Bitva národů u Lipska v roce 1813

Právě před 195 lety, v říjnu 1813, se v bitvě u Lipska střetla spojenecká vojska s armádou císaře Napoleona I. O bitvě u Lipska, ale také o obrazu napoleonských válek v historickém povědomí obyvatel střední Evropy tentokrát hovořili historici Pavel Bělina (PB) z pražské filozofické fakulty a Jiří Rak (JR) z pražské fakulty sociálních věd. V pokračování Historického magazínu z 22. listopadu je přivítala moderátorka a historička Marie Koldinská.

Bitvě u Lipska se říká bitva národů. Jaké všechny národy tam bojovaly? Co tato bitva znamenala pro další vývoj Evropy?
PB: Bitva u Lipska, která se odehrála ve dnech 14. až 19. října 1813, nese název bitva národů právem. Na obou stranách se jí celkem zúčastnilo téměř půl milionu vojáků a bylo nasazeno takřka 2.000 děl. To bitvu u Lipska řadí na první místo mezi bitvami, které proběhly v Evropě, ale i ve světě před rokem 1914.
Odpovídaly tomu i ztráty. Přímo na bojišti padlo 50.000 vojáků, dalších 80.000 bylo zraněno. Většina z nich pak kvůli nedostatku náležité lékařské péče zraněním podlehla.
Byla zde poražena Napoleonova armáda, která čítala asi 200.000 mužů, Francouzů. Na straně  spojenců byli Rakušané, Prusové, Švédové, Rusové. Symbolicky se s dvěma raketovými bateriemi této bitvy zúčastnili i Britové.
Spojenci využili své převahy v poměru 3 : 2 a uštědřili Napoleonově armádě rozhodující porážku. Toto vítězství zasadilo definitivní ránu takzvanému napoleonskému systému. De facto znamenalo konec Napoleonovy diktatury v evropském měřítku.
Zajímavé je, že navzdory porážce měl francouzský císař Napoleon ještě šanci zachovat francouzský trůn. Mezi spojenci totiž panovaly značné rozpory o poválečném uspořádání Francie. Ovšem to by musel Napoleon přistoupit na mírová jednání, což neudělal. Po dvou letech tak skončila jeho sláva v pověstném blátě u Waterloo.

Co znamenala bitva u Lipska pro České země třeba z hlediska pověstného vzedmutí prohabsburské loajality?
JR: Když přišla zpráva o vítězství u Lipska, přivítali to etničtí Češi z rodícího se národního obrození s nadšením. Jejich nadšení bylo dílem diktováno oficiálním stanoviskem Rakouska-Uherska, ale na druhou stranu měli skutečnou radost, že je konec dlouhých válek, které si žádaly obrovské daně zlata i krve.
Češi to také považovali za své vítězství, protože Lipsku předcházela Napoleonova porážka u Chlumce u Ústí nad Labem. České noviny už tehdy psaly, že Napoleonova hvězda začala hasnout, když se opovážil překročit hranice Českého království. A tím pádem jsou to právě Češi, kteří se o to velice přičinili.
Češi brali vítězství za své i proto, že vrchním velitelem spojeneckých armád v bitvě u Lipska byl polní maršál Karel ze Schwarzenberga, který byl chápán jako český šlechtic. Byla tam také řada dalších českých generálů. Šéfem štábu byl (pozdější legenda rakouských vojsk) Radecký. Čechy ovládla radost.

Proti napoleonské armádě se v bitvě u Lipska postavila takzvaná česká armáda. Jak máme rozumět tomuto názvu?
PB: Je to teritoriální záležitost. Byla to armáda, která se shromažďovala na území Českého království. Je tam takový paradox, kdy se jedna ze spojeneckých armád jmenovala polská jenom proto, že nastupovala z Polska. Tvořená však byla vesměs Rusy.
Rád bych dodal něco k významným českým aristokratům, kteří se podíleli na Napoleonově porážce. Kromě Karla ze Schwarzenberga a Josefa Václava Radeckého z Radče tam byli i velitelé bojových svazků jako Jeroným hrabě Colloredo-Mansfeld nebo Jan z Janovic říšský hrabě von Klenau (z Klenové). Velitelem jízdní divize byl Jan Nepomuk hrabě Nostitz a velitelem lehké jízdní divize byl Ferdinand hrabě z Bubna.
V žádné bitvě před tím ani potom nebylo zastoupeno tolik Čechů na tak vysokých velitelských postech (včetně těch nejvyšších). A to ať v teritoriálním, stavovském, ale i etnickém slova smyslu.

Bitva u Lipska byla událostí takového rozsahu, ke kterému se logicky později vracela historická paměť další desetiletí v celém středoevropském prostoru. Svědčí o tom i monumentální památník připomínající vítězství nad Napoleonem, který byl přesně sto let po bitvě u Lipska postaven na místě bojů.

V prostorách ponurého monumentu jsme o okolnostech jeho vzniku hovořili s českým historikem Milošem Řezníkem, který působí na univerzitě v nedaleké Saské Kamenici (přepis doplňujícího rozhovoru):
Autor návrhu byl tehdejší specialista na nejvýznamnější německé pomníky Bruno Schmitz, který postavil velké monumenty - Kyffhäuser, pomník v Porta Westfalica atd. Lipský pomník byl vyvrcholením jeho díla.
Hledání nového výrazu znamenalo odklon od všeho, co bylo známo nejen v historicistní architektuře, ale i od dosavadních podob národních pomníků v Německu. Tehdy to byla velká doba vilémovských a bismarckovských pomníků, bismarckovských věží, které sloužily jako rozhledny. Lipský monument mělo být něco ohromujícího a zcela nového.
Proto se při stavbě pomníku objevila nová tvář a forma a také nové materiály a postupy. Byl to první pomník, kde byl ve velké míře použit beton - 90 % masy, která má asi 300.000 tun, je beton. A protože se nevědělo, co to v budoucnosti udělá, jsou další dějiny pomníku dějinami jeho údržby, záchrany a diskuzí, co se s ním má dělat.
Mnohovrstevnatá výbava a výzdoba pomníku svědčí o mnoha posláních. Monumentalita tady měla ztělesňovat ideu národa, zbavení identity člověka, masu proti jednotlivci. Jasně to symbolizovalo to, jak si národ představovali nacionalisté na přelomu 19. a 20. století. Národ pro ně byl velké společenství a masa, v které se jedinec rozplyne, v které žije a v které jediné má jeho život smysl.
Mnohovrstevnatost spočívá také v mnoha symbolech, posláních a sděleních. Je to sláva, národnost, ale také svoboda a smutek po padlých vojácích.

Jak se v českém prostředí vzpomínalo na bitvu u Lipska? Byla to záležitost dávno odvátá nebo si třeba právě při stém výročí na ni někdo vzpomněl?
JR: Zdánlivě to byla událost dávno odvátá. Když ale přišly zprávy o monstrózních oslavách u Lipska a odhalení pomníku, českou společnost to velice rozlítilo. Dá se říci, že to bylo poslední vzepětí české prorakouské loajality před první světovou válkou.
Všechny české noviny včetně kulturních časopisů, jako byl Lumír, otiskovaly vojensko-historické články, kde uváděly složení armád, velitele i národnostní složení mužstva. Češi tak dokazovali, že to bylo rakouské vítězství, kdy značnou část armád tvořili Slované, a velice protestovali proti tomu, že si Rakousko nechalo ukrást toto vítězství Němci.
To platí dodnes. Málokdo z dnešních současníků by považoval bitvu u Lipska za rakouské vítězství.

Je památník bitvy u Lipska svou monumentalitou výrazně odlišný od podobných památníků slavných bitev ve střední Evropě nebo bychom našli další paralely?
PB: Je vůbec zajímavé že právě napoleonské války přinášejí fenomén vztyčování památníků a budování strážních domků pro jejich hlídače, kteří měli turistům také poskytovat potřebné informace.
Nabízí se asi srovnání se slavkovskou mohylou míru. Jenže to je stavba velice estetická a přiměřená, která se z těchto ohledů nemůže s lipským památníkem vůbec měřit. Decentně působí ve srovnání s lipským památníkem dokonce i jubilejní památník, který byl odhalen ve stejném roce, tedy 1913, v severočeském Chlumci. Tam proběhla bitva, jejíž výsledek předznamenal další průběh tažení i výsledek bitvy u Lipska.
Na našem území žádný podobně srovnatelný artefakt není. Snad jen s výjimkou památníku operací konce druhé světová války na Hrabyni u Ostravy, což je skutečně exkluzivní zvěrstvo. Málem jsme něco podobného měli i v severních Čechách nad Chlumcem v Nakléřovském průsmyku. Tam měla být zbudována obří železobetonová hvězda na paměť příchodu Rudé armády v roce 1945. To naštěstí soudruzi už nestihli protože přišla sametová revoluce.

Podobných nerealizovaných pomníků je více, většinou jde o monstrózní monumenty, na které nebyly peníze. Třeba na Bílé hoře měl být obrovský otevřený hrob, kde měla ležet socha Čechie a kolem plát řecké ohně. Dnes tam stojí komorně pojatá mohylka, takže jsme byli něčeho podobného ušetřeni.

V německém historickém povědomí neskončila bitva u Lipska se vztyčením památníku. Rozložitá stavba uprostřed nekonečné saské roviny přímo lákala k nejrůznějším politickým aktualizacím. O dalších dějinách památníku hovoří Miloš Řezníček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Lipský památník je důkaz toho, jak pomníky mění svou funkci v závislosti na kulturní a politické situaci.
Během Výmarské republiky pro sebe obsadily pomník politické síly, které stály v opozici vůči Výmarské republice a jejímu demokratickému modelu. Takže už ve 20. letech se tady konaly velké nacionalistické slavnosti. Byl to třeba sjezd německých říšských bojovníků v roce 1927, kdy se tady defilovalo v oblecích středověkých rytířů.
V období nacistické diktatury byl pomník používán k politické propagaci v návaznosti na to, co se tady dělo ve 20. letech.
Velká změna přišla se vznikem NDR. Dlouho se váhalo. Nejdříve by znovuobjeven symbol svobody. Brzo se ale přišlo na to, že by se památník dal také použít jako symbol německo-sovětského přátelství vzhledem k tomu, že tady němečtí a ruští vojáci bojovali na jedné straně.
Památník bitvy u Lipska se tak stal symbolem přátelství lidu NDR a národů Sovětského svazu. V souvislosti s tím se tady konaly různé akce jako přísahy pionýrů, společné hlídky německých a sovětských vojáků a německých svazáku. Tak to probíhalo až do konce 80. let.
Po sjednocení Německa přišlo další hledání významu. Uvažovalo se o symbolu německé jednoty, což se ale příliš neprosadilo. Politické symboly a kontext ustoupily do pozadí až na jednu výjimku. Jsou to příznačně pochody nacionalistů, kteří si to vybrali jako svůj symbol v souvislosti se zdůrazňováním němectví a národa.
Jinak od 90. let se dá mluvit o skutečné depolitizaci pomníku. Konají se tady různé akce, natáčejí se tady filmy, detektivní seriály. Pomník se stal především hojně navštěvovaným turistickým objektem. Stal se také místem happeningů. Nejpopulárnějším je každoroční plavení na všem možném v bazénu před památníkem.

Pomník v Lipsku byl nakonec naprosto depolitizován. Jak se z tohoto hlediska díváte na vztah naší společnosti k napoleonským válkám?
JR: Je to složité. V období minulého režimu to bylo popírané. Teď to najednou vybouchlo. Vidím v tom směs regionálního cítění, kdy jim bylo upíráno slavit a připomínat si velkou evropskou bitvu, která se přitom stala kousek od jejich města nebo vesnice. Na druhou stranu nevím, jaké mají povědomí o tom, jak to cítilo tehdejší obyvatelstvo apod.
Osobně to považuji za hezký ornament české historické paměti, který by se měl pěstovat a je naprosto v pořádku. Známe to koneckonců i z jiných zemí. Nepřeceňoval bych to, ale ani nepodceňoval.

PB: Principielně bychom měli tyto akce uvítat už jen proto, že „kdo si hraje, nezlobí“. Ovšem je zde řada věcí, které mi vadí.
Mnohem velkoryseji, častěji a nákladněji se připomíná bitva u Slavkova, kde čeští vojáci stáli na poražené straně. Také je zajímavé, že většina českých účastníků, pokud se vůbec obléknou do rakouských uniforem, působí jako chudí příbuzní zejména ve srovnání s Francouzi, Rusy a také Prusy, kteří tam přijíždějí přestože s tím nemají a neměli nic společného. Dokonce někteří čeští účastníci raději obléknou francouzské uniformy, i když je to strana nakonec poražená.
Celé je to o té hře. Velmi protiválečný a antimilitaristický autor světoznámého Švejka Jaroslav Hašek zmiňuje vojáka, který byl za doby míru samý trest. Ovšem když se dostal na frontu, při první akci jako první přestřihal drátěné zátarasy, pronikl do nepřátelského zákopu a zajal sedm Rusů. Při eskortě dva z nich zastřelil, protože se mu zdáli podezřelí.
Takže vojenská mentalita a připomínání tradic tímto způsobem jsou dvě naprosto rozdílné věci.

U Slavkova se nescházejí jen Češi, ale i kluby vojenské historie z celé Evropy. Je to akce reprezentativní a turisticky velmi navštěvovaná a význam v posilování historické paměti jistě má.
Jaké je vnímání války v německém a českém kontextu? Je tam nějaký rozdíl?
JR: Ze své národní paměti jsme vytěsnili rakouskou minulost, tudíž o tom mluvíme jako o Rakousku a nechápeme, že jsme to byli i my.

(redakčně kráceno)