„Já jsem Japonec a manželka dělá Evropana,“ říká Jakub Zeman

Země vycházejícího slunce je zažité pojmenování pro velmi exotické místo, Japonsko. Jedním z těch, kteří kouzlu tajemného a tradičního orientu definitivně propadli, je i Jakub Zeman, japanolog, překladatel z japonštiny, ale též spolupracovník Národní galerie, kde se věnuje orientálním sbírkám. Kromě svého povolání tlumočníka, které vykonává v japonské firmě, pojal za svou ženu Japonku. Nadto se věnuje tradičním japonským bojovým uměním, sběratelství japonských mečů a pořádání tematických výstav. Jakuba Zemana přivítala v pořadu Před půlnocí z 21. října Alena Šedivá.

Co vás vůbec k vašemu oboru přivedlo?
Studoval jsem japanologii na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ovšem nedostudoval jsem, protože jsem utekl od teorie k praxi, když jsem se do Japonska přiženil.
Jinak k Japonsku jsem se dostal přes bojová umění. Od roku 1987 jsem dělal karate a začal jsem se o Japonsko postupně zajímat šířeji. Přečetl jsem si tehdy dostupnou literaturu, po střední jazykové škole (kde jsem si myslel, že se budeme učit japonsky), následovala filozofická fakulta.

Byl jste tedy malým samurajem?
To je určitá interpretace. V každém případě mě Japonsko, jeho kultura, umění apod., od samého počátku fascinovalo.

Poprvé jsme se setkali na výstavě Pocta japonskému meči, kterou jste uspořádal v Hodoníně. Tehdy se na jednom místě setkala spousta jak originálních, historických, tak moderních japonských mečů. Jak se vám podařilo sesbírat tolik mečů na jedno místo?
Sám jsem trochu sběratel. Ale jinak se mi podařilo oslovit některé další soukromé sběratele. Mohu odtajnit pana inženýra Poláka, který s tímto tovarem obchoduje jako starožitník.

Ovládáte japonský meč i bojová umění. Co to všechno předpokládá?
Bojová umění jsou běh na dlouhou trať. Osobně se věnuji japonskému bojovému umění Kenjutsu a Battojutsu. To je japonský šerm a umění tasení meče. Při tom je velice nutné provádět tyto techniky naprosto precizně. Třeba je naprosto klíčový úhel čepele při seku. Kdyby totiž byl úhel nesprávný, může čepel meče prasknout nebo se ohnout. Takže je nutné a velice náročné trénovat naprosto milimetrový úhel pootočení čepele při jednotlivém seku, což je neuvěřitelná nuda.

Jak to souvisí s japonskou mentalitou?
Případná otázka. Když se děti v Japonsku učí znaky znakového písma kandži, je to o velice zdlouhavém drilu - člověk nemůže mít vlastní invenci, ale musí se nejdříve dokonale naučit základy. Teprve potom může přijít vlastní invence a lez hovořit o mistrovství třeba v kaligrafii. Velmi podobné je to i s bojovým uměním.

Ačkoliv jste „Čech jak poleno“, pocházíte z Prahy, svým zjevem a chováním mi Japonce docela připomínáte. Řekl vám to už někdo?
Zaslechl jsem to. Je to nemoc z povolání, protože už léta působím jako tlumočník a překladatel, svého času jsem působil také jako průvodce pro japonskou klientelu. Člověku se to dostane pod kůži, aniž by si toho byl vědom.

Máte to tedy odkoukané od současných Japonců. Znamená to, že v nich zůstal kus historie, samurajského vystupování?
Japonská společnost je velmi zajímavá napětím mezi tradicí a budoucností, která je daná nejmodernějšími technologiemi. V určitých ohledech můžeme směle říci, že třeba v elektronice je Japonsko pět let před Evropou.

Mnohé jste také mohl odkoukat od své manželky?
Bezesporu. Ženatý jsem osm let a se svou ženou, s Kajoko, jsem se seznámil na znamenité přednášce na filozofické fakultě.

Žijete v Čechách, v Praze. Jak těžké to bylo pro vaši ženu? Přijala to?
Manželka je hudebnice, cembalistka, specializuje se především na francouzské baroko, je členkou barokního tria. Do Čech se přijela učit evropskou hudbu, takže zájem o evropskou kulturu u ní určitě byl. Já jsem zase nadšenec spíše pro japonskou kulturu. V rodině je to proto křížem, já jsem Japonec a manželka dělá Evropana.

Jaký je vztah vaší paní k zmíněným hrozivým japonským zbraním?Vztah s Kajoko mohu nazvat jako vzájemné obohacování. Kajoko je třeba velký nadšenec přes moravský folklór. Proto jsem zavítal na všelijaké „Strážnice“ apod., k čemuž bych sám o sobě rozhodně neinklinoval. Já jsem naopak naučil Kajoko pít japonský zelený čaj, který si velice oblíbila. A u mečů se jí líbí mečové záštity apod., to je totiž v některých případech skutečná šperkařina.

Byl některých z hrozivých mečů, které vlastníte, někdy skutečně potřísněn krví?
Určitě je to na v současnosti vytvořeném vynikajícím meči, který zhotovil moravský kovář Pavel Bolf, který je jeden ze tří lidí v Čechách, kteří zvládají dělat japonské meče tradičními technologiemi. A potřísněn je proto, že jsem se s ním pořezal.

Říkáte vynikající meč. Jak se to pozná?
V minulosti byl meč brán jako „duše samuraje“, případně jako sakrální předmět, kdy byl meč zhotoven pro šintoistickou nebo buddhistickou svatyni. V současnosti je meč brán jako umělecký meč, jako vysoké umění.

Vzpomínám si, že jsem po vás chtěla, abyste po meči přejel rukou, což jste striktně odmítl. Proč se nesmí sáhnout na meč?
V minulosti to bylo bráno jako urážka nebo znečištění rituálního meče. Ale upřímně řečeno v současnosti existuje i praktičtější důvod - čepel japonského meče není nerezová. Pokud pak na ní ulpí lidský pot, což se stane automaticky, když na čepel někdo sáhne, začne rezivět. Tradiční vypolišování čepele je ale velice namáhavá, náročná a nákladná záležitost. Vyleštění jednoho palce delty čepele vyjde řádově na 10.000 jenů, což může být kolem dvou tisíc korun.

Jak se vlastně mluví ve vaší domácnosti?
V podstatě japonsky. Manželka je velice spokojená, že se jí nestýská po domovině, a já to beru přirozeně. Taky proč se bavit s Japoncem česky?

Jaká jídla doma jíte? Suši, ryby, rýži nebo „vepřo, knedlo, zelo“?
Jsem velmi vděčný strávník. Holduji středoevropské nestřídmosti (vepřo, knedlo…, bůčky atd.), ovšem i japonská kuchyně mi lahodí. Proto nejsou problémy. Snad jen že japonská kuchyně je náročnější na suroviny. Čerstvé mořské plody jsou totiž u nás přeci jen nákladnější než v Japonsku, kde je nejvzdálenější místo od moře daleko asi 70 kilometrů.

Přinesl jste si s sebou mimo jiné i jídelní hůlky. Používáte hůlky i doma?
Ano. Existuje k tomu i samozřejmě nějaký základní bonton. Třeba když si nabíráme z většího talířku na svůj, vždy používáme druhou, „tupou“ stranu hůlek. Rozhodně také nenabodáváme sousto (třeba suši) jako jednohubku. Určitě také nemůžeme zabodnout hůlky kolmo do misky s rýží, protože tak se umisťují hůlky při japonských dušičkách, kdy je to obětina předkům. Pak jsou takové detaily, kdy se nemá z jedněch hůlek předávat sousto do druhých. Nejenže je  to pro běžného jedince obtížné, ale je to také kulturně nevhodné protože tímto způsobem se při tradičním buddhistickém pohřbu kremací předávaly ohořelé kosti.

Sama jsem jednou zkoušela použít tradiční japonské hůlky a moc jsem se nenajedla. Jak dlouho to trvalo vám, než jste se hůlky naučil používat?
Naučil jsem se to v Japonsku - hlad byl největším učitelem. S jídelními hůlkami ovšem můžeme zápolit i proto, že jíme jiný druh rýže, než se jí na Dálném východě. Japonská nebo korejská rýže mnohem více lepí, takže vytváří větší hrudky, které je mnohem snadnější hůlkami nabrat.

Pracujete u japonské firmy, která se zabývá moderními technologiemi. Když jsme se domlouvali na tento pořad, sám jste mi řekl, že přijedete, jestli vás Japonci pustí. Jsou Japonci přísní, pedantičtí?
Naštěstí mě můj rýžodárce pustil. Japonci jsou přísní hlavně sami na sebe. Ve firmě, ve které pracuji, vyrábíme reflexní archy do LCD a další tovary, které jsou zhotoveny supercuterem.

Jak se přísnost projevuje třeba u vás jakožto tlumočníka? Opravují vás?
V žádném případě si nemohu stěžovat. Nebylo se mi třeba možno dovolat, protože v rámci vnitrofiremní kultury je kategorickým imperativem, aby si člověk vyřizoval soukromě telefonáty. A protože ve firmě působím jako tlumočník a asistent manager, musím jít svým znamenitým kolegům příkladem.

Smrt z přepracování, o které se často hovoří právě v souvislosti s Japonci, tedy skutečně existuje?
Určitě. Uvedl bych příklad mezi českou a japonskou mentalitou: Češi vymyslí nějaký chytrý zlepšovák, aby si ušetřili trochu volného času. A když vymyslí Japonci nějaký chytrý zlepšovák, je to proto, aby si ušetřili čas a stihli víc práce.
Ostatně ve firemní hierarchii platí, že čím má zaměstnanec vyšší postavení, tím více pracuje. Takže znovu: Japonci jsou přísní, ale nejpřísnější jsou sami na sebe.

Japonci možná dokázali něco, co jiné národy nedokázaly. Je to zachování tradic, ostatně některé z nich jsou plně funkční dodnes jako třeba právě jídelní hůlky. Projevuje se to, že dodržují své tradice, i když s nimi pracujete? Jak se jim to vlastně podařilo?
Japonsko je rozvinutá moderní země. Nicméně pokud člověk hledá i „staré“ Japonsko, najde si ho. Jsem velký nadšenec a milovník tradiční japonské estetiky, což mě vedlo i k mému působení u asijských sbírek Národní galerie, kde budu opětovně působit na poloviční úvazek a bádat mečové záštity.
Určitá ochrana vlastní tradice, která je v Japonsku státem velmi podporována, je velice sympatický jev kultury. Mimochodem Japonci jako velice kulturní národ neochraňují toliko vlastní tradici. Ve velké úctě mají vážnou hudbu. Například Česká filharmonie si spolupráci s Japonskem nemůže vynachválit.

Naznačil jste, že budete znovu působit u asijských sbírek Národní galerie. Co úžasného a nejcennějšího tam máme?
Tímto zvu všechny co nejzdvořileji na návštěvu Zbraslavského zámku, což je asi deset minut autobusem ze Smíchovského nádraží. Sbírky jsou to znamenité. Máme tam třeba po Číně největší kolekci obrazů malíře Čchi Paj-š'. Kromě toho máme vynikající kolekci starověkých čínských bronzů. Obě kolekce jsou sbírky světové úrovně.

Japonština je považována za vůbec nejtěžší z asijských jazyků. Co pro vás bylo při učení jazyka nejtěžší?
Netroufnul bych si posuzovat obtížnost asijských jazyků. Třeba vietnamština, thajština i čínština jsou jazyky velice náročné. Ovšem japonština určitě obtížný jazyk je. Jeden jezuita v 16. století tvrdil, že japonštinu vyvinul ďábel, aby zamezil šíření božího slova do těchto končin. Naprosto s ním souhlasím.
Japonština je aglutinační jazyk s prvky flexe. Obzvláště při zapsaném projevu je velmi náročná, protože je to hybridní systém kombinující ideogramy kandži (čínské znaky) se dvěma slabičnými abecedami hiraganou a katakanou. Znak se čte jinak samostatně a jinak ve složenině,většinou. A obzvláště spoustou znaků je japonština velice, velice náročná.

Jakoby tento jazyk neměl logiku. Jak to je?
Jistou logiku bychom tam asi dohledali. Ovšem několik let studia na filozofické fakultě jsem obrovsky trpěl, protože jsem si myslel, že existuje nějaký logický klíč k pochopení čtení znaků. Domníval jsem se, že stačí pochopit jednu věc, od které pak člověk odvodí pět dalších. Není tomu tak. Vše se člověk musí naučit případ od případu.
A když bychom to vzali trochu šířeji, to samé platí o japonské kultuře.

Spletete se ještě někdy při tlumočení?
Velice často. Jako tlumočníkovi mi velmi pomohlo uvědomit si, že když něco nevím, není žádná ostuda zeptat se. Takže při zásadních tlumočeních si to člověk nechá raději dvakrát třikrát zopakovat, než aby se stalo nějaké strašné nedorozumění.

Mimochodem, kdy se chystáte do Japonska?
Jak mi to můj rýžodárce dovolí.

(redakčně kráceno)