„Naše energetika není bezpečná,“ říká eurokomisař Andris Piebalgs

Interview ČT24 z 30. ledna bylo mimořádně vysíláno z Ostravy. Právě tam totiž po celý den jednali experti a evropské politické špičky na téma energetická bezpečnost Evropské unie. Exkluzivním hostem pořadu byl Andris Piebalgs, eurokomisař pro energetiku. O nedávné plynové krizi, evropské energetické politice, renesanci jádra či projektu plynovodu Nabucco a dalších tématech hovořil s moderátorkou Šárkou Bednářovou.

Dnes jste na konferenci řekl, že dnešní svět je pochmurný. Zaznělo to v souvislosti s nedávnou hrozící energetickou katastrofou v důsledku ukrajinsko-ruského konfliktu. Poučila se Evropská unie dostatečně?
Ano, samozřejmě je tam velký dopad. Očekávali jsme problém, ale nečekali jsme, že budeme úplně odříznuti. To byla zcela nová situace, která trvala asi dva týdny, ale mohla trvat i daleko déle. Proto jsme s českými zástupci jednali velmi tvrdě. Mění se způsoby, které používáme k jednání. Už to neznamená, že se spoléháme jen na dobré sousedské vztahy, ale znamená to, že Evropská unie sama musí mnoho udělat.

Těžko se hledá viník nedávné plynové krize. Podkopalo to přesto důvěryhodnost obou zemí?
Je velmi těžké říct ano, nebo ne. Řekl bych, že důvěra je porušena, protože můžeme být kdykoliv odříznuti. Je přitom velmi těžké zjistit, kdo je vinen. Jedna strana říká, že je to Ukrajina, druhá strana tvrdí, že je to Rusko. Ale stalo se to a trpěli jsme a může se to stát znovu. Z toho jsme vyvodili závěr, že naše energetika není bezpečná.

Neudělilo Rusko západní Evropě lekci? Podle některých politologů tím Rusko vyslalo jasný signál, že si tvoří z Ukrajiny jakousi obrannou zónu před západními demokratickými vlivy, jakýsi obranný pás?
Realita je taková, že mnoho plynu z Ruska je importováno přes Ukrajinu. Naším úkolem je proto zjistit, jestli je tento koridor pro transport bezpečný. Dohoda, kterou Tymošenková podepsala s Putinem, je mnohem lepší než předchozí smluvní vztahy. Takže tento transportní koridor bude dále používán.
Navíc najít jiné cesty je velmi drahé a stojí to mnoho času. Takže je nutné mít civilizované vztahy pro transport přes Ukrajinu. Myslím si, že je to rozumnější než hledat jiné cesty, protože pokud příští zimu budou potíže, zase na to doplatíme. Teď máme trochu času a musíme se snažit nastavit nějakou předpověditelnost.

Opravdu si nemyslíte, že Rusko udělilo Evropě lekci a že dalo jasně najevo, že Ukrajina je ruským satelitem, Rusko je nadále světovou velmocí, a když bude chtít, utáhne kohoutky znovu?
To bych opravdu neřekl. Je tam jistě mnoho věcí, které se staly zároveň, a mnoho smluv, které nebyly správně uzavřeny, což vedlo k této situaci. Nadto tam nejsou konstruktivní vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou. Nikdy ale nešlo o záměr ze strany Ukrajiny nebo Ruska nás poškodit, ale bohužel jsme poškozeni byli. Takže to nebyla lekce pro Evropskou unii, nebyl to záměr.
Je to naopak. Přineslo to nové dohody a reakce Unie nastavila nové kolo jednání. Není to totiž jen politický konflikt, ale může to souviset s technickými problémy, může to být způsobeno transportním systémem, je v tom několik oblastí. Jenom dříve jsme si říkali, že tam není problém a plyn nám dodají. Nyní je to trošku jinak.

Říkal jste, že Evropská unie se z této plynové krize poučila. Dnes je hodně módní slovo diverzifikace. Jak může tedy evropská sedmadvacítka diverzifikovat rizika?
Největší zdroj plynu je v Rusku a Unie je velký zákazník Ruska. I v současnosti máme ovšem podporu, co se týče ruských dodávek.
Jsou ale i jiné zdroje plynu, které se dají srovnat s objemem plynu, který dostáváme z Ruska. Týká se to například Alžírska, Francie. Proto musíme vybudovat spojení, abychom mohli tento plyn přinést do Evropy a propojit jednotlivé evropské země.
Dalším projektem je Nabucco a ITGI skrz Turecko, abychom mohli získat plyn z kaspické oblasti a Středního východu. Samozřejmě u České republiky je to trochu komplikovanější, protože nemáte přístup k moři. Ovšem pokud vznikne mezispojení, budou dodávky například tekutého zemního plynu možné i pro Českou republiku. A to znamená diverzifikaci.

Z evropských zdrojů jde přes tři miliardy eur na energetiku, mimo jiné i na výstavbu Nabucca. Ocituji ale slova českého europoslance Jana Březiny, který říká: „Ruský plynárenský gigant Gazprom chystá výstavbu dvou nových plynovodů do Evropy, které budou Nabuccu konkurovat. Navíc kaspický plyn už si Rusko smluvně jistí pro sebe. Hrozí tedy, že karty budou znovu držet Rusové a sázka Evropské unie na Nabucco se změní v past.“ Co vy na to?
Ano, u plynu z kaspické oblasti je konkurence. Rusko nabízí za zemní plyn velmi atraktivní ceny například Ázerbajdžánu. Takže je tam riziko, že Rusko tyto zdroje skoupí a prodá Evropské unii. Takže bychom znovu kupovali plyn z Ruska.
Chceme diverzifikovat nejen proto, že se obáváme Ruska, ale i proto, že diverzifikace je obecně dobrá - neměli byste dávat všechny vejce do jednoho košíku. Proto chceme jako koncový zákazník nabídnout lepší cenu než Rusko. To by nám totiž plyn prodávalo s určitou marží.
Také země, které vyváží zemní plyn, jako Ázerbajdžán, Irák, Írán by také rády měly různé zákazníky. Pokud máte jen jednoho zákazníka, dříve nebo později může říct, ať držíte ceny nízko. Ovšem pokud máte zákazníků více, máte lepší vyjednávací pozici.
Takže se u plynu skutečně pohybujeme v konkurenčním prostředí. To není tajemství. Mám ale radost, že Rusko není vyloženě proti projektu Nabucco. Nesnažíme se také o agresivní rétoriku, že to není správné nebo že je to hloupé. Tak už to není.

Česká politická opozice říká, jestli není chybou stavět drahé plynovody. Zdali by se neměla evropská sedmadvacítka zaměřit raději na snížení spotřeby plynu a energií vůbec. Jak lze motivovat lidi k šetření energií? Jaké mechanismy chce Evropská unie hledat?
Opravdu rád bych viděl hrdiny, kteří to říkají. Samozřejmě by bylo lepší použít tyto prostředky na výrobu úspornějších aut nebo na stavění úsporných domů. To ale není ještě příliš populární.
My se zatím soustředíme na efektivní nakládání s energií v několika oblastech. Jedna je regulace spotřeby. Máme různé právní normy, které se týkají elektrických spotřebičů, aut a také staveb. Takže se snažíme regulací tohoto sektoru snížit spotřebu energie.
Máme také projekty v rámci Inteligentníenergie proEvropu. Snažíme se mobilizovat městské samosprávy, aby podnikaly aktivní kroky k zefektivnění spotřeby energie. A snažíme se, aby vlády dávaly incentivy k rozumnému spotřebovávání energie.

V poslední době se i v důsledku plynové krize hodně hovoří o jaderné energetice. Měla by se Evropa jednoznačně orientovat na jádro? Je atom nadějí pro Evropskou unii?
Atomová energie už se používá třeba v České republice, populární je i na Slovensku. Jenže v Rakousku a stejně tak v Řecku příliš populární není. Takže jsou k tomu různé postoje v různých členských zemích, z čehož pramení určité limity, co můžeme ohledně atomové energie v Evropské unii dělat.
Nicméně atomovou energii propagujeme. Ustavili jsme fórum, které se tím zabývá, a díváme se na to, jak můžeme podporovat udržitelný růst použití jádra. Je to i dobrá cesta, pokud mluvíme o změně klimatu, ale samozřejmě to také stojí čas.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy říká, že jádro je zelené. Neujíždí ale v otázce jádra Evropě vlak? Podle některých odborníků dříve, než se Evropa rozhodne, zda atom ano, či ne, zjistí, že není jaderné elektrárny schopna vyrábět. Budou totiž chybět lidé, kteří jsou schopni jaderné elektrárny vymyslet a postavit?
Situace není tak špatná. Ve Francii je atomová energie velmi populární a jsou tam lidé, kteří dostávají potřebné vzdělání. Také Česká republika má mnoho expertů. Stejně tak jako Slovenská republika a Británie. Lidských zdrojů máme dost. Takže pokud některá členská země chce postavit jadernou elektrárnu, samozřejmě to lze - Finsko je dobrý příklad.
Problém je, že spousta členských zemí nechce stavět jaderné elektrárny. To by pak nejlepší alternativou byly obnovitelné zdroje. Ostatně například Francie dává sejně jako nukleární energii prioritu obnovitelným zdrojům.

Každá země si vytváří svůj energetický mix. Měla by ale Evropská unie dohlížet na to, jaký poměr energií má být v jednotlivých státech?
Rád bych řekl, že ne, ale děláme to. Existují určité cíle a dohlížíme na část z nich, zejména obnovitelné energie. Pokud ale chce někdo používat zemní plyn, je to na něm. To samé se týká uhlí, takže existuje jistá národní suverenita.
Příkladem toho je Rakousko, pro které je důležité nestavět jaderné elektrárny. V České republice je naopak veřejný názor „proč ne“. Takže omezujeme naše intervence v této oblasti a intervenujeme v oblasti obnovitelných zdrojů.
Co se týká potenciálu jaderné energie v České republice, Německu apod., je dobré mít různé zdroje. Zákazníci pak můžou mít užitek z energií, které používají sousední členské státy. Je tu tedy několik možností, což znamená, že nebude centralizace, ale jakýsi dohled.

Jak by měly jednotlivé země postupovat například s fosilními zdroji? Měly by se uvolnit těžební limity černého a hnědého uhlí i za cenu jistého odporu ekologů?
Vím, že v České republice je to okolo diskuse o změně klimatu trochu složitější. Stále ale zůstává otázka, jak bude postupovat Čína, Spojené státy nebo Indie. Tyto státy používají mnoho uhlí, které samozřejmě způsobuje emise.
Takže i kdyby Evropská unie zcela přestala používat uhlí, emise stejně půjdou nahoru. Je proto důležité ukázat, že lze tyto zdroje použít udržitelným způsobem - například zachycováním emisí. Pokud tyto snahy nebudou globální, ve snaze zlepšit klima selžeme.
Obecně se také ukazuje, že je důležité používat domácí zdroje, a to i z bezpečnostního hlediska. To, co děláme, je, že jsou zachytávány emise, které jsou pak uskladněny.

V klimaticko-energetickém balíčku se Evropská unie zavazuje snížit o pětinu emise CO2 do roku 2020 a zprovoznit nový systém obchodování s emisemi. Unie se ale zavazuje poskytnout i úlevy energeticky náročným průmyslům. Není to příliš velká benevolence a ústupek například ocelárnám? Koneckonců jsme na Ostravsku.
Nejdůležitější je, aby bylo jasno na konci roku v Copenhagenu. Také český průmysl je v prostředí globální konkurence a snaží se snížit náklady i emise. Nejlepší by bylo, kdyby všichni producenti ve všech zemích měli stejné podmínky. To by měl být náš cíl v Copenhagenu.
Pokud toho nedosáhneme, musíme pomoci těmto oblastem průmyslu. Nebo můžeme stanovit daň exportu přes hranice, která je velmi nepopulární. Je to však způsob, jak udržet tyto průmysly konkurenceschopné, aby nebyly v horší situaci než třeba podnikatelé v průmyslu na Ukrajině nebo v Rusku. Toto bychom měli sledovat i nadále.

Na jedné straně se Evropa snaží o snižování emisí, a v Číně nebo Indii je tomu naopak. Myslíte si, že Evropa tyto země přesvědčí?
Nejdůležitější je reakce Spojených států. Evropská unie se vším respektem, který má, bohužel není největší hráč na světě. Bojovat proti změně klimatu je ale naše priorita.
Jako Unie jsme velmi důležitým zákazníkem a Spojené státy jsou také velmi důležitým spotřebitelem. To znamená, že Spojené státy by se k tomu měly také zavázat. U Indie je to složitější, protože to je méně centralizovaná země, která ale bude čelit stejné situaci.
Jakmile se Spojené státy s námi v tomto úsilí spojí, budeme představovat velké společenství, které bude kritické pro další rozhodnutí. Tedy: pokud s námi budou Spojené státy, bude to dostatečné pro změnu v Indii i v Číně.

Dnes v Ostravě se jednalo i o propojení evropských přenosových sítí. Český premiér Mirek Topolánek řekl, že propojení chybí. Je zatím jen na papíře. Jak se tomu dá pomoci?
Členské státy jsou různými způsoby propojené. To, co potřebujeme, je velký plán, který bude podpořen veřejnými penězi. Evropská komise dala tento týden návrh, jak velkou část finančních prostředků použít na vybudování těchto spojení. Vidíme, že energetika je priorita, takže je třeba to podpořit. A komise proto dala takový návrh, jaký si Mirek Topolánek přál.

(redakčně kráceno)