„Na svoje inscenace nechodím,“ říká ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik

Ředitel a režisér Divadla pod Palmovkou Petr Kracík začal na libeňské scéně režírovat už v roce 1990 a v roce 1992 se stal i jejím ředitelem. Pod jeho vedením došlo k poměrně razantní změně v repertoáru i v divadelním souboru, kdy odešla řada původních tváří. Zato přišli noví a mladí herci. Byli to třeba Jiří Langmajer nebo Vilma Cibulková a další, kteří pomohli vytvořit novou tvář divadla. Díky Kracíkově jasné koncepci, zájmu o diváka a perfektní kvalitě představení dnes "Palmovka" patří mezi velice úspěšné a respektované scény. Petra Kracika v pořadu Před půlnocí z 2. ledna přivítal Luboš Rosí.   

Kdy jste byl naposledy v divadle?
Kromě toho, že jsem dnes ráno zkoušel, jsem byl 19. prosince na premiéře našeho divadla. Byla to krásná Nashova hra Pozor, jaguár!. Jinak jsem také zhlédl ve Státním divadle z boku jeviště a na inspicientově televizi Labutí jezero. Úžasná záležitost.

Když si uděláte čas na divadlo jinak než pracovně, můžete být normálním divákem?
Pro divadelníka je těžké být normálním divákem. Závidím všem, kteří se rozzáří a jdou se podívat na kolegy. Sám na svoje inscenace nechodím, ani na premiéry - dívám se jen po očku z boku. A pokud se jdu podívat k nám do divadla, sedám si až úplně dozadu a úplně nahoru. Zdůvodňuji to tím, že kontroluji, jestli je opravdu všechno vidět a slyšet.

V jednom z vašich rozhovorů jste řekl, že divadlo nemilujete. Člověk by od ředitele divadla čekal spíše opak?
Smysl odpovědi byl v tom, že se do něj snažím nezamilovat prudce, aby mne zcela nepohltilo. Přece jenom některé osudy jsou u divadla zvláštní a ne vždy vše skončí krásně, nemyslím snad přímo tragicky.
To si musím neustále opakovat a zdůrazňovat, protože jsem ředitel divadla, a ti nejsou navždy. Takže až mne odtamtud jednou vyhodí, neměl bych být příliš zamilovaný.

Přesto jste jedním z nejdéle sloužících ředitelů v pražských divadlech. Neříkáte si, jak je to možné? Nechtěl jste už zkusit jiné divadlo?
Zkusit jiné divadlo… Už před deseti lety jsem se neodhodlal Libeň opustit, i když jsem měl krásné nabídky z jiných divadel.
Samozřejmě se na to, že jsem tam tak dlouho, dívám trochu skepticky a kriticky. Neustále se doptávám, jestli už mě nechtějí vyhodit. Jestli má stále smysl, abych divadlo dál vedl nebo v něm dokonce režíroval.
Je to pro mě strašné. Mám pocit, jestli tomu nepřekážím. Jistě bude těžké, až mi řeknou, překážíš. Oddychnu si, ale bude mě to strašně mrzet.

Všiml jsem si, že rád používáte spojení divadlo v Libni, a ne Divadlo pod Palmovkou?
Jsem tak zvyklý. Nikdy mi k srdci nepřirostl název S. K. Neumanna ani městského divadla. Většinou se říkalo divadlo v Libni, nebo libeňské divadlo. Nebyl jsem u toho, když se divadlo přejmenovalo na Divadlo pod Palmovkou. Kdybych to ale tehdy mohl ovlivnit, určitě bych prosadil název Divadlo v Libni.

Jak vypadá aktuální sezóna Divadla pod Palmovkou. Co máte za sebou a na co se těšíte?
Byla to zmiňovaná premiéra Pozor, jaguár! Známého amerického autora Richarda Nashe (autor Obchodníka z deštěm). Je to velmi zvláštní, krutá, tragická hra. Ostatně v našem divadle příliš veseloher nenajdete. Také mi herci často vytýkají, že se diváci u nás moc nenasmějí. Přesto chodí, protože jsou příběhy, na které je třeba se podívat i jinak než komicky.
Dále jsem se pustil do obnovení inscenace Cyrana z Bergeracu. To je pro mne velice zvláštní záležitost. Boris Rösner totiž na jevišti zanechal svůj pověstný širák. Nevěděl jsem, jestli ho mám zdvihnout nebo nechat ležet. Pak se ovšem v souboru objevil hostující Martin Stránský, který bravurně zvládl Kukačky nebo Jaga v Othellovi. Pochopil jsem, že to je herec, který může po Borisovi širák zvednou, a že Boris by s tím sám souhlasil.

Vaše divadlo tedy nestojí asi jen na dvou třech velkých hereckých osobnostech?
Vždy je snaha přenést úkoly na celý soubor. Jenže v každém období se vždy objeví osobnosti, které chvíli osud divadla táhnou. Tak to prostě je. Je to neustálý svár mezi tím, aby všichni hráli hlavní postavy, a tím, že na některé se prostě chodí více.

Jak definovat vaše divadlo? Napadlo mne, že většinou si divák vybírá divadlo, ale u vás si naopak divadlo vybírá diváka.
Asi ano. Divadlo by si mělo vychovat svého diváka. Myslím si, že diváci, kteří k nám chodí, nejsou jen z Libně, ale z celé Prahy a okolí. Také pořádáme až šedesát zájezdů po celé republice do roka, což je nejvíce z pražských divadel. Takže náš dosah je velký.
Nejsme vyhledáváni snad proto, že děláme „těžké“ divadlo nebo úplně nejlepší. Je to proto, že se pokoušíme dělat to jinou cestou. Srozumitelnější, konzervativnější a přesto neustupující z uměleckých nároků. Publikum ví, že u nás nenajde klasiku rozcupovanou moderními bezobsažnými prostředky.
Naše inscenace také nejsou postavené jen na režii, ale i na hereckých výkonech. Divák nechce velkou režijní konstrukci, kterou musí herci splnit. Divák chce nádherný a perfektní herecký výkon. A právě na tom si v Libni zakládáme, to je naše značka.

Pro vaše divadlo je typické slovní spojení „pan publikum“. Jak to chápat?
Před představením nebo během pauzy se toulám foyer. Někdy se na mě lidé dívají, proč se na ně dívám. Chodím tam, protože z hlediště nevidím, kdo k nám chodí. Zjišťuji, že jsou to hlavně ženy nad čtyřicet - krásné, pohledné, emancipované. Jinak je publikum velmi rozličné. Z velké části chodí dokonce i mládež, ale dostáváme pozdravy i od starších diváků.

Jedno z méně příjemných témat je financování divadel. V Praze došlo loni až k jakési kulturní válce. Jak se díváte na události posledních měsíců? Jak vidíte měsíce příští se stávajícím systémem financování?
Neviděl bych to jako kulturní válku…Celý rok jsme velmi trpělivě (ač to občas vypadalo dramaticky) vedli jednání s magistrátem, abychom pojmenovali některé problémy. Zdá se, že po těch sedmi měsících se našlo určité pochopení, kdy se přestalo tlačit na pilířový systém a začala se práce znovu. Dotační a grantovou politiku tady teď vysvětlovat nebudu, to je příliš složité. Příznivá zpráva je, že magistrát ustoupil a hledá cestu, jak se s námi dohodnout.
Dnes je to tedy klidnější. Před dvěma lety proběhlo u divadel veliké krácení peněz - 5 až 10 procent. Tyto peníze letos dostaneme. Takže pro svůj soubor mám docela příznivou zprávu.

Před osmy devíti lety měl vzniknout systém trojího financování - město, kraj, stát. Jak je tomu dnes?
Některých, především oblastních divadel se to týká. Tento systém je velmi jednoduchý. Pro to, abyste mohl být podporován ministerstvem kultury (státem), musíte mít příspěvky od města i kraje. To u oblastních divadel funguje, takže tam systém trojího financování mají. Kdybychom my chtěli trojí financování, museli bychom zařídit, aby nás podporovala i Praha 8, a pak bychom dosáhli i na státní peníze. Divadla zřizovaná městem Prahou jsou však všechna dotována hlavním městem Praha.

Jaká je dnes cena vstupenky? Vysoká, nízká, byla by výrazně vyšší, nebýt dotační politiky atd.?
Jsou divadla podporovaná a divadla soukromá. U soukromých divadel je samozřejmě vstupné vyšší, aby byla soběstačná, případně vykázala nějaký zisk.
My se díky tomu, že jsme podporováni, nemusíme hnát do vysokého vstupného. Osobně si myslím, že vstupné do tří set korun je únosné. Pochopitelně také vidíme, že když máme jen napůl vyprodané představení a dáme na něj padesáti nebo dvacetiprocentní slevu, okamžitě je to skoupené. Bojím se, že kdybychom dál zvedali vstupné, už by na to nikdo neměl.
Ono to jen vypadá, že lidé chodí málo do divadla. Některé skupiny lidí chodí velmi často. Stejně jako se někdo rád dívá na televizi nebo fotbal, někdo rád chodí do divadla a rád by na to měl. Můžete to být třeba deset tisíc lidí, kteří chodí opakovaně a kteří by na to neměli.

Jeden z diváků se ptá: nehodláte prezentovat své divadlo na reklamní obrazovce nejmenovaného hypermarketu?
Mělo by se vůbec divadlo takto komerčně prezentovat? Nebo jste zastáncem intimního pojetí divadla?
Největší reklamou u divadla je jeho pověst. To je nejlevnější a nejúčinnější. To znamená, že vám někdo řekne: To jsem viděl, běž na to, to musíš vidět… Vyzkoušeli jsme mnoho reklam a velkých masáží, ale pokud si lidé neřeknou, že je to výborné, nikdo nepřijde.
Pak jestli jde o to, že bychom měli reklamu v hypermarketu… Není to špatně. Máme reklamu na tramvajích, v metru, na našem domě. Záleželo by na okolnostech. Nikdy se ničemu nebráníme.

„Kdy se objevíte znovu na prknech,“ ptá se další z televizních diváků?
Víceméně doplňuji řady našeho malého souboru, když někdo chybí nebo není zbytí. Neříkám ovšem, že hraji, ale že vystupuji. Takže jsem k vidění třeba v O myších a lidech a Ještě jednou, profesore, kde ztvárňuji v nedbalkách komickou figuru atd. Je to skutečně jen občas. Také už jsem přijal několik nových mladých herců, takže ty role pomaličku rozdávám.

Třetí z diváckých dotazů se týká povodní v roce 2002: Bylo po povodních instalováno vše nově? Byla voda všude? Kolik stály opravy? Jak na to vzpomínáte?
Vezmu to telegraficky: Voda byla čtyři metry vysoko, takže zničila celý parter, foyer, sklepy, všechno zařízení, jeviště, kulisy. Celková oprava stála něco mezi 50 a 60 miliony. Můžeme se pochlubit tím, že jsme byli úplně první divadlo opravené - začali jsme hrát sedm měsíců po povodních. Další věc je, že jsme si to zaplatili skoro sami, protože jsme byli dobře pojištěni u našeho nejmenovaného sponzora.

Další z diváckých dotazů: Lze dnes ještě použít rčení „Mám hlad jako herec“?
Určitě. Během premiér máme ovšem tradici v zákulisí zavalit stůl jídlem. Jinak je pořád hlad, během zkoušek se nejí, pije se voda, káva, čaj, takže jsou pořád dotazy do divadelního klubu co a jak bude. To vše stimuluje. Takže, když pak vidíte, jak se při premiéře lidé sytí, je to hodně nezřízené, chutě jsou velké.
Samozřejmě vím, co se tímto rčením myslí. Je třeba stále připomínat, že plat v divadle je velmi nízký a je mi někdy stydno, když ho hercům musím nabízet.

Blýská se v české divadelní kotlině na lepší časy?
Abychom docílili takových platů jako v Německu nebo Rakousku, to asi nebude… Ale nechci si stěžovat, je po Novém roce, vláda přisunula tři procenta, nebavme se o platech.
Mediální masáž působí, že to vypadá, že herci patří všichni do jednoho pytle. Jenže mimo herců, co vystupují v televizi v různých show, jsou vidět v podnicích, ohánějí se auty a velkými platy, existuje i jiná a velmi kvalitní, leč skromná součást kultury tohoto národa. A to jsou třeba herci, kteří se živí jen divadlem, a přesto jsou vynikající a mohou vás v ten večer dobře oslovit.

Působíte velmi pozitivně…
Jak jsem říkal u divadla je jedna věc nezamilovat se a druhá nevnášet tam negativní energii. Další je, že divadlo je věc domluvená, a pak neexistují žádné spory. A pak je to poslední: Stalé ještě chci dávat lidem naději.

(redakčně kráceno)