„Díky animaci může mít i hrneček smutnou náladu,“ říká režisérka Maria Procházková

Kdopak by se vlka bál? je nový, už druhý celovečerní film mladé režisérky Marie Procházkové, který právě teď běží v kinech. Snímek vznikl ve spolupráci s Českou televizí. Zajímavé na něm je, že hrané scény doplňují animace a kresby. Animátorka a režisérka Maria Procházková (dcera prozaičky Lenky Procházkové a vnučka spisovatele a scenáristy Jana Procházky) absolvovala na katedře animované tvorby FAMU v roce 1998 absolventským filmem Příušnice. V roce 2005 pak uvedla svůj celovečerní debut Žralok v hlavě. O jejím novém filmu, dětských hercích i síle animace s ní v Interview ČT24 z 18. prosince hovořila moderátorka Daniela Drtinová.

Tak kdopak by se vlka bál?
Doufám, že diváci se bát nebudou a na film přijdou. Film není úplně o strachu. Je o vztazích v rodině, o lásce, o tom, že děti vidí svět dospělých komplikovaněji, než si zjednodušeně myslíme.
Měli bychom si trošku dávat pozor, když s dětmi o něčem mluvíme, jak jim co říkáme, protože děti to berou doslovně. Pak se může stát, že jim zbytečně přidáme nějaký problém do jejich hlavičky. Tím, jak to berou doslovně, si z toho totiž vyvodí něco úplně jiného, složitějšího.

Pro koho je tento film určen? Je určený i pro děti?
Je i pro děti, ale důležité je to „i“. Především je pro dospělé s tím, že říkáme, že to je film o lásce, na který můžeme vzít i své děti. Řeší se tam rodina z pohledu malé holčičky, hlavní hrdinky šestileté Terezky, které se v rodině něco trošku zkomplikovalo. Řeší to, je z toho smutná a rodiče jí to úplně nevysvětlují. Tím máme možnost přes ní nahlížet jak do dětské duše, tak zároveň řešit dospělé problémy. Doufáme, že na to mohou jít diváci všech věkových kategorií. Dospělí si přitom z toho odnesou prostě něco jiného než děti.

Máte ve filmu živého vlka nebo kresleného či animovaného?
Máme ho tam víckrát. Máme tam reálného živého 70procentního vlka, ovšem chovaného pochopitelně v zajetí. S ním jsme měli poměrně potíže. Točili jsme totiž za živého provozu na letišti v Ruzyni, kde pobíhal vlk bez obojku a náhubku mezi lidmi. Dost jsme se báli, aby nám ho nezastřelili nebo neděsil turisty.
Je tam i kreslený vlk. Když si holčička něco představuje, občas se jí zhmotňují představy právě formou obrázků. Navíc je fascinovaná pohádkou o Červené Karkulce, což je i jakýsi průvodní motiv filmu. Takže vyžaduje dennodenní večerní čtení pohádky o Červené Karkulce, která se jí trochu promítá do snů.
Takže je tam vlk ve snech, kreslený vlk a je tam dokonce i jakoby japonské divadlo, a tak tam máme i stínového vlka.

Kde jste našla představitele dětských rolí? Jsou to neokoukané dětské tváře.
Byla to jejich první filmová zkušenost, na základě které s nimi dále spolupracujeme a Česká televize už je také v některých pořadech použila. Rozhodně to tím nekončí, protože obě dvě děti jsou velice talentované.
Hlavní roli hraje holčička Dorotka Dědková, kterou jsme našli s velkou dávkou štěstí: Náš kameraman, Martin Štěpánek, nás upozornil na chlapečka z dokumentu, který s ním točil a v kterém mluvil. Tehdy byl ještě o něco menší. Ale jak jsme sháněli peníze, bylo dost času na to, aby nám vyrostl do potřebné velikosti.
Na konkursu se nám líbil. Když jsme pak mamince vysvětlovali, že je to vedlejší role kamaráda holčičky ze školky (hlavní role), nabídla, že má její syn ve školce kamarádku, která je hrozně šikovná, a že by ji příště vzali s sebou na další kolo konkursu. Říkala jsem, ať ji samozřejmě vezme, ale nepředpokládala jsem, že by byla jakkoli použitelná. A ona byla nejen použitelná, ale výborná.

Jak se vám dařilo přimět tak malé děti k soustředěné práci na tom filmu? Jak s tak malými dětmi pracujete?
Ono to vypadá, že jde o celodenní natáčení. Ve skutečnosti to je spousta střípků, kdy se mění různé věci, a samotná doba, kdy jsou před kamerou, není za den rozhodně delší než dvě hodiny.
Od tak malých dětí jsme samozřejmě nemohli očekávat, že by si samy četly scénář, případně učily věty nazpaměť. Toho jsem se naopak vyvarovala, protože jsem se obávala, že by to potom odříkaly jako básničku. Samozřejmě rodiče znali scénář, aby věděli, že dětem nebudeme nějak ubližovat nebo je nutit do podivných scén. Děti se dozvídaly jen hrubý koncept příběhu a pak už jsme mluvili o konkrétních scénách.
Točili jsme tím způsobem, že na konkrétním natáčecím místě jsem dětem vysvětlila scénu, kterou jsme měli snímat. Pak už jsem jim předříkávala ideálně v jejich intonaci věty, které budou říkat. Štáb byl připravený, další herci také, takže ve chvíli, kdy jim to začalo jít, kdy si to zapamatovaly, jsme hned točili.

Žádný krizový moment jste neměli?
Krizových momentů je při natáčení několik denně. Hodně náročný byl den, když jsme ve velkém složení asi patnácti předškolních dětí natáčeli v Koněpruských jeskyních. Bylo tam deset stupňů, zima, vlhko. Když se tam najednou rozpláče holčička, že se jí chce na záchod nebo že má hlad, davová psychóza funguje, i když se nikomu nic neděje. V takových chvílích si připadáte jako hrozně zlý člověk, že dětmi manipulujete a ubližujete jim atd.
Ale zpětně si natáčení zvláště naši dva větší herci pochvalovali, protože po letošních prázdninách (točili jsme loni v létě) si stěžovali, že to byla hrozná nuda, protože se netočilo.

Malá Terezka dostane od své filmové maminky Jitky Čvančarové facku. Byla reálná? Jak se taková věc točí? To musí být trochu kruté.
Herci se samozřejmě snaží, je to všechno naoko, ale facka, která je v tom filmu, je reálná.Ona Jitce trošku uletěla a opravdu mlaskla - i mlasknutí ve filmu je reálné. Pak se trošku i začervenala tvářička Dorotky.
Musím ale říct, že Jitka z toho byla v daleko horším rozpoložení než Dorotka. Dorotka zapadla pod stůl a byla v roli. Jitka z toho byla špatná ještě dvě hodiny, protože jí to prostě opravdu ulítlo. Ale bylo to skvělé, měla jsem samozřejmě radost.

Děti neumí úplně odstínit, co je reálné a co filmové. Jak to Dorotka alias Terezka zpracovala? Dokázala oddělit to, že je to facka nutná pro scénu? Zvládla to?
Zvládla to výborně. Dorotka je moc šikovná a během natáčení, které trvalo v podstatě celé prázdniny (bylo 31 natáčecích dní), prodělala ohromný vývoj.
Dorotka má herecké nadání a je velice zodpovědná. Její přístup k práci je pro mě až neuvěřitelný. Umí se přepnout, potřebuje slyšet „akce“, kdy ví, že má začít. Rozumí i takovým nuancím, když po ní chci, aby věta končila do tečky nebo naopak končila otevřeně. Ví, co to znamená, případně sama nabízí varianty. Měli jsme prostě štěstí, hodně ji to bavilo.

V čem příběh nese paralelu pohádky o Červené Karkulce? Pohádka sama o sobě je tak trochu horor.
Pohádka je horor. Dokonce jsme si pro film vyrobili knížku o Červené Karkulce, protože ji tam opakovaně čte, abychom ji mohli bez problémů používat. Kvůli ní jsem prošla české knihovny a našla asi sedmnáct verzí Červené Karkulky. Třeba portugalská nebo francouzská verze byla poměrně brutální. České „Karkulky“ jsou v podstatě hodně pohádkové.
Naše filmová verze tak brutální není. Používám spíše dětskou fascinaci opakováním nějakého známého příběhu. Děti milují večerníček, to, že jsou zvyklé, že každý večer něco je pravidelně, je pro ně rituál. Ve filmu je to podobné. Ona cítí paralely v tom, že je nějaké ohrožení z vnějšího světa.
Nám dospělým se v tomto filmu skládá příběh Červené Karkulky jako paralely. Pro děti je to jen nějaké další ohrožení. Pro děti to není tak jednoznačně propojené jako pro nás dospělé.

Kombinujete hrané scény s kresbami a animacemi. Co vás na této kombinaci tolik fascinuje?
Původně jsem dělala vyloženě čistou animaci. Postupně se začali propracovávat a cpát lidi, až jich je tam teď víc než animace.
V obrázku řeknete zkratkou rychleji a úderněji to, co chcete. V tomto filmu animace moc není. Jsou tam spíš doplňující obrázky, piktogramy, které vyjadřují názor holčičky na něco, co v tu chvíli vidí. Nepoužíváme tedy samostatné animované vstupy.

Kresby, které jste použila ve filmu, malovala sama představitelka dětské role?
Skoro všechny jsou její. Maximálně když jsme potřebovali něco korigovat, tak jsem do toho sahala.

Podle vás lze tedy obrazem a symbolem lépe vyjádřit vnitřní emoce?
Lépe a především rychleji …

Proto jsou animované filmy krátké, když to jde tak rychle? Tam se nic nenatahuje.
Všechno tam trvá kratší dobu už jenom proto, že figurka má kratší ručičky a nožičky, takže se rychleji pohybuje. Můžeme se také omezit a ukazovat jen to, co potřebujeme. Nemusíme se zabývat nějakým pozadím, prostředím, situací, můžeme jít rovnou k tomu. Když někdo má dlouhou ruku, namalujeme ji dlouhou a je to hned jasné.
Takže když holčičce ve školce nakreslíme korunku, říkáme, že si o sobě myslí, že je princezna - korunkou to definujeme. A když ji pak smažeme, říkáme tím, že ono to tak úplně není - říkáme přesně, co si holčička o tom myslí. Pomáhá nám to.

Co je těžší z pohledu tvůrkyně udělat - animovaný, nebo hraný film?
Úplně to nerozlišuji. Spíše příběh si říká o to, jak chce být zpracován. Původně nebylo jasné, že tam bude nějaká animace. Prostě se tam sama hodila. Nechtěla jsem tam cpát nějaké vnitřní hlasy, i když Dorotka občas mluví vnitřním hlasem o tom, co zrovna cítí. Obrázky však tím, že jsou přímočařejší, něco vyjádří rychleji.
Naopak hůře se jimi vyjadřují emoce. Takže na vyjádření toho, jak se někdo cítí, je lepší použít lidský obličej. Oči, mimiku tváře, zkušenost v očích, to jsou věci, které vlastně nejdou nakreslit.

Někde jsem četla, že ve vašem životě jsou nejdůležitější lidé. Tématem vašeho doktorandského studia na FAMU byl člověk v animovaném filmu. Nemáte pocit, že člověk v animaci ztrácí autentičnost? Třeba to, co ze života člověk do sebe dostane formou zkušenosti, v animaci není?
Ano, přesně. Animace pomáhá zobecňovat věci. Můžeme jednodušeji vyjádřit myšlenku a aplikovat ji jakoby na celé lidstvo. Už jen to, že když je člověk jako zástupce lidské populace v animovaném filmu, je to většinou muž, panáček. V klasickém filmu to tak být nemusí. Když je to rodič, může to být maminka nebo tatínek.
Zároveň když chcete něco vyjádřit v animovaném filmu, často se používají zvířata a vypráví se to přes ně. Zvířata v animovaném filmu jsou však zajímavá jen ve chvíli, kdy přes ně mluvíme o lidech. Když mluvíme o zvířatech a běhá tam pejsek, který mluví, taková zvláštnost to není.
Takže běžně používaná věc v animaci jako třeba cirkus je vlastně strašná nuda, protože nakreslit, že někdo lítá nebo se vznáší, je prostě běžné. Těžší je vyjádřit v animaci například, že skříň mluví a má svůj život, svůj osud, má nožičky, někam se pohybuje, něco si myslí. To je síla animace.

Na mě toto působí až strašidelně. Třeba oživlé věci, ale i lidé, kteří jsou ztvárňovaní v animaci. Třeba u Švankmajerových filmů mě jímá zvláštní vnitřní hrůza. V čem je ta síla a kouzlo animace?
Naráz se pozastavíme nad tím, že věci kolem nás mohou mít vlastní osudy. To v klasickém filmu není úplně možné vyjádřit, pomineme-li nějakým způsobem zpracovaný dokument. Animace nám v tom dovoluje popustit uzdu fantazie a komukoli nebo čemukoli přiřadit osud. Můžeme animovat hrneček, který běhá po stole. Může mít buď veselou nebo smutnou náladu, podle toho, jak rychle se bude pohybovat, případně jaký zvuk bude vydávat.

V televizi běží animovaný spot, který upozorňuje na epidemii AIDS. To je spot, kterého jsem si všimla a který na mě zapůsobil zřejmě, jak měl. Lze animací daleko lépe upozornit na některé věci než přes hraný film? Má to i tento úhel pohledu?
Rozhodně. Proto se animace zejména v poslední době konečně začala prosazovat jak přes internet, tak hodně v reklamě a znělkách. Je to způsob, jak rychle na něco upozornit. Animace je úderná a srozumitelná, většinou i navzdory jazykovým bariérám. Také proto se používá hlavně v dětských filmech. Používá se ovšem i v různých kampaních, které mají mít dosah za hranice nebo třeba ve státech, kde není taková vzdělanost apod.

Stárnou animované filmy pomaleji než hrané?
Jak které. Hodně záleží i na technice a technologii. Jsou filmy sto let staré, které jsou výborné, a filmy, které za dva roky zestárnou.
Může to být tím, že se v nich používala v tu chvíli zrovna populární moderní technologie. To jsou například věci, které vznikaly v návaznosti na úspěšné filmy, jako byl Matrix a další. Také když začínala 3D animace, okouzlení možnostmi bylo veliké. Takže třeba nebyla zručnost animátorů tak velká, ale fascinace technikou převládla. Něco vyráběli, ono se to nějak hýbalo, ale už to nemělo myšlenku.

Jak jste se dostala k animaci? Studovala jste gymnázium, proč jste nešla rovnou na střední uměleckou průmyslovku?
Měla jsem to trochu komplikované. Končila jsem základní školu těsně před revolucí a v kádrových materiálech té doby jsem měla pěkně napsáno: Žije ve společné domácnosti se svými dvěma nevlastními sourozenci, jejichž otcem je Ludvík Vaculík.
To stačilo na to, aby mě nevzali na UMPRUM. Takže jsem se tak trošku naštvala, zavrhla výtvarno a šla na gympl. Tam jsem byla šťastná, proběhla tam revoluce… Vlastně jsem zpětně ráda, protože těsně porevoluční roky na gymnáziu byly zajímavější. Rychleji jsme se dostávali k informacím a mohli být víc u toho.
Přece jenom na UMPRUM jsou děti víc děti, na gymplu už s vámi jednají trochu víc jako s dospělými. Také ve vzdělání je to trošku výraznější. Ovšem samozřejmě mi pak chybělo výtvarné vzdělání, když jsem se chtěla hlásit na vysokou školu, protože jsem si neprošla klasickou výtvarnou průpravou.

Váš dědeček Jan Procházka byl spisovatel, napsal třeba scénáře k filmům Ucho či Kočár do Vídně. Maminka Lenka Procházková patří k předním českým prozaičkám, je autorkou Smolné knihy či Růžové dámy. Kdy natočíte něco podle scénáře své maminky? Nepadlo už to doma?
Doma to padlo, což je samozřejmě hrozně lichotivé, protože mně se maminčiny texty moc líbí. Píše právě i filmové scénáře a vůbec její knihy jsou podané hodně filmovýma očima. Takže by to bylo poměrně snadné. Bojím se ale, že bychom se u toho zabily. Časem to ale nevylučuji.

Teď si děláte úplně všechno sama, scénář, režii i animace? Chcete mít všechno pod kontrolou?
Ano. Mám tak jasnou představu, že jsou se mnou občas potíže, takže je jednodušší mě nechat, ať si to udělám sama. Proto jsem si vyráběla do tohoto filmu i tu knížku a dělala jsem panenku, kterou jsme potřebovali.

Je mezi vámi a vaší maminkou tvůrčí atmosféra?
Poměrně ano. Dáváme si číst první verze svých scénářů. Obě píšeme v noci a posíláme si to přes internet, protože už nebydlíme ve společném bytě. Jsme k sobě docela kritické, ale vzájemně to od sebe sneseme. 

Na jaké filmy se sama ráda díváte?
Mám dost ráda thrillery, ale vlastně jsem zjistila, že mě baví leccos kromě westernu. Nevím proč, ale v poslední době kolem mě několik lidí má rádo western, takže jsem zjistila, že ten úplně nemůžu.

Zamýšlela jste se nad tím, co vás na něm tak odpuzuje?
Přemýšlela jsem o tom, protože třeba pohádka s koňmi by mě bavila. Western je na hranici pohádky. Nevím, asi je to tím, jak je to dopředu jasné, což právě možná lidi na tom přitahuje. Je to moc jednoduché a jasné: mužný chlapák, který má to dobré srdce, a nějaká křehotina a krajina a příroda.
Možná mně na tom vadí, jak se tam málo mluví. Mám totiž pocit, že dialog mezi lidmi je strašně důležitý. I proto mě hodně baví francouzská nebo polská kinematografie.

(redakčně kráceno)