„S lyžemi je to jako se ženami, nikdo do nich nevidí, “ říká Martin Koukal

Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci je minulost. Naše reprezentace nijak zásadně nepropadla, o výrazném úspěchu ale hovořit nelze. Jedinou medaili získal Lukáš Bauer, druhý v běhu na 15 kilometrů, úctyhodné bylo ale i sedmé místo z 50 kilometrového maratónu Martina Koukala, kterého letošní sezónu stíhaly zdravotní problémy. Naprosto neočekávaný určitě byl výsledek závodu na 4x10 kilometrů. Naši závodníci v něm počítali s medailovým umístěním, nakonec skončili předposlední. O libereckém mistrovství, schopnosti se motivovat, sportovní taktice a technice, ale i o alchymii rychlých lyží hovořil v Interview ČT24 z 3. března běžec na lyžích Martin Koukal. Ptal se moderátor František Lutonský.

Jak si pro sebe zhodnotíte uplynulé mistrovství v Liberci?
Pro mě bylo druhým nejlepším v kariéře po mistrovství světa v roce 2003 ve Val di Fiemme. Dvakrát jsem byl v první desítce, takže z tohoto pohledu je určitě spokojenost. Ovšem zároveň jsme jako tým vyhlašovali, že naším největším cílem je medaile ve štafetě, a tam se to těžce nepovedlo. Celkový dojem je proto takový smíšený. Na jednu stranu mám obrovskou radost ze svých výsledků, ale něco tomu chybělo.

Tuto sezónu jste měl zdravotní problémy, příliš se vám nedařilo. Nebylo načasování formy na mistrovství světa cílené?
Určitě bych radši jezdil celou sezónu dobře než celou sezónu špatně. Nezbylo mi nic jiného než po prosinci sezónu vypustit a soustředit se na mistrovství světa. A to s tím, že se to povede a zachráním sezónu, nebo ji holt odepíšu celou. Jsem rád, že vyšlo to první, že jsem naladil formu a zajel výborné výsledky.
Teď nás čeká ještě jedna perioda světového poháru (osm závodů). Doufám, že v podobných výsledcích budu pokračovat a na konci sezóny nebude u mého jména nula bodů, jak je tomu dnes.

Zmínil jste nešťastnou štafetu. Loni v Davosu jste ji ve světovém poháru dovedl na prvním místě. Letos se to tedy nepodařilo. Jako finišman jste nastupoval s obrovskou ztrátou. Jak vám v tuhle chvíli je? Není tam trochu ztráta motivace - už stejně o nic nejde?
Je to určitě nezáviděníhodná situace, protože na vrcholné výkony musí být koncentrace a motivace. My jsme byli motivováni na boj o medaili, a když naráz o boj o medaili nešlo, bylo to takové rozladěné. Snažil jsem se nějakým způsobem najít v závodě ještě něco, co by mě jakoby nakoplo a dostalo do bojovné nálady. Tak jsem si našel to, že neskončíme poslední. Pravda ale je, že když jsem předjel americkou štafetu a posunul nás na předposlední místo, bojovnou náladu jsem ztratil.
Navíc mě bohužel na trati nepodrželi ani někteří diváci. Doufal jsem, že budou fandit, že se mě budou snažit vyburcovat, abych předvedl co nejlepší výkon. Někteří mi ale paradoxně fandili způsobem, ať neblázním a šetřím se na 50 kilometrů.

I kdyby se diváci snažili vás vyburcovat, co se dalo v tu chvíli udělat?
Dopadli bychom, jak jsme dopadli. Akorát kdybych jel na svém úseku nejrychlejší čas, neskončili jsme půl minuty za Rusy, ale skončili bychom za nimi nějakých 5 nebo 10 vteřin.

Vyhovuje vám samotné postavení finišmana ve štafetě nebo je to spíš obrovský nápor?
Mně to vyhovuje, mě finiš baví. Samozřejmě mě to víc baví, když o něco jde, když se finišuje. Když musíte vymyslet nějakou taktiku, něco s tím závodem udělat. Když o nic nejde, je to složitější. Loni se to dařilo, protože štafety byly většinou takové, že jsme do posledního úseku jezdili ve čtyřech, někde v osmi (třeba v Davosu). A to pak je přesně ten boj, který mám rád.

Vám se mistrovství světa v Liberci povedlo, ale hodně se nepovedlo Martinu Jakšovi, který na prvním úseku štafety nabral více než dvouminutovou ztrátu. Když po takovém závodě sedíte, co si tak říkáte?
To se moc komentovat nedá. S Martinem jsem celé mistrovství světa bydlel. Takže jsem se ho snažil podržet, protože z toho byl hodně kouslej. Martin je ještě mladý závodník, je ve věku Northuga. Zároveň s Northugem sbíral medaile na juniorském mistrovství světa, kdy Northug převážně sbíral zlaté, Martin za ním stříbrné a bronzové. Takže určitě je to velmi kvalitní závodník.
Prostě se nepotkal s ideální formou a určitě očekával, že v závodě pojede lépe. Nakonec se to těžce nepovedlo. Spíš jsem se ho ale skutečně snažil podržet. Nebylo by totiž úplně nejlepší, kdyby si z toho odnesl nějaký psychický blok a mělo to pak následky při příštích důležitých závodech. A takové můžou být příští rok na olympijských hrách. Nebylo by dobré, aby z toho měl nějaký mindrák.

Zmínil jste osobu Nora Petera Northuga. Co jste říkal jeho trojnásobnému triumfu?
Peter Northug je mezi běžci v závodech s hromadným startem suverénně nejlepší. Letošní sezónu má opravdu skvostnou a v závodech nedělá chyby. Navíc třeba na padesátce se mohl spolehnout na obrovskou podporu týmového kolegy Tord Asle Gjerdalena.

Jak dlouho jste při padesátce živil naději, že by to mohlo vyjít na umístění třeba do třetího místa?
Do kilometru před cílem. Byl jsem v balíku závodníků, byl jsem na dobré pozici, ale po těch 49 kilometrech jsem už neměl síly na zrychlení. Lidé, kteří byli přede mnou dokázali ještě výrazně zrychlit. Já jsem dokázal zrychlit jenom trochu a ti za mnou už nedokázali zrychlit vůbec.

Po téměř 50 kilometrech to musí být šílený pocit, když pár závodníků před vámi práskne do koní a zmizí?
Na to jsme byli všichni připraveni a všichni to čekali. Byla to jen otázka času a hry nervů, kdy se začne. Tajně jsem doufal, že se pojde spíš podle Angererova gusta, bohužel to Norové týmovou taktikou překazili. To byla škoda.
Už ve skiatlonu jsem cítil a na padesátce se mi to potvrdilo, že po problémech, které jsem v zimě měl, mám rezervy v absolutním zrychlení. Na sprintu v cílové rovince jsem dvakrát jednoznačně prohrál pozici - jak šesté místo na padesátce, tak osmé ve skiatlonu. Byl bych býval radši, kdyby se jel finiš o něco delší. Tím by bylo tempo o chlup nižší a asi by to bylo lepší.
Prostě jsem doufal, že se tam Angerer dostane dřív a tempo se rozjede postupně. Takhle se to na 100 metrech hrozně rozjelo a já jsem v nejprudší pasáži kopce už nebyl schopný zareagovat.

Měl jste na padesátce nějakou krizi, kdy jste si říkal, že teď už to nedám?
Určitě jsem nebyl úplně v pohodě kolem 37., 40. kilometru. Kdyby se tam něco výrazného začalo dít, asi bych hodně trpěl a byla by otázka, jestli bych to vydržel. Ale vzhledem k tomu, že jsme na trati měli výborný servisní tým, nahlásil jsem přes trenéry, že chci k pití Red Bull. O tom vím a mám to vyzkoušené, že mě je schopný znovu nastartovat. Takže jsem ho dostal na 40. a pak ještě na 43. kilometru a výsledek se na posledních pěti kilometrech dostavil.

Padesátka byl závod s hromadným startem. Vyhovuje vám víc hromadný start nebo intervalové pojetí závodu? Co je pro běžce lepší?
V hromadném startu člověk ví, na čem je. Já s tím umím, když to řeknu neslušně, „vyčůrávat“. Jsem schopný nechat se v balíku vyvézt. Jsem schopný zajet ještě lepší výsledek, než by odpovídal mojí aktuální formě. Díky technice a taktickým schopnostem umím ušetřit spousty sil.
Na druhou stranu, kdybych se měl rozhodnout, jestli se má padesátka jezdit hromadně nebo intervalově, jednoznačně bych hlasoval pro intervalový start. V takovém případě má padesátka úplně jiné kouzlo a rozhodují jiné vlastnosti. Je to o rozvržení tempa. V posledních pěti deseti kilometrech nabere třeba pět lidí z první desítky dvě tři minuty a propadnou se až ke třicátému místu. A naopak lidé, kteří jeli celou dobu kolem dvacátého místa, jsou schopni propracovat se dopředu. Závod je pak dramatičtější a ukazuje to víc na komplexní vlastnosti a schopnosti lyžaře.

Jak vám vyhovovalo, že jste si mohli vyměňovat lyže?  Na velké světové akci to bylo vlastně poprvé.
Na velké světové akci to bylo poprvé, ale dvakrát se vyměňovaly lyže ve světovém poháru - loni a předloni na padesátce na Holmenkollenu. Měli jsme tak vyzkoušené, že to je opravdu velká časová úspora. Obzvlášť na  mokrém sněhu se lyže strašným způsobem zpomalují.
Třeba loni Helena Balatková, kolegyně z reprezentačního družstva, nevyměnila lyže a stálo ji to dvě minuty v celkovém účtování. Protože závodnice na „čerstvých“ lyžích byly rychlejší, ale jí lyže zpomalovaly, dostala takovouhle herdu.

Točí se jenom dvoje lyže?
Člověk může točit lyží, kolik chce. Většina lidí ale volí tak, že z testu vyjdou jedny nejrychlejší a druhé nejrychlejší lyže. Pak se to dá vypočítat tak, aby člověk nejdelší část závodu a hlavně tu rozhodující jel na nejrychlejších lyžích. My jsme začínali na jedničkách, po 16 kilometrech jsme šli na dvojky, a pak jsme se asi po 35 kilometrech vraceli zase na jedničky, na kterých už jsme dojeli do cíle.

Takže celková výměna proběhla dvakrát ze čtyřech možností?
Dvakrát ze čtyřech možností. Někteří využili víckrát. Není to špatné. Velkou výhodu to může mít i v případě, že se třeba promaže. To pak má závodník na 50 kilometrech, i kdyby to byl jeden z favoritů, smůlu. Nikdo není tak dobrý, aby na špatných lyžích objel 50 kilometrů a ještě s tím pak něco udělal. Teď, když to závodník zjistí, může servis zareagovat.
Na druhou stranu třeba v případě padesátky v Liberci jsem měl na podmínky připravené jedničky lyže. To byly excelentní lyže, takové dostanete jednou dvakrát za život.

Takže už jste se pak těšil, že přeskočíte z dvojek zase na jedničky?
Určitě jsem se těšil. To byly lyže, že kdyby se nevyměňovalo, mohl jsem na tom vydělat. Lyže se mi totiž zpomalovaly podstatně méně než soupeřům. Třeba někteří využili i poslední výměnu, to už jsem měl na lyžích objeto 7,5 kilometru, a jim lyže jely rychleji než mně asi dva kilometry, pak nám jely zase stejně.

Čím to, že kvalita lyží je tak rozdílná, že to poznáte? Nebo je to jen namazáním, strukturou lyže…?
Mazání je určitě důležité, ale při takovýchto podmínkách rozhoduje hlavně lyže. Její konstrukce, struktura… S lyžemi je to jak se ženami. Do nich nevidíte. Jsou různé přístroje, kterými se lyže měří. Náš servis už to má docela vymakané, speciálně Vít Fousek, že to nějakým způsobem funguje. Přesto stejně vyjdou dva tři páry v měření jako lyže na vyřazení, a přitom neuvěřitelně jedou a nikdo neví proč.
Je to velká alchymie, jsou to spousty hodin testování. Člověku a servisu projde za sezónu opravdu neuvěřitelné množství párů. Když vezmu svoje lyže, tak většinou po závodech vozím na obě techniky zhruba 25 až 30 párů lyží. Ale za sezónu dostávám také lyže od firmy, které testuji. Když zjistím, že nejsou dobré, vrátím je a dostanu jiné. Tímto způsobem nám projde rukama dalších 30 párů. Takže ve vaku se za sezónu protočí 60 párů různých lyží, až nakonec zůstane tak 25.

Samotná výměna při závodě může znamenat ztrátu několika sekund. Trénujete na to nějak speciálně? Napadá mě srovnání třeba s formulí 1, kde to zvládnou mechanici za sedm osm vteřin. Vy to musíte zvládnout zhruba tak stejně?
Já to zvládnu zhruba tak stejně. Člověk to trénuje každý trénink, protože si musí zapnout a rozepnout lyže, a to není tak složité. A ztráty, který se dají nabrat, jsou dvě tři vteřiny, které jsou při hromadném startu nepodstatné. Bylo to vidět i na mistrovství světa. Rozjel se balík, někteří zajeli do výměny, někteří ne. Při výjezdu z výměny se balík akorát natáhl, ale pořád na vzdálenosti, kdy závodníci stále jeli ve vzduchovém pytli. Takže po nejbližším sjezdu se to zase sjelo do velkého kotle.

Kdyby celý balík projel kolem lyží, které čekají na výměnu, a vy byste chtěli měnit, vyměníte je v tu chvíli?
Záleželo by na tempu balíku a pocitu, který bych z lyží měl. Pokud by mi lyže jely stejně jako ostatním a tempo by bylo vysoké, zřejmě bych zůstal s většinou. Ale pokud bych nebyl s těmi lyžemi jenom trošku spokojený, tak bych výměnu riskoval. A případnou ztrátu deseti vteřin jsem schopný na kilometru zlikvidovat.

Hodně se mluvilo o tom, jestli Liberec nebyl moc drahý, jestli je vůbec potřeba, aby se závodilo v České republice, aby se pořádala tak velká akce. Při všech debatách ale dostávali málo prostoru samotní účastníci závodu. Jak to vidíte vy?
Jsem strašně šťastný, že mistrovství světa bylo u nás a měl jsem možnost závodit před domácími fanoušky. Přijelo se na mě podívat spousta mých známých a kamarádů, kteří nikdy na takové akci nebyli. (Přece jenom vyjet si do Sappora není zrovna levný špás.) Takže atmosféra byla vynikající. Chtěl bych poděkovat divákům, kterých přišlo neskutečné množství. Návštěva našich závodů byla nadprůměrná. Takhle vysoká nebyla už řadu let.

Snese samotné mistrovství v Liberci srovnání třeba se Sapporem?
Liberec byl o několik mnoho pater výš než Sapporo. Co se týče úrovně, organizace a podobně, zařadil bych toto mistrovství na druhé místo za Trondheim z roku 1997, takže i před olympiády jak v Salt Lake City, tak v Turíně. Za mou kariéru to skutečně byla druhá nejlepší akce po Trondheimu.
Druhá věc je, že se tady mluví stále o dvou miliardách. Norové tvrdili, že mají rozpočet na Oslo 200 milionů dolarů a jsou hrdý, že to dají do sportu a že to bude stát takový balík. Oni se tím prostě chlubí.

(redakčně kráceno)