„Morálka je říkat pravdu proti sobě,“ myslí si herečka Vlasta Chramostová

Hostem pátečního pořadu Interview ČT24 byla dáma, která se narodila v symbolický den 17. listopadu. U dam se věk neprozrazuje, ale není žádným tajemstvím, že oslavila v roce 2006 významné kulaté jubileum. Počátkem padesátých let získala angažmá v pražském divadle Na Vinohradech a hrála i ve filmu. Po roce 1968 se rozešla s komunistickou stranou a na svých protirežimních postojích setrvala až do roku 1989. Byla jí zakázána umělecká činnost, ale pro své přátele pořádala legendární bytové divadlo. V devadesátých letech se stala členkou činohry Národního divadla. Hlavním důvodem její návštěvy však bylo, že před třiceti lety patřila mezi první signatáře Charty 77. Hostem nebyl nikdo jiný než herečka, paní Vlasta Chramostová.

Patřila jste mezi nejznámější signatáře Charty 77. Příliš mediálně známých osobností z oblasti showbyznysu v Chartě nebylo.
Důvodem možná bylo, že jsem před rokem 68 dlouho hrála divadlo, skoro čtvrt století, neboť hraji už od patnácti let. Nás skutečně tehdy nebylo mnoho, kteří by za sebou měli nějakou dlouhodobou uměleckou činnost. Pak jsem se vrátila po dvaceti letech. Hraji v Národním divadle šestnáct let, hrála jsem v několika filmech a tu a tam vystupuji v obdobných pořadech, jako je tento.

Marta Kubišová jako zpěvačka, Pavel Landovský jako herec, vy. A potom známí spisovatelé, ale ne tolik známé tváře.
Já byla pěšák Charty. Jenže známý pěšák, protože jsem byla v centru kulturního dění, v okruhu spisovatelů a filozofů. Byla jsem proslulá tím, že jsem přítelkyně Václava Havla atd.. A to je podle mne důvod mé popularity.

Takže to vás přivedlo k Chartě 77.
Ne, to ne. To bylo takové napjaté údobí, kdy jsem měla neodolatelnou touhu něco udělat. Myslela jsem, že si nahraji na magnetofon proslov, odnesu to do Vinohradského divadla, nechám kazetu v lóži a sama uteču, aby mě nezatkli. Zkrátka jsem měla takovéto šílené nápady, protože jsem strašně nesouhlasila s tím, co se děje. Charta pro mne byla jakýsi zázrak, jakási záchrana. Slyšela jsem, že státní bezpečnost nesouhlasí s tím, aby si skupina Plastic People sehnala jako arbitra pana Seiferta, aby posoudil, zda jsou jejich texty sprosté (špatné), či zda to je poezie. Státní bezpečnost se pochopitelně vyjádřila v tom smyslu, že oni nepotřebují pana Seiferta, že to ohodnotí sami. Přestože mi hudba Plastiků nikdy nic neříkala, nikoho jsem z nich neznala, tak to pro mě byla skutečně poslední kapka.

Jak jste prožívala vy osobně dobu po Chartě 77? Myslela jste si, že reakce komunistické moci bude až taková jaká byla?
Myslela. Protože jsem patřila k střední generaci, jsem ročník 1926, už jsem měla za sebou velkou společenskou zkušenost a věděla jsem, co konám. Čeho si na Chartě moc považuji, byl její rozsah napříč generacemi, napříč politickými východisky různých lidí, napříč náboženským přesvědčením. Prostě, od Plastic People k panu profesorovi Patočkovi je opravdu hodně daleko.

K názorům v Chartě. Vy jste ve své knize, bezpochyby nejotevřenější herecké autobiografii vydané u nás, popisovala různá setkání ve vašem bytě. Tam se potkávali lidé, kteří před pár desítkami let stáli na úplně opačných stranách. Jak to vypadalo, když se takoví lidé potkali?
Pamatuji si, že jsem chtěla na Mikuláše roku 1977 pozvat starší signatáře na kulturní večer u mě v bytě. Připravila jsem tehdy Všechny krásy světa od Jaroslava Seiferta. Vždy jsem se snažila zvát hosty, kteří jsou si navzájem příjemní, ale tenkrát si každý přivedl ještě mnoho lidí navíc. Tím došlo k neuvěřitelné skladbě, kdy se vedle sebe sešli František Kriegel, pan doktor Drtina a nebo vedle sebe seděla Josefa Slánská a paní Drtinová - situace vlastně absurdní. A to byla ta krásná hvězdná věc - étos Charty, že lidé naprosto rozdílní, spojeni proti jednomu nepříteli, byli schopni se domluvit.

Muselo být opravdu pikantní, když se manželka bývalého generálního tajemníka Rudolfa Slánského (popraveného v padesátých letech) setkala s ženou muže, kterého Rudolf Slánský ve svých vrcholných letech sám věznil.
Byla jsem u toho, když se potkaly poprvé. Nepamatuji si, která z oněch dam začala mluvit první, ale během pár minut si začaly povídat jako staré známé, které mají společné přátele a kolegy. To jsem měla pocit, že jsou přede mnou trošičku nahé dějiny, až jsem se musela odvrátit. A u mě na Mikuláše potom obě seděly, a zpíval jim anděl Hutka, Mikuláš Pavla Kohouta jim žehnal a strašil je čert Pavla Landovského. Takhle pestrá společnost. A tam mi přišlo, že Charta slaví velké duchovní vítězství.

Podobná společnost se u vás scházela i při jiných představeních. Vaše bytové divadlo už vstoupilo do učebnic dějepisu, minimálně do učebnic studentů divadelnictví. Čí to byl nápad? Jak to vzniklo?
Mně se tolik stýskalo po divadle, že představa, že budu hrát alespoň doma, byla pro mne rajská. Taky jsem hodně chodila do divadel, jak nikdy předtím ani potom, a tím, že jsem se od sedmi do jedenácti zabývala divadlem, byť jenom jako divák, jsem byla naprosto šťastná.

Bytové divadlo bylo výjimečné tím, že ve všech ostatních satelitech Sovětského svazu se pořádaly ilegální výstavy, bytové přednášky, koncerty v kostelech apod., ale divadlo nebylo (možná tak v Polsku). Nám se divadlo podařilo udržet především proto, že všichni zúčastnění byli na vrcholu své profese a dokázali jsme to zachovat.. Díky mému muži, kameramanovi na Barrandově, se nám podařilo divadlo natočit, zdokumentovat, a tuto nahrávku jsme pak poslali do vídeňské televize, která ji odvysílala. Tak se dá prokázat, že to sice byla paralelní kultura, nikoli však amatérská. Žádné jiné bytové divadlo, pokud vím, zaznamenáno není.

Někteří kritici dodnes Chartě vytýkají, že to bylo společenství především bývalých komunistů. I vy jste byla v šedesátých letech ve straně, co takovým lidem říkáte?
Řekla bych, že je to velmi povrchní a černobílé vidění. Sama jsem tam vstoupila z pocitu, že po 20. sjezdu komunistické strany (sovětské KSSS) bude všechno jinak, dnes názor velmi naivní, pochopitelně. Arthur Miller napsal ve své hře Po pádu pasáž, kdy se hlavní hrdinka ptá: „A co je to morálka?“ a dostává odpověď: „Morálka je říkat pravdu proti sobě.“ To si myslím dodnes. Ovšem jen individuálně, nelze to vztahovat na hnutí. Tenkrát jsem to vztáhla na komunistickou stranu, když byla schopna říct, že velký učitel národů je masový vrah, to pro mne bylo dost zásadní přiznání. Měla jsem pak pocit, že se musíme snažit rozbourávat stranu zevnitř.

Když je řeč o Chartě, musíme se zmínit i o jejím protějšku, takzvané antichartě. Z vaší knihy vím, že antichartu jste neprožívala příliš radostně. Když jste se dívala na přímý přenos z Národního divadla a viděla jste tam řadu svých kolegů, druhů, přátel…
Viděla jsem tam všechny ideály svého hereckého mládí. Musím říci, že jsem si připadala strašně osamělá, jako bych stála na horizontu, proti němuž stojí strašlivě silné společenství. Pomáhalo mi přežít vědění, že určitě nejsem na špatné straně. Nikdy jsem to však neměla lidem za zlé, za zlé jsem to měla režimu. Režimu, který zneužil herce, lidi křehké, kteří mají rádi krásu, recitují poezii a vypravují velké příběhy. A právě oni se stali oběťmi nátlaku . Celé to byla věc strachu.

Stávalo se po Chartě 77, že byste se s některými z nich setkávala? Přecházeli někteří skutečně na druhou stranu ulice? Byli i tací, co se bavili s Vlastou Chramostovou?
Ani už nechci opakovat, že samozřejmě přecházeli nebo se dívali do prvomájově vyzdobené výlohy řeznictví. Pamatuji si na jedno nevyhnutelné setkání s mým kolegou, s kterým jsem byla dvacet let u divadla, kdy mi představoval svoji ženu, s kterou jsem si čtvrtstoletí tykala. Zřejmě na to v rozčilení z našeho setkání zapomněl. Ovšem existovalo také strašně moc souběžců, kteří měli stejný názor jako my, ale Chartu nepodepsali. Tenkrát podepsat Chartu znamenalo být připraven a odhodlán přinést eventuelně nějakou oběť.

A co „nesouběžci“ a vaše potkávání se s nimi po roce 1989?
Rokem 89 se pro mne všechno radostně změnilo. Takže jsem čekala, kdo se jak bude chovat ke mně. Protože to záleželo na druhých, ne na mně - natočila i film, napsaný Pavlem Kohoutem a Jelenou Mašínovou, jmenuje se PF 77. Doufám, že noblesní duše pochopily, že jsem měla potřebu si zahrát postavu, která je antipólem mého osudu.

Stalo se po roce 89, že by přišel někdo z vašich kolegů a řekl: „promiň“?
Přišla Věra Galatíková, moje velmi vzácná kolegyně, holka z Moravy jako já, s tou jsme si mnohé popovídaly.

Jste stále členkou činohry Národního divadla. V Národním divadle se nyní dějí zajímavé věci….
Kauza Národního divadla má několik aspektů. Jeden je politický, druhý je umělecký. Politický aspekt tkví v tom, že nemáme sedm měsíců zodpovědnou vládu schválenou parlamentem. Nemáme oprávněné ministry, kteří by mohli zasahovat do tak složitého organismu, jako je Národní divadlo. A ono se to stalo, s tím nemohu souhlasit a nejsem sama.

Umělecký aspekt se týká našeho uměleckého šéfa Michala Dočekala, který dal dohromady stávající soubor činohry. Sestavit takto kvalitní soubor, jaký dnes Národní divadlo má, je velice těžká, zdlouhavá práce. A nelze z rukávu sypat nové a nové šéfy.

Už Masaryk říkal, že když jsou lidé otráveni politikou a politiky, tak je to největší nebezpečí demokracie. Tak myslím, že by si to měli naši politici uvědomit.

Prý se chystáte rozšířit svoje memoáry?
Ano chystám. Budou ještě otevřenější než ty minulé. Budou o šestnácti letech návratu a neměla bych končit touto dobou, protože bych byla velmi rozezlená.

(redakčně kráceno)