Epilog života Karla IV.

Historický magazín z 25. října byl věnován osobnosti římského císaře a českého krále Karla IV., od jehož úmrtí uplyne 29. listopadu 630 let. Hlavním tématem pořadu však nebyl jeho slavný život a stále přítomné dílo, ale epilog jeho pozemské pouti. O radostech a strastech, které Karla IV. na sklonku jeho života provázely, hovořila moderátorka pořadu Marie Koldinská s historičkou Lenkou Bobkovou (LB) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a lékařem Jiřím Rambou (JR), který zkoumal mimo jiné i ostatky tohoto panovníka.

Začněme od konce. Jak by na sklonku života Karla IV. vypadala závěrečná bilance jeho díla a skutků? Podařilo se mu uskutečnit většinu z toho, o co celý život usiloval?
LB: Myslím si, že když přemýšlel o svém životě, který se pomalu nachyloval, byl spokojen. A měl důvod. Dokázal jak navázat na svého otce Jana Lucemburského, tak rozmnožit statky, které se vázaly k Českému království. Nadto byl určitě přesvědčen, že to všechno (územní zisky) dokázal ošetřit.
Svým synům odkázal vládu v jednotlivých částech nově vytvořené Koruny Království českého. Zároveň ale ustanovil Václava IV. jako správce všech držav, tedy muže, který by měl držet pohromadě celé lucemburské dědictví.
Karel IV. mohl být také určitě spokojen z věhlasu, jaký získala královsko-císařská residence v Praze, a se všemi nádhernými, většinou započatými stavbami nejen v Čechách, ale i v Říši.

Na chování a rozhodování člověka má jistě rozhodují vliv i jeho zdravotní stav. Můžeme nějak rekonstruovat, jak na tom byl Karel IV. na konci života? Jak to s ním v jeho dvaašedesáti letech vypadalo?
JR: Na jeho zdravotním stavu se jistě podepsalo zranění krční páteře, které utrpěl v roce 1350. Pravděpodobně v mládí utrpěl zranění zápěstí, které vedlo k zástavě růstu loketní kosti, což jej jistě také handicapovalo. Utrpěl také těžké zhmoždění levého kolena, protože jsme na jeho ostatcích nalezli obrovské valy konců stehenní a holenní kosti. Byly to následky zkostnatění po velkém výronu. Mimo to se mu dobře zhojila lýtková kost na pravé noze.
Nakonec Karel IV. zemřel na následek zlomeniny levého krčku stehenní kosti, kdy dostal horečnaté onemocnění. Bylo to po 2. listopadu 1378, kdy podepsal poslední listinu, Mincovní řád, a šlo pravděpodobně o zápal plic, který 29. listopadu ukončil jeho život.
Karel IV. musel mít díky deformované páteři velké problémy při cestování, na koni, přitom to byl „panovník na cestách“. Také měl dnu - nalezly se stopy dnavých uzlů, tofů, na jeho končetinách, kvůli kterým nemohl vůbec chodit a musel několik dní ležet. Ví se, že na jeho poslední cestě do Francie cestoval vozem, posléze byl nesen na nosítkách, ale do Paříže přijel jako císař na koni. V panovníkově sídle byl však opět přenášen v křesle nebo jej služebník nosil v náručí. To byl dominující závěr života, kdy ho dna nesmírně obtěžovala.

Co se podle vás v roce 1350 Karlu IV. stalo?
JR: Do poslední chvíle se soudilo, že byl otráven. Psalo se o tom v říšských kronikách, ale jediný tehdejší český životopisec (byli čtyři) nenapsal ani řádku.
Pravděpodobně panovalo na tyto informace embargo. Karel tak nejspíše utajil téměř smrtelný úraz. Utrpěl totiž velice silný úder na bradu. Brada se ulomila a zároveň se zlomily oba kloubní výběžky. Prudkým nekontrolovatelným zvratem hlavy dozadu, což způsobila ona rána, došlo současně k poranění krční páteře na levé straně, kdy se přesmykly krční obratle C5 a C6. Poranění bylo možná větší, ale ostatní obratle se nedochovaly.
Nicméně v té době byli přítomni zkušení lékaři, kteří věděli, o co jde, protože rychle se rozvíjející otok na levé straně krku signalizoval poranění páteře. Současně došlo k silnému krvácení z dutiny ústní díky zaražené bradě, která byla nárazem vsunuta až nad jazylku. Zasahující lékaři proto museli nejdříve zastavit krvácení, aby se Karel neudusil, a napřímit krční páteř, jak tomu tenkrát říkali.
Existuje zajímavá medicínská informace, která dosud unikala pozornosti, že „bylo sáhnuto k tak těžkým prostředků, kdy byly králi vytrhány vlasy z hlavy“. Takže protože trakci (napřímení krční páteře) nemohli učinit tahem za bradu, která byla rozlomená, tahali krále za jeho dlouhé, bohaté vlasy.

Souhlasila byste s touto interpretací?
LB: Určitě bych souhlasila s mimořádnou medicínskou záležitostí. Když se v našich představách o středověku někdo zranil, znamenalo to automaticky, že měl velmi těžké následky nebo svým zraněním rovnou podlehl. V tomto případě se musíme na okruh lékařů, kteří museli být bezprostředně přítomni zranění, dívat s velkým obdivem.
U příčiny zranění se domnívám, že nemůžeme hovořit o turnaji. Turnaj sice patřil k životu rytířů té doby, ale byla to i záležitost ceremoniální. Byla to velká společenská událost. Karel byl však tehdy už v tak vysoké pozici v Říši (byl de facto uznán panovníkem, vyrovnal se se svými konkurenty z řad Wittelsbachů, v Praze byl uložen říšský korunovační poklad atd.), že kdyby se jednalo o velký turnaj, nemohla by zapadnout informace o tom, že se konal.

V každém případě se shodujete v tom, že úroveň lékařů musela být na tehdejší dobu úžasná. Karel se uzdravil a byl schopen žít dál téměř jako předtím. Jaké metody při své práci používáte? Kromě ohledání kosterních pozůstatků jistě dohledáváte i dokumenty, které by mohly ozřejmit, jak to s konkrétním zraněním bylo. Co jste použil v případě Karla IV.?
JR: Především svoje klinické zkušenosti, protože podobným úrazům jsem se věnoval celý život, a samozřejmě jsem čerpal z historických pramenů. Věnoval jsem tomu šest let.
A k úrovni lékařů chirurgů: Byli znalí obličejové chirurgie. Ti znalí pocházeli z Francie a Itálie, protože koncil v Toulouse ve 12. století zakázal duchovním praktikovat chirurgii a doporučil jim, aby se věnovali sbírání léčivých bylin. A to vše pod heslem: „Církev se hrozí styku s krví.“ Neposlechli právě lékaři z Itálie a jižní Francie.
Karel byl díky tomu nesmírně kvalifikovaně ošetřen. Skláním se před nimi. Nedovedu si například představit, že bych tak těžký úraz, kterým byla zaražená brada hluboko do úst, jeho následné šití a fixaci zlomenin, dělal bez operačního svítidla.

Poznamenalo toto zranění Karlovo fyzické vzezření? Promítlo se do jeho známých portrétů?
JR: Můžeme to dokumentovat na ostatkových scénách na Karlštejně, na relikviářovém zlatém kříži, který je v pražském pokladě a kde je Karel vyobrazen, jak hovoří s papežem Urbanem V.  Je to známý výjev, kde je Karel IV. jakoby nahrbený, rytec navíc přizpůsobil jeho postavu papežově postavě.
Zděšení muselo zavládnout českým národem i jinde v říši, když se Karel objevil na veřejnosti. Úraz byl totiž velmi těžký: Nejméně deset až čtrnáct dnů byly ohroženy plicní funkce kvůli obrovskému otoku zvenčí i zevnitř krku. Karel mohl přijímat jen tekutou stravu, a když jej krmili, pravděpodobně ho na desce naklonili jakoby stál, aby nevdechl potravu. Karel byl bezvládný. Ochrnuly mu všechny končetiny, psalo se o tom i v říšských kronikách. Skutečně se dostal do situace, kdy mohl zemřít.
Také se po uzdravení Karel změnil. Jak říká historik Šusta, z lože vstává panovník, který opustil harcovnický postoj a věnoval se politickým záležitostem.

Proč jel Karel IV. v posledním roce svého života do Francie? Co tím sledoval?
LB: Vztah k Francii byla velmi delikátní záležitost, protože Francie byla ve stálém konfliktu s Anglií. Navíc to byla doba (zlom roku 1377 a 78), kdy Karel už chtěl účtovat. Především však chtěl představit svého nejstaršího syna Václava IV., v němž viděl budoucího následníka na všech svých trůnech. Jednalo se také o jeho druhém synovi Zikmundu Lucemburském, respektive jeho sňatku s jednou z dcer uherského krále Ludvíka Velikého.
Je zajímavé, že se o diplomatických výsledcích z kronik dovídáme velmi málo. Nejsou ani dokumenty, které by dokazovaly, že byl ve svém snažení úspěšný. Kroniky totiž více hovoří o ceremoniálních záležitostech, o jednání u stolu, příjemné zábavě, o tom, jak se Karel poklonil úžasným ostatkům, které vlastnil francouzský král atd.
Takže přesně rekonstruovat toto poslání je velice obtížné. Naposled přišla s drobnou korekcí výkladu, novým názorem, kolegyně Fantysová. Ta se snažila interpretovat, jakým způsobem bylo to, co Karel nabízel, kompenzováno z francouzské strany.

Je tradována představa, že si Karel IV. na konci života vybudoval v Tangermünde nádherné sídlo, které mělo sloužit jako jakýsi „výminek“. Jak to vůbec bylo s otázkou Tangermünde a Braniborska?
LB: Karel se usilovně snažil získat Braniborsko. To mělo obrovskou cenu, protože bylo kurfiřtskou zemí. Získat tuto zemi pro Lucemburky byla i otázka budoucnosti - zda Lucemburkové udrží říšskou korunu. Karel byl v tomto směru prozíravý a jako bezprostředního vládce v Braniborsku určil Zikmunda Lucemburského.
Nejspíše právě pro něj byla vybudována úžasná kapitulní kaple na hradě v Tangermünde včetně výzdoby sálu, kde se objevovali Lucemburkové. Výzdoba byla podobná jako na Karlštejně, protože tam byly leštěné polodrahokamy atd. Nic z toho však už dnes neuvidíme, protože hrad byl za třicetileté války zničen.
Ovšem podle popisů výzdoby sálů tam byli zobrazeni braniborští kurfiřti. Proto si myslím, že  stavěl pro Zikmunda jakožto budoucího braniborského markraběte rovnocenné sídlo, jaké měl Václav v Praze.

Dá se stručně zhodnotit, jaký vliv má na panovníka jeho zdravotní stav?
JR: Především to byla jeho silná vůle, jeho tělesná konstituce, měl postavu desetibojaře. Podle mne úraz změnil jeho vztah k věcem, které následovaly v druhé polovině jeho života.

(redakčně kráceno)