Založení NATO 4. dubna 1949 byla reakce na dramaticky změněné poměry ve světě po druhé světové válce. Nebýt sovětské expanzivní politiky a nebezpečí reálného jaderného konfliktu byl by vznik Aliance mnohem složitější. Takto vznikla zprvu politická, ale záhy také silně vojensky orientovaná organizace, která se brzy stala důležitým světovým hráčem. I proto reagoval Sovětský svaz vytvořením Varšavské smlouvy, která měla být původně pouhou papírovou záminkou k zrušení Severoatlantické aliance. Najednou proti sobě stály dvě vojenské aliance vybavené ekvivalentní výzbrojí připravené zlikvidovat jedna druhou. Tento vojenský pat potom svíral celý svět téměř padesát let.
NATO a Evropa
Příznačný a pro budoucnost rozhodující rozdíl byl v přístupu k členům těchto organizací. NATO se s vnitřními krizemi vždy dokázalo demokraticky vyrovnat. Varšavská smlouva (Sovětský svaz) si poslušnost svých příslušníků vynucovala násilím. Po pádu železné opony tak logicky následoval i rozpad Varšavské smlouvy. NATO, o jehož zániku se také hovořilo, nakonec zůstalo a mnohé své bývalé nepřátele dokonce pojalo za své členy.
O historii NATO hovořili v magazínu Historie.eu z 5. března historici Jiří Fiedler (JF), František Hanzlík (FH) z Univerzity obrany v Brně a Petr Luňák (PL) z Mezinárodního sekretariátu NATO. Přivítal je novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.
V knize doktora Luňáka je v úvodu hezká vzpomínka na vojenský výcvik při vysoké škole: Před vzrůstající vojenskou silou Západu nás varoval podplukovník Josef Mrázek: „Jestli si myslíte, že za Šumavou sedí na pařezu americký voják s Marlborem v hubě, děvkou na klíně a čeká, až se vám podaří nasadit si plynovou masku, moc se mýlíte.“ Podle podplukovníka Mrázka na nás NATO bylo velmi nachystáno.
Sám mám z vojenského výcviku jiný zážitek. Jakýsi podplukovník Petřík si nás jednou nechal nastoupit do dvouřadu a uvedl svůj rozkaz větou: „27. divize Bundeswehru ustupuje rozprášena k Rokycanům. Naším úkolem je…“ A to už jsem se nikdy nedozvěděl, protože jsme se začali smát. Viděli jsme se tam totiž v těch „kopřivácích“, to byly šílené uniformy, které štípaly jako kopřivy, a připadali jsme si málo bojeschopní na to, abychom hnali nějakou 27. divizi Bundeswehru.
Měl pravdu podplukovník Petřík nebo podplukovník Mrázek?
JF: Pravdu mohli mít oba. Záleželo to případ od případu, mimo jiné i na schopnosti velitelů reagovat na vyvíjející se situaci. Navíc na straně Varšavské smlouvy byla jednoznačně převaha.
FH: NATO vzniklo v roce 1949. V roce 1945 byly použity první atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. V roce 1949 měl Sovětský svaz už také jadernou pumu a v roce 1953 vodíkovou pumu. Za existence těchto jaderných zbraní by zřejmě každý konflikt, pokud by se jedna strana dostala do úzkých, skončil jadernou katastrofou. Nejhorší na tom je, že obě strany tehdy naprosto reálně uvažovaly o použití těchto jaderných zbraní.
Hovoří armádní generál Karel Pezl, v 60. letech pracovník operačního oddělení Generálního štábu ČSLA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bylo období, kdy byl vznik zahájení konfliktu bezprostředně spojen s jaderným úderem jedné strany. Dříve než by vyzněl, následoval by odvetný úder druhé strany. To byla základní strategická rovnováha, která byla udržována všemi potenciálními systémy: Letadla ve vzduchu, ponorky v operačních prostorech nebo mezikontinentální strategické rakety ve vysokém stupni pohotovosti.
Čili jaká byla představa? Bude to jeden požár, který se prožene Evropou a za kterým nikdo a nic nezůstane? Stojí pak za to překročit Rýn?
PL: Začali jsme vojenskými aspekty NATO, ovšem v dubnu 1949, kdy byla podepsána washingtonská smlouva v USA, byla Aliance politický akt. Dokument Severoatlantická smlouva. V ní se v 5. článku všechny signatářské země zavazovaly, že v případě útoku na kteroukoli z nich budou všechny ostatní považovat tento útok na sebe sama a poskytnou veškerou pomoc včetně vojenské.
Dnes máme pocit, že vznik Aliance byl něčím automatickým. Tak to ale vůbec nebylo. Bylo tam mnoho zákrutů a příležitostí, kdy historie mohla vypadat úplně jinak. Především Spojené státy nebyly ochotné vstupovat po druhé světové válce do jakýchkoli automatických závazků vůči kterékoli evropské zemi. Vracely se k izolacionismu.
Vždyť první a poslední smlouva tohoto typu, kterou do té doby Spojené státy měly, byla smlouva z roku 1778 s Francií. Takže tam bylo více než 150 let tradice, kdy si Spojené státy mohly vybrat, zda budou zasahovat do nějakého konfliktu v Evropě. Podpis automatické smlouvy v dubnu 1949 proto byla naprostá revoluce v americké zahraniční politice.
A proč k tomu došlo? Paul Henri Spaak, druhý generální tajemník Severoatlantické aliance, řekl, že by v každé evropské vesnici měla být postavena socha Josefu Stalinovi, protože díky němu de facto Aliance jako taková vznikla.
Sovětský postup ve východní Evropě, snaha destabilizovat demokratické režimy i v Evropě západní (komunistické strany ve Francii a v Itálii) a komunistický převrat v Československu. To jsou hlavní momenty, proč na Západě přetekla číše trpělivosti a Spojené státy byly konečně ochotné uvažovat o nějakém konkrétním závazku vůči Evropě.
Československo se vůbec zdálo být začátkem domina. Několik dní po únorovém převratu vzrostl sovětský tlak na Finsko a Norsko a zdálo se, že nebezpečí bude pokračovat.
FH: Sověti tam,kde šel vývoj podle jejich představ, příliš nezasahovali, konkrétně u nás. Kde šel vývoj trošku jinak, použili všechny prostředky. Například v Maďarsku byl v roce 1946 vyhlášen dokonce výjimečný stav. A známe postup Sovětského svazu vůči Polsku, Bulharsku, Rumunsku a dalším zemím.
PL: Existuje představa, že NATO byl americký výmysl, tak to vůbec není. První zmínky o vytvoření nějakého atlantického paktu přišly ze západní Evropy. Byli to Ernst Bewin, ministr zahraničí Velké Británie, a Georges Bidault, francouzský ministr zahraničí. Ten v říjnu 1947 jako první ve Spojených státech mluvil o nutnosti spojenectví mezi Spojenými státy a západní Evropou. Ještě rok předtím přitom hovořil o Evropě jako o třetí síle mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Vzhledem k tomu, co se dělo v Evropě, byl to nakonec právě Bidault, který zahájil revoluci ve francouzské zahraniční politice. Do té doby byla totiž hlavní obsesí Francie možnost konfliktu s Německem. Reakce ve Spojených státech nebyla tenkrát nijak zvlášť pozitivní. Nálady byly vyloženě izolacionistické. To trvalo několik let.
Po pražském únorovém převratu začala v březnu trojstranná jednání mezi Spojenými státy, Kanadou a Velkou Británií. O jejich průběhu měl naštěstí velice detailní informace Sovětský svaz. A to prostřednictvím svého špióna Donalda McLeana, který působil jako zástupce britského velvyslance ve Spojených státech.
Proč naštěstí? Protože Sovětský svaz mohl vidět, že plány jsou vysloveně defenzivní. Že to, co se chystá a nakonec vyústilo o rok později v NATO, není útočný pakt. To na chvíli Stalina v jeho paranoidním vidění světa mohlo uklidnit, ale ne natrvalo. Stalin totiž zastával myšlenku starou, jako byl Sovětský svaz: Západ se chystá zničit blok socialismu a komunismu.
Defenzivní vojenská doktrína… Jak vypadá taková defenzivní doktrína?
JF: V politickém rozhodnutíve washingtonské smlouvě je to stanoveno naprosto jednoznačně:Tato smlouva chápala jako casus belli (důvod k válce)to,bude-li kterákoli země z bloku napadena. To bylo postaveno naprosto jednoznačně. Země NATO drželi obrannou linii na svých hranicích.
Avšak situace na druhé straně také nebyla jednoduchá. Zmínili jsme paranoiu, která byla Stalinovi naprosto jednoznačně vlastní. Jenže jeho politické akce po druhé světové válce fakticky vyvolávaly něco podobného i na Západě. V každém případě vyvolávaly strach. A jakékoli posílení Sovětského svazu vyvolávalo stále větší a větší obavy.
Také si uvědomme, že až do vzniku Bundeswehru byla sama československá armáda po mobilizaci silnější než všechny spojenecké jednotky, které v Německu působily. Takže síla, která fakticky v roce 1948 spadla Stalinovi do klína, byla opravdu obrovská.
FH: Sovětský svaz za druhé světové války utrpěl obrovské ekonomické ztráty, ale vojensky a politicky vyšel vzhledem k vývoji situace paradoxně posílen. Vojenská síla Sovětského svazu byla obrovská.
Byl to také jeden z důvodů vzniku NATO. Například v roce 1947 se v Paříži konalo jednání všech evropských a amerických vojenských atašé. Bylo tam zmíněno, že pokud by Sovětský svaz v tomto momentu zaútočil na Západ, Spojeným státům by nezbylo nic jiného než Evropu vyklidit.
JF: Skupina sovětských vojsk v Německu byla nejsilnějším vojenským uskupením v celé druhé polovině 20. století. Faktem je, že trojnásobná převaha byla standardem.
Hovoří armádní generál Karel Pezl, v 60. letech pracovník operačního oddělení Generálního štábu ČSLA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na území NDR bylo 22 gardových divizí v plné výzbroji a s nejnovější technikou, kterou sovětský průmysl dodával. První výměna techniky šla ke gardovým divizím v NDR.
PL: Podpis washingtonské smlouvy byl revolucí v mezinárodních vztazích jak z hlediska americké zahraniční politiky, tak z hlediska Francie. To, co vzniklo v roce 1949, byla ale jen politická organizace. Dokonce když byl americký ministr zahraničí Dean Acheson na slyšení v Kongresu a dostal otázku, zda podpis smlouvy může znamenat vyslání amerických vojáků do Evropy, řekl: „Mou odpovědí je absolutní kategorické ne!“ To bylo v roce 1949.
Jenže v roce 1950 vypukla korejská válka a úplně změnila situaci. Tehdy výzva, která byla především politického charakteru, dostávala bezprostředně vojenský charakter. A to bylo impulsem pro dodání „O“ (organizace) k dosavadnímu NAT (Severoatlantická smlouva). Po korejské válce se vytváří vojenská integrovaná struktura.
Předtím, během dojednávání smlouvy, měl každý trochu jiné představy. Evropané například chtěli, aby bylo z evropské strany členství co nejomezenější. Nechtěli třeba Portugalsko, které ale nakonec přistoupilo. Francie prosazovala členství Itálie, proti čemuž zase byla velmi vehementně Velká Británie. Nakonec byla Itálie za přispění Spojených států začleněna do NATO už v roce 1949.
Pak byla také otázka, zda se 5. článek severoatlantické smlouvy bude týkat zámořských kolonií evropských zemí. Holanďané chtěli, aby pokrýval Indonésii, Portugalci přišli s Mosambikem a Angolou. Nakonec se podařilo najít kompromis, takže se smlouva formálně vztahovala pouze na území na sever od obratníku Raka. To se týkalo francouzských severoafrických kolonií, ale ničeho ostatního. Jakési rozdíly tam tedy byly.
Neméně podstatné než fakt, že NATO stálo proti sovětskému bloku a později Varšavské smlouvě, ovšem je, že vytvořilo fórum pro bezpečnostní dialog mezi Spojenými státy a evropskými zeměmi. A tuto roli plní mimo jiné dodnes.
JF: Organizace severoatlantické smlouvy vznikala nejprve v rovině diplomaticko-politické. Začlenění Spolkové republiky pak byl prvotní vojenský impuls.
Politici si uvědomili poměr sil a závazky, které jednotlivé členské státy Aliance měly vůči svým i zámořským teritoriím. Najednou bylo jasné, že bez ozbrojených sil SRN by v případě konfliktu neměli šanci udržet nejen Německo, ale pravděpodobně i většinu Evropy. Vstup Německa, jeho rehabilitace, tak byla v první řadě vojenským kalkulem.
Upřímně řečeno takzvaná Lidová policie NDR, která vzniká od roku 1953, byly fakticky vojenské jednotky. Přestože Národní lidová armáda NDR z ní byla vytvořena až v roce 1956, nesla tato lidová policie všechny základní znaky pozdější východoněmecká armády. Jednotky lidové police fungovaly na základě kasernované policie. Šlo tedy o policisty, kteří byli v kasárnách a prováděli vojenský výcvik. Takže první ozbrojení proběhlo u východních Němců.
PL: V roce 1949 ani v roce 1955 Sovětský svaz Varšavskou smlouvu nepotřeboval. Sovětský svaz si vystačil sám. Důvod, proč v roce 1955 vytvořil Sovětský svaz Varšavskou smlouvu, byl úplně jiný. Chruščov, protože to byl mazaný politik s velkou energií, se chtěl zbavit NATO.
Jeho plán byl, že nabídne rozpuštění Varšavské smlouvy, která byla zpočátku pouze papírovou organizací, za rozpuštění NATO. To byl samozřejmě obchod, na který Západ nepřistoupil. Nemohl přece vyměnit už šest let dobře fungující integrovanou strukturu za kus papíru (mimo jiné text Varšavské smlouvy je zrcadlovým obrazem Severoatlantické smlouvy).
Teď už tady byly dvě mocnosti. Prožilo NATO v konfrontaci s Varšavskou smlouvou krize, kdy to mohlo přerůst ve válku?
PL: Byla tady berlínská krize, která upevnila solidaritu uvnitř NATO, nebo karibská krize. Například Spojené státy vyslaly do Evropy Deana Achesona, už bývalého ministra zahraničí, aby ukázal důkazy o sovětském počínání na Kubě. Generál de Gaulle na to řekl, že to nepotřebuje vidět, protože velmoc jako Spojené státy ho nemusí přesvědčovat. Pak dodal, že pokud bude válka, Francie bude se Spojenými státy. Čili v krizích Aliance stála vždycky velmi solidárně dohromady.
Po korejské válce nabyly vojenské ohledy Aliance navrch, což trvalo až do druhé poloviny 60. let. Když v 60. letech začalo uvolnění, dostala se Aliance do krize spojenou s de Gaullovým vztahem vůči Alianci. De Gaulle tvrdil (taková je do značné míry francouzská politika dodnes), že NATO je vojenská organizace a neměla by hrát politickou roli. Tedy v okamžiku, kdy ustupuje nebezpečí vojenského konfliktu, měla by mít Aliance menší vliv.
V tomto ohledu byla v 60. letech velice podstatná Harmelova zpráva. Ta přišla s tím, že Aliance musí hrát nejen roli jakéhosi vojenského koordinátora, ale musí hrát i důležitou politickou roli. Tuto roli hraje Aliance dodnes. A to je také jeden z důvodů, proč Aliance přežila konec studené války narozdíl od Varšavské smlouvy.
Mimo jiné také jeden z dalších důvodů, proč NATO přežilo, je, že se členské země rozhodly tuto organizaci zachovat. A Důvod, proč se rozpadla Varšavská smlouva, byl přesně opačný - členské země se rozhodly se jí zbavit. Řada z nich se dokonce rozhodla k přestupu.
JF: Severoatlantická aliance měla obrovské štěstí, že v klíčových okamžicích uvolňování (polovina 50. let, druhá polovina 60. let a zčásti i konec 70. let) Sověti vždy provedli v podstatě vojenskou akci, která míru obav obnovila.
Začátkem 80. let existovala anekdota: Americký a sovětský voják se baví, jak často se dostanou do zahraničí. Američan říká, že každý rok. A Sovět říká: Jsme velká země, my se dostaneme ven jednou za 12 let. V roce 1956 jsme byli v Maďarsku, v roce 1968 v Československu a v roce 1980 jsme chtěli do Polska, ale tam nás nepustili, protože jsme rok předtím byli v Afghánistánu. Tato anekdota v podstatě odpovídá vlnám zvyšování a snižování obav.
Důležité také je, že do konce 60. let neexistovala vojenská organizace Varšavské smlouvy. Příklady roků 1956 a 1968 tomu přímo napovídají. V roce 1956 do toho šli Sověti sami. My a Rumuni jsme byli sice částečně připraveni, ale bylo vysloveně řečeno, abychom jen hlídali hranice a nic jiného nedělali.
V roce 1968 to byla alianční akce Varšavské smlouvy proti nám. Jejím velitelem ale nebyl Jakubovskij (designovaný hlavní velitel Spojených ozbrojených sil členských států organizace Varšavské smlouvy). Velitelem akce byl velitel sovětského pozemního vojska Pavlovskij. Jakubovskij jezdil samozřejmě na kontroly, díval se, jak se cvičí, ale neměl aparát, aby takovouto operaci vůbec mohl zabezpečit.
Hovoří armádní generál Karel Pezl, v 60. letech pracovník operačního oddělení Generálního štábu ČSLA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve Varšavské smlouvě nebyla míra nějaké tolerance k nějakému názoru někoho. Systém byl direktivního řízení, které se opíralo o politickou linii.
Co měla udělat armáda, jakým způsobem se měla rozvíjet, jaké síly měla postavit, jak se měla připravovat, na jaký charakter operací, to byla politická doktrína. Ta byla odsouhlasena politbyrem Sovětského svazu a projednána v komunistické hierarchii s nejvyššími představiteli KSČ. Z toho pak byly vytvořeny direktivní podmínky pro to, jak se armáda bude v daném období rozvíjet.
Tak se například rozhodlo, že se československá armáda v průběhu 50. a 60. let přezbrojí na raketové nosiče. Bude vybavena na úrovni divizí oddílem taktických raket a na úrovni armády bude mít operační rakety. Toto se rozhodlo na nejvyšší úrovni a znamenalo to, že se připravujeme na jadernou válku. Připravit se přitom museli v tom a tom rozsahu všichni.
Takovýto úkol byl cestou generálního štábu sovětské armády předán na štáb spojeného velení. Příslušné vydané opatření a rozkazy odsouhlasené politickým vedením příslušného státu se pak transformovaly nejen do ozbrojených sil, ale i do národního hospodářství. Tedy do oblasti finančního zabezpečení, do oblasti zabezpečení výroby.
Takto třeba vznikly obrovské závody v Martině, kde byla nejdříve výroba tanků a pak obrněných transportérů. Strategicky se to postavilo na Slovensko, aby to nebylo v nárazové zóně. Nikdo se neptal, kolik to bude stát a jestli na to země má.
Byl srpen 1968 také krize z hlediska NATO? Nebo to vzali tak, ať si to ve své půlce Evropy vyřídíme sami?
FH: Sféry vlivu byly rozděleny. Byl jsem na jedné konferencik výročí února,kde byli představitelé archivůz Washingtonu a kde byly odtajněny materiály k únoru 1948 i některé další věci. Jak rok 1956, tak rok 1968 teorii o rozdělení vlivu jen potvrzují.
Ve Spojených státech amerických se dokonce nedávno našly dokumenty, které potvrzují, že Spojené státy sice formálně odsoudily tuto akci, ale dělaly zároveň všechno pro to, aby s tím Sovětský svaz neměl z mezinárodního hlediska nějaké problémy. Tehdy se totiž začínalo jednat o snížení stavu strategických útočných zbraní, což Spojené státy považovaly z hlediska své bezpečnosti za prioritní.
PL: Předpoklad na Západě byl takový, že sovětská invaze do Československa roku 1968 je možná technicky kdykoli, ale zatím není na pořadu dne. Předpokládalo se, že Sovětský svaz sáhne se svými spojenci k invazi až v okamžiku, kdy by se Československo rozhodlo rozvolnit svá pouta k Sovětskému svazu, opustit třeba Varšavskou smlouvu nebo něco podobného.
Navíc ve Spojených státech se domnívali, že příliš halasnou podporou demokratického procesu poskytnou záminku Sovětskému svazu k intervenci. Obava to nebyla lichá, protože Sovětský svaz pak zinscenoval nález údajných amerických zbraní v západních Čechách.
Fakt ovšem je, že reakce prezidenta Johnsona bohužel moc důstojná nebyla. Sovětský velvyslanec Dobrynin, který ho přišel informovat o tom, že k intervenci dojde, si k tomu pak zapsal: Nejsem si jist, jestli ten člověk pochopil, co jsem mu přišel říct.
K intervencím Sovětského svazu v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu došlo především proto, že se sovětské vedení obávalo, že kdyby proces pokračoval, tyto země odejdou z východního bloku.
Oproti tomu si uvědomme, že když v roce 1966 generál de Gaulle oznámil, že jeho země odchází z vojenské integrované struktury NATO, reakce Aliance byla úplně jiná. Nikdo nevtrhl do Francie, nikdo neunesl generála de Gaulla, nikdo ho nenutil podepsat ponižující dokumenty.
Reakce byla úplně opačná. Severoatlantická aliance opustila území Francie. (Centrála Aliance byla do roku 1967 v Paříži, až od roku 1967 je v Belgii.) Podobná situace byla v Řecku, když v 70. letech opustilo načas vojenské integrované struktury. Třeba Španělsko až do roku 1996 nebylo ve vojenských strukturách, ale přesto poskytovalo významné síly pro operace v Bosně atd.
Pro Alianci to byly svým způsobem krize, ale byla schopna se s nimi vyrovnat a nakonec to všechno zvládla. Aliance byla totiž schopná na tyto krize reagovat úplně jiným způsobem než sovětský blok.
Hovoří generálporučík Mojmír Zachariáš, v letech 1987-90 velitel Západního vojenského okruhu (přepis doplňujícího rozhovoru z roku 2007):
Na jedné straně se něco vymyslelo a druhá strana proti tomu hledala nějakou zbraň, odpověď na doktrínu. Nejdříve byla doktrína hromadné odvety. Pak byla doktrína pružné reakce, pak doktrína předcházejícího nebo vstřícného úderu. Tak jak se vyvíjely zbraňové systémy, se měnily doktríny.
Měl jsem možnost zúčastnit se v roce 2005 kulatého stolu ve Stockholmu, kde se sešli představitelé Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu. Mimo jiné jsem se tam setkal se svým potenciálním protivníkem, generálem Chalupou, sudetským Němcem. Ten v době, kdy jsem tady velel armádě, velel za naší západní hranicí 2. armádnímu sboru. Po dvoudenním rokování jsme se shodli na tom, že obě strany předpokládaly, že protivník zahájí agresi. Oni předpokládali i my jsme předpokládali.
Hovoří armádní generál Karel Pezl, v 60. letech pracovník operačního oddělení Generálního štábu ČSLA (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve vojácích to nebyl pocit nepřítele. Byl to pocit nějakého soupeře, který si žije jako prase v žitě, a ty jsi tady takový chudáček, ale přece něco máš v ruce, tak se nedáš. Je to takový zglajchšaltovaný pocit, který se mi i po těch všech letech zdá jako trošku pravdivý.
U československých vojáků byla také taková skrytá vnitřní nadřazenost nad myšlenkově jednoduchým sovětským vedením.
Třeba výpočetní technika: Nebylo, co je dnes, ale výpočetní systémy už existovaly.„ Blbá“ československá armáda měla svůj ústav v Praze, který se tím profesionálně zabýval na velmi vysoké úrovni. Vypracovávaly se tam modely činnosti na válčišti, systémy řízení velení.
Když jsme s tím přišli do Moskvy, nikdo to tam nepochopil. Řekli nám: „Vždyť máte uhly.“ Normálně uhel. To jste vzal mapu, udělal uhlem jednu a pak udělal druhou šipku. Pak jste si sedli a řekli si, že by to bylo lepší udělat o trochu výš. Tak jste vzal gumu, vygumoval to a udělal šipku znovu. Tohle nám mělo stačit.
FH: Někdy kritické situace, byť byly na pokraji vzniku jaderné války, přinesly i něco pozitivního. Například Kuba.
Nedávno byly zveřejněny dokumenty, že na moři operovaly sovětské ponorky vyzbrojené jadernými torpédy, které honily americké křižníky. Jedna situace byla až taková, že americký křižník urazil sovětské ponorce pod ním 1,5 metru dlouhou anténu. Američané přitom vůbec netušili, že ponorky jsou vyzbrojeny jadernými torpédy (dozvěděli se to až v roce 2004). Z takové nechtěné nehody mohlo dojít k jadernému konfliktu.
Horká linka
- přímé telefonické spojení mezi prezidentem USA a generálním tajemníkem KSSS, které bylo zřízeno po karibské krizi v říjnu 1962, aby se v případě naléhavé situace nebo vojenského incidentu obě hlavy velmocí mohly informovat přímo a okamžitě.
V roce 1963 byly proto přijaty dohody o zřízení horké linky, aby se eliminoval právě nechtěný vznik konfliktu. Následně USA a Sovětský svaz uznaly, že existuje přibližná vojensko-strategická rovnováha a že ani jeden z nich nemůže kalkulovat s tím, že by dosáhl svých politických cílů válkou proti tomu druhému.
Také se došlo k tomu, že se nebývalým způsobem zvyšuje možnost nechtěného vzniku války. Z toho se dospělo k závěru, že další hromadění mohutných jaderných sil je zbytečné. Koneckonců vědci spočítali, že potenciál, který byl, stačil na zničení celé zeměkoule asi 255krát.
Hovoří armádní generál Karel Pezl, v letech 1991 až 92 náčelník Generálního štábu Československé armády (přepis doplňujícího rozhovoru):
Začátek 90. let bylo období velmi dynamické, které ukazovalo, že jediné síly, které jsou normotvorné pro budoucnost bezpečnosti, jsou síly NATO. V tomto směru došlo k jednoznačnému pochopení mezi novým politickým vedením, novým vojenským vedením a zahraniční politikou - prezident Havel, Luboš Dobrovský na ministerstvu obrany a Jiří Dienstbier na zahraničí.
První jejich kroky de facto směřovaly do NATO. Dienstbier byl první politik bývalého východního bloku, který byl v NATO (byl tam už v březnu roku 1990). My s Dobrovským jsme také v této době dělali první kroky. Samozřejmě se nejednalo o to, že budeme členy NATO. První etapa byla: Jdeme k vám, poněvadž víme, že jste naše budoucnost.
Proč se dohodly země NATO, že Alianci nerozpustí? Tehdy první reakce Václava Havla byla, že není třeba bloků, když končí Varšavská smlouva. Proč se tento názor změnil? Proč došlo k přestupu řady bývalých hráčů Varšavské smlouvy do mužstva NATO?
JF: Na počátku 90. let tady byla z pohledu Prahy určitá euforie - měli jsme šanci, že od násodejdou vojska.To bylo v podstatěto nejdůležitější,co se v té době řešilo.Prezident Havel to vzalpak svým obecným stylem.
Nezačalo to naší sametovou revolucí, ale vídeňskými jednáními. Tam byly rozjednány podmínky (a v roce 1990 byly dojednány), že se početní stavy armád sníží natolik, že fakticky ani jedna, ani druhá strana nemůže získat vojensky převahu. Z toho se odvodilo, že když nemůžeme získat převahu, vojska nepotřebujeme. A tedy: zruší-li se jedna aliance, může se zrušit i druhá.
Jenže tady je právě markantně vidět rozdíl mezi oběma uskupeními. Varšavská smlouva byla aliancí navenek politicko-vojenskou. Fakticky to ale byla jen převodní páka sovětského politbyra a sovětského generálního štábu k jednotlivým satelitům, neboť všechny funkce byly obsazeny Sověty. Proto došlo k zhroucení a proto všichni, kdo mohli, z toho odešli.
Kdežto u NATO zůstal zachován prvek z roku 1949 i prvek Harmelovy zprávy, která určovala další směřování. Aliance tak byla životaschopná a i středoevropské země, které nejprve byly úplně samy, v ní najednou začaly hledat své politické, ekonomické i vojenské zakotvení. Pro Alianci se tím integrace stala výzvou.
FH: V roce 1990 zřejmě nikdo na Západě nepředpokládal, že to přijde tak rychle. Takže i Aliance v prvopočátcích analyzuje. Až téměř do roku 1994 jsou přijímány různé deklarace. Problém však byl v tom, že vývoj v zemích střední a východní Evropy včetně Sovětského svazu byl naprosto nepředvídatelný. Odsunovala se vojska z NDR, nebylo přitom kam. Také se rozpadal Sovětský svaz, kde bylo obrovské množství raketových prostředků s nukleárními hlavicemi. V tomto momentu zůstala Aliance jako jediný stabilizační prvek v Evropě.
PL: Určitě. Různá prohlášení z let 1990, 1991 byla skutečně odrazem euforie, která v Evropě byla. Neříkal to jen prezident Havel, ale i spousta dalších lidí, kteří se potom k tomu nechtěli znát.
V 90. letech došlo ovšem k jedné významné události. Byl to také nezdařený sovětský puč, který ukázal, že svět a Evropa nejsou bezpečné místo, ale především války na Balkáně. Lekce, kterou NATO vyvodilo především z Bosny a předtím z krátké intenzivní války v Chorvatsku a ve Slovinsku, byla, že musíme jednat solidárně.
Nešťastný začátek balkánských konfliktů byl takový, že Spojené státy ústy státního tajemníka Bakera řekly, že je to prostě nezajímá. Evropané svým způsobem souhlasili a říkali, že to vyřeší. To bylo na počátku 90. let. V roce 1995, když se konečně ukázalo, že to bez NATO nepůjde, bylo v Bosně už přes 100.000 mrtvých, což je strašlivé číslo.
Bez zkušenosti, kterou NATO udělalo v Bosně, není možné pochopit Kosovo. Kosovo bylo nejtěžší rozhodnutí, které Aliance za dobu své existence udělala. Byla tam totiž přesně ta obava, že pokud něco neudělá, za několik let tam budeme možná odkrývat hromadné hroby, které jsme viděli v Bosně.
Přestože na to nebyl mandát Rady bezpečnosti, protože Ruská federace a Čína tehdy bohužel toto rozhodnutí nepodpořily, NATO se rozhodlo do toho v březnu 1999 jít. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Kdyby to Aliance neudělala, byla by víceméně irelevantní. K čemu je totiž organizace, která nedokáže zastavit takovouto hrůzu?
(redakčně kráceno)