„Palachovy motivy byly výsostně politické,“ tvrdí historik Petr Blažek

Je to čtyřicet let, co se na protest nejen proti srpnové okupaci z roku 1968 upálil student filozofické fakulty Jan Palach. Chtěl tehdy vyburcovat národ, jeho čin však došel naplnění až za dlouhých 20 let. Tehdejší společnost (znavena a zdrcena zradou svých politických představitelů) jakoby neměla sílu vyslechnout a naplnit Palachovy jasné politické požadavky. Odezva na jeho čin se tak ve své době stala spíše než symbolem odporu jasným znakem celospolečenské rezignace. Hostem Interview ČT24 z 16. ledna byl Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, spoluautor knihy Jan Palach '69.

Diváci České televize mohli 15. ledna vidět dokument Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha plný nových informací. Je tedy mozaika o činu Jana Palacha poskládána kompletně? Nebo máte ještě nějaké otázky, na které jste ještě nenašli odpovědi?
Je otázka, jestli stále neznáme některé otázky, které se můžou ukázat v budoucnosti. Jinak bezprostřední příprava činu Jana Palacha (několikatýdenní uvažování a potom několikahodinová fáze, kdy svůj čin provedl) je prozkoumána poměrně dobře. Máme také velice dobře zmapován jeho pobyt v nemocnici, který do jeho smrti trval tři dny.
Daleko více víme i o situaci ve vedení komunistické strany. Ovšem o tom jsme věděli už na počátku 90. let. A to i díky komisi, která se tehdy zabývala shromažďováním dokumentů o československé krizi z let 1967 až 69 a samozřejmě také Janem Palachem a ohlasem na jeho čin.

Co je po čtyřiceti letech zjištěno nového o činu Jana Palacha? Byl natočen dokument, vy jste se podílel na knize o Janu Palachovi. Lidé mohou zajít také na výstavu. Co byste doporučoval, aby viděli po těch čtyřiceti letech?
Docela zajímavá je výstava o Janu Palachovi, protože jsou tam veřejnosti k dispozici Palachovy poslední dopisy, které napsal před svým činem. Podepsal je jako „Pochodeň číslo 1“.  Dopisy byly samozřejmě známé už ve své době, ale poprvé jsou k zhlédnutí všechny čtyři najednou.
Je tam vystaven i návrh na obsazení rozhlasu, který Jan Palach formuloval na počátku ledna 1969. Ten dokresluje způsob výběru jeho protestů, respektive uvažování nad různými formami, dokresluje i jeho myšlení. Návrh ukazuje také jeho osobní situaci na počátku ledna v trochu jiném světle.

Jak to bylo s tím obsazováním rozhlasu? Tento návrh nakonec skončil „v koši“.
Do této doby jsme neměli k dispozici dokument, který by byl trochu starší než poslední dopisy. Jan Palach svoje poslední dopisy formuloval dopoledne 16. ledna 1969 na kolejích. Nejdříve si ovšem napsal koncept, který se zachoval.
Tento koncept obsahuje celou řadu požadavků, které nakonec do posledních dopisů nedal. Postupně totiž poslední dopis zdokonaloval. Snažil se, aby byl úderný, přesvědčivý, jednoduchý a srozumitelný co nejširší veřejnosti.
Koncept je velice zajímavý také tím, že se v něm objevují jména lidí, kteří během srpna 1968 kolaborovali s okupanty. Palach žádal, aby odešli ze svých funkcí. Dokonce uvažoval nad tím, že jeden z požadavků bude soud nad Viliamem Šalgovičem. (Šalgovič byl vysoký funkcionář ministerstva vnitra, který velice aktivně spolupracoval s okupačními jednotkami už 21. srpna 1968 a podílel se i na přípravě okupace.)
Palachův koncept ukazuje, že jeho motivace byly výsostně politické. Zmiňuje politické figury na obsazení rozhlasu, konkrétně Josefa Smrkovského a Petra Colotku. Návrh dopisů je také důležitý v tom, že v něm Palach formuloval některé teze, které později použil v posledních dopisech a končí v podstatě obdobnou větou: „Leden 1968 začal seshora, leden 1969 může začít zezdola.“

Jan Palach napsal tehdejšímu studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi: „Za současné situace je jasné, že izolovaná akce studentstva, ať už jde o stávku nebo demonstraci, je neúčinná. Je totiž nasnadě, že bez pomoci hromadných sdělovacích prostředků se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku. Například generální stávka.“
Nebyl Jan Palach trochu bezradný? Měl vůbec podporu studentstva v té době? Nepobíhal jen z místa na místo?
Jednalo se o jednadvacetiletého studenta, respektive mu ani jednadvacet nebylo, protože se narodil v létě 1948. Takže už jen díky jeho věku lze těžko očekávat, že by formuloval nějaké promyšlené strategie nebo složité politické programy.
Na filozofickou fakultu navíc přišel teprve na konci října 1968, když se vrátil z brigády z Francie. Když k tomu připočítáme listopadovou okupační stávku a Vánoce, zjistíme, že na škole pobýval poměrně krátce.
Okruh jeho přátel a známých tak nebyl až tak velký. Týkal se hlavně kolejí na Spořilově, kde bydlel. Tam ale bydleli i kolegové z jiných ročníků, kteří mu nebyli asi tak blízcí jako kolegové přímo z kruhu. Takový tam byl vlastně jediný Jan Hlaváč.
Důležité je si také uvědomit, že předtím studoval na Vysoké škole ekonomické (od roku 1966 dva ročníky) a že na filozofickou školu přešel. Jeho zázemí i uvažování bylo proto trochu jiné než uvažování studentů na filozofické fakultě. Jisté je, že nepatřil k organizátorům listopadové okupační stávky, což bylo vyvrcholení studentského hnutí 60. let.

Zkoušel se zapojit do jiných akcí?
Podle vzpomínek přátel a známých zejména z Vysoké školy ekonomické hodně navštěvoval mítinky v období pražského jara, chodil na známá shromáždění studentů s předními politiky a publicisty. Byl to vášnivý diskutér. Od jara 1968 se tedy zabýval politikou poměrně intenzivně.
Všichni vzpomínají na jakýsi rozpor. Na jedné straně byl Palach relativně uzavřený, až samotářský člověk. Byl velice slušný - vlastně jsem nenašel svědectví, že by používal nějaké vulgarismy. Byl to člověk jakoby z doby obrození, zapadlý vlastenec.
Ovšem na druhé straně se Palach intenzivně zabýval politikou a diskutoval o ní. Měl za sebou dvě dlouhodobé návštěvy Sovětského svazu. Věděl proto, co znamená to, že sem přišla sovětská vojska. A právě zklamání ze srpna možná vedlo k tomu, že se jeho pocity umocňovaly a vnímal situaci intenzivněji než ostatní. Možná už také předjímal vývoj, který v jasnějších konturách de facto nastal až po dubnu 1969.

Jste jedna z hlavních postav podílejících se na připomenutí 40. výročí smrti Jana Palacha. Na vzpomínkových akcích jste jistě i dnes zaznamenal názor, že oběť Jana Palacha byla zbytečná. Co byste jim řekl?
Můžeme to vnímat v několika rovinách. Jedna rovina je dobová. To je otázka pro historika, který by měl umět ocenit nebo zmapovat ohlasy jeho činu, které byly mimořádné. Ostatně do dnešní doby je odezva na jeho čin poměrně velká, a Palach tak patří i v zahraničí k nejznámějším Čechům.
Společnost byla tehdy jeho činem šokována a naprosto zaskočena. Pouze část veřejnosti byla ochotna přemýšlet nad tím, že chtěl uskutečnit konkrétní politické cíle. Že chtěl, aby byla vyhlášena generální stávka, zrušena cenzura, zastaven časopis Zprávy. To občas bývá uváděno jako nepochopitelný požadavek. On byl ale velice pochopitelný v roce 1969. Zprávy byl kolaborantsko-okupační časopis, který na československém území nelegálně rozšiřovaly okupační jednotky a jejich stoupenci.
Palach říkal, ať je svoboda slova v mezích zákona, ale není spoutaná cenzurou. To znamená, že jemu šlo o svobodu pravdivého slova, diskusi, která nebude založena na lžích a dezinformacích.

Pokoušel se Jan Palach někdy kontaktovat politické funkcionáře?
Není žádná zpráva o tom, že by se v roce 1969 snažil nějakým způsobem kontaktovat politiky, nabízet jim nějaké návrhy.
Docela zajímavé ale je, komu dopisy adresoval. V konceptu uvažoval, že jeden z dopisů pošle Ludvíku Svobodovi, ale nakonec to škrtl. Velké zklamání pro něj totiž bylo, jak se chovali českoslovenští politici od podepsání moskevské kapitulace, kdy přijali podmínky sovětské strany. V říjnu 1968 byla pak podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk. To vnímal jako zradu politiků.
Palach se jim přece se statisíci dalších lidí snažil získat podporu na ulicích v Praze, zažil srpnové dny. Dokonce se říká, že se snažil v srpnu 1968 proniknout za Ludvíkem Svobodou na Hrad.
Jenže v lednu 1969 je situace jiná a Palach škrtá Svobodovo jméno. Jeden dopis pak posílá svému kamarádovi, kterého nazýval Šelmou, Ladislavu Žižkovi z VŠE. Další na filozofickou fakultu Lubomíru Holečkovi, kterého asi vnímal jako respektovaného studentského představitele. A potom to posílá Svazu československých spisovatelů. Čtvrtý dopis si nakonec přináší sám v aktovce a žádá lidi v době, kdy už leží popálený na zemi, aby otevřeli aktovku a přečetli si dopis, který napsal a ve kterém zdůvodňuje, proč to udělal.

K samotnému činu. Chtěl Jan Palach zemřít? Nebo chtěl zastrašit a jen se popálit? Uvědomoval si následky?
Tam je zajímavý, donedávna neznámý detail, že byl do nemocnice převezen sanitkou ministerstva vnitra, která náhodně jela okolo do Krakovské ulice. Řidič se spolucestujícím tehdy zahlédli sloup ohně a mysleli si, že je to bouračka. Když se vrátili, zjistili, že tam leží popálený člověk. Naložili ho dozadu, ani mu neposkytli lékařské ošetření a vezli ho rychle na Karlovo náměstí do nemocnice a až potom do Legerovy ulice. Trvalo to dvacet minut.
Když se ho tam sestřičky ptaly, proč to udělal, neustále zdůrazňoval: „Nejsme spolek sebevrahů.“ Držel se své verze, že existuje skupina následovníků, která se má postupně upalovat, pokud nebudou požadavky splněny. Stále opakoval, že nejsou sebevrahové a jejich cílem není se zabít a že nechtěl zemřít, ale chtěl vyburcovat lidi, pohnout je k nějakému masovému vystoupení, aby se změnila politická situace.

Můžeme si to přetavit přímo do slov Jana Palacha právě z 16. ledna 1968: "Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat jednotku.
Pochodeň číslo jedna." Vyzýval tedy své následovníky k tomu, aby se upálili nebo ne? Jak to bylo s jeho skupinou? Měl kolem sebe nějaké lidi?
To byla kardinální otázka, která od počátku zajímala vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. Zajímalo to ale i celou společnost, která s napětím očekávala, jestli 21. ledna (mimochodem půl roku po okupaci) dojde k dalšímu sebeupálení.
Vyšetřování bylo vedeno velice rozsáhle. Svědků bylo vyslechnuto obrovské množství, vyšetřovatelé VB si vyžádali různé posudky. Na tehdejší dobu to bylo vyšetřování poměrně věcné, byť se Státní bezpečnost snažila do něj zasahovat.
Na tento případ byli nasazeni poměrně zkušení vyšetřovatelé a jejich závěr byl jednoznačný. Řekli, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, který by potvrzoval existenci takové skupiny. Ke stejnému závěru došla i StB v roce 1970, když v takzvaném pátracím svazku s krycím jménem „Palach“ shromažďovala dokumenty k Palachově činu. Jedním z úkolů bylo zjistit, jestli původní vyšetřování bylo skutečně důkladné. StB to nakonec uzavřela v podstatě stejnými slovy jako vyšetřovatelé VB.
Tehdy se snažili pátrat po různých slepých uličkách, objevila se celá řada fám a „zaručených informací“. Vyšetřovatelé dostali desítky anonymních dopisů, ale všechny se ukázaly jako liché. A ani po listopadu 1989 se nikdo veřejně nepřihlásil, zase to byly pouze nějaké anonymy. Takže bych souhlasil s jejich závěry.
Shrnul bych to tak, že Palach vytvořil tuto situaci jakou určitou hru, určitý politický nátlak. Možná očekával, že se k němu někdo přidá. Některé takové případy skutečně nastaly. Jedním z nich byl už 20. ledna 1969 Josef Hlavatý z Plzně. Jeho čin byl ovšem veřejností víceméně odmítnut, protože měl problémy s alkoholem.

Jan Palach říkal, že inspirací mu byli buddhističtí mniši ve Vietnamu. Nemohl se ale inspirovat příkladem z Polska, kde se čtyři měsíce před ním upálil Ryszard Siwiec?
Ryszardem Siwiecem jsem se zabýval, napsal jsem o něm drobnější knihu. Neexistuje jediný důkaz, že by Jan Palach o jeho činu věděl.
RyszardSiwiec (devětapadesátiletý úředník z Přemyšle a otec pěti dětí) se upálil na protest proti okupaci Československa a podílu polských jednotek. Svůj čin provedl na stadionu, kde bylo sto tisíc lidí a celé stranické vedení Polské lidové republiky. Přesto neexistuje jediný doklad o tom, že by Palach o jeho činu věděl.
Polská bezpečnost se snažila tento čin utajit. A další věc je, že se setkal s naprostým nepochopením. Na stadionu nikdo nepochopil nebo nechtěl pochopit, co Siwiec chce. Takže jeho čin neměl kýžený efekt, o kterém jistě uvažoval.

Neměl čin Jana Palacha nakonec trochu opačný účinek, než který zamýšlel?
Ohlas byl mimořádný. Palach chtěl vytvořit situaci, která by se alespoň trochu podobala celonárodnímu odporu ze srpna 1968. Do jisté míry se mu to podařilo.
Otázka ovšem je, co lidé, kteří přišli na obrovskou tryznu, vlastně chtěli. Většina se chovala trochu jako v antické nebo shakespearovské hře. Jiří Suk to popsal poměrně přesně - hrdina je pohřben i se svými požadavky, je to slavnostní tryzna za jednou etapou. A to lze říci o většině společnosti.
Společnost měla s Palachovým činem velký problém. Ocenila mimořádnost jeho činu, ocenila hrdinství mladého člověka. I všichni, kteří ho ošetřovali, o něm hovořili v superlativech. Získal si je svým chováním, prostotou a slušným vystupováním, přestože měl popáleno 85 procent těla.
Ovšem paradoxně nikdo nechtěl slyšet, co ve svých dopisech Palach říkal. To znamená: „Vyhlasme generální stávku, snažme se prosadit svobodu slova. Možná že se podaří i něco dalšího.“ To byl požadavek, kterému všichni rozuměli, ale lidé jako by byli unavení postupnou půlroční rezignací.
Tato únava pak asi vedla k tomu, že Palachův pohřeb byl jakýmsi předělem: Ano, rozloučili jsme se s člověkem, oceňujeme jeho čin, ale to je všechno.

(redakčně kráceno)