Konec první „tresčí války“ mezi Islandem a Británií

Reykjavík - Po druhé světové válce měl Island velké spory s Velkou Británií kvůli lovu ryb. První „tresčí válka“ zapojila do konfliktu kromě rybářů i ozbrojené síly obou zemí, ačkoliv jen v omezené míře. Plavidla se několikrát taranovala, zazněly i varovné výstřely. Konflikt skončil 12. listopadu 1958. Důvodem „tresčí války“ byl spor Spojeného království s Islandem o šíři výsostných vod kolem Islandu, kde jsou bohatá loviště tresek. Islanďané jsou na jejich lovu závislí, obživu ale ryby poskytovaly i severoanglickým rybářům.

V první „tresčí válce“ se obě země přely o vzdálenost, do které sahají výsostné vody jednotlivých států. Britové prosazovali pásmo o šíři šesti námořních mil, Islanďané se dožadovali dvojnásobku. Samotný střet začal ve chvíli, kdy Island změnil své zákony, neboť původně považoval za své území pouhé čtyři míle od pobřeží.

Spojené království nakonec uznalo dvanáctimílové výsostné území v okolí Islandu. Konflikt se tak uklidnil, znovu se však vrátil o 14 let později, kdy se Island pokusil znovu rozšířit své nároky v pobřežních vodách.

Poslední „tresčí válku“ pak spolu obě země svedly v letech 1975 a 1976. Přítrž těmto dlouholetým tahanicím nakonec učinila až Konvence o mořském právu z roku 1982, která stanovila, že pobřežní země mohou využívat všechny zdroje ve dvousetmílovém tzv. hospodářském pásmu.

Ačkoli se hovoří o válkách, většina „bitev“ byla vybojována na diplomatickém poli. Islandské námořnictvo bylo ve všech konfliktech nepoměrně menší oproti síle, kterou disponovali Britové. Rozhodující byla hrozba Reykjavíku, že zavře důležitou základnu NATO na svém území. I pod tlakem amerického prezidenta a generálního tajemníka aliance Londýn definitivně uznal islandské nároky.