Martha Issová bezesporu patří k nejtalentovanějším a nejvýraznějším mladým hereckým osobnostem dneška. Za svou dosavadní hereckou kariéru ztvárnila řadu různorodých rolí v divadle, filmu nebo televizních seriálech. V současnosti slaví úspěch za ztvárnění hlavní ženské role (Ofky) ve filmu Michaely Pavlátové Děti noci - po loňském ocenění na filmovém festivalu v Karlových Varech získala nominaci i na Českého lva. Mimo filmové plátno ji můžeme vidět na jevišti Dejvického divadla, které je i její domovskou scénou. V pořadu Před půlnocí z 9. února přivítala herečku Marthu Issovou moderátorka Jolana Voldánová.
„Není důležitý prostor, ale to, kdo se v něm sejde,“ říká Martha Issová
Jste noční pták?
Jsem. Problém mi dělá ráno a vstávání.
Máte za sebou docela úspěšný rok, možná nejúspěšnější. Vnímáte to také tak?
Ve vztahu k práci je to zvláštní. Tento rok byl úspěšný i díky ocenění na festivalu v Karlových Varech za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Děti noci…
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Za stejný film jste nominována i na Českého lva. Zajímavé je, že nominaci za tento film získala i vaše matka, Lenka Termerová, za roli vaší filmové matky. Mně to přijde hezké, až roztomilé?
Mně taky. Měla jsem z toho velkou radost. Je to zvláštní moment. Natáčení Dětí noci pro mě bylanejkrásnější práce, jakou jsem kdy v životě zažila. O to je pak člověk radši. A jak jsme tam spolu s mámou, něco z toho skutečného vztahu se do toho chtě nechtě promítlo. Přeci jen je to nejdelší, celoživotní a komplikovaný lidský vztah.
Na natáčení skutečně velmi ráda vzpomínám a ke všem lidem, kteří na filmu pracovali, mám hrozně hezký vztah.
Takže se s maminkou na Českého lva těšíte? Chystáte něco na 7. března?
Nic nechystáme, jenom se těšíme.
Jste trémistka, budete mít trému?
Z tohohle ani ne. Nejsem soutěživý typ, takže to tolik neprožívám. Potěšila mě už samotná nominace. Samozřejmě by člověk kecal, kdyby řekl, že by nebyl rád, kdyby vyhrál. Ale ne, že by mě to svíralo.
Máte zálusk na nějakou další spolupráci s maminkou? Vím, že spolu hrajete nějaké divadlo?
Divadlo hrajeme a zálusk máme s mámou dlouho. Jenže problém v naší rodině je, že máme dlouho zálusk na spoustu věcí, ale nějak to nekoresponduje s tím, co jsme ve skutečnosti schopni dělat.
Všichni jsme strašně pomalí, máma je z nás ještě nejrychlejší. Takže věřím, když mluvíme o tom, že bychom spolu chtěli dělat nějaké divadlo, že to máma časem dotáhne do konce. Já jsem v těchto věcech strašně nepraktická.
Problém je v realizaci?
Ano. Mám strašně moc nápadů, ale nikdy nezůstanu u jednoho. Neřeknu si, že zítra zajdu tam a tam a udělám a zjistím to a to. V tom jsem hrozná.
Máte zálusk na nějakou konkrétní hru?
Díky tomu, že už nějakou dobu hraji, jsem zjistila, že je mi v tom máma hrozně nápomocná. V počátcích jsem na ni byla a priori naštvaná, že mi vůbec něco říká, a měla jsem problém to vůbec vstřebat. Poslední dobou, přestože tyto příznaky pořád mám, zjišťuji, že máma je člověk, který mi umí nejlépe poradit, a že si v práci velice rozumíme.
Máma chce taky zkusit režii. Takže máme plán, že bychom spolu něco zkusili v tomto rozložení, kdy by mě máma vedla jako režisér. Uvidíme.
Máte za sebou film, za který vás všichni chválí, a divadelní role, které byly také kladně hodnocené. Jak snášíte kritiku? Měla jste vůbec někdy špatnou kritiku?
Neznám člověka, který by ji neměl. Časem jsem se ale naučila rozpoznávat kritiky od sebe. Zjistila jsem, že jsou kritiky, které třeba nejsou veskrze pozitivní, ale jejich autor formuluje věci do hloubky. Často tak narazíte na podnětné připomínky, které vám mohou být časem platné. Někdy je dobré, když člověk získá reflexi z venku. Takže to jsou kritiky, které jsem přes počáteční naštvanost schopná číst znovu a zamýšlet se nad nimi.
A pak jsou kritiky, kde je napsáno jen: špatně, špatně, všechno špatně. Ani v nich není uveden důvod proč a v čem atd. To je pak člověk, pokud pracuje naplno a dává tomu nějakou energii, prostě naštvaný, když po tříměsíčním zkoušení v divadle někdo řekne jenom fuj.
Začínala jste na Fidlovačce, dnes hrajete v Dejvickém divadle. Vyhovuje vám větší divadlo, nebo komorní scéna?
Dříve jsem si myslela, že inklinuji spíš k malým divadlům. Vlastně od doby, co jsem začala přemýšlet o divadle a začala chodit do divadla, jsem vždy měla větší zážitek z divadel druhu Dejvického divadla. Pak jsem ale začala hrát na Fidlovačce. Samotnou by mě to nikdy předtím nenapadlo, protože jsem velká divadla na nějakou dobu automaticky úplně vyřadila ze svého zájmu.
Dnes už mám pocit, že není důležitý prostor, ale to, kdo se v něm sejde. A to je pro mě na Dejvickém divadle to nejzásadnější.
Ve středu bude mít premiéru další film, ve kterém hrajete. Je to komedie Marie Poledňákové Líbáš jako bůh. Lze její poslední film srovnávat třeba s komedií století S tebou mě baví svět. Jaká je Marie Poledňáková režisérka?
Marie je hlavně neuvěřitelná svou energií, chvilkami jsem se až styděla. Točili jsme třeba na horách, mně už opravdu byla zima a byla jsem unavená a Marie tam stála a rozdávala povely plná života. To jsem si říkala, že je skutečně neuvěřitelné.
A srovnávat… Věřím tomu, že Marie je natolik plná života, že se snaží někam směřovat - nevracet se k něčemu, co už jednou udělala. Její filmy ovšem stále spojuje téma, které je jí blízké. Ostatně sama říká, že ji nezajímají filmy, které nastavují zrcadlo realitě, a drama apod. Marii prostě baví koukat se na filmy, které jí udělají hezký večer, pocit. A to asi bude dělat vždycky.
Byla tedy tato práce zábavná?
Ano, protože tam byli strašně bezva lidi.
Když se točí komedie, je na place legrace?
Jak kdy. U tohoto filmu byla. Nemám v něm nějak výraznou roli. Jsem jedním z členů velké rodiny (hraji snachu hlavní hrdinky, kterou hraje Kamila Magálová). Hlavní čtveřice potom je Eva Holubová, Kamila Magálová, Oldřich Kaiser a Jiří Bartoška. Takže tam byla šílená sranda, bylo to strašně fajn. A s Marií je taky sranda.
Dostanou se české filmy do Sýrie, aby je viděla babička s dědečkem?
Babička s dědečkem je už neuvidí, protože jsou oba po smrti. Sama tam ale spíš jezdím prostě jako jejich Martha. Beru tam s sebou časopisy s fotkami, aby viděli, jak tady žiji, ale filmy apod. jsem tam nikdy moc nevozila.
Takže v arabském světě se nedívají nijak zvláštně na českou herečku, která je součástí jejich rodiny?
To byste se musela zeptat jich. Ke mně se nechovají tak, že by se na mě divně dívali. Myslím, že to není problém.
Do Sýrie jezdíte docela často. Jezdívala jste tam třeba o prázdninách?
Naopak. Až teď jsem tam konečně začala jezdit častěji. Předtím jsem měla velkou pauzu - naposledy jsem tam byla s tátou někdy ve třinácti letech a pak až v jednadvaceti a potom tři léta po sobě.
To se tedy omlouvám - ve všech rozhovorech s vámi jsem se dočetla, že jezdíte pravidelně do Sýrie za babičkou a dědečkem?
To se jen tak hezky píše… Vůbec téma Sýrie mi až leze na nervy, protože to nevnímám nijak zvláštně a ani si nemyslím, že by to bylo něco zvláštního. Je to normální. Člověku to přispívá k tomu, že je takový, jaký je.
Tak jinak. Toužíte po nějaké roli?
Ani moc ne. Nebo ne po žádné konkrétní. Když se člověk něčím zabývá, něčemu se věnuje, velmi často za ním ty věci přijdou. Nejlepší jsou potom takové věci, od kterých na začátku tolik nečekám, a najednou zjistím, jak je dobré, že jsem se s nimi potkala. Takže spíš ráda čekám, co ke mně dorazí. Nečekám na žádnou roli, baví mě věc jako taková a někam v ní směřovat, nějak na sobě pracovat.
Čili ptát se vás na to, v jakém divadle nebo s kým byste si chtěla zahrát, je asi klišé? Takové otázky asi zrovna ráda nemáte?
Nevadí mi to. V tomto směru jsem velice spokojená, protože divadlo, které mě vždy zajímalo, bylo to dejvické. A to právě proto, že jsou tam lidé, kteří tam jsou. Navíc na mě vždy působilo strašně živě. Jsem tam ráda.
Jste z umělecké rodiny. Všichni v rodině mají něco společného s divadlem, filmem (otec Moris Issa je režisér). Jak dobíjíte baterky, když chcete vypadnout z divadelního, hereckého světa?
Nejvíce mě baví cestovat, hrozně ráda jezdím po světě. Někdy člověku pomůže, když vyjede jen na výlet ven z Prahy. Nejradši ale jezdím úplně do jiných zemí. Člověk tím získá docela dobrý nadhled nad sebou nebo nad životem, ve kterém se zrovna nalézá.
Baví vás Evropa nebo exotika? Kam nejdál jste se podívala?
Čím dál člověk jede, tím větší to většinou bývá rozdíl mezi tím, co žije a kde je. Takže tam vás věci napadají rychleji, protože rozdíl je větší. Jinak je mi to vlastně jedno. Každá cesta mi přinesla něco. A i když to někdy není příjemné nebo se člověku někde líbilo víc, mělo to zase jiné výhody. Chtěla bych proto poznat co nejvíce míst.
Někde jsem četla, že vás baví tanec. Potkala jsem vás na Stardance, kde jste se byla podívat na Danu Batulkovou. Tancujete si?
S tancem to mám takové komplikované. Tanec mám hrozně ráda a moc se mi líbí, když lidé tančí a když se na to můžu dívat. Jednou za čas cítím úplně fyzickou potřebu jít na večírek, kde se tancuje, protože mi to strašně pomáhá. Člověk tancem vyventiluje věci, o kterých se třeba blbě mluví nebo to ani nejde. Tanec je totiž pro tělo velmi přirozená věc.
Ale co se týče Stardance, skutečně vás obdivuji. Sama mám totální pohybovou nepaměť. Vím to, protože na konzervatoři jsem měla pohybové předměty skoro každý den a projevila jsem se jako totální, skutečně totální taneční analfabet.
Jakmile mi někdo řekne choreografii, ztrácím se, nemůžu. Nebaví mě to, vlastně mě to strašně otravuje a úplně mi to vezme radost. Je mi přitom jasné, že jste to ve Stardance museli zažívat taky. A proto, že jste tuto fázi prokopli, překonali, věřím, že člověk může dojít k tomu, že je to krásné. A to tím spíš, že je za tím velká práce.
Takže byste do Stardance nešla?
Nevím. Na to nedokážu odpovědět, protože nejsem nucená o tom uvažovat. Opravdu by muselo dojít přímo k nějaké nabídce, abych o tom začala přemýšlet. Když se mě zeptáte takto, jímá mě hrůza a řekla bych, že určitě ne.
Co teď máte za práci v divadle? Zkoušíte něco zajímavého?
Teď mám čerstvě, čtrnáct dní, po premiéře. S panem režisérem Krobotem jsme nazkoušeli (jen já a můj kolega Vašek Neužil) čtyři roky starou hru Debris.Bylo to krásné zkoušení. Debris je francouzské jméno, ale zároveň má i další výklady, které s hrou souvisí. Je to velice zvláštní hra o dvou sourozencích, kteří žijí v absolutně šílených sociálních podmínkách, ale nikdo neví, kde je realita a co je fikce.
Jak prožíváte zkoušení? Jsou okamžiky, kdy vám to nejde? Jak se s tím poperete?
Takové okamžiky jsou velmi často. Sama sebe v takovýchto reakcích vůbec neznám nebo je nemám pod kontrolou. Někdy není žádný problém, mám z toho srandu, hrozně mě to baví a nikde se to nezadrhne. Jenže jindy se stane, že se nad něčím zastavím a potom to řeším. Zpětně si pak říkám, nad čím jsem to vůbec přemýšlela. Je to u mě takové nevyzpytatelné.
Máte herecké sny? Nezdá se vám, že vás někdo drží za nohu a nemůžete na jeviště?
Opakuje se mi sen, že mi nefunguje hlas. Stojím na jevišti, mluvím, stojí mě to strašných sil a energie a nevyjde ze mě jediný tón. Potom se mi zdá ještě jeden hrozný sen, ve kterém musím jít hrát něco, co ani neznám, co jsem nečetla. Najednou tam stojím a všichni mi říkají, že to zvládnu, že mi budou říkat, co mám dělat. To je úplná panika.
Máte v současnosti nějakou hezkou nabídku, ať už z televize nebo filmu?
Na jaře bych měla točit povídkový film s Alicí Nellis. Teď připravujeme s mým kamarádem Jirkou Zemanem a panem Kratochvílem mini pořad TV Bonsai, který běží na ČT2 v rámci Horečky páteční noci. To mě taky baví.
(redakčně kráceno)