Hrdý Albion Nevilla Chamberlaina

Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se před sedmdesáti lety těšil ve své vlasti mimořádné popularitě. Vždyť se mu v září 1938 v mezinárodní krizi ohledně pohraničních území Československa podařilo odvrátit válku s nacistickým Německem, na kterou nebyla jeho země dostatečně připravena. Stalo se tak za cenu amputace území spřáteleného státu ve střední Evropě. Ale "mír pro tuto generaci," jak Chamberlain formuloval výsledek jednání své vlády a Francie s diktátory Německa a Itálie, byl v očích mnoha Britů důležitější než osud republiky vedené Edvardem Benešem. Pro Beneše a většinu jeho krajanů se dny poznamenané mnichovskou dohodou staly doživotním traumatem.

Historický magazín z 20. září byl věnován příčinám toho, že Velká Británie, považovaná československou politickou elitou meziválečné doby za jednoho z garantů československé státnosti, v oněch podzimních dnech zvolila vstřícnost vůči nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. Moderátor pořadu Petr Brod si k tomuto tématu pozval historiky Jiřího Dejmka (JD) z Historického ústavu Akademie věd a Jaromíra Soukupa (JS) z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jaké byly priority britské zahraniční politiky v meziválečném období?
JS: Základní priority byly v britském impériu. Byly to problémy doma, v Irsku, Indii, takže střední a východní Evropa byly zcela mimo britský zájem. Je to patrné i ve 20. letech, kdy se uzavíral takzvaný Rýnský garanční pakt. Tehdy byla Británie ochotna garantovat západní hranici Německa, ale už nebyla ochotna garantovat hranici východní.

Británie se tedy do určité míry distancovala od versailleského systému, který byl ustaven po mírové konferenci v roce 1919?
JS: Dá se to tak říci. Navíc se Británie potom, co se rozpadala rakousko-uherská říše, ve středoevropském prostoru nevyznala. Řada politiků ani nevěděla, jak se vlastně Československo jmenuje. Jediný možný zájem, který Britové měli, byla silná maďarská lobby, ale Československo stálo na okraji zájmu.

Musela se Británie při formulacích své zahraniční politiky ohlížet také na země svého dominia, jako je Kanada, Nový Zéland, Austrálie atd.?
JS: Určitě ano. Projevilo se to třeba i během Versailleské mírové konference, kdy zejména dominia hrála důležitou roli.

Jaké důsledky měl vzestup totalitních hnutí v kontinentální Evropě na britskou zahraniční politiku?
JD: Zpočátku to bylo velmi složité. Británie velice citlivě vnímala vzestup fašismu v Itálii, protože to bylo v oblasti Středomoří, které považovala za svůj klíčový zájem. Ovšem na straně druhé část britských konzervativních kruhů měla, přinejmenším v první fázi, určité sympatie k tomuto fašistickému režimu. Mimo jiné to bylo i díky jeho tvrdosti vůči italským komunistům.
Stojí za připomenutí, že Churchill jako kancléř pokladu (britský ministr financí) v roce 1927 nakrátko navštívil Itálii a pronesl tam, že pokud by byl Italem, byl by snad sám fašistou. Tato konotace měla samozřejmě jiný význam než později, zvláště po nástupu Německa.

Vedly tyto fenomény k nějakému přehodnocení britské zahraniční politiky?
JD: Británie se od začátku 20. let snažila najít s Německem nějaký modus vivendi. Snažila se ho zapojit zpátky do „koncertu“ evropských velmocí. Snažila se vyvažovat postoje mezi Německem a Francií. Takže zpočátku, až na výjimečné fenomény (jako byl bojkot Židů v Říši v roce 1933) příliš výrazný ohlas ve formulacích britské zahraniční politiky nástup nacismu neznamenal. Teprve po roce 1936 dochází k určitým změnám.

JS: V roce 1933, kdy se dostali nacisté k moci, to řadu britských politiků vylekalo. I známé appeasery (ti, kteří zastávali politiku vstřícnosti - appeasementu - vůči těmto diktaturám) to vylekalo. Například Chamberlain, jak víme z jeho deníkových zápisků, Němci pohrdal.
Postoj k Hitlerovi se mění někdy v roce 1934. V té době navštívil britský ministr zahraničí Anthony Eden Adolfa Hitlera. Od této chvíle začíná proces smiřování se s tím, že v Německu vládne Adolf Hitler a nacistická strana.

Probíhala na britské politické scéně nějaká intenzivní debata o tom, jak se postavit totalitním diktátorům?
JS: Jednalo se o tom, že bude třeba změnit obrannou politiku Velké Británie. To se dělo zhruba od roku 1932 do roku 1935. Znamenalo to především nové vyzbrojení armády. Další fakt byl, že se muselo najednou začít počítat s Německem, které nepředstavovalo do roku 1933 hrozbu.

Hrozbou i pro námořní nadvládu Británie?
JS: To bych úplně neřekl, protože když se v roce 1935 jednalo o námořní smlouvě mezi Británií a Německem, bylo stanoveno, že Německo by mělo mít 35 procent tonáže britského námořnictva. Asi největší hrozbu představovalo německé letectvo, kterého se Britové velmi obávali.

JD: Je třeba připomenout britské koloniální závazky. Britská vláda pod dojmem toho, co se dělo od roku 1931, 32 na Dálném východě (první japonská agrese vůči Číně), najednou musela kalkulovat s tím, že bude muset čelit několika výzvám najednou. V britském kabinetu proto probíhaly diskuze, které vedly k tomu, že Británie nemá ekonomickou sílu, aby naráz mohla čelit německé a případně i italské hrozbě v Evropě a zároveň bez kooperace USA japonské hrozbě na Dálném východě.

V pozdních 30. letech se jako ministerský předseda stává centrální postavou britské politiky Neville Chamberlain. Jak se vlastně Chamberlain dostal do popředí?
JS: Počátek musíme hledat už v době první světové války. Chamberlain se v roce 1915 totiž stává starostou Birminghamu, o rok později zastává první místo v britské vládě. Ovšem pohádal se Lloydem Georgem a do vlády se znovu dostává až po jeho odchodu v roce 1922. Během 20. let je velmi úspěšným ministrem zdravotnictví, chvíli je také ministrem financí.
Jeho největší vzestup přichází po roce 1931, kdy se stává druhým nejdůležitějším mužem v konzervativní straně, která dominuje britské politice, a znovu ministrem financí. Pak už je jen krůček k tomu, aby se stal v roce 1937 ministerským předsedou.

Jaký byl Chamberlain premiér? Byl to naivní člověk, jak si ho mnohdy představujeme, který nedokázal pochopit agresivní podstatu nacismu a fašismu?
JD: Byl to velice zkušený politik. Právě jako kancléř pokladu ve 30. let stál u nastartování britského znovuvyzbrojování. A to především v oblasti letectva, které jednoznačně směřovalo proti Německu, a v oblasti námořních sil.
Jeho zkušenosti v zahraničněpolitické oblasti ovšem byly podstatně menší, a přesto po květnu 1937 patřil k mnoha britským premiérům, kteří chtěli být zároveň ministry zahraničních věcí.

Hitler ve 30. letech několikrát dokázal, že se nehodlá držet mezinárodních dohod. Dosáhl toho, že k Říši bylo připojeno Sársko, obsadil demilitarizované Porýní, na jaře 1938 anektoval Rakousko. Měli Britové ponětí o tom, že svou pozornost také obrátí na Československo? Připravovali se na to nějak?
JD: Případy, které jste jmenoval, tvůrci britské politiky považovali za odstraňování nedostatků versailleského systému. Pro britského voliče i pro britského profesionálního diplomata byl velký rozdíl mezi tím, jestli Německo znovu připojilo Sársko osídlené většinou Němců, nebo Rakousko, kde většina obyvatel horovala pro anšlus, anebo pokud by Hitler otočil svůj nárok vůči státům, kde Němci nežili.
V tom byl také problém ve vztahu k Československu. Dokud československá krize měla pouze charakter sporu o postavení sudetských Němců, většina britské veřejnosti chápala tuto krizi pouze jako problém menšiny, a nikoliv jako potencionální agresi Německa vůči Československu. To bylo určující pro britskou politiku a ostatně ten samý hybatel pohnul britskou politikou v roce 1939.

JS: Do Británie konal několik cest Konrád Henlein a je zajímavé, že si tam získal pověst velice mírného politika. Někteří Britové dokonce uvažovali o tom, že by ho bylo možné použít při vyjednávání s Hitlerem. A to v době, kdy bylo jasné, že se Konrad Henlein ideově přiklání k nacismu Adolfa Hitlera.

Snažila se československá diplomacie nějak změnit formulace britské zahraniční politiky? Sehrál v tom nějakou roli Jan Masaryk, který dlouhá léta působil jako velvyslanec v Londýně?
JD: Československo jako malý stát mělo minimální šanci jakkoliv ovlivňovat rozhodování britské velmoci. Určitě fungovala zkušenost československé diplomacie z poloviny 20. let, z doby jednání v Locarnu. Tenkrát se totiž ukázalo na příkladu Polska, které se snažilo zvrátit tehdejší modus operandi, že menší státy ve střední Evropě nemají šanci britské směřování ovlivnit.
Ovšem fakt, že Československo mělo za velvyslance v metropoli na Temži syny prezidenta zakladatele, byl velmi významný. Sám Masaryk však byl diplomat sui generis - svého druhu. Byl to člověk, který kladl důraz spíše na osobní kontakty v určité části britské elity než na systematickou analýzu britské politiky. Měl velmi blízko k lidem typu Anthonyho Edena, ale v zásadě byly jeho možnosti v Londýně velmi omezené.
Osobně se domnívám, pod dojmem četby jeho zpráv konfrontovaných s tím, co je v archivu britské Foregin Office, že svou roli ve vztahu k Praze spíše přeceňoval.

Jak se jevil v britských očích Edvard Beneš, dlouholetý ministr zahraničí a od roku 1935 prezident republiky?
JD: Jsou velké rozdíly ve vnímání mezi tím, jak Beneš vystupoval jako šéf diplomacie ve dvacátých letech a jak v letech třicátých. Zčásti to souviselo s rolí britských vyslanců v Praze. Ke škodě republiky byl totiž od roku 1930 britským titulářem v Praze Joseph Edison, který k Čechům (mírně řečeno) nenalezl pozitivní vztah. Svým hojným zpravodajstvím potom výrazně fixoval negativní obraz Československa zejména v otázce československo-německých vztahů.
Ovšem Beneš byl jako zkušený diplomat na druhé straně v některých kruzích britské politiky velmi populární. Jistě je pak symptomatické, že ve chvíli, kdy se řešila otázka, jak bude Británie reagovat na italskou agresi v Etiopii, to byl právě Beneš, který měl v britských intencích hrát klíčovou roli, když pod Benešovým předsednictvím Společnost národů přijala mezinárodní sankce. A to ačkoliv Beneš věděl, že je to proces, který například nevyhovuje francouzské diplomacii.
Po roce 1936 však velká část Britů (ovlivněna zčásti referencemi svých diplomatů) Beneše považovala za určitého nositele českého nacionalismu ve vztahu k menšinám. To však samozřejmě byla fikce.

Jak to bylo s misí lorda Waltera Runcimana v létě 1938? Bylo to pokračovaní v negativním náhledu Britů na Československo, nebo šlo o něco rozhodujícího?
JD: Runcimanova mise byla pokračováním trendu, který britská diplomacie vůči Československu přijala na podzim 1937. Tento trend měl vést k řešení takzvané sudetoněmecké otázky. Britský tlak na československou vládu se od jara 1938 vystupňoval, až byl nakonec Runciman Benešovi víceméně vnucen nejen Londýnem, ale i Paříží. Důkladný výzkum Runcimanovy mise ovšem ukázal, že tento politik byl přinejmenším z hlediska znalosti konkrétní reality na svou misi nepřipraven.

Události následující po Runcimanově misi jsou dobře známy. Československo bylo vystaveno rostoucímu tlaku nejen ze strany Německa, ale i Británie a Francie. Tento nátlak vyvrcholil 29. září konferencí v Mnichově, na níž kromě vedoucích představitelů zmíněných velmocí přijel i italský fašistický vůdce Benito Mussolini. Čtyři zúčastněné země nadiktovaly Československu odstoupení jeho pohraničních území Německu, Polsku a Maďarsku. Pražská vláda dohodu přijala, prezident Beneš se vzdal úřadu a o půl roku později přestalo Československo existovat.
Proč se Britové tolik obávali války na evropském kontinentu? Proč byla politika appeasementu svého času tak populární?

JS: Podíváme-li se na Chamberlaina i ostatní, každý z nich někoho ztratil v první světové válce. Viděli, jaká je hospodářská situace, bylo po krizi. Nikdo nechtěl válčit. Problém appeasementu byl v tom, že i když někteří neměli nacisty rádi, nikdo proti nim nechtěl zasáhnout.

Kdy došlo ke zvratu v britské politice a proč?
JD: K postupnému odumírání appeasementu docházelo už od zimy 1938. Zpočátku to bylo v souvislosti s tím, že se hovořilo o tom, že Hitler má plány náhlého útoku proti Holandsku. Faktickým zlomem a koncem appeasementu byl březen 1939, tedy německá okupace českých zemí a málo známý tlak Němců na Rumunsko, aby uzavřelo dalekosáhlou hospodářskou smlouvu s Německem. Ta měla Říši zaručit dodávky ropy. Od tohoto okamžiku je Británie ochotna spolu s ostatními velmocemi poskytnout státům v Evropě garance a jde cestou konfrontace s Německem.

Mnichovská dohoda vrhla stín na československo-britské vztahy. Jak rychle stín vymizel? Zmizel někdy úplně?
JD: Odčinění mnichovské dohody bylo jedním z hlavních cílů československé exilové diplomacie v letech 1940 až 1942. Zajímavé je, že i diplomacie komunistického Československa se znovu po své aktivizaci v 60. letech snažila dosáhnout s ohledem na SRN, aby Britové potvrdili svůj negativní postoj k validitě Mnichova. Takže když přijel do Prahy po roce 1948 první britský ministr zahraničních věcí Michael Stuart, vydal deklaraci o tom, že Británie považuje mnichovskou dohodu za neplatnou.

Působí stín Mnichova v britsko-českých vztazích dodnes?
JS: Působí to zejména u generace, která Mnichov zažila. U mladší generace žádný stín není.

Když se v tomto létě v ulicích gruzínských měst proháněly ruské tanky, jistě se mnohým z nás v hlavě honila otázka, jestli má česká vláda a širší společenství (EU a NATO), jehož jsme součástí, riskovat ozbrojený konflikt s nevypočitatelnou východní velmocí kvůli oblastem s exotickým jménem, jako je Jižní Osetie. Víme toho například o Abcházii více, než věděl v roce 1938 průměrný Angličan o Karlovarsku? Tak trochu jsme se všichni ocitli v rolích oněch britských „Mnichovanů“, kteří při vzpomínce na potoky krve první světové války nechtěli bojovat za vzdálenou zemi, o níž toho tak málo věděli. Odsuzovat jejich údajnou zradu je snadné, chápat jejich motivy poněkud obtížnější.

(redakčně kráceno)