Papež Pius XII.

Papež Pius XII. patří mezi nejvýznamnější papeže novověku. Tento muž silně poznamenal tvář katolické církve a jeho osobnost je i dlouho po smrti stále předmětem prudkých sporů. Eugenio Pacelli, který si po zvolení papežem v březnu 1939 zvolil jméno Pius XII., zemřel v říjnu 1958. Tomuto Římanovi bylo souzeno žít v éře válek a vzestupu totalitních hnutí. Zájmy katolické církve hájil jako diplomat, státní tajemník Vatikánu a Pontifex maximus vůči takovým diktátorům, jako byl třeba jeho soused Benito Mussolini či vzdálenější vůdci nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu, Adolf Hitler a Josif Stalin.

Zatímco nesporný je jeho podíl na reformách otevírajících církev modernímu světu, probíhají už od dob druhé světové války kontroverzní debaty o tom, jaký postoj zaujímal k totalitním režimům. A to zvláště ke třetí říši a vyhlazování Židů pod její kontrolou.
O kontroverzní postavě nejen katolické historie hovořil v Historickém magazínu z 1. listopadu    Petr Brod s historikem Jaroslavem Šebkem (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd a teologem a historikem Tomášem Petráčkem (TP), který vyučuje na univerzitách v Hradci Králové a Praze.

Z jakého prostředí pocházel Eugenio Pacelli? Jaké byly počátky jeho církevní kariéry?
JŠ: Eugenio Pacelli se narodil v bohaté římské rodině, která byla spojena se službou u papežského dvora. To do jisté míry předurčilo jeho kariéru, protože se v poměrně mladém věku nechal vysvětit na kněze. Souběžně s tím studoval práva.
Souběh církevní a právní kariéry velmi výrazně ovlivnil i počátky jeho působení v církevních sférách, protože se především věnoval dojednávání mezinárodních smluv mezi Vatikánem a jinými státy. Mimochodem první velký úspěch bylo dojednání takové smlouvy se Srbskem těsně před vypuknutím první světové války.

Takže byl jakoby předurčen, aby se stal hlavním diplomatem církve?
JŠ: Byl to jak hlavní diplomat, tak hlavní právník. Měl velmi vyvinutý právní cit a právní myšlení, což určovalo jeho kariéru v době, kdy zastával vrcholné církevní pozice, i potom, co se stal papežem.

Podíváme-li se na celou jeho kariéru, byl spíše duchovním člověkem nebo církevním politikem?
TP: Byl to především brilantní právník. Podílel se také na vzniku kodexu kanonického práva, který začal za pontifikátu Pia X. Ovšem toto rozdělní by bylo falešné, protože u něj to není vůbec v rozporu.
Pacelli se jako osobnost trochu ztrácí za úřady, které v církvi zastával a s kterými se plně identifikoval. Pro něj poslání a služba v církvi byly zároveň formou jeho zbožnosti a práce pro církve. Osobně to byl pobožný, asketicky žijící, své službě naprosto oddaný člověk. Takový vzorný kněz své doby.

V čem spočívaly hlavní Pacelliho zásluhy o katolickou církev do konce 20. let, než vstoupil do úplného popředí vatikánské politiky?
JŠ: Je to dojednání známého konkordátu se Srbskem, to ho katapultovalo do vrcholných diplomatických pozici. Od roku 1917 byl nejprve velvyslancem v Bavorsku, pak až do roku 1929 v Německu. Zde se podílel na vytváření a posilování katolické pozice ve většinově protestantském Německu. Navázal tam i spoustu kontaktů, které později využíval ve 30. letech jako státní sekretář Vatikánu. Lze to shrnout tak, že se stává úspěšným diplomatem a obhájcem církevních zájmů.

V Bavorsku se poprvé setkává s komunismem, protože tam v roce 1919 dochází k pokusu etablování sovětské republiky. Zároveň vznikají ale i pravicově radikální hnutí, která později v Německu a Itálii ústí do různých podob fašismu. Jak na to reagoval? Jaký postoj k těmto hnutím zaujímala církev?
TP: Měl přímou osobní zkušenost s radikálními komunisty, jako byli Spartakovci, a později zažil v Mnichově v roce 1923 Hitlerův pokus puč. Nedělal si iluze o žádném z těchto hnutí. Věděl, že se jedná o hnutí, která jsou proti člověku a křesťanství, a nechoval k nim žádnou náklonnost. To se projevuje i v jeho působení.
Na druhou stranu některé nové autoritářské režimy, které se na první pohled snažily zavést pořádek, se po chaosu první světové války nemusely hned jevit jako problematické nebo apriori špatné.

Dostal se do ohrožení vlastního života?
JŠ: V Mnichově na jaře 1919 do jeho rezidence vnikla skupina ozbrojených revolučních gard. I v pozdějším věku vzpomínal, jak mu mířili hlavněmi pušek na hlavu. Jeho osobní lékař vzpomínal, že se mu tato hrůzná zkušenost vracela velmi dlouho jako noční můry. Tato bezprostřední zkušenost pak jistě bezpochyby ovlivnila jeho vztah především ke komunismu.

V roce 1930 se Eugenio Pacelli stává státním tajemníkem Vatikánu. Co to tehdy znamenalo? Je význam této funkce stejný i dnes?
TP: Je prakticky stejný. Jedná se o statutárního zástupce papeže, jeho pravou ruku, který má na starosti velkou část papežovy každodenní agendy. V 30. letech přichází významný nový prvek, když začíná systematicky cestovat. Je vysílán do řady států i do zámoří (navštívil USA, Argentinu), kde zastupuje papeže při řadě významných událostí, eucharistických kongresů apod. Pacelli se tak vlastně stává papežovým predestinovaným, vysněným nástupcem.

Jedna z hlavních oblastí jeho činnosti ve 30. letech byly vztahy k Německu, které se do určité míry vyhrotily tím, že v roce 1933 nastoupil v Německu k moci Adolf Hitler se svou nacistickou stranou. V témže roce se vedla jednání o konkordátu mezi Německem a Vatikánem. Jak se to řešilo?
JŠ: Pacelli nacismus velmi tvrdě odsuzoval, o čemž mimo jiné svědčí i dochovaná diplomatická korespondence. Adolfa Hitlera pak vnímal velmi negativně, takže o něm rozhodně nelze mluvit jako o Hitlerově papeži.
Ovšem samozřejmě se snažil chránit zájmy katolické církve v Německu. Proto začal vést diplomatická jednání s Hitlerem o tom, aby církev získala nějakou míru samostatnosti, míru možnosti existovat v mantinelech totalitního režimu.
Jednání o konkordátu sice nakonec zajistila církvi nějaká práva, která byla stejně později porušována, ale současně do jisté míry legitimizovala před světovou veřejností Hitlerův režim. To pozitivní určitě nebylo.

TP: Šlo o zajištění právního rámce existence církve v Německu, což byla snaha domáhat se určitých práv. Je třeba si ovšem uvědomit, že Pius XII., v této chvíli ještě kardinál Pacelli, byl mužem 19. století. Mužem tradice vatikánské diplomacie, která předpokládá partnery, se kterými se dá jednat a kteří drží slovo.
Tito lidé, ostatně jako celá evropská diplomacie, nebyli připraveni na lidi jako Hitler nebo Stalin, kteří jsou schopni podepsat smlouvu a vzápětí ji pošlapat a nerespektovat vůbec nic.

Jak do tohoto rámce zapadá encyklika S palčivou starostí, která vyšla v roce 1937 a byla čtena ve všech katolických kostelech v Německu?
JŠ: Měla být čtena, ale nacistická moc se snažila zabránit veřejnému čtení této encykliky stejně jako se snažila zamezit tomu, aby se do Německa vůbec dostala.
Jinak to byl důsledek porušování smluv, které vyplývaly z konkordátu. Církev totiž ztrácela prostor ve veřejné scéně, mnoho kněží bylo zatčeno, mnoho spolků rozpuštěno. Takže dohody platily pouze na papíře.

Obsahovala tato encyklika i nějakou zásadní kritiku národního socialismu?
TP: Jsou tam jasně identifikovány prvky nacistické ideologie, které jsou nepřijatelné z hlediska lidských práv, křesťanství. Rasový základ ideologie, státní totalitarismus, kdy si stát nárokuje jedince a rozhodovat o něm, to vše je tam popsáno. Takže teorie o nějaké afinitě nebo strategickém partnerství mezi nacisty a Vatikánem proti bolševikům je absurdní.

JŠ: Nedávno byly otevřeny archivy z doby Pia XI. Ukazují na to, že už v roce 1935, 36 byla z Pacelliho iniciativy vedena velmi vážná jednání v kardinálském kolegiu, která se snažila hlavně po ideologické stránce odsoudit nacistický režim. Charakter nacistického režimu byl pak velmi přesně v těchto dokumentech pojmenován. Tyto dokumenty však nikdy nebyly oficiálně zveřejněny (až teď jako součást archivu).

Vyplývalo z Pacelliho postavení, že byl hlavním kandidátem na nástupnictví po Piu XI., který v roce 1939 zemřel?
TP: Následnictví není dáno takto automaticky. Ovšem proto, že byl Pius XI. v závěru svého pontifikátu velmi nemocen, jeho funkce do značné míry zastával kardinál Pacelli. Takže se s ním počítalo. Konkláve byla velmi krátká a jednoznačná. Byl zvolen už ve třetí volbě. Počítalo se s tím, o čemž svědčí i to, že tam mohl mít svou osobní asistentku, což je mimořádné.

Půl roku po konkláve a intronizaci papeže vypukla druhá světová válka na velmi katolické Polsko. Jak se tehdy Vatikán zachoval?
JŠ: Už předcházející půlrok se snažil Pius XII. válce zabránit. Vyzýval všechny tehdejší mocnosti (demokratické i totalitní) k tomu, aby našly mírový konsensus. To se mu, jak víme, nepodařilo. Pak už mohl pouze reagovat, být ve vleku událostí, což samozřejmě zmenšovalo jeho manévrovací prostor.

Jaká tedy byla základní linie Vatikánu vůči válčícím mocnostem?
JŠ: Pacelli se snažil vystupovat z neutrálních pozic, jakoby nadstranicky. Snažil se především upozorňovat na nelidskost války a válečné běsnění.

TP: Je potřeba připomenou traumatickou zkušenost z první světové války. Tehdy se Vatikán pokusil o mírovou iniciativu (říká se, že to byla jediná realistická alternativa, která mohla válku zkrátit), která nevyšla a dopadla pro svatý stolec poměrně nešťastně.
Z této zkušenosti Pius XII. vycházel a snažil se důsledně dodržovat princip neutrality, protože bylo sice mnoho milionů polských katolíků, ale na druhé straně bylo také 40 milionů německých katolíků. Koncentrační tábory byly přitom už v té době plné katolických duchovních, řeholníků a laiků, které by mohl papežův ostrý protest vystavit represím nacistického režimu.

Jedna z hlavních námitek jeho kritiků je, že se nepostavil dostatečně otevřeně, důrazně vůči genocidě Židů, o které docházely do Vatikánu zprávy nejpozději od roku 1942. Jak se dnes máme dívat na tento problém?
JŠ: Dodal bych, že dostatečně se nepostavil ani proti vyvražďování polských katolických kněží.
Během celé druhé světové války sázel na metody tajné diplomacie a vyjednávání. Už v roce 1940 při jednání se zástupci německého ministerstva zahraničí upozornil na to, jak je nelidsky zacházeno s českými katolickými knězi.
Jeho vztah k židovskému etniku je potom skutečně jeden z hlavních argumentů jeho kritiků. Z jeho úst totiž nezazněla jediná explicitní výzva k zastavení vraždění Židů. Na druhé straně sami židovští autoři, třeba Pinchas Lapide, uvádí, že právě neoficiálními cestami papežské diplomacie bylo zachráněno několik tisíc židovských životů. Pinchas Lapide hovoří dokonce až o 850.000 životech.

TP: Po válce bylo velké nadšení ohledně osoby Pia XII. a jeho působení za války. Vyjma několika hlasů francouzských intelektuálů jako Mauriac se neozvala žádná kritika papeže z tohoto hlediska. Dokonce když zemřel, chtěl židovský skladatel Leonard Bernstein před koncertem držet minutu ticha za katolického pontifa. Veškerá kritika Pia XII. začíná až v 60. letech s divadelní hrou Náměstek Rolfa Hochhutha.
Také bych nesouhlasil s tvrzením, že nic neříkal, že nepromluvil. Jak v rozhlasovém vánočním poselství z roku 1942, tak v jeho projevu z červenci 1943 jasně solidarizuje s lidmi, kteří jsou nespravedlivě pronásledováni jen kvůli svému národnostnímu a rasovému původu, a volá vůdce k odpovědnosti. Podle mě je tedy tato námitka vykonstruovaná a neodpovídá úplně realitě.

JŠ: Ještě k poválečným kritikům: Největším kritikem byl už tehdy Sovětský svaz. Už v roce 1946 vyšel velmi ostrý protipapežský článek v sovětské Pravdě.

Královehradecký biskup Dominik Duka hájí pověst Pia XII. s poukazem na složité geopolitické prostředí, v němž působil. Uvádí, proč papež nekritizoval jemnovitě jednotlivé vůdce nacismu a fašismu. A vysvětluje rozdíly v přístupu Vatikánu k nacismu a komunismu. Hovoří biskup královehradecký Dominik Duka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jsou někteří, kteří se domnívají, že měl více působit na veřejnosti. Nikdo ale nemůže pochybovat o tom, že po stránce tiché diplomacie vykonal obrovskou práci. Jeho rozhlasové projevy, ve kterých odsuzuje rasismu, nacismus a fašismus, jsou dostatečně zřejmé. A v tom, aby konkrétně jmenoval, mu bránilo, že ti lidé byli Hitlerova rukojmí.
Na druhé straně postoj Pia XII. vůči nástupu komunismu šel druhou cestou. Tehdy už Pius XII. nemlčel. Zpřetrhal cestu tiché diplomacie, protože zjistil, že tady už nemůže platit.
Postoj Pia XII. za druhé světové války byl velmi komplikovaný, protože si uvědomoval skutečnou roli Sovětského svazu. Tedy velmoci, která společně s Německem zahájila válku. Válka začala v Polsku.

V čem spočívaly hlavní reformy církevní organizace, k nimž došlo za Piova pontifikátu?
TP: Pokládám za nešťastné, když se otázka jeho pontifikátu soustřeďuje na válečné události, protože Pius XII. byl velmi zásadním papežem z hlediska vnitřních reforem.
Jeho velikost spočívá právě v tom, že dokázal překonat své osobní limity dané jeho formací, vzděláním, církevní kariérou. (Původně patřil ke skupině antimodernistických funkcionářů okolo Pia X.) Dokázal uskutečnit zásadní kroky v adaptaci církve na 20. století, moderní svět.
Týká se to třeba encykliky Divine afflante Spiritu, která osvobodila katolickou biblistiku od určitého bloku, který zabraňoval vývoji biblistiky více než 40 let. Týká se to i jeho liturgických reforem. Tehdy ustanovil tajnou liturgickou komisi, která připravuje liturgickou reformu druhého vatikánského koncilu. Pius XII. také pochopil, že nemá smysl stavět se na stranu kolonizátorů a dal jednoznačně zelenou dekolonizaci a právu afrických a asijských národů na svobodu.
Byl to papež, který v mnoha směrech dokázal překročit horizonty člověka své doby i svého vzdělání.

Pomohl Pius XII. také přizpůsobit církev novým podmínkám v komunistickém bloku?
JŠ: Především si dlouhodobě uvědomoval nebezpečí stalinizace velké části Evropy. Velmi ostře proto vystoupil proti komunismu. V červnu 1949 vydal dekret, kterým byli z katolické církve exkomunikováni všichni členové komunistické strany. Mířilo to především na země východního bloku. I proto byl papež Pius XII. jedním z nejvíce nenáviděných „imperialistických“ představitelů. Ostatně v Rudém právu a ostatních komunistických novinách se často objevovaly jeho karikatury.

Umožnil nějakými opatřeními další fungování církve v komunistických zemích?
JŠ: Připomněl bych jeho výzvu z roku 1956 v době maďarské revoluce, aby křesťané žili své křesťanství v duchu evangelia ve všech místech, kde působí. To lze aplikovat i na země východního bloku.

TP: Také například jmenoval mladé biskupy, protože velmi realisticky počítal s dlouhým obdobím pronásledování. Vůči komunismu nezaujal jen ostrý ideologický přístup, ale zasloužil se i o to, že komunismu nepropadla například Itálie.

(redakčně kráceno)