„Dělám vlastně všechny žánry,“ říká režisér a scenárista Zdeněk Zelenka

Po třinácti letech se při natáčení nového televizního filmu Kanadská noc před filmové kamery vrátila bývalá první dáma Dagmar Havlová. Diváci České televize film budou moci shlédnout na prvním programu v neděli 14. prosince. Režisérem filmu je Zdeněk Zelenka, nestor televizní a filmové tvorby, která je skutečně různorodá. V současnosti to dokazuje jeho nová televizní pohádka Kouzla králů, připravená Českou televizí na Štědrý večer, i jeho spolupráce na scénáři psychologického filmu Hlídač č. 47. V pořadu Interview ČT24 z 20. listopadu režiséra a scenáristu Zdeněka Zelenku přivítal František Lutonský.

Film řeší, jak se mají rodiče vyrovnat se ztrátou syna. Můžete to trochu rozvést, i když vím, že asi nebudete prozrazovat všechno?
Jen ťuknu základní historku, která mimochodem vychází z pravdivé události: Jde o to, že jedna česká rodina vyslala svého syna na studijní pobyt do Kanady, kde bohužel zemřel. Do České republiky pak přijel syn z kanadské rodiny… To, co se dělo dál, už diváci uvidí.

Mirka Spáčilová, filmová a televizní publicistka, napsala, že se tleskalo i při pracovní projekci filmu. Bylo to jen osobou bývalé první dámy?
Bylo to jednak kvůli Dáše, ale také samozřejmě kvůli jejímu filmovému manželovi Viktoru Preissovi, který hraje rovnocennou roli. Diváci také ocenili výkony mladých herců Filipa Cíle a Jakuba Grafnetra, kteří tam s nimi hrají hlavní role.

Dagmar Havlová říkala, že ji zaskočilo, že jde o tak velkou roli, které je zvyklá hrát spíše na divadle. Proč padla volba právě na ni?
Bylo to trochu složitější. Nejprve mě šéfdramaturg České televize Ivan Hubač oslovil s nabídkou tohoto scénáře, který napsala Hanka Cílová, s dotazem, jestli by to nemohla hrát Dagmar Havlová. On jí to totiž vyprávěl a jí se to strašně líbilo. Tak jsem si to teda přečetl a řekl jsem si, že Dáša by byla naprosto přesná volba.

Jak reagovala, když jste jí to po třinácti letech absence před televizní kamerou, nabídl?
Nejprve nadšeně. Pak jí došlo, že je to velká tragická role, která se trochu vymyká z jejího rejstříku. Diváci ji mají samozřejmě nejvíce zafixovanou jako komediální herečku. Tady je přitom obrovský rejstřík hlavně ve vážnějších polohách - od naprostého psychického zhroucení po civilní polohy atd. Jak diváci uvidí, je to jeden z největších výkonů Dagmar Havlové vůbec.

U Viktora Preisse byla volba také jednoznačná?
To byla moje jednoznačná volba. S Viktorem jsme dělali už asi osmnáct hlavních rolí, takže znám pana Preisse, řekl bych, velmi dobře. S Dagmar Veškrnovou jsme dělali jednu velkou komedii v České televizi, ale jinak nic. Toto byla druhá spolupráce.

Když se řekne Zdeněk Zelenka, možná automaticky naskočí pohádky nebo komedie. Teď před Vánoci Zdeněk Zelenka přichází do televizního programu s dramatickým filmem, který je natočený podle skutečné události. Jak to?
Kdo zná moji tvorbu, ví, že dělám v životě vlastně všechny žánry od velkých dramat, jako je třeba Návštěva staré dámy od Dürrenmatta nebo Sartrův Kean, až po komedie, které mám velice rád. A když jsem teď dostal nabídku udělat na Štědrý večer původní pohádkovou komedii, byla to čest a dělal jsem to velice rád.

Ještě k filmu Kanadská noc. Je pro vás jako pro režiséra dobré, když je to alespoň částečně podle skutečné události?
To na mě nemělo žádný vliv. Beru to jako materiál tvorby a je mi v podstatě jedno, jestli to vychází z reality nebo jestli je to fikce. Mně to nepomáhá ani mě to nesvazuje. V tomto případě jsem se ani nijak důvěrněji nezajímal o pozadí této historky.
Zajímavé bylo, že Dagmar se sešla s rodinami, které přišly tragicky o děti, a velice z toho emotivně čerpala. Ale já jako scenárista a režisér jsem to nějak nepotřeboval.

Tam jste asi zase musel dbát trošku na to, aby emoce z filmu neprýštily moc?
Asi největší režijní i herecký problém byl udržet to tak, aby to nebylo příliš sentimentální, aby to nesklouzlo do „cajdáku“.  Chtěli jsme, aby to byl silný emotivní příběh. A troufám si říct, že včera novináři ocenili nejvíc právě to, že to nesklouzlo k nějakému americkému sentimentu, ale je to realistický, hluboce prožitý příběh.

Jak jste vlastně k dvěma hereckým hvězdám volil dva mladé začínající herce. Podle čeho jste vybíral?
To je jednoduché. Už když jsem v roce 1974 nastoupil na Barrandov, byl jsem znám tím, že dovedu vybírat děti pro film. Třeba když jsem dělal s Věrou Plívovou na filmu Páni kluci, vybíral jsem celý ansámbl - tři měsíce jsme chodili po školách. To se se mnou nese celý život. A mám také rád, když si můžu velice pečlivě vybírat z nabídky, která je obrazně řečeno na trhu.

Sáhnete radši po těch, kteří jsou z herecké konzervatoře nebo…
To musíte. Dělali jsme velký výběr z konzervatoří Praha, Brno, Ostrava, i slovenská účast tady byla. To znamená spoustu kamerových zkoušek a podobně. A také jsem samozřejmě tentokrát bral trošku ohled na Dášu, aby spolu komunikovali.
No, a když se klukům, kteří tam měli hrát, řeklo, že budou hrát s paní prezidentovou, tak to s nimi švihlo.
Třeba první natáčecí den měl Jakub Grafnetr hned paní prezidentovou obejmout a políbit. Pro něho to bylo něco absurdního. A Filip Cíl byl zase úplně paf z pana Preisse, protože to je jeho herecký symbol. Takže ten říkal, že mu zvukaři museli po prvním natáčecím dni dát mikroport na druhou stranu, poněvadž mu tak bilo srdce, že to nešlo přijímat.

Toto je váš asi dvaašedesátý film. Říká se o vás, že jste workholik?
Držím se Čapkova hesla, nemám-li co dělat, pracuji. Někdy jsem také odpovídal na otázku, jak to můžu stihnout. Říkám na to, že pracuji denně, ale to pracuje spousta lidí, že jo.

Nakolik jste se v případě Kanadské noci podílel na scénáři?
Scénář je dílem Hanky Cílové, ale podílel jsem se na něm konzultacemi a vymýšlením zápletek atd. Ale autorství je samozřejmě Hanky Cílové.

Máte radši, když si napíšete k filmu i scénář?
Svým způsobem se podílím na literární přípravě vždy. Někdy více, někdy méně. Třeba když děláme s panem Hubačem, není zapotřebí se podílet, protože pan Hubač má texty výtečné a hotové. Někdy ale je zapotřebí autorovi pomoct zkušeností. No, a pak si píšete také samozřejmě sám. To si to pak protrpím, protože už nemám komu nadávat.

Podílel jste se na scénáři k filmu Filipa Renče Hlídač č. 47.  Tento film je podle námětu z roku 1926, takže tam pro vás možná bylo něco nového, protože scénář se musel přepracovávat.
Bylo to složitější. Prapůvodem filmu je knížka Josefa Kopty Hlídač č. 47 a také televizní scénář, který napsal Eduard Verner. Byl to jeho poslední scénář.
Filip Renč pak přišel s tím, že by z toho udělal jako „velký plátno“, velký biograf. Takže se na mě obrátil, jestli bych z toho neudělal filmový scénář. To znamenalo samozřejmě mnoho změn včetně domyšlených postav a zápletek atd.

Můžeme opět lehce „naťuknout“, o čem Hlídač č. 47 vlastně je?
Tam je strašně zajímavá základní zápletka. Je to psychologický příběh vojáka, který se vrátil z války jako invalida a přijde o sluch. To je samozřejmě velká tragédie. Sluch se mu pak sice vrátí, ale on dál předstírá, že neslyší. Je pak překvapen, co všechno se o sobě dovídá, protože lidé před ním mluví naprosto otevřeně atd.
Je to tedy takováto psychologická záležitost. S Filipem Renčem jsme ovšem schválně omezili scénář na minimum dialogů, takže je to skutečná velká obrazová balada typu poetiky Františka Vláčila.

S Filipem Renčem jste velcí kamarádi…
Znám ho od jeho jedenácti let, kdy jsem ještě dělal pomocného režiséra na filmech, kde hrál, jako byl Jakub, Nechci nic slyšet a další. Nikdy by mě nenapadlo, že s tímhle človíčkem, který nás tehdy hrozně rozčiloval, protože ho nebavilo natáčení a zavíral se do šatny a já ho tahal ven, napíšu několik filmů jako Rebelové, Válka barev, Requiem pro panenku.

Čím si vás nakonec získal? Už tak nevyrušuje při natáčení? Nemáte, lidově řečeno, tendenci mu do toho kecat?
Ne, Filipa znám natolik dobře, že vím, jak pro něho psát. A na druhé straně Filip si docela váží mé literární zkušenosti. Pravda je, že někdy to je velice konfliktní; přeci jenom dva režiséři. Takže občas prásknutí telefonem, ale vzápětí je všechno v pořádku. Tak jsme udělali už pátou společnou práci.

Do třetice bychom se měli zmínit o vaší pohádce, která poběží na Štědrý večer v České televizi úderem devatenácté hodiny?
Jmenuje se Kouzla králů a je to pohádka tak, jak má být. Romantická, s humorem, laskavá. Není to, jak říkáme, Shakespeare pro děti, ale pohádka, která by se mohla stát oblíbenou.

Pod Kouzly králů jste podepsán jako režisér i scenárista. Hraje v ni třeba Libuše Šafránková nebo Josef Abrhám. Ovšem také mladý herec, kterého jste údajně velmi těžko hledal?
Když jsem tu pohádku psal, řekl jsem si, že udělám takového Fanfána Tulipána. Až když jsem to dopsal, uvědomil jsem si, že jsem si na sebe upletl bič. Ten kluk totiž musí jezdit na koni, šermovat, zpívat, tančit, dobře vypadat a mít smysl pro komedii.
Tři měsíce jsme hledali a hledali. Pak přišel kluk na zkoušky. Okamžitě jsem zjistil, že je něco dobrého, protože holky do mě drcly a říkaly, že vypadá jak Belmondo. Tak jsem se ho zeptal, jaké má koníčky. On na to, že koně. Když jsem měl radost, že umí jezdit na koni, řekl mi, že mají třiatřicet koní a jezdí parkúr. Na to, jestli má smysl pro komedii, mi řekl, že hraje hlavně komedie. Stačilo už jen, aby uměl šermovat. Na to odpověděl: „Zítra mám zkoušku ze šermu.“ Tak jsem jen řekl: „Dejte mu rovnou smlouvu a jedem.“

Jak je to dlouho od Nesmrtelné tety? Říkal jste, že je to prakticky stejný velkofilm?
Je to opravdu velká, nákladná, triková pohádka. Nesmrtelná teta je z roku 1993. A objednávka zněla tak, aby to byla pohádka v tomto duchu - laskavá vánoční pohádka. Tehdy Nesmrtelná teta stála 45 milionů. Nebudu říkat, kolik stála tato pohádka, ale drahá byla taky. Je tam 172 triků, písničky, velká výprava. Diváci se mají na co těšit.

Debutoval jste pohádkou Čarovné dědictví v roce 1985, takže můžete srovnávat, jak se točily pohádky tehdy a jak se točí pohádky dnes. Mění se dětské publikum s nástupem počítačů videoher apod.?
Dětské publikum se v podstatě nemění. Některé filmy, které jsem dělal, jsme promítali školám a funguje to úplně stejně jako tehdy, když to vzniklo.
My jsme si hráli s Merkurem, dnes děti cvakají na počítači, ale filmy zabírají úplně stejně. Když to má humor, výrazný příběh, boj dobro - zlo, funguje to úplně přesně. Navíc česká pohádka je určitý typ, fenomén…

Platí to stále?
Ano. Když se podíváte na televizní program, děti se pořád se dívají na pohádky. Samozřejmě je spousta špatných pohádek, ale když je velká filmová pohádka dobře postavená, zahraná s humorem a laskavostí, má naději stát se šlágrem. Dopředu to ale nikdy nevíte.

Chcete, aby film vždy vidělo publikum v sále? Třeba pohádku, abyste viděl, jak na ni děti reagují?
Vždy si dělám testovací projekce. Ale ani ne proto, že bych to potom upravoval nebo tak, ale abych viděl, jestli jsem to dobře natočil. Jestli jsou diváci napnutí, tam kde mají být, jestli se smějí, kde jsem si myslel, že se mají smát apod. Takže to si dělám tak jako pro sebe.

Stane se vám někdy, že to je obráceně, že při nějaké scéně diváci zareagují přesně opačně?
To víte, že jo. Když jsme dělali s Filipem Renčem muzikál Rebelové, byl jsem překvapen, na kterých místech se lidi smáli, co považovali za vtip. Bylo to úplně jinde, než jsme předpokládali.
Ale pozor. Je to odlišné projekce od projekce. Záleží, jak se sejde publikum. Úplně jinak to působí ve tři hodiny a jinak v šest, kdy přijdou úplně jiní diváci.

Mohla by se současná česká pohádka stát vývozním artiklem?
Pouze do televizí, do kina je to vyloučeno. Jinak dobrá pohádka je dobrý vývozní artikl. Třeba Čarovné dědictví se prodalo do sedmadvaceti států světa. Byl to dokonce jeden z nejprodávanějších filmů té doby.
Třeba jsme dělali pohádku Rumplcimprcampr a mně přišly tantiémy ze Spojených arabských emirátů, také se prodala do Polska, Ameriky. Mluvíme ale stále pouze o televizích.

Proč jste se vůbec rozhodl pro pohádky? Čím vás tak lákají?
Z těch asi pětašedesáti filmů je pohádek asi osm. Ovšem když nabídka přijde, udělám to rád. Vždyť nemůže být nic hezčího, než na chvilku utéct z reality.
Jenže pohádka je také vždy nejtěžší žánr. Je to velkofilm, trikový, situační, je zapotřebí spousta věcí … Když jsem dotočil Kouzla králů, říkal jsem si, že příští film chci natočit, jak se dva rozvádějí a třetí jim to rozmlouvá. Jsou v jednom baru hodinu a půl.

Co divadlo? Stíháte?
Dělal jsem pár divadel. Velice rád jsem pracoval s Jiřím Suchým na komedii, v divadle Na Jezerce jsem dělal takovou veselohru. A pak divadelní muzikály. Dělal jsem Golema, Rebely v divadle Broadway. Takže pokud zbude na divadlo čas, dělám ho rád.

(redakčně kráceno)