Malé státy mezi velmocemi 1938-1948

Pokračování magazínu Historie.cs z 29. září bylo natáčeno v Zeleném salonku Kolowratského paláce na Malé Straně. Tam se v roce 1938 československá vláda dozvěděla, že Hitler vyhrál. Svět mu ustoupil, Sudety budou patřit Německu. Francie sladká, hrdý Albion, povzdechl si básník. A lid prostý v hospodách řekl: „Velmoci nás zradily.“ To ostatně poznamenal ještě několikrát potom. Smutnou skutečností ovšem je, že naše situace byla bezvýchodná již dávno a Mnichov pouze potvrdil tragickou realitu, ve které se s Československem počítalo jen pramálo. Ostatně podobný osud potkal i jiné menší státy. A právě o politice velmocí ve vztahu k malým státům hovořili Jindřich Dejmek (JD) z Historického ústavu Akademie věd, profesor Milan Hauner (MH) z University of Madison a Miroslav Tejchman (MT) z Historického ústavu Akademie věd. Moderoval Vladimír Kučera.

V roce 1918 vznikaly nové státy, jedna velmoc se rozpadla, Rakousko-Uhersko, druhá byla výrazně oslabena, Německo, ve třetí, v Rusku, vznikl nevyzpytatelný režim. Zaručily vítězné velmoci dostatečně bezpečnost a existenci statu quo nových malých zemí?
JD:
Mírové smlouvy podepsané v Paříži v letech 1919 a 1920 řešily pouze část problému, protože řešily problémy v západní Evropě a střední Evropě. Některé další problémy ovšem zůstávaly otevřeny.
Zčásti se završovaly silou. Příklad je polsko-sovětská válka, která znamenala mimo jiné likvidaci nezávislé Ukrajiny a vznik ukrajinské otázky jako jednoho z důležitých problémů Evropy, který se bude vracet koncem 30. let. Vedle toho existovaly další otázky, na které se zapomnělo a které se objevily znovu až v 90. letech. Stojí za připomenutí, že v letech 1918 až 1920 existovaly poprvé po dlouhých staletích nezávislá Gruzie a nezávislá Arménie, která se stala první obětí sovětské agrese.
Čili velmoci braly odpovědnost pouze za části Evropy, případně uspořádání na Blízkém východě, které byly zahrnuty do mírových smluv.

MH: Svět v roce 1914 byl daleko víc propojen hospodářskými i mezinárodními vztahy než po první světové válce. Třeba slavný ekonom Keynes byl na mírové konferenci a rezignoval, když viděl zoufalé tendence k nacionálnímu sobectví a katastrofu, která se před ním rýsovala.
Svět, který se připravoval po první světové válce, nevyužil obrovské potenciály, které mohly zabránit v krizových obdobích návratu k diktátorským režimům a k obnově pangermanismu pod vlajkou národního socialismu v Německu.

MT: Byl konec války, jedna strana byla poražena, druhá zvítězila a podmínky si diktovali vítězové. Pak je tu proces rozpadu velmocí - Německa, Rakouska, ale i Ruska.
V důsledku války došlo k ohromnému nárůstu jednak nacionalistického, osvobozeneckého, ale také sociálního hnutí. V poválečné Evropě bylo potřeba nějak zpacifikovat obrovský nárůst ultralevicového hnutí. Řada nových států musela bojovat o svou další existenci, další normální vývoj.
Jako balkanista můžu připomenout obrovské tenze v Rumunsku nebo v nové Jugoslávii, kde v Chorvatsku hrozila krajně levicová revoluce bolševického typu. V Maďarsku se to dostalo až k našim hranicím. Takže tyto státy sice dostaly posvěcení samostatnosti, ale zároveň od samého začátku musely bojovat o svou orientaci a vlastně mnohdy i o své bytí.
Versailleský systém vytvořil budoucí tenze z 20. a 30. let, když rozdělil část Evropy na ponížené a poražené a vítěze. Zcela logicky se pak přibližně s nástupem fašismu začíná vytvářet revizní tábor, který se stává poslušným a ochotným spojencem Německa. A oproti tomu vzniká tábor druhý, který hledá orientaci v kolektivní bezpečnosti. Ale zase se to moc nepovedlo.

JD: Součástí vzniku versailleského systému byl také vznik první moderní internacionální instituce, která byla protipólem nového evropského nacionalismu. Byl to zrod Společnosti národů. Ta jen ve své teoretické podobě znamenala skutečně průlom z hlediska mezinárodního práva a mezinárodních teorií, ale samozřejmě také mezinárodní politiky. Byla to totiž první instituce, ve které mohli, přinejmenším v jejím plénu, vedle sebe zasednout státníci velmocí i malých států.
Proto se také ztělesněním této instituce do značné míry, vedle skupin diplomatů z Velké Británie a Francie, stávají profesionální diplomaté z menších států, jako byl Beneš z Československa, Mejerovič z Lotyšska atd. Oni skutečně ztělesňovali nový evropský řád. Ve fungování instituce potom samozřejmě měly klíčovou roli tři západoevropské mocnosti - Velká Británie, Francie a Itálie.
Státníci menších států (v čele s Benešem a s Řekem Nicolasem Politisem) se snažili změnit Společnost národů v instrument kolektivní bezpečnosti. Už v letech 1923 a 1924 se ukázalo, že tato cesta je neprůchodná vzhledem k politickému směřování jednotlivých velmocí. Mimo jiné také vzhledem k neochotě Británie nějakým způsobem zasahovat.
Na druhé straně Společnost národů ukázala už v 1. polovině 20. let, jaký význam mají podobné instituce z hlediska každodenního života lidí. Právě Společnost národů počátkem 20. let zaručovala a kontrolovala například rozsáhlou potravinovou a materiální pomoc do Ruska, kde přímo běsnil hladomor. Společnost národů také zčásti patronovala výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Čili byl tady tento prvek, který je z hlediska dalšího vývoje velmi významný.

Byť vznikla Společnost národů, byť byl svět přesvědčen, že už nikdy nepůjde do tak strašné války, jako byla první světová, už koncem 20. let a na začátku 30. let se začíná toto nadšení poněkud mírnit. Samozřejmě je to také vlivem hospodářské krize. Později, v polovině 30. let už je ale zřetelné, že nadšení bylo přehnané, že jsme svět brali příliš zjednodušeně?
MH:
V Německu bylo 6 milionů nezaměstnaných, v Československu přes 1 milion, nic takového zatím tyto země nepotkalo. Byl to zejména šok po období krátké poválečné konjunktury, kdy byla v roce 1928 prakticky zajištěna plná zaměstnanost a životní standard, zejména v Československu, přesáhl předválečnou úroveň. Tak velkou krizi lae svět nečekal, nebyly recepty, jak to rychle řešit.
Byla tady odpověď komunistického Ruska, které údajně proplulo hospodářskými otřesy bez rezonance a jelo si podle svých pětiletých plánů. Krutá realita toho systému byla totiž před vnějším světem zamaskovaná.
Byla na to odpověď z fašistických států. V Německu se však voličstvo nevrhlo hned na Hitlera. Tam byla řada možností kombinovat politické strany a ještě v roce 1928, když se nacionální socialisté dostali do Říšského sněmu, zdaleka neměli většinu. Ovšem všechny kombinace demokratického parlamentarismu nedokázaly čelit demagogické propagandě, nedokázaly předložit program, který by voliče strhl na svou stranu. Jako poslední šanci tak dávají pravicové strany Hitlerovi možnost, aby se stal kancléřem. Toho ovšem okamžitě využívá k nastolení diktatury.

Na podzim 1938 prožilo Československo šok. Nebyla to nepředvídanost demokratických velmocí, že začaly opouštět malé státy, na jejichž vzniku se tolik podílely? Najednou je nechaly napospas, byť si nepřipouštěly, že by Hitler vytvořil velmoc, ale bezesporu to velmoc byla?
MT:
Ve 30. letech se stává rozhodující politika Anglie, která byla oslabena politikouappeasementu. Anglie se šíleně bála války. Navíc mluvíme-li o středoevropském prostoru, anglické zájmy tady byly daleko menší než třeba ve východním Středomořínebo jiných oblastech světa.Anglie totiž vedla celosvětovouimperiální politiku.
Francie pak, ať chceme či nechceme,začala hrát druhé housle.A možné je také to, že v rozhodujícím období, třeba kolem Mnichova, byla Francie nakonec ráda, že se mohla za Anglii schovat.
Výsledek byl, že můžeme vyčítat Francouzům, že nedodrželi spojeneckou smlouvu z poloviny 20. let, ale Angličanům nemůžeme vytýkat nic, protože oni s námi žádnou smlouvu neměli.

MH: Anglie v té době řeší ještě dva veliké problémy, které jsou symbolizovány druhými mocnostmi. Je to problém Středozemí, Balkán a expanze Itálie. Celá cesta do korunní anglické kolonie Indie totiž vede přes Středozemní moře. Válkou v Etiopii byla ohrožena spojnice do Indického oceánu, dále do Singapuru a Hongkongu. Navíc na Dálném východě postupuje agresivní Japonsko.
Proto na velké strategické poradě v Anglii v polovině března 1938, kde se sešli šéfové vojenských štábů (admirality pozemních sil a letectva) a ministerstva zahraničí, vyhotovili memoranda, kde jasně stálo, že Anglie nemůže současně čelit těmto třem agresivním státům ve všech třech částech světa. To znamená v Evropě vůči Německu, ve Středozemním moři vůči Itálii a na Dálném východě vůči Japonsku. Vyplynulo z toho, že je třeba umírnit, usmířit alespoň dva rivaly, soustředit se na jednoho a pak postupně přejít na ostatní.
Protože je to po anšlusu Rakouska, očekává se, že další na řadě je Československo. Tehdy se objeví klíčová věta, která pak filtruje do všech Chamberlainových prohlášení a také do reakcí anglického vyslance v Praze Newtona. A to, že nevidí možnost, kdyby Německo přepadlo vojensky Československo, jak by Anglie i ve spojenectví s Francií tomu mohla zabránit. Takže restaurace Československa bude možná jedině až po velké válce (general war).

Ve škole jsem se učil, že Sovětský svaz byl připraven jít nám na pomoc, potažmo dalším menším státům. Byla to upřímná snaha pomoci nebo pokus o expanzi na západ?
JD:
V podobě, jak se to tradičně učilo do poloviny 80. let,to samozřejmě byla jedna z komunistických fikcí.
Pravda je, že Sovětský svaz několikrát změnil svou politikuk postversailleskému uspořádání.Do začátku 30. let byl postoj Moskvyvůči nové Evropě velmi nepřátelský. Takžei když Rusko formálně od roku 1921 a 1924 udržovalo diplomatické vztahy s většinou evropských států (Československo bylo jednou z nemoha výjimek), měl Sovětský svaz zájem na podkopávání tohoto systému.
Nejbližším partnerem Ruska na evropské šachovnici bylo od roku 1922 Německo. Koneckonců německá Výmarská republika tajně zbrojila pomocí Sovětského svazu. Teprve když se změnil režim (ne až v roce 1933, ke změně orientace dochází už v roce 1932), začne se Sovětský svaz zčásti vracet k tradiční politice. Nejprve se podepisuje smlouva o neútočení s Francií a postupně vzniká koncept kolektivního zajištění, kde hlavní osu tvoří francouzsko-sovětská spolupráce a v jejím rámci také spojenectví s Československem.
Sovětský svaz však sledoval primárně vlastní zájem. Jedním z hlavních imperialistických zájmů Moskvy bylo zatlačení Polska do etnických hranic. To je terminus technicus, který používali němečtí a sovětští diplomaté už ve 20. letech, když si vyměňovali názory na to, co bude s Polskem.
Takže v roce 1938 je velmi pravděpodobné, že by Stalin byl ochoten jít za určitých okolností do války. Můžeme připomenout několik parciálních faktů.
Od jara 1938 se Sovětský svaz snažil přimět Finy, aby se změnila hranice na Karelské šíji. Čili podnikal krok, který vyprovokoval sovětsko-finskou válku o víc než rok později. Sovětský svaz pochopitelně nehraničil s Německem. Ovšem když kulminovala československá krize po 20. září, provedlo Rusko určitá vojenská opatření na hranicích s Polskem. Fierlinger tehdy psal v šifrované zprávě Benešovi, aby se s Poláky příliš nejednalo, protože není vyloučeno, že se Sověti pokusí dosáhnout s námi společnou hranici. Přeložíte-li to do běžného jazyka, znamená to, že se pokusí se zabrat východní části Polska, hlavně východní Halič.
Je zajímavé, že i v českých diplomatických dokumentech jsou zmínky o tom, že koncem září 1938 Rusko mobilizovalo baltickou flotilu a soustřeďuje vojska proti Estonsku, Finsku a Lotyšsku. Tedy proti těm státům, které se o rok později stanou předmětem sovětské agrese.
Takže toto je pravděpodobná alternativa: Pokud by v Evropě byla válka, Sovětský svaz by sledoval přesně takové cíle, jejichž garance v jiné podobě žádal po západních demokraciích, když se o rok později jednalo o velké schéma proti Německu. Nakonec je také téhož roku získal nesvatou aliancí s Hitlerem - byla to polovina Polska, baltické státy, část Finska a část Rumunska.

MT: Podstata sovětské politiky byla dvojaká. Na jedné straně to byla politika obranná, která sledovala vlastní cíle vlastního státu, a pak tam byla stránka ideologická.
V čele sovětského státu stáli komunisté, jejichž povinností bylo usilovat o rozšíření svého vlivu. Z toho v průběhu války vzniká teorie vnějšího impéria, kdy Sověti hodlají vytvořit pás, který by bránil hranice v západní Evropě.
Kolega se dotkl problematiky Finska nebo Pobaltí. Lze to vykládat i tak, že Sověti tím pro případné budoucí střetnutí s Německem prodlužovali své hranice o několik set kilometrů dál na západ. Zní to jako čirá spekulace, ale dovedu si představit, že pár set kilometrů posunutých hranic na Balkáně (obsazení Besarábie, Bukoviny a nahoře Polska) mohlo prodloužit nástup Německa a jeho spojenců v roce 1941.

MH: Model španělské občanské války posloužil mnoha historikům k tomu, že vidí začátek druhé světové války jako odlišnou paralelu: Evropa by se rozdělila na státy, kde by probíhala intenzivní občanská válka mezi světem fašismu a antifašismu. Anglie a Francie by tak stály před rozhodnutím, jestli dovolí touto cestou expanzi bolševismu do Evropy nebo se přidají na stranu nacistického Německa jako nejagresivnějšího a nejschopnějšího moderního státu, který je ochoten bojovat proti Sovětskému svazu na celé evropské frontě.
Tato alternativa nebyla vyloučena, uvažoval o ní i Beneš, můžete to číst v podkapitole jeho Pamětí, kde píše o svém plánu. Beneš je neobyčejně opatrný v tom, do jaké míry má Sověty zvát do Evropy.
Víme, že sovětská verbální propaganda směrem k Československu o tom, že jsou ochotni pomoci, měla za úmysl naprosto egoisticky využít mezinárodní krize a urvat polské a pobaltské území - tedy ke vstupu do Polska, ne na pomoc Československu.
Takže z hlediska perspektivy roku 1938 se tyto alternativy diskutovaly. Například ve Francii, když tam na jaře roku 1938 po anšlusu Rakouska nastupuje levicová vláda, probíhá diskuse, jak pomoci Československu. A zároveň se diskutuje v hlavním výboru obrany Francie, co dělat se Španělskem, kdy se rozhoduje mezi vítězstvím fašistů nebo zásahem. Francie byla tehdy rozpolcená a nevěděla, co má dělat.

Přepis doplňujících rozhovorů z mezinárodní vědecké konference z 22. až 23. září, která se konala v prostorách Senátu parlamentu České republiky:
Hovoří Historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd:
Na rozdíl od jiných konferencí, které byly pořádány výlučně k roku 1938 a mnichovské dohodě, jsme svolali konferenci, která shrnuje vývoj ve 30. a 40. letech.
Mnichov nebyl jen nešťastné 29. září 1938 a podpis mnichovské dohody. Něco tomu a předcházelo a něco následovalo. Byly nějaké předpoklady, proč byla mnichovská dohoda podepsána, a samozřejmě potom následoval dlouhý a nelehký proces oduznání mnichovské dohody a její likvidace a proces obnovy československého státu v původní, předmnichovské podobě.

Mohly velké demokracie, velké státy, velmoci zabránit osudu malých států v letech 1938 až 1948?
Hovoří historik Antonie Marès z Université de Paris:
Bohužel si myslím, že to nebylo možné. Velké demokracie neměly už síly. Kvůli první světové válce, kdy byly tak velké ztráty, společnosti nebyly schopny jít do války. To je první věc.
Za druhé: lidé v demokracii byli slabí. Částečně to bylo proto, že hodně mužů zemřelo za války, a také proto, že velká generace demokratů 30. letech zemřela. To jsou kořeny tohoto problému.

Hovoří historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd: Jestli byly velmoci zodpovědné, rozhodně odpovídám ano. Teď si připomínáme 70 let od mnichovské dohody. Ovšem ani po 70 letech nejsou tyto věci pouhou historií.
Podívejme se třeba na současnou geopolitickou situaci na Kavkaze a na problémy, které se týkají Gruzie. To jsou otázky, na které musí společenství demokratických států v Evropě i Spojené státy reagovat. Otázka odpovědnosti velkých států za osudy těch malých je stále otevřený a aktuální problém.

Hovoří Historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd: Velmoci především dokáží využívat malé státy k tomu, aby prosadily své zájmy. To se týká současného světa i světa historie.

Čili osud malých zemí, například Československa, byl nevyhnutelný?
Hovoří historik Antonie Marès z Université de Paris:
Spíše ano,protože evropská rovnováha byla taková,že západní demokracienemohly internovat. Naštěstí dnes máme v nové Evropě jinou situaci,kde i malé národy,i když nemám rád tento výraz, mají své místo. To je velký rozdíl ve srovnání s 30. lety.

Má Francie problém s Mnichovem dodnes?
Hovoří historik Antonie Marès z Université de Paris:
Francouzi určitě mají s Mnichovem problém. Tento koncept, slovo Mnichov,je všudypřítomný i ve vnitřní politice ve Francii.Je to určitě věc, která se z francouzské strany nezapomíná.

Evropské velmoci, hlavně relevantní Velká Británie se v roce 1938 vlastně rozhodly, že musí z hlediska své pozice, která nebyla tak jednoduchá, jak se nám z Prahy zdálo, Československo pustit?
MH:
Ano, demagogický požadaveksebeurčení národů Hitler ukradl Wilsonovi v roce 1938a uplatnil ho na požadavku sebeurčení sudetských Němců.

Měly se snad velmoci poučit, že mezi sebou neumějí pracovat. O deset let později dochází v Evropě opět ke zvláštní situaci, když se Evropa dělí definitivně, nejen na krátký čas. Nepřišla žádná velká válka, ale řada malých států zůstala v sovětském pásmu vlivu. Běžný názor běžného občana u nás je, že stejně jako Mnichov nás bez nás určil k sežrání Hitlerem, později se v Jaltě, Teheránu, Postupimi velmoci opět dohodly a řekly si, co s takovým mrňavým státečkem. Stalin ho chce, dáme mu ho. Bylo to tak?
JD:
Realita byla mnohem složitější. Připomenul bych zdánlivě banální skutečnost: Československo mezi velmocemi protihitlerovské koalice nepředstavovalo problém. Nemělo narozdíl od Poláků ani hraniční, ani politický konflikt se Sovětským svazem. Naopak se Beneš snažil s Moskvou spolupracovat dokonce i před rokem 1941. Takže z hlediska vztahu mezi Churchillem a Stalinem, potažmo Rooseveltem a Východem, Československo nebylo problém.
Pro západní státy bylo obzvlášť po roce 1943 nejzásadnější konfliktní otázkou ve vztahu k Rusku Polsko - jeho příští geografická poloha a politické zřízení. Proto se také o Polsku vedle dalších, ze začátku ryze vojenských problémů diskutovalo na velkých konferencích. Poprvé v Teheránu.
V Teheránu Roosevelt s Churchillem přistoupili na velmi drastickou proměnu střední Evropy, když akceptovali návrh (demonstrovaný formou hry se zápalkami), že se Polsko posune o několik set kilometrů dál na západ. Sovětskému svazu tak zůstaly až na výjimky hranice z roku 1941, což ovšem znamenalo rezignaci na víc než polovinu polského území.
A Polsko tím, že mělo být posunuto směrem na západ, získá velkou část východního Pruska, Slezsko a pomoří. Byl to vlastně začátek podobných dohadů, které pak pokračovaly.
Stojí za připomenutí, že při poslední cestě Churchilla do Moskvy začátkem října 1944 skutečně došlo mezi Churchillem a Stalinem k parciálnímu rozdělení zájmových sfér na Balkáně. Tehdy Churchill, který měl zájem na tom, aby Británie udržela dominantní vliv v Řecku, kde byla levicová guerilla, odsouhlasil Stalinovi dominantní vliv v Rumunsku, kde naopak komunisté téměř nebyli.
Podobným způsobem v diskusích těchto dvou státníků i v jednáních mezi Edenem a Molotovem došlo k velmi přesnému vymezení percentuálního vlivu prakticky ve všech státech jihovýchodní Evropy. Československa se podobné dohody netýkaly. Kupodivu o Československu jako takovém nebylo jednáno ani v Jaltě.
V Jaltě byly projednávány z hlediska středoevropských problémů dvě zásadní otázky. První byla otázka budoucnosti Německa, jestli se bude realizovat původní Rooseveltův záměr a Německo bude rozbito na pět dílčích celků.
Druhou byla otázka Polska. V Jaltě velmoci přistoupily na to, že se základem polského uspořádání vnitřního řádu stala vláda, kterou předtím Stalin vytvořil v Lublinu. Nakonec u ní Sověti akceptovali i fakt, že bude nepatrně rozšířena o část ministrů polské vlády v Londýně. Takže z polského hlediska má Jalta jak územně, tak politicky velmi negativní konotaci. Ovšem ani v Jaltě, ani v Teheránu se o Československu nejednalo.

Jak to, že jsme se tedy dostali tam, kam jsme se dostali?
MT: Všechno to souvisí s průběhem fronty a válečných událostí. Churchill odletěl do Moskvy na začátku října 1944. Bylo to v době kišiněvské operace, kdy Rumunsko spadlo Sovětům do hrsti, následovalo Bulharsko. Churchill najednou zděšeně viděl, že sovětští vojáci stojí na hranicích Řecka. Také šli dál, na Jugoslávii, podíleli se na osvobození Srbska, a vedlejší směr šel dál do Rakouska.
Pro Churchilla byla hrozná představa ohrožení východního Středomoří. Řecko bylo místo, odkud poslední britští vojáci odešli z Evropy, když pomáhali Řekům po přepadení Itálie Německem. Takže argumentoval tím, že když Britové obětovali pár desítek tisíc vojáků, musí Řekům pomoct.
Ve skutečnosti to bylo dost problematické, protože 90 % území v Řecku ovládala levice. Je to paradox dalších dějin: V Rumunsku, kde bylo v srpnu v celém státě asi tisíc komunistů, vítězil levicový režim, a v Řecku, kde byly tři z devíti milionů obyvatel členy některých   z levicových organizací, nikoliv.
Rozhodující je rok 1944, kdy na jaře a v létě začíná hlavní sovětský úder přes Polsko směrem na Berlín. Druhý směr je vytváření strategického prostoru na Balkáně. A nejen tam, protože část Sovětů šla na Maďarsko a dál na Rakousko. V tomto momentu se začínají tyto věci rozdělovat.
Pokud jde o Československo, tak se o něm se skutečně nikde nejednalo. Určité náznaky ale přišly v momentu, když se začali vojáci dohadovat, kdo osvobodí jakou část Československa.

Hovoří Historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru): Rok 1948 už byl de facto výsledkem něčeho. Byl výsledkem konce druhé světové války. A pokud se podíváme na stanovisko západních velmocí k únoru 1948, je zcela jasné, že na nich už bylo jen monitorování, jak se vyvíjí situace v Československu. Nikoli, že by chtěli zásadním způsobem situaci změnit.

MH: V době, kdy měl Západ možnost zproblematizovat sovětskou expanzi směrem na západ obsazením východní a střední Evropy, mohl zasáhnout, ale nezasáhl. Jde ovšem o otázky morální intervence v případu Katyně a Varšavského povstání.
Tehdy Západ katastrofálně selhal z hlediska pragmatického, protože si přál, aby byla Rudá armáda oslabena zničením Německa. My jsme se tak, přímo i nepřímo, stali součástí tohoto, protože Československo, nefigurovalo v zásadních jednáních velké trojky. Churchill k tomu Benešovi říká, že on a královna Vilemína jsou jeho nejlepšími spojenci, protože mají podporu svého obyvatelstva a nedělají mu žádné problémy.
Takže v korespondenci Churchilla s Rooseveltem figuruje Beneš jenom jako někdo, kdo může pomoci vyřešit obrovský problém Polska. A jde to za tu cenu, že Západ de facto zradí (to je termín, který používá většina polských historiků) původní polskou londýnsko exilovou vládu. Západ totiž přijímá Stalinův diktát, který odmítá s londýnskou polskou vládou jednat a fakticky vytvoří konkurenční vládu v Lublinu. Ta je pak začátkem roku 1945 po dlouhém váhání a pod velkým tlakem uznána i Benešem.
Sověti Benešovi šikovně před očima manévrují s Těšínskem: Jestliže Beneš neuzná lublinský výbor jako legitimní vládu Polska, je možné, že ji Sověti budou nutit, aby se Těšínsko vrátilo. A v tom je i problém Podkarpatské Rusi, kterou si Sověti naprosto bezohledně přivlastňují. V tomto případě se bohužel Beneš dopustil v začátku svého jednání chyby, když nabídl Podkarpatskou Rus s ukrajinsky mluvícím obyvatelstvem jako obraz příští expanze Ruska.
Když totiž prodloužíte hranici od Užhorodu nahoru na sever, splývá vám s Curzonovou linií, kterou londýnská i polská vláda odmítaly a která byla Stalinovou podmínkou na konferenci v Teheránu.

(redakčně kráceno)