Nadace Terezy Maxové představuje nový projekt Teribear zaměřený na děti. Tentokrát nejde ani tak o materiální pomoc jako o to, aby co nejméně dětí v České republice končilo v ústavní péči. Projekt, jehož hlavním hrdinou je medvídek, odstartoval včera večer v barrandovském studiu 8 exkluzivní charitativní přehlídkou, kterou svou účastí podpořily také světové topmodelky. Právě proto přijala pozvání do pořadu Interview ČT24 z 26. listopadu Tereza Maxová, která medvídkovi dala nejen jméno, ale stojí i v čele celého projektu. Přivítala ji moderátorka Daniela Drtinová.
„Člověk by měl pomoci, a ne to oplakat,“ říká Tereza Maxová
Teribear, jak vás to napadlo?
Tato myšlenka vznikla už před dvěma lety při cestě do Spojených států. Tam tehdy Bono Vox rozjel projekt Do the Right Thing. To byl úplně nový přístup k charitě, kdy se červená barva stala určitým symbolem a začala hromadit peníze na dobrou věc.
My jsme přemýšleli, jak takovou věc implementovat do České republiky. Samozřejmě je to menší země, úplně jiný trh. Šlo o to vůbec přiblížit lidem, že smysl pomoci by se měl stát součástí každodenního života.
Takže jsme uvažovali, jestli by to měla být barva, až jsme nakonec zvolili symbol. Medvídek provází v dětství každého z nás. Alespoň mě tedy určitě. Ať už to byli medvědi z Pane, pojďte si hrát nebo Méďa Béďa. Medvídek je opravdu hravý symbol.
Červená barva přitáhla pomoc. Jak jste to myslela?
Tenkrát ve Spojených státech se červená barva umístila na spoustu produktů. A když si lidé každý den kupovali běžné věci (oblečení nebo i-pody, platilo se i červenou kreditní kartou), část peněz šla na dobrou věc.
Tento projekt The Red Charity podpořily další osobnosti jako Steven Spielberg, spousta dalších modelek atd. A tak se tím začaly získávat peníze pro pomoc postiženým lidem s AIDS.
Jak funguje Teribear v Česku?
Je to jednoduchá myšlenka, jde o to umístit tohoto medvídka na různé produkty. Můžou to být předměty každodenní spotřeby jako kapesníčky, perníky, balící vánoční papír, tašky atd. A potom jsme samozřejmě chtěli oslovit i mladší generaci. Takže jsou to produkty, které jsou módnější jako trička, módní doplňky apod. Do budoucna plánujeme i další věci, třeba hračky.
Medvídek se dá umístit na spoustu věcí. Člověk tak přijde do obchodu, koupí si věc, která stojí stejně a je kvalitní a ještě navíc odchází s dobrým pocitem, že pomohl.
Jak vlastně vznikl tento medvídek? Vymyslela jste ho vy nebo vám někdo s designem pomohl?
Pomohlo nám spousta dalších lidí, ať už to byla Dita Štěpánová, která medvídka navrhla a věnovala nám ho. Nebo reklamní agentury a samozřejmě výrobci výrobků. Určitě to byl Spar, který výrobky umístil ve svých obchodech. Práce to tedy byla určitě kolektivní, sám by to člověk nezvládl. Na začátku stál nápad a jsme rádi, že jsme to uvedli po dvou letech v život.
Navázali jste tak na loňskou srdíčkovou kolekci. Loni jste vybrali asi dva miliony korun. Předpokládáte, že se vám v rámci této kampaně podaří vybrat ještě víc?
Určitě ano. Srdíčka byly jen samolepky, které se dávaly na určité produkty, a nás hrozně moc překvapilo, že se vybrala tak obrovská částka peněz. Proto doufáme, protože projekt Teribear je opravdu dlouhodobý, že to pomůže. Věříme totiž, že i normální člověk může pomoci, že to není jen otázka velkých peněz, velkých korporací a velkých soukromých dárců. I v běžném životě si můžete najít chvilku a dvacku v kapse a pomůžete dobré věci.
Posláním Nadace Terezy Maxové je umožnit každému dítěti vyrůstat v rodině. Ročně přerozdělí téměř 25 milionů korun a působí už jedenáctým rokem. Výtěžek z Teribear tentokrát cílí víc do systému, kdy jde o to, aby se snížil počet dětí v ústavní péči. Jak konkrétně výtěžek nadace použijete v rámci projektu s tímto cílem?
Česká republika má bohužel smutné prvenství v počtu dětí umístěných v ústavní péči na počet obyvatel v celé Evropě. Umístili jsme se před Rumunskem, Ukrajinou, Maďarskem. Takže problematika je to skutečně vážná a člověk by se jí měl věnovat.
Teribear je začátek. Peníze půjdou na pěstounskou rodinnou péči, protože té je věnovaná hrozně malá pozornost. Většinou to dělají lidé s náboženským založením, kteří to berou jako své poslání. Stát na podporu pěstounské péče věnuje velice málo peněz. Pěstouni získávají podporu asi šesti tisíc korun maximálně, přitom na každé dítě v ústavu stát věnuje od dvaceti pěti až do padesáti tisíc měsíčně.
Pěstounskou péči dnes dělají většinou rodiny, které nejsou vůbec připravené na problémy, s kterými se mohou potýkat, a často neví, kam se obrátit. Potom děti odcházejí, protože mají své rodiny a mají právo své rodiče vidět. Většinou jde o děti starší, které si prošly složitým dětstvím. Často jde samozřejmě o romské děti.
V různých zemích, v zemích Skandinávie, v Anglii, ve Francii, jsou pěstounské rodiny profesionalizované. Jsou to skutečně lidé, kteří jsou profesionální pěstouni. Jsou to téměř pedagogové, psychologové. Také tam existují centra pro pěstounské rodiny, kam se mohou obrátit, když potřebují pomoci. A také tyto země investují určitě víc na podporu pěstounských rodin než u nás v Čechách.
Co je podle vás na vině, že toto smutné prvenství v Česku máme? Je to nevůle lidí se těmito problémy zabývat nebo je ten problém spíše v zákonech?
Systém je určitě zastaralý. Na druhou stranu se věnuje strašně málo pozornosti prevenci. Vůbec než se dítě dostane do ústavní péče, dětského domova, stačí někdy trošku pomoci sociálně slabší rodině a dítě může zůstat. V podstatě jde o terénní pomoc sociálně slabým rodinám…
I na to jdou peníze z vaší nadace? Zabýváte se také pomocí sociálně slabším rodinám?
Na začátek jsme se soustředili na náhradní rodinnou péči. Kromě pěstounů existuje i hostitelská péče, která u nás není zákonem vůbec definována. Jde o pomoc staršímu dítěti, kdy si ho můžete vzít do rodiny. Musíte dodržovat určité dny, stanete se v podstatě jeho vzor, kamarád, ale nemá to nic společného s rodinou.
A pak samozřejmě existuje adopce. Adopce je v Čechách velmi složitý a pomalý proces. Co se týče zákonodárství, v Čechách neexistují dětští ombudsmani, kteří by chránili práva dětí. Když dojde k soudnímu procesu, jsou chráněna práva rodičů, ale dítě nemá kde hledat oporu. Existuje jen kus papíru, který vydává kojenecký ústav, na jehož základě se rozhoduje, jestli dítě půjde zpátky do rodiny nebo ne.
V tu chvíli se rozhoduje o tom, jestli bude dítě takzvaně právně volné, což je v Česku poměrně problém. Existuje totiž šestiměsíční lhůta, říká se tomu nezájem. Potom záleží, kdo jak nezájem bere. V podstatě stačí poslat jednu pohlednici každých šest měsíců a už projevujete zájem o své dítě. Takhle by to určitě být nemělo.
Vím, že jste sama uvažovala o adopci. Jak to vidíte z pohledu, že adopce je nevratná? Když jsou děti dospělé a nevyjde to (jako se to stalo například v rodině spisovatelky Terezy Boučkové), rodiče už pak nejsou chráněni. Vin dospělých dětí, které u vás mají trvalé bydliště, se vlastně nikdy nezbavíte. Nejsou ostatní náhradní rodinné mechanismy vzhledem k adopci šetrnější než sama adopce?
Adopce je strašně vážný krok. Člověk by ho opravdu měl zvážit, je to obrovská míra zodpovědnosti. Jsou tam genetické vlohy, je tam určitě nejméně šest měsíců, které dítě stráví v kojeneckém ústavu, kdy nemá lásku, nemá mámu. A je i vědecky dokázáno, že určitá část mozku se tomu děcku díky tomu nevyvíjí, což v budoucnosti už nikdy v životě nedohoní.
Člověk si proto musí říct, že to dělá hlavně pro dítě. Nesmí to dělat proto, že si chce vyřešit vlastní problém, že nemůže otěhotnět nebo že chce ke čtyřem chlapečkům ještě jednu holčičku. Adopce je velmi vážný krok a stává se, že i po zkušebním období jsou děti vráceny do rodiny…
To se stalo i u „vaší“ romské holčičky Sofinky?
Ano. Ona je tím smutným příběhem. Tehdy jsme ji znali a chtěli jsme ji adoptovat. Jenže nebyla právně volná. A potom když byla právně volná, došlo k adopci, ale byla vrácená rodině.
Holčička to zvládala velmi špatně. Dodnes má problém s přijímáním potravy, dnes už je asi čtrnáctiletá. Člověk potom ztratí kontakt, protože v tu dobu to nebylo dobré ani pro ni, ani pro nás. Jsou to velmi smutné osudy, proto adopce by měla být velmi promyšlená. Člověk by měl nejdřív myslet na děcko, a ne sám na sebe.
O mnohém svědčí to, že v dětských domovech jako první vjem, který člověk pocítí, je ticho. Děti nepláčí, nedomáhají se pozornosti, už odmalinka cítí vnitřní osamění, a to determinuje jejich mentální vnímání do budoucna?
Určitě. Zažila jsem příběh malé holčičky, Janičky, tenkrát jí bylo sedm měsíců. Ta byla už v sedmi měsících tak inteligentní, že zjistila, že lidé se jí dotýkají při přebalování nebo koupání. Takže když se pokakala, rozmazala si to po celém těle, protože věděla, že lidi přijdou, upoutá pozornost a získá dotek navíc.
Takže děti podle vás touží nejvíc po osobním doteku, kontaktu?
Ano. Dělali jsme i určitý výzkum, kdy se zjistilo, že v kojeneckém ústavu dítě pocítí za celý den pouze půlhodiny lidského doteku, základní lidské péče. Byla jsem svědkem, když přivezli miminko do kojeneckého ústavu. Dítě je v oblečení z porodnice, takže dostane erární z kojeneckého ústavu, lahvičku, přidělí mu jméno… Jeho život se určitě odvíjí úplně jinak.
Dítěti je jedno, jestli si ho veze nějaká sociálně slabá rodina vlakem, ale pořád si jej veze domů, a ne do ústavu.
Jak se vnitřně bráníte proti tomu, abyste do těžkých dětských osudů nepadala? Jak jste se naučila s tím pracovat, aby vás to příliš nevtahovalo a nebralo energii do další práce?
U mě je to spíš naopak. Člověk si začne vážit základních věcí jako, že má rodinu, zdravé dítě, spokojený vztah, možnost cestovat a vydělávat peníze. Díky penězům má pak také možnost pomáhat něčemu dobrému. Člověk si pak váží, že život jen tak nepromarnil.
I nadace se různými malými projekty nebo částkami snaží dát to puzzle dohromady, aby každé dítě mělo právo vyrůstat v rodině. Je totiž velmi nefér, že děti trpí za nezodpovědnost svých rodičů. Určitě by se s tím mělo něco dělat.
Člověk pomáhá tím málem, co může. Každý ten dětský osud je tragický, a když tam člověk vstoupí, určitě to v něm zůstane navždy. Na druhou stranu přijít jen s lítostí pomůže málokdy. Člověk by měl pomoci, a ne to oplakat.
Včera jste projekt Teribear odstartovali v barrandovském studiu 8 na exkluzivní módní přehlídce. Vedle vás tam vystoupily Eva Herzigová, Karen Mulder, Pavlína Němcová. Bylo těžké v jejich diáři najít volné místo? Vím, že váš den je rozplánován po hodině.
Určitě bylo. Nejenom že pracujeme jako modelky, ale každá z nás je máma. A je důležité, aby člověk skloubil pracovní život s rodinným.
Nejsložitější to bylo určitě u Evy, která žije v zahraničí a která má plán velmi nabitý. Karen přeci jen s modelingem přestala, přesto jsem brala jako velkou odvahu, že vystoupila. Také zazpívala, přestože lidi ani nevěděli, že se zpěvu částečně věnuje. A Pavlína se sice už práci modelky nevěnuje, ale snaží se být herečkou a hraje i v různých filmech. Takže i pro ni bylo vystoupit na molo ojedinělé.
Na druhou stranu chtěly pomoct dobré věci a nechaly se ukecat, jak se říká.
Dalšími hvězdami včerejší přehlídky byli mladí básníci z dětských z domovů, Martina Vávrová a Lukáš Dolejš. Je hodně takových talentů skryto v dětských domovech?
Hrozně moc. Připravovali jsme i projekt, který se jmenoval Nejmilejší koncert. Byla to soutěž dětských talentů z dětských domovů, kdy vždy na závěrečný večer tyto děti vystupovaly se známými osobnostmi nebo známými pěveckými talenty. Většinou ti zpěváci za mnou chodili a říkali, že se stydí, protože děti zpívaly lépe něž oni.
Tyto básničky měly ještě jeden podtext. Děti, které vyrůstají v dětských domovech, odcházejí bez jakékoliv identity, nic si neodnášejí. My, co jsme vyrostli v rodině, máme fotky se zážitky z dětství, od babičky, z cest s rodinou atd. To tato děcka nemají. Nemají ani ta dětská alba.
Tuto sbírku básní jsme proto brali tak, že to dostanou sponzoři nebo lidé, kteří nadaci pomáhají. A na druhou stranu si to odnesou tyto dvě děti, které jsou téměř na cestě odcházení z dětského domova.
Podle loňských čísel opouští každý rok ústavní péči asi tisíc osmnáctiletých, třetina z nich jsou děti z domovů. Zpráva sdružení Naděje uvádí, že až 40 procent lidí, kteří skončí jako bezdomovci, prožilo část dětství v ústavní péči. Dětskými domovy prošlo také asi 60 procent z českých vězňů.
Až v poslední době se více mluví o tom, jaký to je pro děti z dětských domovů problém zařadit se do normálního života. Zaměřuje vaše nadace pomoc také tímto směrem?
Tato křižovatka, kdy děti odcházejí z dětských domovů, je hrozně důležitá. Když totiž nemají pomoc v začátcích, mohou se vydat velmi špatnou cestou, skončit na ulicích. Ať už je to prostituce nebo jiná kriminalita.
Tyto děti nemají v osmnácti letech žádné vzory. Nevidí, jak to funguje běžně v rodině, že se musí platit za nájem, chodí na poštu. Nikdo se jich neptá, čím chtějí být. A to také odpovídá dalším statistikám, které dokazují, že se hrozně málo dětí dostane na vysoký školy.
Je proto potřeba podporovat vzdělání v dětských domovech a vůbec v ústavní péči. Také se musí pomáhat dětem, aby se postavily na vlastní nohy. Takových projektů, co zrovna nadace dělá, je spousta. Může to znít velmi jednoduše, ale byla to třeba skupinka dětí, která pracovala v různých restauracích, kde je zaučovali na kuchaře - číšníky. Vlastně měli takovou tříměsíční stáž v Praze a spousta z nich potom získala i práci. A když ne práci, tak získaly diplom, zkušenosti a možnost získat nějakou pracovní příležitost v menším městě.
Je to takový smutný problém. Na menší děti lidé rádi přispějí, ale těm přeci jen život začíná, spousta z nich se dostane do adopce a budou mít lepší život. Starší děti, které celý život vyrůstají v dětských domovech, jsou pak hrdinové, když dostudují školu nebo se z nich stanou rodiče a jsou schopní vychovávat děti.
(redakčně kráceno)