Pod pojmem pasivní euthanasie se skrývají dvě diametrálně rozdílné věci. Pasivní euthanasie znamená nepodat lék. Zaprvé ho můžu nepodat, protože chci, aby dotyčný umřel. To je zabití člověka, protože ho mohu uzdravit, zachránit, ale neudělám to.
Zadruhé lék nepodám, protože je neúčinný (pacient dostal několik kůr chemoterapie, ale nádor si roste vesele dál) a pacient z toho má jen vedlejší účinky. V takovém případě lék přestanu dávat.

Kde je hranice, jak ji posoudit?
Musí to posoudit lékaři specialisté, v tomto případě onkologové. Mají na to jasná kritéria. K dispozici jsou laboratorní metody, markery, CT, magnetická rezonance, takže při kontrole přesně zjistí, jestli od minulé léčby nádor reaguje, nereaguje. Často však pacient vyžaduje dál léčbu, i když je neúčinná. Pak už je to o komunikaci s pacientem.
Poslední instancí při rozhodování o takovýchto věcech je ovšem vždy lékařovo svědomí. To si musí lékař denně kultivovat, protože když to nedělá, svědomí mu nefunguje a dopouští se hrubých chyb.

Můžeme říci, že euthanasie de facto již existuje, jen není uzákoněna. Není euthanasie to, když lékař přestane dávat lék?
Když je léčba neúčinná a lékař s ní skončí, není to euthanasie. Říkáme tomu „dovolit odejít“: nedržet na přístrojích. V takovýchto případech by měl být lékař chráněn, aby ho za to nemohl nikdo žalovat.
Mnoho kolegů dnes jedná ze strachu, aby je rodina nezažalovala, že se nesnažil do poslední chvíle. Spousta pacientů kvůli tomu visí na infuzích a přístrojích. To je to, čeho se bojíme. Říká se tomu dystanazie - zadržovaná smrt.

Potřebujeme tedy zákon o dystanazii?
Ne. Potřebujeme kvalitní paliativní medicínu a uzdravit mezilidské vztahy. Nepotřebujeme žádný zákon o euthanasii, protože jako doktor na vás nemohu sáhnout, když mi k tomu nedáte souhlas. Když přijdete do nemocnice, podepisujete souhlas s léčbou, to by se mělo opakovat při každé nové proceduře. Tím se bráníte, aby vás nedrželi na přístrojích.
Můžete se ovšem dostat do situace, kdy nejste schopen komunikovat. Potom rozhoduje lékař a tady začínají problémy. V některých zemích mohu vyjádřit svou vůli dopředu (living will). Například v Holandsku, kde není přímo uzákoněna euthanasie, ale beztrestnost lékaře, když dodrží pravidla. Ta se ale nedodržují, takže jsou v Holandsku již tisíce nevyžádaných euthanasií. Ví se to a lidé z toho mají hrůzu. Staří lidé v Holandsku dokonce u sebe nosí cedulku „Nezabíjejte mně“, taková je tam z toho hrůza.

Kde nastala chyba? Holandsko se svým přístupem k euthanasii profilovalo jako progresivní země.
Je to typický kluzký svah. Začali s vyžádanými euthanasiemi v určitých případech. Doktor si na to zvykne a je to. Přijde první nevyžádaná euthanasie, pak další a další, kteří si o to nemohou říct atd.
Je to strašně nebezpečné a zneužitelné. Přitom není důvod. Hlavní argument pro euthanasii jsou nezvladatelné bolesti. Není to pravda. Dnes máme tolik přípravků proti bolesti jako nikdy v historii. Dřív se lidé bez zákona o euthanasii obešli, a my s takovým arzenálem paliativní medicíny ho najednou potřebujeme.
Každá bolest se dá zvládnout. U každého pacienta se nám daří dosáhnout toho, aby se bez bolesti vyspal. Není to problém, musí to dokázat i medik. U každého pacienta jsme docílili toho, že může bez nesnesitelné bolesti odpočívat. Ne vždy lze dosáhnout toho, aby se mohl pacient bez bolesti pohybovat.

K našemu tématu se váže i publikace lékařky Marty Munzarové Proč NE euthanasii?
Krásně a perfektně tyto věci paní Munzarová vysvětlila. Společně s kolegyněmi jsme tam na závěr připsaly ještě nějaké příběhy ze života pro ilustraci. Díky štědrým dárcům jsme ji vydali již podruhé v celkovém nákladu 24.000 výtisků, dáváme ji zdarma. V Praze je možné si ji vyzvednout v knihkupectví Karmelitánského nakladatelství v Kolejní 4 v Dejvicích. Každý, kdo si knihu přečte, by ji měl poslat dál, aby se s tím neplýtvalo a aby se společnost dozvěděla, co euthanasie je a co není.
Třeba předkladatelé zákona o euthanasii ho nazvali „zákon o důstojné smrti“. To je eufemismus prvního řádu. Doufala jsem, že ho Senát odmítne, jak se nakonec stalo. Jsem vděčná také za to, že tento zákon správně pojmenovali, když to označili za „legalizaci vědomého zabíjení“.

(redakčně kráceno)