„Nikdy jsem nebyl rocker,“ říká Radim Hladík

Klasik českého rocku Radim Hladík se na české scéně objevil před více než čtyřiceti lety, když už jako patnáctiletý hrál na kytaru s tehdy slavnou kapelou Komety. V druhé polovině 60. let se pak nesmazatelně zapsal do historie české rockové scény se skupinou The Matadors. Už tehdy byl Radim Hladík považován za nejlepšího kytaristu v Čechách. Do určité míry za to vděčí i studiu klasické kytary, kterému se věnoval dva roky na konzervatoři. Ostatně klasické studium se projevilo i v jeho rozmanité tvorbě. Po rozpadu Tha Matadors založil skupinu Blue Effect, výraznou hudební formaci, která po mnoha obměnách jak stylových, tak osobnostních působí úspěšně do dnešních dnů.

Přestože je Radim Hladík konstantou české hudební scény už čtyři desetiletí, mnohé překvapí, že letos dosáhl důchodového věku. Právě jeho „odchod do penze“ se stal záminkou pro pozvání do pořadu Před půlnocí z 2. října. Radima Hladíka přivítal moderátor Petr Žantovský.

Jaký je to pocit odcházet do penze?
Je to prudké a náhlé. S Láďou Mišíkem, což je můj vrstevník, měníme témata, která se řeší v autě. Teď řešíme už asi dva roky, kdy půjdeme do důchodu. V novinách jsem potom našel nějakou tabulku, kde jsem si spočítal, že splňuji důchodový věk 13. října 2008. V srpnu jsem se proto vydal na příslušný úřad, tam vyplnil nějaké papíry, a je to.

Určitě ale důchod neberete doslova a nezmizíte ze scény. Co je před vámi? Co chystáte do penze?
Bez hraní bych už být nemohl. Budu prduch (pracující důchodce). Navíc jsem nikdy nebral nemocenskou, placenou dovolenou, takže to budou první peníze od státu za celý můj poměrně dlouhý život.

Máte tušení kolik to bude? Jste svobodný umělec, osoba samostatně výdělečně činná prakticky celý život, tedy i v dobách, kdy to směli jen umělci.
Netuším. Mám jen srovnání kolik berou kolegové, kteří už se důchodu dožili. Podle toho si myslím, že budu muset být prduchem.

Na české rockové scéně se pohybujete čtyři desetiletí. Mohl byste srovnat atmosféru 60. let a dneška? Začíná se dnes kapelám snadněji než tenkrát vám?
Nemyslím. Pamatuji si svoje první veřejné vystoupení. Bylo to v listopadu 1963 na Náměstí Kubánské revoluce, kde jsme s kapelou Komety hráli sovětské delegaci. Pochopitelně to bylo za párek, tenkrát se z peníze nehrálo.
60. léta měly půvab, protože to bylo moje mládí, začínal jsem hrát muziku, kterou jsem chtěl hrát. Předtím jsem hrál muziku v rámci studií, kterou jsem hrát musel. Najednou to však bylo svobodné. A svoboda v muzice mi zůstala dodnes. Pro mne jsou svoboda a muzika synonyma - kdybych měl hrát stále to samé, nemohl bych muziku dělat. V 60. letech také bylo všechno v naší muzice poprvé.
Současná generace to má těžší a náročnější ekonomicky i propagačně. Pokud si člověk hraje jen sám pro sebe, je to jednoduché. To však většině muzikantů nestačí a chtějí hrát před publikem. Pak to začne být těžké a tvrdší než tenkrát, protože masovost bigbeatového hnutí už není.
Dnes je daleko více různých svodů, druhů hudby i technologií - všechno je jinak. Za nás měla snad každá třída na základní škole svůj bigbít, takže se hrálo skoro v každé garáži a bylo to velmi spontánní. Dnes to tak není.

V posledních desetiletích přicházejí lidé do rockové hudby často jako autodidakti, lidé s nadšením a znalostmi okoukanými od různých vzorů. Vy jste do tohoto prostředí přišel z klasické hudby, studoval jste hru na kytaru. Je na vaší muzice znát, že jste přišel z klasické školy?
Určitě jsem neměl klapky na očích. Nebyl jsem zahleděn jen do svého stylu, bigbítu. Bigbít má jistě mnoho větví a neustále se vyvíjí, ale jsem schopen hrát i jiné druhy muziky.
Dodnes si hraji klasickou muziku na akustickou kytaru. Akustická kytara je vůbec základ pro každého kytaristu. Má totiž ten půvab, že zvuk nevytváří reprobedna a snímače, ale že prvotní zvuk je v prstech. Díky tomu, že jsem studoval klasickou kytaru, jsem měl náskok v tvoření zvuku rukama. To byl základ, na kterém jsem mohl stavět.

Rocková muzika vznikla do jisté míry jako protest proti sofistikované postswingové muzice. Byla to také hudba generačního názoru, často spojeného i s nekonformním chováním mladé generace. Je rock spíš gesto a vzdor, figura, nebo je to víc muzika? Sám jste kytaru vždy používal spíš jako intelektuál.
Těžko to posoudím. Když se o někom řekne rocker, vyjadřuje to životní postoj. To není jen oblékání a hraní muziky. Proto si dnes v klidu představíme sedmdesátiletého rockera. I když to tak nevypadá, nejsem nejstarší bigbeatová generace. Nastoupil jsem až po éře rokenrolu, takže tuhle muziku vlastně neumím hrát - tu jednoduchost, největší údernost.
Sám jsem v bigbeatové muzice spíš hledal víc hudby a žil jsem úplně normálním životem. Nikdy jsem nebyl žádný pravověrný rocker.

Projevilo se to, když jste od přímočarého bigbítu utíkal ke komponovaným projektům, směrem k jazzrocku, freejazzu. Proč jste hned na začátku vaší kapely Blue Effect vjel do úplně nového žánru, jazzového bigbandu. Musel to být pro vaše rockové fanoušky docela šok - dvacetiminutové skladby s dechovými nástroji? Bylo to revoluční.
Bylo. Změny vychází z typu zpěváka. Původní zpěvák Blue Effect byl Láďa Mišík, který vymyslel název a vůbec všechno a který měl vždycky blízko k blues. Proto jedna strana první desky Blue Effect Meditace je určitě rythm and bluesová. V té době možná držela krok s evropským kontextem.
Potom Láďa Mišík odešel a přišel Lešek Semelka, čímž se rozšířilo pole do trochu jiné muziky, protože Lešek hrál na klavír. Takže tam najednou byly klávesové nástroje, zatímco s Láďou to byla čirá kytarovka. Od toho už byl jen krůček ke sledování vývojových proudů - artrocku, jazzrocku a podobných přívažků k základní rockové muzice. Po té cestě jsme se pustili.

Jak to vnímalo vaše publikum, které bylo zvyklé na jednodušší muziku? Jak se vaše publikum dívalo na výlety s jazzovým orchestrem a ostatními komponovanými projekty?
Bylo to jako vždycky. Dodnes se najde část publika, která ulpí na tom, co zná. Může to mít spojené s mládím. Každá generace má svojí hudbu, na které vyrůstá, a v podstatě do konce života se nezbaví vzpomínek, které jsou spojené s muzikou, a je to tak dobře.
Dnes mám mladou kapelu (ve věkovém průměru). Zvláštní je, že jsme se hudebně hodně vrátili až do začátků Blue Effect, do rythm and bluesového položení. Na každém koncertě starší posluchači přijdou a řeknou, že už to není ono a proč děláme to a to. Jsou zatrpklí, mají pocit, že tím, že jim bořím jejich vzpomínky, jim sahám na mládí. Snažím se jim vysvětlit, že čas nejde zastavit, že všechno navazuje.
Je s tím trochu problém. Tehdy nebyly generační problémy, ale byli lidé, kterým se to nelíbilo. Vždycky to však přivedlo nové publikum.

V 60. letech vznikla vedle rockové vlny, vlna folková, písničkářů, autorů s kytarou. Poměrně brzy jste začal spolupracovat s Jaroslavem Hutkou, s kterým koncertujete dodnes. Natočil jste s ním několik desek. Jak došlo k tomuto spojení?
Když jsme založili Blue Effect, rozhodli jsme se, že začneme dělat vlastní věci, ale neměli jsme materiál na celý dvouhodinový koncert. Proto tehdejší basista Jirka Kozel usoudil, že předkapelu v jednom mikrobusu neodvezme, a přivedl Jardu Hutku. Ten nám pak dělal předskokana.
V té době se jezdily velké koncerty, kde bylo pět šest tisíci lidí nabuzených na Blue Effect a najednou je začal poučovat Jarda Hutka s kytarou. Vždycky je zvládnul. Byla to tolerantní doba a Jarda to uměl a fungovalo to. Jak jsme pak takhle asi půl roku cestovali v jednom autě, naše světy se propojily a zjistili jsme, že máme k sobě blízko i lidsky. Jarda nám pak začal psát texty a propojilo se to i takto hudebně.

U složitějších projektů jste se odtáhli od exaktního rockového projevu a dostali se tak mimo přímý zájem bývalého režimu. Byl to záměr, že jste utekli ke složitým textům Pavla Vrby apod.?
Po roce 1969 se utáhly šrouby a nic nešlo říkat přímo. Nebyla to jen muzika, všechno utíkalo do jinotajů, do čtení mezi řádky. Všechno bylo pokřivené a oklikou, takže to tomu odpovídalo a muzika byla pravdou.

Složitější muzika, kterou jste dělali vy nebo i jiné kapely, měla předobrazy na Západě. Tam byly artrockové fenomény jako Genesis, Pink Floyd, Yes. Vnímali jste západní scénu? Měli jste dostatečné informace, aby jste měli pocit, že jdete s dobou?
S dneškem se to nedá srovnat - nebylo video, nechodily sem filmy. Nám fungovaly jako zdroje vlastně jenom uši a někdy oči, když jsme viděli fotku v nějakém časopise. Třeba technický rozvoj rockové muziky bylo dobrodružství, protože jsme museli objevit, jak se asi dělá to, co jsme slyšeli. 70. léta pak dovolily delší, dvacetiminutové skladby, protože bylo na všechno víc času, než je dnes.
Dnes doba pádí tak rychle, že se i písničky zkracují a zjednodušují, jsou údernější a údernější. Kdysi se brojilo proti Billovi Haleymu a jeho Rock Around the clock a říkalo se, že je to zběsilé a tvrdé. To se přitom s tvrdostí dnešních opravdu tvrdých kapel nedá srovnat. To je čajíček, muzika odjinud. Takže doba, tvrdost a jednoduchost sdělení se šíleně zrychluje.

Jaká je muzika dnes? Jak cítíte vývoj?
Všechno je to návrat k podstatě. Jsou muzikanti, kteří se nenaučí hrát nikdy. Na některých i světových kapelách je znát, že pro ně muzikantství není prvotní. Většina se ale hrát naučí, základ jim nestačí a začínají to komplikovat a muzika se začne vyvíjet.
Zažil jsem to asi třikrát, kdy to uteklo tak daleko, že se to stalo muzikou jen pro ty, kteří to hráli, a publikum to přestalo zajímat. Tím se to samo zlikviduje a následuje návrat. Bohužel teď jsou návraty a nové vlny okamžitě komerčně zneužity. Ztrácí to prapůvodní protestní náboj a stává se z toho zboží.Takže i Green day a podobné kapely, které jsou osvěžením pro ucho, jsou zboží. To v 60. letech tolik nebylo.

V 80. letech jste zejména po příchodu nové vlny a mladých kapel s kapelou Blue Effect trošku zmizeli ze scény. Jako kdyby vám tato muzika nevyhovovala?
Byla tam pro mne ještě jedna velice těžká věc. Měl jsem letitého souputníka bubeníka Vlado Čecha a on na začátku 80. let zemřel. To mě úplně vyhodilo a kapelu jsem nikdy pořádně nedal dohromady až teprve současnou partičku. Nechtěl jsem tlačit na pilu, čekal jsem desetiletí, než to do sebe zapadne jak ozubená kolečka. Mám pocit, že se to povedlo.

V 90. letech přišel velký ústup nejen Blue Effect, ale celé české scény. Přišel velký boom západních kapel. Zlomil se již tento trend?
Pokud můžu soudit z návštěvnosti a ohlasů na naší kapelu, myslím si, že ano. Naštěstí je stále publikum, které chce v bigbítu slyšet češtinu. Jednu dobu tady hrozilo, že dopadneme jako v Holandsku, kde holandsky zpíval snad jen Jarda Hutka, jinak všichni zpívali anglicky. Dnes se to ale rozdělilo. Kapely, které chtějí zpívat anglicky, zpívají anglicky a ty, které chtějí zpívat česky, zpívají česky. To je velice zdravé.

Lze vůbec na české scéně očekávat podobný fenomén jako v Německu Tokio hotel, který se prosadil po celém světě, ačkoliv zpívá německy, nebo Rammstein o několik let dříve. Úspěch slaví také ukrajinská Ruslana. Může příchod národních kultur otevřít dveře i české muzice do světovějšího kontextu?
Zmiňoval jste interprety z velkých trhů. Velký trh znamená velké peníze. Jednou jsem viděl cenu Eurovize a pochopil jsem, že kvalita nemá cenu. Rozhodující je velký trh, telefonáty apod. My jsme bohužel malý trh, zmenšující se trh. Velikost trhu ale nemá nic společného s kvalitou interpreta. Takže jsem stále optimista, že když se zde objeví někdo opravdu velmi kvalitní, bude mít šanci.

Na co se v budoucnu můžeme těšit od pracujícího důchodce Radima Hladíka?
Udělali jsme docela úspěšné dvojité DVD. To byl jakýsi předěl. Skončil jsem se svou hudební minulostí, mám čistý stůl a nezbývá mi nic jiného, než se podívat do budoucnosti a dělat nové věci. Jsem domluvený s textařem Michalem Horáčkem, že pro kapelu napíše texty. Chci, aby to byly texty o současnosti, o tom, co žijeme. Michal Horáček tohle umí napsat, je to jeho parketa. A když to bude špatné a nekvalitní, bude z prducha jen duch.

(redakčně kráceno)