Osmihodinová pracovní doba je v Československu uzákoněna od roku 1918

Praha - „Skutečná délka pracovní doby nesmí přesáhnout více než osm hodin ve čtyřiadvaceti hodinách nebo nejvýše čtyřicet osm hodin týdně“, tak zněl zákon o osmihodinové pracovní době z roku 1918. Zákon stanovil i závazné garance práce přesčas, noční práce a zásad zaměstnávání mladistvých. Všeobecné rozšíření osmihodinové pracovní doby po první světové válce umožnila mezinárodní úmluva sjednaná na washingtonské konferenci v roce 1919. Československo uzákonilo osmihodinové pracovní podmínky zákonem číslo 91 právě 19. prosince 1918.

Ještě na počátku 18. století pracovali dělníci v průmyslu až 16 hodin denně, roční rozsah pracovní doby činil přes 3000 hodin. V první polovině 19. století už byla pracovní doba 12 až 14 hodin, před první světovou válkou se pak ve většině států pracovalo 10 až 12 hodin denně.

Ekonom Žamberský

„Obecně se soudí, že čím větší pokrok a produktivita práce, tím by lidé mohli pracovat méně. To se nepotvrzuje, lidé se snaží pracovat víc než těch 8 hodin, aby se měli co nejlépe.“

Mnohaleté požadavky pracujících na zkrácení doby práce, respektive snahy o osmihodinovou pracovní dobu proto provázely koncem 19. a začátkem 20. století rozsáhlé demonstrace a stávky. Stávka amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886, tvrdě potlačená policií, dala vzniknout dodnes slavenému Svátku práce.

Zákon o osmihodinové pracovní době stanovil mimo jiné povinnost zaměstnavatelů poskytnout zaměstnancům pracovní přestávku v rozsahu alespoň patnácti minut po pěti hodinách práce. Rovněž byla ustanovena nepřetržitá přestávka v práci jednou týdně alespoň 32 hodin, zpravidla připadající na neděli.

V některých evropských zemích se ale pracuje ještě méně. Nejkratší pracovní dobu mají Francouzi, kteří pracují „jen“ 35 hodin týdně. Naopak v Řecku, Irsku a Velké Británii platí 48hodinový pracovní týden.