„Umělecká kritika u nás je neprofesionální,“ říká výtvarník Jan Rapin

Poslaneckou sněmovnu drtivá většina z nás považuje jen za zásadní zákonodárný orgán. Přesto zde kromě kanceláří, zasedacích sálů a proslulých poslaneckých restaurací funguje od roku 1993 oficiální galerie Poslanecké sněmovny. Ta se snaží na poměrně malé ploše a ve velmi specifickém prostředí předvést to nejlepší z našich současných výtvarníků. Její tradici zahájil známý sochař Vladimír Preclík, dnes v ní pokračuje výtvarník a kurátor Jan Rapin. Na autory, kteří bezprostředně obklopují naše poslance a poslankyně, současné české umění nebo například uměleckou kritiku se ho v pořadu Před půlnocí z 5. prosince ptal Petr Žantovský.

Jak došlo k tomu, že v Poslanecké sněmovně, tedy poměrně odtažitém prostředí, vznikla galerie moderního a českého umění?
Prostředí to není tak odtažité. Galerie jako taková tam vznikla už v roce 1993 po vzniku republiky. Tehdy se rozhodlo o tom, že byla dosavadní výzdoba, která odpovídala trendu socialistického realismu, odstraněna. Prázdné prostory kuloárů pak působily na politiky asi příliš tísnivě, takže se rozhodlo, že se budou pořádat pravidelné výstavy současného umění.

Lze spočítat, kolik výstav už v Poslanecké sněmovně proběhlo?
Spočítat se to nedá. V roce 1993 začínal s výstavami Vladimír Preclík a vydržel tam do roku 1998. Po něm dělal výstavy Marek Pokorný, dnešní ředitel Moravské galerie. A až pak jsem nastoupil já. Za mé éry jsme významnějších výstav udělali 120, 130, ale kolik jich je celkem, opravdu nevím.

S galerií začal slavný sochař Vladimír Preclík. Zanechal po sobě nějaké specifikum, které tuto galerii odlišují od ostatních?
Určitě. Výstavy za jeho éry byly koncipovány tak, že souzněly s jeho tvorbou, přesvědčením. Začali se tam prezentovat nejlepší čeští žijící umělci.

Kdo vybírá jednotlivé umělce? Jste to jen vy nebo je na to nějaký tým odborníků?
Tu a tam se to střídá. Většinou to ale je pouze na kurátorovi. V současnosti máme také určitý tým a spolupracuji opět s Markem Pokorným.

Je běžné i v ostatních zemích, že jsou v prostorách parlamentu apod. vystavována umělecká díla?
Je to poměrně vzácný moment. Takové výstavy se dělají například v Reichstagu v Berlíně nebo v parlamentu ve Vídni. Ovšem jsou jiné parlamenty, kam veřejnost nemá přístup, a výstavy se tam nekonají. Takže vrcholně státních orgánů, které toto umožňují, není v Evropě tolik.

Jakou možnost má veřejnost navštívit takovou výstavu v Poslanecké sněmovně?
Poslanecká sněmovna de facto není přístupná veřejnosti. Veřejnost může do Poslanecké sněmovny při zasedáních na galerii, ale do jiných prostor a tak zhlédnout výstavy nemůže. Jedinou výjimkou jsou vernisáže výstav, kdy se na výstavu může dostat i „obyčejný“ člověk.

V galerii vystavovalo skutečně mnoho umělců různorodých žánrů: Jiří Andrle, Karel Demel, Vladimír Komárek, Kotík, Kulhánek a mnoho dalších. Také jsou to autoři kunsthistoriky různě hodnocení, cenění. Podle jakého klíče vybíráte české umělce, které vystavujete?
Koncepce galerie je postavena především na tom, že jsme galerie Poslanecké sněmovny. To znamená, že je to činnost doprovodná. Sněmovna patří především poslancům.
Také nefungujeme jako klasická galerie, která se většinou upne k úzkému okruhu výtvarníků, kteří jsou spojeni jednotným uměleckým názorem. My naopak dáváme možnost prezentace různým uměleckým směrům.
Poslední aspekt je, že se snažíme vybírat výtvarníky podle místa příslušnosti, podle jednotlivých regionů. Takže to nejsou zdaleka jen výtvarníci z Prahy, snažíme se prezentovat výtvarníky z Moravy, jižních i severních Čech apod.

Máte v tomto směru kontakty s regionálními galeriemi, sdružení umělců apod.?
Mám. Jsem rád, že tuto práci dělám, protože mám přehled o současném výtvarném dění. Například jsme dělali výstavu moravských umělců ve spolupráci s galerií Dílo v Brně, také jsme vystavovali olomoucké výtvarníky atd.

Nemají poslanci tendenci mluvit do dramaturgie výstav? Přece jenom je to prostor, který slouží jim.
Mnozí takové snahy mají a projevují je velmi intenzivně a snaží se prosadit své „koně“. To ale naráží na to, že je to reprezentativní prostor, špičkový prostor veřejné správy. My proto musíme vybírat také špičkové umělce. Ne vždy totiž přijde pan poslanec s tak špičkovým jménem, které by mohlo být v naší galerii prezentováno.

Už se stalo, že jste nějakému poslanci vyhověli?
Stává se to a jsem tomu rád. Například se takto podařilo uspořádat výstavu česko-francouzského umění nebo soudobé české a německé malby. Takže některé impulsy jsou inspirativní.

Jste odborným spolupracovníkem kanceláře Poslanecké sněmovny. Mohou tedy z principu zasahovat do vaší dramaturgie?
V podstatě to právo mají. Jenže jsem poměrně svéhlavý kurátor a ne vždy si nechám vstupovat do své práce. Rád vyslechnu každý názor a usoudím-li, že je to ku prospěchu věci, výstava se uskuteční.
Na druhou stranu je mnoho výtvarníků, kteří se snaží přes mnohé poslance uskutečnit výstavu v těchto prostorách, ale jejich umění není na takové výši. Takže i přes jejich mnohaletou snahu tam dosud výstavu neměli.

Nejdůležitějším člověkem Poslanecké sněmovny je její předseda. Do jaké míry se proměňoval vkus předsedů za léta, která tam pracujete? Teď už je to třetí předseda - byl to Václav Klaus, pak Lubomír Zaorálek a dnes je to Miloslav Vlček.
Zažil jsem víc předsedů. Někteří neprojevovali zájem vůbec nebo jen chválili. Ovšem třeba pan Zaorálek se velmi zajímal o program a aktivně ku prospěchu zasahoval. Vyznal se.

Ostatně je to historik, takže by se vyznat měl…
Kvalitní a s velkým přehledem v současné malbě.

Někdy kolem roku 1998 se uskutečnila v těchto prostorech výstava karikatur Štěpána Mareše. Do jaké míry patří kresba tohoto typu do profilu galerie?
Od té doby nebyly výstavy tohoto typu následnými předsedy doporučovány.

Které soudobé klasiky osobně považujete za své srdeční autory? Kterých výstav si vážíte nejvíce?
Nejvíce jsem si vážil prezentace Josefa Lieslera, to byl nestor současné české malby (už bohužel není mezi námi), nebo Vladimíra Komárka, vystavoval tam ale i Kristián Kodet a mnozí další.

Vyjmenoval jste jména, která jsou kritikou vyzdvihována, i jména, která kritika zatracuje. Do jaké míry vás názor kritiky zajímá?
V postatě nezajímá. Nemám české kritiky příliš rád. Česká umělecká kritika mi totiž bohužel nepřipadá příliš profesionální. Kritici u nás vlastní obor, kunsthistorii, příliš neovládají a kritizují něco z pozic, které jim nepřísluší. Je rozhodně rozdíl mezi českou kritikou a kritikou německou, americkou, vlámskou…

Je ten problém v míře fundovanosti nebo v míře nestrannosti?
V obojím. Chybí jim vzdělání, rozhled a nějaký pevný bod a směřování. V zahraničí bývá zvykem, že každá galerie má svého hlavního kritika, má svůj směr, má svůj okruh výtvarníků. Galerie jsou napojeny na kupující, prodávající, kritiky, mediální ohlas atd. To se v Čechách zatím moc nenosí.

To je v české kulturní publicistice velmi častý jev. Literárním i divadelním kritikům bývá vytýkána jakási soudržnost, kdy určití novináři drží s určitým typem umělců. Je to tak i u výtvarného umění?
Je, bohužel. Vznikají určité skupinky výtvarníků a jejich komentátorů a propagátorů a staví se proti sobě, když o něčem říkají, že je to kvalitní a vynikající nebo naopak nekvalitní. Jedním z lidí, kteří tuto platformu nastavili je pan Knížák. Sám s ním mám sice dobré vztahy, ale to, co dělá, není ku prospěchu věci.

Jak oproti klasikům žánrů volíte mladého umělce, který by u vás mohl vystavovat?
Snažím se sledovat absolventy akademie nebo UMPRUM. Vybírám si i z jednotlivých prezentací. Samozřejmě neobsáhnu všechno. Také prostoru není tolik, je to tak jeden termín do roka pro někoho z mladých umělců. Přesto se snažíme jim dát prostor a pomoci jim na cestě vzhůru.

Kdo z mladých umělců vás v poslední době zaujal?
Třeba fotograf Jakub Šnajberg, kterému jsme v atriu Poslanecké sněmovny udělali výstavu, která byla shodou okolností jeho první samostatnou výstavou.

Existují různé performanční výtvarné skupiny typu B. K. S. (Bude konec světa) nebo Ztohoven, které mají úspěch u kritiky, novinářů. Skupina Ztohoven konec konců za svůj „atomový hřib“ v televizním vysílání dostala Chalupeckého cenu. Jaký je váš názor na tento typ umění, uměleckého vyjádření?
Nestojím zrovna na pozicích tohoto umění, protože jsem konzervativec a zastupuji konzervativní instituci, jakou Poslanecká sněmovna je. Takže tím, že nejsme klasická galerie, se přikláníme spíše ke konzervativním formám umění.

Proč jsou tyto neobvyklé performance tak atraktivní u novinářů, kritiky, hodnotitelů umění?
Snaží se být agresivní - agresivním způsobem vyjadřují nějaké názory. Třeba výtvarník Jan Souček měl velmi vyhraněné názory na soudobou společnost, média, techniku, humanismus, ale pracoval klasickou technikou. Vyjadřoval se grafikou, malbou, kresbou a neměl potřebu na svou osobu upoutávat pozornost médií.
Zatímco u těchto lidí je priorita upoutat pozornost na vlastní osobu, nikoliv umělecká tvorba jako taková.

Výstava Jana Součka bude mít v galerii Poslanecké sněmovny vernisáž  8. prosince. Jan Souček tam nebude ovšem vystavovat poprvé. Proč se vrací do Poslanecké sněmovny?
Jan Souček bohužel není mezi námi, zemřel letos na jaře. Tato výstava má připomenout jeho vynikající dílo a osobnost. A to nejen jako výtvarníka, ale i humanisty a vynikajícího člověka, který měl svůj obrovský morální a etický kodex, který je v dnešní době vzácný.

Jak byste jeho dílo, které předvedete, charakterizoval?
Mám radost vést tento galerijní prostor i proto, že se tam vyskytuje třeba 500 lidí, kteří by normálně do galerie nevstoupili. Tito lidé představují přitom průřez veřejnosti jako takové a za x let, co tam vystavujeme, mohli vidět profil současného českého umění.
Jan Souček pak patří rozhodně mezi klasiky malby 2. poloviny 20. století. Ve své době vycházel z manýrismu, surrealismu. Sám říkal, že jeho tvorba je imaginativní realismus, což je velmi široký termín. Jinak jeho práce je klasická malba, kresba nebo grafika dosahující vynikajících malířských i obsahových hodnot.

Z čeho vycházel?
Ubíral se zvláštním směrem. Studoval animaci, kresbu, malbu, má za sebou i několik filmů. Posléze vstoupil na půdu ireálného světa a motivů. Jeho dílo je krajinné, výjimečně figurální. Ztvárňoval panensky nedotčenou krajinu, jak vypadala ve středověku, do které najednou prostupují novotvary soudobé civilizace. Ukazuje tak devastaci prostředí, to, co se stalo a může stát. To byl velice důležitý aspekt tvorby.

(redakčně kráceno)