Karel starší ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína se právě před 400 lety stal moravským zemským hejtmanem. Tento nesmírně vzdělaný šlechtic, stavovský politik, příslušník Jednoty bratrské a pobělohorský exulant zůstává poněkud ve stínu velkých osobností své doby. Přesto jej někteří historici označují za postavu zajímavější, než je Albrecht z Valdštejna. A právě peripetiím Žerotínova osudu na pozadí dějin 16. a 17. století byl věnován Historický magazín z 31. prosince. Moderátorka a historička Marie Koldinská v něm přivítala historiky Jaroslava Pánka (JP) z Historického ústavu Akademie věd a Tomáše Konze (TK) z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který je autorem právě vydaného Žerotínova životopisu.

Každého člověka ovlivňuje doba, ve které je nucen žít. Nakolik to platí u Karla staršího ze Žerotína? Můžeme vůbec jeho dobu nějak souhrnně charakterizovat?
JP: Je nepochybné, že Žerotín viděl svou dobu pohledem ovlivněným ději 16. a 17. století. Na druhé straně nelze Žerotínův život rozdělit na období předbělohorské a pobělohorské.
Pokud bychom přistupovali k této době jako k rozpornému plynutí času, je nepochybné, že Žerotín svou dobu viděl naprosto odlišně než jeho protivníci nebo pozorovatelé ze zahraničí. Byla to doba nesmírně dramatická s mimořádnou koncentrací konfliktů.

Co vás přivedlo k zájmu o Žerotínovu osobnost?
TK: Především jsou to otázky, které si Žerotín na počátku 17. století kladl a které si vlastně klademe i dnes. Jsou to otázky o smyslu jednotlivce v dějinách, o smyslu kultury, vzdělání. Tedy otázky obecné a nadčasové.

Lišil se Žerotín nějakým zásadním způsobem od šlechticů své doby? Nebo byl naopak něčím typický jako lidé jeho stavu?
TK: Odlišoval se hlavně hloubkou svého vzdělání. A to nejen po formální stránce kvantitativního vzdělání (Žerotín studoval deset let v jižní a západní Evropě), ale především intenzitou, jakou své vzdělání aplikoval při řešení každodenních problémů.
Byl skutečně na první pohled jakýmsi don Quijotem, jak jej v roce 1986 nazval můj učitel Josef Válka. Jemu se v životě skutečně nedařilo nic, co dělá skutečnou osobnost. Když se ovšem zbavíme tohoto prvoplánového pohledu, zjistíme, že své mnohé současníky překonává.

JP: Nepřekonává je, spíše patří do elitní vzdělanecké skupiny. Neměli bychom však vidět jen Žerotína. V té době tady bylo velmi mnoho vzdělaných lidí, kteří vzdělání získané na zahraničních univerzitách uplatňovali úplně jinak. Na katolické straně i u utrakvistů vzdělanost byla, i když pochopitelně ne vždy na Žerotínově úrovni.

Pramenila Žerotínova vzdělanost jen ze zahraničních cest a studia knih, nebo i z politických zkušeností?
TK: Plynula z celého utváření jeho osobnosti. V jeho životě nešlo jen o politiku nebo náboženství, jak to u Žerotína bývá často zmiňováno. Žerotín byl totiž také organizátor kulturního života, shromáždil velký knižní soubor, stavěl moravské arkádové zámky.
Byla to skutečná komplexní manýristická osobnost, která se i  v méně obvyklých nuancích blížila takovým postávám své doby, jako byl Rudolf II., Albrecht z Valdštejna nebo Jan Ámos Komenský.

Většina šlechticů této doby měla také nějaké válečnické zkušenosti. Prošel podobným zážitkem Karel starší ze Žerotína?
TK: Jako mladík věrný svým ideálům se rozhodl vydat se na pomoc francouzskému králi Jindřichu IV. Navarrskému do Francie. Bylo to v letech 1591-1592. Nicméně Žerotín se vrátil zklamán. Jestliže don Quijote zmoudří až v okamžiku své smrti, zmoudření u Karla staršího ze Žerotína přichází po návratu z Francie. Tehdy říká: „Už nechci více dýchat francouzský vítr.“
Přestože se Žerotín později vydá bojovat do Uher proti Turkům, není to s přesvědčením, že je to ten jediný správný způsob, jak řešit problémy doby.

Označujete Karla ze Žerotína za dona Qijota, kdo by byl v tomto příměru jeho Sanchem Panzou?
TK: Těch Sanchů, Všudybudů Karla ze Žerotína je hned několik. Především to byla celá řada jeho preceptorů a teologů. Mnozí z nich byli významnými osobnostmi své doby a po celý život Žerotína provázeli - formovali jeho vzdělání i životní názory.
Je tam také jeho antipod kardinál František z Dietrichsteina, člověk vzdělaný ve Španělsku a Itálii, jakýsi „moravský Richelieu“. Ten sice stál v opačném náboženském táboře, ale Žerotín si jej velmi vážil právě pro to, že on jediný s ním mohl ve vzdělání soutěžit.
A pak jsou to Žerotínovy manželky, především jeho čtvrtá manželka, Kateřina z Valdštejna. To byla velmi moudrá žena, která doprovázela Žerotína na sklonku jeho života, bez níž by stárnoucí velmož Žerotín vůbec nemohl existovat.

S rodovým zázemím Karla staršího ze Žerotína úzce souvisí atmosféra náboženské tolerance, která byla na Moravě mnohem větší než v Čechách. Těmto otázkám se věnovali i tvůrci dokumentu Žerotínové, který v rámci cyklu České a moravské šlechtické rody natočil v roce 2000 režisér Milan Růžička (přepis úryvku z dokumentu):
Karel starší ze Žerotína náležel k žerotínské větvi náměštské, která měla své statky na západní Moravě. Rozsáhlému dominiu vévodil zámek Náměšť nad Oslavou. Karlův otec Jan dal starý ostrožní hrad nad městečkem přebudovat do renesanční podoby reprezentačního panského sídla, kde žil nejen pán s rodinou a služebnictvem, ale i jeho malý dvůr. Scházel se tu výkvět moravské aristokracie, aby se bavil a spřádal své politické a rodinné plány.
V 16. století byla Morava zemí prosperity a náboženské svobody a tolerance, snad největší v Evropě. V míru a přátelské shodě zde vedle sebe žili katolíci, utrakvisté, luteráni, čeští bratři a novokřtěnci. A to i na statcích katolického olomouckého biskupa a v klášterech.

Jak to bylo s Žerotínovým vztahem k víře? Nakolik se do toho promítala politická problematika jeho doby?
TK: Doba kolem roku 1600 byla velmi zvláštní. Do náboženských struktur i osobní víry, která se zde formovala už od husitské doby, přišla totiž evropská reformace. A to hned v několika cyklech a vlnách. Byla to proto doba velmi bouřlivá.
Tehdy byli ve sváru nejen katolíci a protestanti, ale také různé protestantské a reformované denominace. Navíc domovská církev Karla staršího ze Žerotína Jednota bratrská hledala velmi intenzivně partnery v západní Evropě. Uvědomovala si, že nemůže žít osamocena jako stará sekta z dob svého založení.
Všemi těmito propastmi včetně depresí a dobové melancholie procházel Žerotín se svou církví.

Vaše slova jen potvrzují tolerantní prostředí Moravy. Čím si lze vysvětlit, že Morava byla tolerantnější než Čechy? I vůči novokřtěncům se tam postupovalo s větší mírou tolerance než jinde.
JP: Evropa doby Karla staršího ze Žerotína byla rozdělena podle toho, jaké byla v té které zemi konfese. Problém spočíval v tom, že ve většině evropských zemí se ztotožnila vláda panovníka a jeho vyznání s tradičním nebo vnuceným náboženstvím.
Na mapě Evropy pak zbylo vlastně jen pár států, které umožňovaly možnost jakéhosi vícekonfesního způsobu života. Bylo to (ovšem vždy jen do jisté míry) Polsko, Sedmihradsko, od počátku 17. století Nizozemí a právě České země, popřípadě rakouské země v habsburské monarchii.
Každá z těchto zemí si volila určitý způsob řešení této velice složité situace - panovník a stavy a na druhé straně katolíci, evangelíci a další denominace. Čechy a Morava jsou v tom dvojím modelem pokusu o řešení.
Čechy zvolily cestu psaného práva. Snahu o přesné vyjádření toho, kdo smí na tomto území být a za jakých podmínek. Začíná to už kompaktáty v 15. století a pokračuje různými formami náboženského míru (českou konfesi) až k Rudolfovu majestátu z roku 1609.
Morava také vycházela z dvousetleté tradice soužití různých denominací, ale dávala přednost (opět především ústy a spisy Karla staršího ze Žerotína) řešení konsensuálnímu. Tedy hledání dohody o soužití na základě zvyklostí a vyjednávání, aniž by panovník vydal zákon, který by reguloval náboženský život.
Takže v Čechách šlo o výrazné propojení práva, politiky a náboženství. Na žerotínské Moravě to byl pak spíše moderní přístup k vnitřnímu prožívání náboženství a vydělení politiky jako něčeho, co nemá být náboženstvím řízeno nebo do něj naopak vstupovat.

Jak si Žerotín počínal z hlediska míry náboženské tolerance? Jak si počínal vůči svým příbuzným, kteří konvertovali, nebo naopak ke svým souvěrcům, jako byl třeba J. A. Komenský?
TK: Především někdy příliš přeceňujeme politické hledisko náboženství. Samozřejmě to existovalo a zvláště v době krize v letech 1618 a 1620 nabíralo toto hledisko na důležitosti. Nicméně vedle toho existovalo i osobní vnímání náboženství.
Podíváme-li se na rodinku Karla staršího ze Žerotína, zjistíme, že v rodině jeho ženy Kateřiny existovaly všechny konfese. Její bratr Adam mladší z Valdštejna byl katolický konvertita, ona sama byla luteránkou a třetí nejmladší, nevlastní bratr Herold Bohobud z Lipé byl radikální příslušník Jednoty bratrské a později velmi aktivní účastník stavovského povstání. Podobně bychom mohli jít i do širšího okruhu Žerotínovy rodiny a přátel.

Karel starší ze Žerotína stojí ve stínu slavných osobností své doby, jako byl třeba Albrecht z Vladštejna nebo J. A. Komenský. Od čeho se odvíjí hodnocení Žerotínovy osobnosti?
JP: Velice záleží na tom, kdo jaké dominanty v historii hledá. Jestliže se někdo zajímá o vojenskou historii, oblíbí si Valdštejna. Kdyby obdivoval Valdštejnský palác, dá přednost také jemu a třeba Rudolfu II. jako objednavatelům velké manýristické kultury.
Na druhé straně Vladštejn je osobnost,která působila především ve střední Evropě, a dialog je veden především mezi německými a českými historiky. Evropskou osobností se stal díky třicetileté válce, ale mimo tento prostor jej nikdo nezná. To, že je Vladštejn tak mimořádně významná osobnost, je trošku naše fikce.
Naproti tomu Komenský a je postavou světového významu. Například na Dálném východě, v Jižní Koreji nebo v Kanadě komeniologické společnosti velmi intenzivně ovlivňují vzdělávání a organizaci současného školství. Takže Valdštejn a Komenský jsou naprosto rozdílné formáty.
To, co mají společného Žerotín a Komenský, je důraz na vzdělání, kulturu, kultivaci ducha a svobodnou vůli, ale také odpovědnost. To je nejdůležitější odkaz moderní době.

Po Žerotínovi se dochovaly stovky dopisů. Popisuje v nich mimojiné svoje duševní stavy, rozpoložení. Je Žerotín něčím dnešnímu člověku blízký nebo jsou nám jeho názory už příliš historicky vzdálené?
TK: Žerotín je dnešní době bližší, než bychom si mohli myslet. Stovky a tisíce foliantů dopisů popsaných drobným písmem byly známy už v 19. století. Zabývali se jimi představitelé naší vědy jako František Palacký nebo Josef Jungmann. Ten je dokonce vybral k výuce moderní rétoriky.
Karel starší ze Žerotína se ve svých dopisech skutečně neustále zabývá sám sebou. Neustále přemýšlí, zda to, co dělá, slouží obecnému dobru. Ostatně „obecné dobro“ je jeho maxima, ke které se neustále vrací.
Žerotínovy dopisy jsou ovšem také plné sarkasmu, třeba když komentuje své přátele konvertity, Lichnštejna nebo zmíněného Valdštejna. Jeho psaní jsou však plná také nesmírně vřelé lásky, když píše své manželce „mé nejmilejší srdce“.

Jeho dopisy jsou i plné tolerance. Zmíněný Albrecht z Vladštejna byl jeho švagr a Žerotín na něj nezanevřel ani po tom, co se Valdštejn odklonil do víry. Bylo to pro Žerotínovo chování vůči přátelům a příbuzným typické? Nebo to byl i člověk konfliktní?
TK:Do jisté míry konfliktní byl, jsou známy jeho soudní spory. Konflikty měl i se svými souvěrci, a to když měl za to, že pravda je jinde, než jeho přátelé či nepřátelé soudí. Jinak byl člověk tolerantní.
Žerotín uměl svého spolužáka Lichnštejna i švagra Valdštejna využívat, když potřeboval politickou nebo vojenskou pomoc. Ovšem neváhal je také kritizovat, když měl za to, že jejich počínání není správné.

Lze říci, že určitá míra melancholie nebo skepse v jeho dopisech, je něco, co může fungovat i přes hranice věků?
TK: Žerotín do svých dopisů vložil několik dobových rétorických typů. Především je to Apologie. Často posuzujeme osobnosti podle toho, co stojí v jejich písemnostech. Jako historikové ale musíme uvažovat také nad tím, co tam nestojí a proč.
Samozřejmě, že spisy byly někomu určeny. Nebyli to přitom jen Žerotínovi současníci, ale i potomci a následovníci. Mohli bychom to doložit na konkrétních textech. Zároveň s tím je tam přítomno ryzí srdce, moudrost a lidská povaha.

(redakčně kráceno)