Eduard Ševarnadze začal vládnout v 70. letech v Gruzii. Za Gorbačovovy perestrojky byl ministrem zahraničí sovětské velmoci a jedním z hlavních strůjců konce studené války. Po rozpadu impéria se vrátil zpět do Gruzie. Osm let byl prezidentem této nezávislé zakavkazské země, než ho v listopadu 2003 svrhla takzvaná revoluce růží. Letos oslavil osmdesátku, žije v Gruzii a své návštěvy dosud přijímá v někdejší prezidentské rezidenci v Tbilisi. Exkluzivní rozhovor s Eduardem Ševarnadzem pro ČT24 připravil Tomáš Vlach.
„Rozpad Sovětského svazu byla správná věc,“ říká Eduard Ševarnadze
Kdo podle vás začal srpnovou válku v Jižní Osetii?
Vyprovokovali nás. V napjaté situaci chtěli naši vojáci zjistit, jak to vypadá v centru Osetie a co vlastně dělají ruské mírové síly. Ruská armáda tam už měla připravené tanky a těžkou bojovou techniku, naše armáda potom už jen chaoticky ustupovala.
Je vůbec možné řešit nějak otázku Jižní Osetie a Abcházie? Když jste byl prezidentem, jak jste chtěl postupovat?
Mírovou cestou. Měl jsem vynikající vztahy s americkou administrativou i s ruským prezidentem. Dokonce jsem se přátelil i s Vladimirem Putinem. Gruzínská vláda nemůže ignorovat ruský faktor. Jde o ohromný stát s obrovským ekonomickým i energetickým potenciálem.
Jste pro vstup Gruzie do NATO?
Ještě jako prezident jsem říkal, že by se naše země měla stát členem NATO. Poté proběhlo referendum, kde se sedmdesát procent obyvatelstva vyslovilo pro Alianci. Ovšem bez ohledu na názory společnosti, s Ruskem je třeba počítat a snažit se najít společný jazyk.
Je možné být členem NATO a přitom mít dobré vztahy s Ruskem?
Teď je složitější situace. Scházejí se představitelé Ruska, Abcházie, Jižní Osetie i Gruzie, ale dohodnout se jim zatím nedaří. Když jsem byl prezidentem, Američané nám školili vojáky - jako první pohraniční stráž, potom regulérní armádu.
Tehdy jsem měl velmi dobré vztahy s Putinem a na summitu v Alma-Atě jsem se rozhodl, že mu všechno řeknu. Putin se trochu zachmuřil, ale nakonec nijak zvlášť nereagoval. Slíbil jsem mu, že se písemně zavážeme, že nebudeme mít nikdy v naší zemi žádné cizí vojenské základny. Putin tehdy odpověděl, že Gruzie je přece nezávislá země, která si sama určuje, s kým udržuje vztahy a cvičí vojáky.
Co říkáte úsilí Česka a Polska mít na svém území americké základny?
Když jsem byl ministrem v Gorbačovově vládě, v průběhu sedmi osmi let jsme společně s Američany likvidovali všechny jaderné arzenály (jak malého dosahu, tak i těžké rakety). Zlikvidována byla také polovina těžké výzbroje. Toto se potom stalo východiskem ke konci studné války.
Dnes nerozumím, proč by na území Česka měl být radar. Stane-li se tak, přijde odpovídající reakce ze strany Ruska. To už je začátek nové studené války a skutečně reálná hrozba.
Byl jste jedním ze strůjců perestrojky, která také přinesla prudké snížení životní úrovně a etnické konflikty. Když se dnes ohlížíte zpět, nelitujete, že jste povolili uzdu tak rychle?
V širším kontextu byl rozpad Sovětského svazu správná věc. Jen jsem to očekával později, za deset dvanáct let. Po nás nastoupil Jelcin a další vůdci, kteří chtěli vzkvétající a bohatou zemi jako následovníka Sovětského svazu.
Za vším jsou pak takzvané vnitřní problémy. Nejdříve se oddělila jedna republika, potom druhá, ostatně my Gruzínci jsme také byli mezi prvními.
Jak jste se jako sovětské vedení dívali na revoluční události ve střední a východní Evropě?
Jak bychom se na to měli dívat? Znal jsem prezidenta Gustáva Husáka, a to jen z té kladné stránky. Když se pak objevil Václav Havel, měli jsme i s ním dobré vztahy. Byl to však bohužel jediný disident, který se osvědčil na státnickém postu.
Sám jste zažil politický pád. V internetové Wikipedii je informace, že vás v listopadu 2003 k odchodu přemlouval tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell?
Odejít z postu jsem se rozhodl dobrovolně. S nikým jsem se o tom neradil, ani s Američany ani s Rusy. Tehdy byly jen dvě možnosti: krveprolití nebo moje odstoupení.