Hoří Drážďany

Velký kobercový nálet, který zdevastoval centrum Drážďan a zanechal za sebou desetitisíce obětí, byl z pohledu obyvatel města zcela jistě zásadní tragédií. Z vojenského hlediska však šlo o poměrně běžné strategické bombardování zaměřené především na drážďanský železniční uzel. Skutečně podstatnou a dodnes patrnou práci zde ovšem odvedla nejprve nacistická a později bolševická propaganda. Z Drážďan se stalo falešné memento zrůdnosti Spojenců, a to přestože nacisté začali první s cíleným bombardováním civilistů a Sověti o nálet na Drážďany sami požádali. Bohužel i dnes je válečné trauma Drážďan rukojmím extremních skupin, které utrpení obyčejných Němců během války staví naroveň holocaustu a dalších nacistických zločinů.

O hořících Drážďanech, skutečnosti a propagandě hovořili Jaroslav Šebek () z Historického ústavu Akademie věd, Jaroslav Hrbek (JH) z Ústavu pro soudobé dějiny a Jiří Rajlich (JR) z Vojenského historického ústavu. V magazínu Historie.eu z 19. února je přivítal Vladimír Kučera. 

Noc ze 13. na 14. února 1945, Drážďany. Co se tehdy vlastně stalo?
JR: Proběhlobrovský nálet na Drážďany. Během této noci proměnilo téměř 800 britských bombardovacích letounů Lancaster městské centrum Drážďan v trosky, vyvolalo ohnivou bouři. Po rozednění došlo ještě k dalšímu náletu, který tentokrát provedla americká 8. letecká armáda, která vyslala nad Drážďany dalších 300 létajících pevností. Počet obětí vlastně dodnes nikdo přesně nespočítal a stávají se někdy velkým instrumentem v rukách soudobých propagandistů.

Čím byl tento nálet tak významný? Byl to největší nálet za druhé světové války, způsobil nejvíce obětí?
JH:
Nálet to nebyl největší ani co do počtu letadel, ani co do objemu svržených výbušnin, ani co do délky trvání. Některé nálety na německá města trvaly řadu nocí po sobě. Výjimečný byl koncentrovanou hrůzou ohnivé smrště, která během několika hodin pohltila desetitisíce obětí. Umocněné to navíc bylo tím, že v Drážďanech kromě stávajících obyvatel byla spousta uprchlíků z oblastí na východ, zejména ze Slezska, kteří prchali před postupující Rudou armádou.

JŠ: Nálet na Drážďany se stal určitou kulisou propagandy tehdejší NDR a možná i z tohoto důvodu je v paměti daleko víc zafixován, přestože třeba nálet na Hamburk v létě 1943 byl ještě děsivější.

Hovoří historik Friedrich Reichert z Městského muzea Drážďany (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celé centrum města, plocha asi 15 km2 , bylo zničeno velkými plošnými požáry. V této oblasti vyhořely všechny historické budovy. Nejvýraznějším případem je kostel Frauenkirche. Ten se zřítil teprve dva dny po náletu v důsledku požáru. Neublížily mu výbušné bomby, ale oheň, který pronikl dovnitř okny. To způsobilo, že jeden pilíř kostela zpuchřel a zhroutil se.

Proč se tak diskutuje o náletech na civilní cíle? Vždyť civilisté během druhé světové války a později ve všech moderních válkách trpí nejen ze vzduchu. To jsou nálety nelidštější?
JH:
To bych neřekl. Je to do jisté míry dědictví nacistické propagandy,která označila spojenecké nálety za teroristické akce. A to pak do jisté míry převzala bolševická propaganda, která podobným způsobem hodnotila (aspoň v některých fázích) spojeneckou bombardovací ofenzivu proti Německu, případně proti Japonsku.
V totální válce ovšem obě strany používaly stejné metody. A jestliže máme být upřímní, právě Němci začali se záměrným bombardováním civilních cílů. Vybombardování Varšavy v září 1939 je zcela jasný příklad.
Válka se vedla z důvodu zničit živou sílu protivníka, jeho vojenské prostředky, zbraně, výzbroj, ale také zničit výrobní kapacity. V neposlední řadě šlo o to zabít pracovní sílu, dělníky, případně připravit jejich rodiny o přístřeší, a tak ztížit výkon pracovních sil v zázemí. Byla to běžná praxe všech stran bojujících v druhé světové válce.

JR: Deklarovalo se to jakkoli. Ovšem když Britové začali plošnou bombardovací ofenzivu, v direktivě z února 1942 (snad už 22. direktiva od začátku války) přímo řekli, že je to útok na morálku civilního obyvatelstva a průmyslového dělnictva.

Ovšem pokud vím, morálku speciálně nálet na Drážďany příliš nepodlomil. Naopak se lidé v šoku přimkli k Hitlerovi, protože už neměli k čemu jinému přimknout?
JŠ:
Často se, a zcela správně, argumentuje tím, že Drážďany byly železniční uzel, který měl být zničen proto, aby Spojenci pokračovali rychleji do nitra Německa. Zajímavé ale je, že právě to se zcela nepodařilo, protože železniční koridor byl poměrně rychle době obnoven. V souvislosti s tím je málo známá skutečnost, že v dubnu 1945 museli Američané bombardovat Drážďany znovu, protože železniční uzel stále fungoval.

Hovoří historik Friedrich Reichert z Městského muzea Drážďany (přepis doplňujícího rozhovoru):
V oblasti centra Drážďan pochopitelně byla důležitá infrastruktura jako hlavní nádraží, friedrichstadtské seřaďovací nádraží. Z nacistické strany byly nasazeny oddíly, aby dopravní zařízení byla znovu rychle obnovena a po čtrnácti dnech skutečně byla.
Nacistům nešlo o obyvatelstvo, ale o to, aby v tomto okamžiku, v únoru 1945, mohli pokud možno zachránit vlastní kůži a vést dál válku. Z velkých měst tak stáhli protiletadlová děla a nasadili je jako prostředek na boj s tanky. Bylo jim tedy úplně jedno, co bude s obyvatelstvem. Ovšem pak byly oběti náletu pokrytecky označovány za oběti pro konečné vítězství. Obyvatelé, kteří přišli o život, nebyli označeni jako mrtví, nýbrž jako padlí.

Padla tady slova o bolševické propagandě, o propagandě NDR. Otto Grotewohl to dokonce v 50. letech nazval zločinem, že to udělali kvůli tomu, aby poškodili Sovětský svaz. Vždyť ale právě Sovětský svaz měl v té době na tom zájem. Dokonce to bylo na jeho výzvu, sice ne konkrétně na Drážďany, ale podobný nálet Sověti vyžadovali?
JR:
Dlouhou dobu se to zamlčovalo - až do posledních dvaceti let. Nálet na Drážďany a na další saská města byl skutečně vyžádán sovětským velením.
Druhá věc je, jak s tím naložili Britové s Američany. Nálet byl zcela odůvodněný, protože to byl důležitý uzel při cestě na viselsko-oderskou frontu. Na seznam cílů se proto dostaly Drážďany, Chemnitz (Saská Kamenice) a mnoho dalších.
Další je, že neústupný velitel Bomber Command maršál Harris tuto výzvu vlastně vítal. Skutečně totiž věřil tomu, že mu z padesáti velkých německých měst zbývá zničit ještě posledních pět, mezi něž patřily právě Drážďany, a bude mít hotovo.

Američanům se do toho speciálně u Drážďan moc nechtělo?
JR:
Američané už měli „splněno“.Tehdy se soustředili na zničení palivových cílů, šlo o klíčové cíle, a skutečně skoro všechny zničili.Německo tenkrát trpěloneuvěřitelným nedostatkemjakýchkoli pohonných hmot. Američanétaké bombardovalikomunikační cíle blízko své západní fronty. Takže toto byla taktická výpomoc Sovětům pomocí strategického bombardování.

JH: Sovětský návrh byl celkem pochopitelný. Právě na přelomu ledna a února, kdy tato žádost byla Spojencům adresována, se sovětští maršálové vážně zabývali možností ukončit válku a dobýt Berlín. Maršál Koněv plánoval pokračování své ofenzivy od Odry k Lužické Nise a dále na Drážďany, které byly jedním z jeho klíčových cílů. Z toho jasně vyplývala snaha zajistit si, aby nebyly Drážďany průchodné, aby přes ně nemohly proudit posily a staly se centrem nějakého protiútoku.
Na druhou stranu Spojenci prováděli plošné bombardování Německa v té době již více než dva roky. Bylo to pouze dokončení tohoto tažení. Drážďany nebyly něco, co by se objevilo zčistajasna.
Je tedy celkem lhostejné, zda si Sověti žádali jakýsi útok, který měl směřovat proti komunikačnímu uzlu. Sovětům rozhodně nešlo o to, aby zbourali celé město. Sami moc dobře věděli z předchozích příkladů, že zbořené město se dobývá hůř než město stojící.

Nacistická propaganda využila takzvané teroristické útoky. Ovšem to byla poněkud nestoudnost…
JH:
Nestoudnost to zcela jistě byla. Nezůstalo však jen u propagandy. Došlo dokonce k vydání rozkazů, kterými se vyzývaly německé branné síly a další státní orgány, aby nebránily projevům hněvu postiženého obyvatelstva. To znamená lynči.
V praxi to vypadalo tak, že lynčování dokonce tyto orgány (ať už stranické nebo v některých případech i příslušníci Luftwaffe či jiných složek Wehrmachtu) samy organizovaly, podněcovaly. Docházelo k vraždění sestřelených spojeneckých letců na území Německa a dokonce i v protektorátu, hlavně v Sudetech. Také z Benešovska je známo povraždění již zajatých letců ještě v dubnu 1945.

Jsou nálety, jako byly na Drážďany, ve válce skutečně rozhodující, jak to často vnímají někteří „civilové“?
JR:
V meziválečném období,kdy se budovaly letecké síly, skutečně mnoho i otevřených hlav soudilo, že letectvo samo může vyhrát válku.Tyto myšlenky kupodivu nepocházelyz nacistického Německa,ale z Itálie. Velké zastánce ale našly třeba ve Spojených státecha Velké Británii.A právě Velká Británie vstupovala do války se strategickými bombardéry.
Druhá věc byla, že skoro všechny válčící stranyse bály udeřit jako první,protože měly hrůzu z reciproce.Takžekdyž začaladruhá světová válka,Britové na Německo létali shazovatpouze propagandistické letáky. A pokud dělali bombardovací útoky,bylo topouze na lodě na volném moři,aby se vyloučilo rizikozabití civilního obyvatelstva.
Dříve nebo později muselo dojítk nějakému mylnému odhozu. Takovým případem bylo bombardování lodí v březnu 1940 u Scapa Flow, kde Němci zabili několik civilistů. Britové udělali odvetný nálet na ostrov Sylt, kde také zabili několik civilistů. Vedlo to nakonec k vzájemnému bombardováním hlavních měst, nejprve Londýna, potom Berlína, a skončilo to Darmstadtem a Drážďany.

Další omyl v souvislosti s Drážďany zapůsobil i u nás. Byl to nálet na Prahu a na Litvínov?
JR:
Na Záluží u Mostu, na Plzeň,ale především na Prahu.Navzdory tomu, co se říkaloa dodnes někdy říká,šlo skutečně o navigační omyl.
Bylo to 14. února 1945,šlo o druhý, americký nálet na Drážďany. Tehdy po přeletunizozemského pobřežídošlo k navigační chybě. Navigační úchylka se stále víc zvětšovala,až se ocitli skoro 100 kilometrů jižně od cíle. Navíc jim vypadl palubní radiolokátor. Když naskočil, spatřili pod sebou podobnéměsto jako Chemnitz.
Chemnitz byl „inicial point“, odkud se mělo mířit na Drážďany.Jenomže místo Chemnitzupod nimi byla ve skutečnosti Plzeň. Tím bylo neštěstí dokonáno.V Praze tehdy zahynulo 700 osoba 1.100 jich bylo zraněno.
Počet obětí, na české poměry vysoký, lze přičíst několika nešťastným okolnostem. Mnozí Češi si mysleli, že Praha je pro bombardování zapovězené město. To je z toho vyléčilo. Další věc byla, že koncentrace pum dopadla kolem Emauz, Palackého náměstí, kde to na jednom místě zabilo asi 250 lidí, kteří čekali na křižovatce tramvají.

JŠ: Právě nálet na Prahu byl už tehdy propagandisticky využit i s tím, že byl inscenován společný pohřeb obětí před kostelem svaté Ludmily na Vinohradech. Řečnili tam vysocí představitelé nacistické i protektorátní správy. Celé to zase mělo ukázat Spojence jako vrahy, kteří ničí kulturní památky. Byl totiž zasažen hlavně Emauzský klášter, jedna z pražských dominant.

JH: Jak to bývá, komunisté v tom pokračovali. Opět to dávali do souvislosti s brutálním vedením války a dokonce se neštítili v některých obdobích říkat, že to Američané udělali záměrně. Dodnes najdeme lidi, kteří jsou přesvědčeni, že Američané schválně bombardovali Prahu, abychom si válku také užili.

Hovoří historik Friedrich Reichert z Městského muzea Drážďany (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nacistická propaganda asi čtrnáct dnů po náletech zničení Drážďan zcela vědomě využila. Drážďany byly známé jako město kultury, a to bylo samozřejmě obzvlášť využíváno.
4. března vyšel hlavní článek v novinách Das Reich, kde se zničení Drážďan zvlášť rozebíralo. Také se v tam šířily falešné zprávy, že město bylo přeplněné uprchlíky. Když tento článek čtete, je město stavěno do pozice oběti pro konečné vítězství, a to jen kvůli nacistické propagandě.
Nacistická propaganda obžalovala Velkou Británii jako ničitele. Musíte však vědět, že téhož dne, tedy 13. února ráno, například v novinách Dresdner Zeitung vyšla zpráva, že byly opět vystřeleny rakety V-2 na Londýn.

JŠ: Minulý rok proběhl v Drážďanech sjezd německých historiků. Vystoupila tam historická komise, která byla pověřena městskou radou, aby konkrétněji specifikovala počet obětí. Z materiálů této komise vyplývá, že počet obětí je do 25.000. To by tedy mělo být konečné číslo, stanovené dlouholetým historickým bádáním jak z archivních materiálů, tak výpověďmi svědků.

Hovoří historik Friedrich Reichert z Městského muzea Drážďany (přepis doplňujícího rozhovoru):
Existuje závěrečná zpráva z 15. března 1945. V této zprávě už tenkrát dospěly úřady k výsledku, že bylo pohřbeno asi 18.000 mrtvých hlavně na dvou hřbitovech, které byly na začátku války určeny předem. Ve zprávě se také počítalo s tím, že se počet při záchranných pracích zvýší asi na 25.000. Když zkoumáte podklady, nacházíte stále znova tento výsledek. První statistiku město zveřejnilo v roce 1946, a tam je také uveden tento již zjištěný počet.
Později, v době studené války, se jak ve východním, tak v západním Německu u Drážďan uváděly počty vyšší. Vycházely totiž z údajů nacistické propagandy. Kolovala například zfalšovaná zpráva z onoho 15. března 1945, kde byla ke správným číslům přidána vždy nula. To už potom ale byla řeč o 250.000 mrtvých.

V bolševické propagandě se dokonce říkalo, že nám Spojenci schválně chtěli zničit průmysl v Praze?
JH:
To se tvrdilo v souvislosti se Škodovkou,ale to je něco jiného. Nejde o nálet, kdy pumy dopadly v okolí Emauz, ale o nálet na ČKD z 25. března.

JR: Šlo o první, skutečně cílený a plánovaný nálet na pražský průmysl. A pak je samozřejmě legendární nálet na plzeňskou Škodovku z 25. dubna 1945.

JH: Je nutno si uvědomit, že v té době byl Protektorát Čechy a Morava hlavní zbrojnicí posledních sil Wehrmachtu. V plzeňské Škodovce se vyráběly především dělostřelecké zbraně a ČKD jelo tenkrát v takzvaném Panzer Programme. Takže se tam vyráběly stíhače tanků, na bázi původně české konstrukce, proslulé Hetzery.

Hovoří historik Friedrich Reichert z Městského muzea Drážďany (přepis doplňujícího rozhovoru):
Existovaly různé strategie bombardování. Britská byla zaměřena na zničení středů měst, tedy kobercové bombardování. Americké nálety byly oproti tomu zaměřeny zejména na zničení dopravních zařízení nebo závodů. Z americké strany byly opakovaně bombardovány továrny na benzín severně od Drážďan nebo v severních Čechách. Když panovaly špatné povětrnostní podmínky, byly udávány alternativní cíle ve městech. I potom ale bývala těmito alternativními cíli většinou dopravní zařízení.

Nálet na Litvínov byl také omyl?
JR:
Ne, nebyl. Na Litvínovbylo také několik náletů,ale jejich koncentrace směřovalaproti Záluží u Mostu. To byla nejvýznamnější rafinerie na výrobu umělého benzinu. Náletů bylo asi dvacet a byl to vůbec nejvíce napadaný cílna českém území.
V české historické pamětityto nálety trošku zanikají,protože to tehdy bylo v Sudetech a česká kolektivní paměť to příliš nezaznamenala.Stále se hovoří o Pardubicích,Plzni, Praze,ale o nejnapadanějším cíli nikoli.

JŠ: Je dobré připomínat, že nálety byly i v Brně, kde si vyžádaly také velké množství civilních obětí a kde bomby spadly také do centra města, kde žádný průmysl nebyl.

JH: Musíme si ovšem uvědomit, že při tehdejších technických prostředcích bylo každé bombardování, ať noční nebo denní, poměrně nepřesné, i když přesnost se v průběhu války zvyšovala. Přesto obecně řečeno minimálně 50 procent svržených pum padalo mimo cíle. Zasahovány byly často objekty, které byly od určeného cíle vzdáleny nejen stovky metrů, ale kilometry či dokonce desítky kilometrů.

JR: Britové si dlouho mysleli o své noční bombardovací ofenzivě, že zasahují poměrně přesně, neboť vycházeli z hlášení posádek, která byla dosti optimistická. Ovšem v srpnu 1941 si nechali udělat expertizu výsledků dosavadních náletů a zděsili se. Naprostá většina bomb totiž nedopadla ani 8 kilometrů od cíle.
Z toho pramení politika plošného bombardování: Vědomí, že s přesným bombardováním nelze uspět, vedlo k formulaci kobercových náletů.

V Německu již delší dobu funguje jistý revizionizmus vzhledem k druhé světové válce. Němci se začali sebeuvědomovat z hlediska této světové tragédie. Byť připouštějí, že ji začali, byť připouštějí svou vinu za řadu zločinů v ní, říkají, že i oni měli své oběti a že i vůči nim se dopustil svět, speciálně Spojenci, dramatických aktů, což byly kromě jiného Drážďany.
Začali to spisovatelé Grass a Böll. Nyní se k tomu přidali i historici. O Drážďanech například píše Jörg Friedrich ve své knize Oheň, kde vyzývá, aby byl Churchill postaven před jakýsi soud dějin. Nemluvě o Harrisovi, proti jehož soše v Londýně se protestovalo?
JH:
Proti soše maršála Harrise protestovali i někteří britští veteráni. Tato ofenziva si totiž vyžádala asi 600.000 obětí z řad německého civilního obyvatelstva, ale také 60.000 padlých britských letců bombardovacího letectva. Zdálo se jim, že člověk, který poslal téměř polovinu stavu bombardovacího letectva za celou válku na smrt nad Německo, si pomník nezaslouží.

JŠ: To začíná už někdy v 60. letech, kdy kupodivu britský historik David Irving, známý popírač holocaustu, přichází s tezemi, že Němci nebyli pouze pachatelé zločinů, ale byli i jejich oběťmi.
Po válce byla základní teze, že hlavní zločinecký režim byl nacistický, ale většina obyčejných Němců s tím neměla nic společného. Tuto tezi začaly nabourávat práce některých historiků. Známý je třeba Daniel Goldhagen, který začal mluvit o tom, že řada obyčejných Němců byli minimálně spolupachateli holocaustu nebo antisemity.
Na základě těchto debat začíná v 90. letech na německé straně intenzivnější diskuze o tom, že Němci byli v daleko větší míře oběťmi válečných zločinů. Je to určitá revizionistická tendence, snaha revidovat klasický pohled, který přetrvával po druhé světové válce.

Hovoří generální konzul ČR v Drážďanech Tomáš Podivínský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Současná reflexe bombardování z 13. února 1945 je dělitelná zhruba do tří rovin. První rovina je obecně společenská a politická, kterou sdílí drtivá většina obyvatel Drážďan, Saska i Německa a saské i německé politické elity.
Potom je to rovina čistě historiografická: Skupina historiků archivářů byla pověřena zkoumáním těchto událostí. Odhlíželi přitom od vojenských a politických souvislostí a soustředili se výhradně na data.
Nakonec je to bohužel rovina pravicově extremistická, která je také jednou komponentou vnímání těchto událostí.

JŠ: Městská rada rozhodla o zkoumání počtu mrtvých také z toho důvodu, že se tohoto tématu větší míře ujímala radikální pravice. Konkrétně i neonacisté, mimochodem v Sasku velmi silná politická strana, která je i v zemském sněmu. Skutečně to může být i jeden z politických argumentů pro formující se extrémně pravicovou scénu.

Hovoří architekt Thomas Gottschlich (přepis doplňujícího rozhovoru):
S výzvou Volání z Drážďan z roku 1989 a prvními stavebními pracemi od roku 1992 do roku 2005 včetně zabrala obnova kostela Frauenkirche 13 let příprav a realizace. Stavba kostela nakonec stála 137 milionů eur. Obnova Frauenkirche se orientovala podle toho, co jsme našli, a podle starých plánů. Zvenku a zevnitř byl kostel znovu postaven podle jeho originální podoby.

Hovoří generální konzul ČR v Drážďanech Tomáš Podivínský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cesta obnovy města byla bezpochyby správná, protože konzervace nějakých ruin nemá s historií nic společného. Je potřeba zachovávat živou vzpomínku na historii a poučení do budoucna. A to Drážďany obnovou a mentálním poselstvím, které vysílají, perfektně činí. Drážďany jsou dnes velice dynamické, moderní město. Není to jenom správní, ale také kulturní, obchodní i univerzitní centrum Saska.
Obnova města a obnova Frauenkirche, způsob obnovy, na které se podíleli i letci, kteří Drážďany bombardovali, je velmi symbolická. Pomohla i obyvatelům Drážďan ke znovunabytí sebevědomí a k důstojné komunikaci s okolím jako rovný s rovným.

Zajímavé je, že partnerským městem Drážďan je Coventry v Anglii, které vlastně mělo stejný osud. Slouží se tam navzájem mše pro tato města. Dozvíme se něco nového o Drážďanech, co by podpořilo nějakou teorii nebo definitivně vyvrátilo, že to byl válečný zločin?
JR:
Válečný zločin je argumentační nástrojsoučasné propagandynebo určitých zájmových skupin. Je těžkénebo dost dobře nemožnéhodnotit válečné událostisoučasnou optikou.Pokud si tohle neuvědomíme,budeme vždycky obětí propagandy.To prostě nelze.

JŠ: Nebezpečí vidím v tom, že se začíná říkat, že to je svým způsobem srovnatelné s oběťmi Židů v době holocaustu. Začíná to být jeden z argumentačních modelů, které používají extrémně pravicové skupiny. Také v souvislosti s tím, jaká je situace na Blízkém východě, může tento model získávat určitou podporu i ve veřejnosti, která by se jinak k extrémní pravici nehlásila.
Je skutečně velice nebezpečné srovnávat bombardování měst v době druhé světové války, třeba německých měst, se zkušeností holocaustu, což bylo řízené vraždění.

JH: Nesmíme německé zločiny zužovat jen na holocaust. Někdy se až přílišným zdůrazňováním holocaustu poněkud odsunula do pozadí obrovská škála dalších nacistických zločinů. To potom způsobuje, že se nabízí jakési přirovnání mezi německými oběťmi a oběťmi holocaustu.
Mezi to je ale ještě třeba vsadit statisíce a miliony dalších obětí německé vojensko-politické mašinérie, které byly povražděny na základě jiných kritérií. (Podle kritérií etnických jako příslušníci nejrůznějších „podlidí“ nebo jako potenciální nepřátelé atd.) K této obrovské skupině ze všech okupovaných zemí musíme dosadit ještě likvidovanou opozici v Německu.
Z toho nám vyjde, že ztráty civilního německého obyvatelstva jsou sice určitě politováníhodné, ale nedají se v žádném případě srovnávat s tím, co Německo jako stát, který podlehl nacistické ideologii, způsobil v celé Evropě.

Hovoří generální konzul ČR v Drážďanech Tomáš Podivínský (přepis doplňujícího rozhovoru):
S rétorikou, která byla obvyklá v bývalé NDR, že za nálety může západní imperialismus, jsem se v současné době nesetkal ani u starší, ani u mladší generace, která tyto události zná pouze z doslechu.
Není to však jen tím, že by se události 13. února předávaly jenom ve školách formou výuky, knih. Předává se to v rodinách - dědeček na syna a syn na své děti. Tradice bombardování Drážďan je skutečně mentálně přítomna.
Velmi emocionálně také působí, když se každým rokem 13. února ve tři čtvrtě na deset rozezní po celých Drážďanech zvony. Řada lidí také zhasne v bytech světlo a připomínají si začátek první vlny bombardování. Když je člověk v tu dobu v Drážďanech, podprahově vnímá, že tam nejsou slzy, zoufalství ani výkřik nespravedlnosti, ale že to je memento, kam až může vést nenávist mezi lidmi.
Aby se nic takového nemohlo opakovat, jsou Drážďany velmi kooperativní město. Snaží se spolupracovat s blízkým i vzdáleným okolím, mají partnerství na úrovni měst, spolků, svazů, nejrůznějších zájmových sdružení, a to je velká výzva do světa.

Evropa se neustále snaží v rámci Evropské unie spojovat a jaksi k sobě nalézat cestu. Nebylo by jednodušší udělat to jako v Drážďanech? Postavit znova kostel Frauenkirche, všechny budovy obnovit a zapomenout už na tohle?
JR: Tady dochází možná k určitému zkreslení. Naprostá většina lidí, kteří žijí v současné Evropě, nejenže nežili za druhé světové války, ale ani nebyli ve věku, kdy by to mohli vůbec vnímat. Takže bychom to měli přenechat historikům a také trošku korigovat média, pokud podlehnou nějaké propagandě, kterou jim cpou extrémní skupiny.
Mám dojem, že navzdory tomu, že se my všichni věnujeme historii, naprostou většinu obyvatelstva nejen v České republice historie Evropy nezajímá. Věnují se spíše současnosti a výhledům do budoucnosti.

JŠ: Spíše se nestane, že bychom paměť zahladili. Tyto věci mají v sobě spoustu emocí, s čímž se velice dobře pracuje i v politické branži. Stačí se podívat na současné diskuse, které jsou u nás. (Ve starých jizvách se dobře rýpe.)
Právě emoce jsou to hlavní, co se z těchto událostí vypreparuje. Vlastně lidi, kteří oživují tyto diskuse, často ani nezajímá historický fakt, událost, ale jen emoce, které se z toho dají vydobýt.
Co se týká Frauenkirche, myslím si, že to byl pozitivní krok, i když i obnovu tohoto legendárního kostela v Drážďanech provázely emocionálně vypjaté diskuse. Byl to pozitivní krok, který může sloužit jako příklad Evropě. K tomu bych se do budoucna vracel. Tímto způsobem lze možná takovéto rány překonávat.

(redakčně kráceno)