„Nejsme líbivý projekt,“ říká o Rozkoši bez rizika Hana Malinová

Hana Malinová vystudovala sociologii, získala doktorát z filozofie, ale svou pozornost zaměřila na prostitutky (sama však raději používá termín sexuální pracovnice). V roce 1992 založila občanské sdružení Rozkoš bez rizika, které nabízí poradenskou i lékařskou službu lidem s rizikovým sexuálním chováním. Mezi aktivity této organizace patří i monitorování výskytu pohlavních infekcí a AIDS v této oblasti. Nebo projekt mobilní ambulance, která poskytuje lékařskou pomoc přímo na místech s "pochybnou pověstí". Poměrně netradiční je pak projekt divadelního souboru Rozkoš, ve kterém působí klientky a příznivci sdružení. Hanu Malinovou přivítala v pořadu Před půlnocí z 3. února Nora Janečková.

V roce 1992 jste založila Rozkoš bez rizika. Co bylo hlavním impulsem?
Byly vlastně dva. Jednak to bylo zvýšení sexuální poptávky a tomu odpovídající nárůst nabídky po otevření hranic. A další impuls bylo nebezpečí pandemie AIDS. To začalo okolo roku 1985 a v roce 1992 byly už v západních zemích incidence HIV poměrně vysoké. Dalo se proto předpokládat, že se zvýšeným pohybem obyvatel a neprofesionalitou našich sexuálních pracovnic je toto nebezpečí reálné.

U doktorky filozofie se přece jenom takovéto zaměření neočekává?
Moje profese sociologie je nauka o společnosti, tedy i o její odvracené tváři, o jejím rubu. V době, kdy jsem studovala sociologii, to byl obor, který byl v nejmenším vlivu ideologií. Byl to takový „undergroundový“ obor, jinak byla sociologie dost poplatná. Toto zaměření byla jakási oblast svobody.

Máte pocit, že svým zaměřením suplujete pomoc státu?
Stát by ještě dlouho nenapadlo, že by měl něco takového dělat. Stát se stará spíše o to, aby platily daně apod. Ale aby se stát staral o nějakou epidemickou nebo sociální situaci někoho, kdo vlastně má peníze, to nehrozí.
To, co děláme, většinou každý chápe tak, že je to služba pro prostitutky. Ve skutečnosti je to služba společnosti. Také máme projekt „Zdravé sexuální pracovnice rovná se zdravý národ“.

V čem spočívá vaše pomoc? Co konkrétně děláte?
Nejdůležitější je terénní práce. Vyhledáváme je v jejich přirozeném prostředí. To znamená, že jdeme do míst, kde se sexuální pracovnice vyskytují. Ubývá ulice, přibývá privátů nebo sexuálních nebo nočních klubů.
První, co poskytujeme jsou informace. Máme několik brožurek. Jedna z nich, komiksová, je notoricky známá. Původně je holandská, ale udělali jsme asi šest jazykových verzí, protože nemáme jen Češky. Kromě toho poskytujeme prostředky prevence, což jsou klasické kondomy a lubrikační gely.

Vaší hlavní náplní tedy je poradit jim, jak se chránit před případnou nákazou?
To první je ta „nalejvárna“: Čemu se vyhnout, co nedělat, jak si zkontrolovat zákazníka, jak se chovat atd. Potom přijde druhá fáze. To znamená zjišťování tvrdých dat o výskytu HIV a pohlavně přenosných infekcí. Takže jim nabízíme testování.

Jak to vypadá v České republice s pohlavně přenosnými nemocemi?
Díky naší usilovné práci je to jakž takž dobré. V naší cílové skupině se HIV nevyskytlo. Máme ale kolem pětadvaceti syfilid a asi pětačtyřicet často podceňovaných chlamidiových infekcí. Na HIV provedeme kolem dvou tisíc testů za rok a na pohlavně přenosné infekce kolem tisícovky.

Jak jsme v Česku na tom, co se týče HIV pozitivních působících v této oblasti?
Epidemiologická situace není nijak strašlivá. Působíme nejen tak, že informujeme, kontrolujeme a vysvětlujeme, ale tím, že se občas do nějakého toho klubu dostaneme, působíme i jako jakýsi obranný val. Takže sem nemůže emigrovat jen tak někdo, ale emigrují sem, nebo sem jsou dodávány dívky, které jsou zdravé, tedy většina.

Máte k dispozici pojízdnou sanitku, která slouží jako ambulance. Co je jejím smyslem?
Zastihnout ženy, které by nikdy nikam nepřišly. Jsou situace, kdy žena vůbec nesmí opustit své pracoviště, řada klubů je v hloubi lesa, kdy si těžko může vzít baťoh a jít někam tři hodiny k lékaři. Také jde o cizinky, které o těchto službách ani neví, nedomluví se, často nedisponují vlastními prostředky, takže ani nemají, čím zdravotní služby zaplatit.
Z těchto důvodů jsme projekt nazvali „Mobilní hora“, protože když nejde Mohamed k hoře… Takže máme dnes už druhou „mobilní horu“, jednu jsme věnovali do Oděsy a jednu máme v Zimbabwe.

Když tato sanitka někam vyjede, mají o ni prostitutky zájem?
My říkáme sexuální pracovnice, ale zájem je. Někdo si představuje, že by nám měly platit. Ovšem nám jde především o to, aby se nechaly vyšetřit, aby se odléčily. Je to z jednoduchého důvodu. Pokud je dívka nemocná, třeba banální pohlavní infekcí, má mnohem vyšší pravděpodobnost, bude-li provozovat nechráněný styk, že dostane AIDS. Má totiž narušený ochranný systém a sliznice.
Je to trochu lov, protože to bolí, je to nepříjemné, odebírání krve apod. Takže se je snažíme motivovat. Z potravinové banky dostáváme drobné dárky, což nám hodně pomohlo. Nejdříve totiž žádná nechtěla, ale pak jedna vyšla s čokoládkou, a šlo dalších deset. A o to nám jde, protože záchyt naší sanitky je mnohem větší, než u těch hodných, spořádaných, které k nám chodí pravidelně do center v Praze nebo v Brně.

Jak je to s pojištěním? Vyžadujete, aby byly vaše klientky pojištěné?
Po třinácti letech se nám podařilo uzavřít smlouvu s VZP, ale částka, kterou dostáváme, nepokryje ani smluvní lékaře. Ale zase je to lepší. A pojištění… Když naše klientka pojištění má, je to pro ni jakž takž výhoda. Když ho nemá, je to pro ni a pro nás nevýhoda.

Jak je to v současné době s touto sanitkou?
Stojí, stojí, na výjezdy nemáme… Nechci plakat, protože pláčou všechny neziskové organizace. Nejsou to však krokodýlí slzy, ale existenční stres.

Každý rok bojujete o zachování vaší organizace. Jakým způsobem jste financováni?
Nejsme takzvaný líbivý projekt - „Podporuji bad girls“ si nikdo na tričko nedá. Takže musíme spoléhat na moudrost státních institucí, které si uvědomí, že ochraňujeme společnost. Takže hlavními sponzory jsou ministerstva a magistráty Prahy i Brna nebo Jihomoravský kraj a tak.

Kdy jste naposledy dostala výplatu?
Naposledy jsem si ji dala v listopadu, pak už na mě nějak nezbylo. Silné osobnosti to holt musí nějak vydržet.

Jakým způsobem si uchováváte zaměstnance? S tím může být také problém.
U nás jsou zaměstnané ženy. Když k nám nastupují, opatrně se jich ptám, jestli mají movité partnery, to třeba i mají. Pak mám ale jiné problémy.

Napadlo vás už někdy, že byste této činnosti nechala, že už nemáte chuť a sílu každý rok znovu obhajovat svoje projekty?
To víte, že jo. Obzvlášť leden je měsíc, kdy vás to napadá pořád. Kdyby mi někdo řekl, že po osmnácti letech po založení organizace budu mít tytéž problémy, jako jsem měla na začátku, řekla bych, že to není možné, že se politika vůči neziskovému sektoru už musela změnit. Ale ona se nemění.

Co vás u tohoto oboru tedy drží, abyste neodešla?
To, když odjedu a jdu do terénu. Tam zjistíte, že to neděláte nadarmo, že vás řada z nich potřebuje, že jim poskytujete radu, že jsou i rády, že vás vidí a že mají problémy. Samozřejmě máte takové, se kterými navazujete kontakty už dlouhodobě nebo se znáte, a ty, které jsou určitým oříškem, který se snažíte rozlousknout.
Takže mne to vždy posílí, i když nechodím tak často (jednou dvakrát za měsíc). Je to určitá očista. Navíc i ten druhý člověk vás zpětně nabíjí. Není to jen jednostranně, že jim dáváte rady, ale vrací se to k vám.

Stalo se vám během vaší praxe, že by vás vaše klientka požádala o pomoc, že je ke své činnosti donucena?
To je složitější, protože my nemáme možnosti, pravomoci a hlavně sílu. Je to přece jenom oblast, kde se točí peníze, je to organizované, je to nebezpečné. Upřímně vám řeknu, že nám ty, které byly opravdu ve velkém nebezpečí, říkaly, že od nás nechtějí pomoci, protože vědí, že je to pro nás hrozně nebezpečné.
Samozřejmě se nám občas s něčím svěří. My ale spíše vystupujeme jako síťování. Na našich brožurkách jsou nějaké kontakty a také jim poradíme, kam se mohou obrátit. Musíme však mít možnost se tam vrátit, takže musíme vycházet s majiteli, pouliční scénou. Je to složité, ale hlavní rozhodnutí záleží vždy na ženě.

Cítila jste se v souvislosti s nějakým případem v ohrožení?
Ani ne. Také už mám práh tolerance poměrně vysoký, takže ledacos zkousnu. Řada lidí by se přes tyto věci nepřenesla. Také jsme zkušený tým a víme, kdy z toho musíme vycouvat. Jen se na sebe podíváme a víme, že do toho nejdeme.
Na druhou stranu tam přece jenom přinášíme zdraví nebo cestu, jak se k němu dostat. A zdraví je jedna ze základních lidských hodnot, která je uznávaná bez ohledu na to, jaký má člověk charakter. Každý chce být zdravý a chce, aby byl zdravý také ten, kdo u něj pracuje. Poskytování sexuálních služeb nemocnými lidmi pochopitelně obchodu nesvědčí.

Přesto, máte nějakou zbraň?
Nemám.Ovšem pro naše klientky jsme vyvinuli po vraždě Katky na parkovišti Rudná v roce 2002 nebo 2003 speciální osobní alarm. Jsou na něm kontaktní čísla, lampička, aby si mohly zkontrolovat, jestli je se zákazníkem všechno zdravotně v pořádku. Pak je tam šňůrka, která, když se vytrhne, aktivuje velice hlasitý a pronikavý alarm. Ten má případného útočníka šokovat a dotyčná má pár vteřin na to zdrhnout.
Důležité je, že se to nemůže obrátit proti ní. Zkoušely jsme píšťalky apod., ale všechno se to nosí na krku. Samozřejmě ke kontaktu může dojít i s „manažerem“, ale ti spíše sedí u automatů, než aby na ně nějak mimořádně pečlivě dohlíželi. Takže je učíme, že si musí pomoci samy, a toto jsou věci, které jim to usnadňují.

Máte informaci o tom, že by váš alarm někomu skutečně pomohl?
Konkrétní informaci nemám. Vím ale, že jim to dodává sebevědomí. I to, že se cítí sebevědomě, působí na protějšek. Také mi říkaly, že se s tím cítí lépe, komunikace je jiná a všechno se to zlepšuje.
Musíme si ovšem uvědomit, že v tomto prostředí je velká migrace. Někomu to dáme, ten pak někde zmizí nebo to ztratí. Takže zpětné informace máme pouze kusé. Ale třeba to nosí i klientky z klubů, když jdou domů ráno, aby se ubránily proti eventuálnímu napadení na ulici.

Je sociální situace tím hlavním důvodem, proč se vaše klientky uchylují k provozování „nejstaršího řemesla“?
Faktorů je samozřejmě víc. Tím, že jsem sociolog, ptala jsem se, kdo co dělal, jak vyrůstal atd. Také hlavní karta, kdy zjišťujeme údaje o klientkách, je poměrně podrobná.
Z těch důvodů jsou to samozřejmě „peníze až na prvním místě“. Žádné zamilování do práce; když devatenáctiletá mluví jako třicetiletá a říká, jak je to těžké odevzdávat se každý večer jinému muži. Takže psychicky to nesou špatně, protože není vůbec jednoduché se s tou rolí vyrovnat.
Třeba 42 procent z našich klientek jsou matky samoživitelky. Pro ty je to výhodné v tom, že přes den jsou tak nějak s dítětem a na noc jdou do práce. Přibývá nám vdaných žen. Mívali jsme 8 až 10 procent, v loňském roce to bylo už 16 procent.
To znamená, že se lidé obecně dostávají do nějaké krize, že nemůžou najít zaměstnání, kde by si vydělali odpovídající peníze. Potom je to takové, že si na to zvyknou, než si řeknou dost. Některé skončí, některé neskončí.

Jak je těžké vrátit se do normálního způsobu života, utajit minulost?
Naše organizace jim drží ústa na hladině nebo alespoň stéblo, aby se neutopily. Ale pro osobní zvrat, přešaltování, musí přijít nějaká změna v osobním životě.
Některé jsou skutečně takové, že mi říkají, že tady budou ještě tři měsíce, mají to spočítané, pak budou mít vybavený butik a budou se tomu věnovat. Jenže já už je pak nevidím, nepotkám, nesleduji jejich osudy kontinuálně. Mám z nich jen nějaké výseky. Pochopitelně mám klientky i deset let, ale většina migruje, prostorově i sociálně.

Jaký je průměrný věk sexuálních pracovnic?
Parametry poptávky jsou velice kruté. Průměrný věk je 26 a hotovo, to platí už asi deset let.

Pro vaši organizaci je trochu netypické, že zároveň hrajete divadlo. Co vás k tomu přivedlo?
Divadlo jsem hrála už předtím se svými kamarády. V Americe existuje organizace Ashoka, která podporuje podnikatele v sociální oblasti. Tedy ty, kteří svou činností vydělávají pro společnost. Když jsem byla navržená na to, abych se stala „Ashoka fellow“, přemýšlela jsem, co bych mohla s nimi dělat. A moje kamarádka herečka mi poradila, ať s nimi hraji divadlo.
Tak jsem do seznamu aktivit, které jsme dělali, přidala, že bych ráda s klientkami dělala divadlo. Při schvalování tam seděl krásný právník z Brazílie, pěkný chlap, který ten můj návrh rychle prolétl. Vůbec ho nezajímal streetwork apod., ale ptal se na to divadlo. Když zjistil, že to myslím vážně, řekl, že je to výborné, protože jeho dědeček založil v Brazílii před šedesáti lety amatérské divadlo, které stále funguje. Tak mě přijali.
Samozřejmě máte v tu chvíli odpovědnost. Stipendium jsem dostala poprvé v září a na konferenci AIDS, DROGY a MY v Poděbradech v listopadu jsme dávali první představení. Když vám někdo dá důvěru, je to mnohem víc zavazující, než dělat nějaký projekt.

(redakčně kráceno)