„Všechno, co dělám, dělám v pochybnostech,“ říká Čestmír Kopecký

Čestmír Kopecký se jako producent nebo koproducent podílel na vzniku takových filmů jako Knoflíkáři, Návrat Idiota, Zahrada, Díky za každé nové ráno, Sluneční stát a naposledy Karamazovi. Podílel se ale i na televizních dokumentárních cyklech Samizdat, Bigbít nebo Zlatá šedesátá. Vyučuje na FAMU a DAMU, žije v Českém ráji a Ostrava je pro něj nejzajímavějším městem České republiky. Čestmíra Kopeckého pozvala do ostravského vydání pořadu Před půlnocí z 25. března Šárka Bednářová.

Ostrava pro vás bude v následujících letech obzvlášť velkým magnetem, protože jste se stal šéfem projektu Ostrava - kandidát na titul Evropské hlavní město kultury 2015. O titul se svede asi velká bitva. Jak to chcete dokázat?
Existuje tady dvacetiletá zkušenost a tradice s tímto projektem. Takže tušíme a víme, jak toho dosáhla jiná města a co to obnáší, jaké jsou předpoklady. Tušíme, jakou cestou se vydat, jakou má Ostrava šanci i proč by se Evropským městem kultury měla stát.

S jakými městy se Ostrava utká?
To se neví zcela jistě, protože do 31. října letošního roku se mohou města přihlásit. Zatím jediným známým městem je Plzeň.

Když jsem se dívala na výčet měst, které se tímto titulem pyšní, je tam třeba Lisabon, Porto, Lucemburk, Kodaň, Avignon, Krakov, Bruggy. To jsou velkolepá města. Není naše Ostrava jakousi popelkou? Čím může zaujmout, zabodovat?
Ostrava už byla velké evropské město ve 30. letech, takže už tady s tím nějaká zkušenost je. To zaprvé. A zadruhé, tento titul dává městům šanci, aby se takovými městy stala. Takovým městem budou v roce 2013 třeba Košice. Takže výchozí pozice nemusí být hned nejkrásnější a největší město, ale může to být město, které má takovou ambici, má na to podmínky a vnitřní energii.

Ostravským tématem jste žil ve filmu Sluneční stát, takže o duchu Ostravy trošku víte. Čím je Ostrava pro vás osobně výjimečná? Jaké asociace ve vás vyvolává?
Ostrava je jedinečná - to, jakým způsobem vznikla, jak se vyvíjela. Neznám obdobné město v České republice. Je to město, které má obrovský potenciál a kde kultura prokázala a ukázala smysl své existence. Je to město, které vzniklo užitkově na základě nějakých dolů a továren, a přestože směřovalo k produkci, kultura tady vznikla, uchytila se a vyrostla a obyvatelé si na ni zvykli. Vznikla tady svébytná kultura, která jinde není a která má svůj smysl. A Ostraváci pak skrze svou kulturu získávají vztah ke svému městu.

Proto jste tu práci přijal?
Mně je Ostrava hrozně blízká. Natáčel jsem tady jeden celovečerní film a oblíbil jsem si ji. Vlastně by mne ani jiné město tak nezajímalo jako Ostrava. Ostrava do toho vstupuje totiž jednak jako město, které si to zaslouží, a jednak jako město, které to potřebuje. Takže je to asi tak, jako když se člověk rozhodne fandit nějakému klubu.

Na čem bude tento projekt postaven?
Evropská města, která zvítězila i která měla vážné šance, vždy měla nějaké téma, které jim bylo blízké a kterým oslovila komisi, která o tom rozhoduje. Všechna města balancovala na prahu toho, že už tím evropským městem jakoby jsou, ale zároveň ještě potřebují kousíček, aby takovým městem byla jednoznačně.
Toto je typické téma Ostravy. Tady je velký region a spousta obyvatel, kteří kulturu evidentně mají rádi. Zejména ze sociologického hlediska je Ostrava město, kde se kultura dostává do popředí, protože ji obyvatelé potřebují, aby se s městem identifikovali. Kromě rodiny a práce mají tyto společné zážitky a jsou na své město hrdí…

Myslíte si, že identifikace s kulturou je v Ostravě silná?
Myslím, že ano. Nevím, jestli to poznají sami Ostraváci, ale z venčí je to vidět docela přehledně a jasně. Je spoustu měst v České republice, kde jsou lidé zahleděni a představují si, že by se dostali do Prahy. V Ostravě to takovým způsobem nefunguje, tady dokážou být lidé šťastní a zůstávají tady.

Ale zase většina umělců, kteří se tady zrodí, prchá do Prahy. Jako třeba nadějný mladý houslista Jiří Vodička, který říká, že bez Prahy by byl ztracený. Jsou to často klavíristé, herci?
Já mám zase pocit, že se víc lidí s Ostravou identifikuje, zůstávají tady. Mohl bych jmenovat od Buty po Nohavicu. Ale pokud odejde někdo s takovým úmyslem, jak říkáte, může se mu stát, že mu za chvíli bude i Praha malá, a bude chtít do Paříže, do New Yorku, a možná ztratí domov.

Žijete na vesnici v Českém ráji. V Praze nebydlíte už deset let. Proč jste z Prahy utekl?
Nejdříve jsem z Prahy prchnul do Karlových Varů. Takže se mě pak ptali, proč prchám do Varů, když odtamtud všichni chtějí do Prahy. Pro mě Praha neznamená klid, soustředění, krásu. Pro mě neznamená velké město tohoto typu štěstí. Naopak v něm cítím napětí a stres. Zdá se mi, že život si je potřeba trochu užít, a to se mi daří lépe, když jsem blíže přírodě, pes může vyběhnout na zahradu…

Jak to všechno stíháte? Tolik rozdílných zájmů - divadlo, film, televize, škola. Kdy vlastně odpočíváte?
Ono to takhle vypadá, že je to hodně. Na druhou stranu jsem se pokoušel, aby to bylo tak, že když nemám žádné téma na film, nemusím ho dělat. Kdybych dělal jen filmového producenta, musel bych zařídit kancelář, zaměstnat nějakou účetní, dalších pět deset lidí. A kdybych najednou neměl téma, musel bych dělat film jenom proto, abych je uživil.
Takhle se mi lehce může stát, že když nemám filmový scénář, mám televizní cyklus nebo můžu jít dělat divadlo. Takže je to spíše praktická zkušenost a rozum, než že bych se hrnul do všeho, do čeho jen mohu.

Když se řekne Čestmír Kopecký, vybaví se mi úspěch. Dá se říci, že na co jste sáhl, to se povedlo. Jediné, co snad nevyšlo, bylo udržet Městské divadlo v Karlových Varech, kde jste byl tři roky ředitelem. Proč to nevyšlo?
To není to jediné. Mám spoustu věcí, o které jsem usiloval a které se mi nepodařily. Jsou filmy, které zůstávají tak, že se bojím, že už je nikdy nenatočím. Přál jsem si mít kabaret, což je úžasná věc. Člověk tam může jít s přáteli, jsou tam krásné holky, nějaká muzika, chytří chlapi. To se mi taky nepovedlo.
V Karlových Varech to byl trochu etický problém. Zjistil jsem (potom co jsem tam s sebou bohužel přivedl spoustu lidí), že se tam dá vybudovat krásné divadlo, které by bylo úspěšné a skvěle fungovalo. To bylo v době, kdy tam byl primátorem Josef Pavel, který tuto ideu sdílel. Jenže z něj se později stal hejtman a ti, kteří to po něm převzali, už divadlo jako prioritu neměli. Soustředili se na hokej a divadlo nebrali jako přirozenou potřebu lázeňského i vlastního města, ale spíše jako finanční zátěž.
Konflikt, který tam potom narůstal s tím, že jsem nechtěl převzít inventář, který tam nebyl, byl už jen logickým pokračováním toho, že se na divadlo dívali jen jako na výrobní prostředek.

Pojďme od divadla k televizi. Týden co týden můžeme sledovat každou sobotu na ČT2 televizní cyklus Zlatá šedesátá, který mapuje československou kinematografii 60. let. Vzniklo dvacet šest portrétů osobností, cyklus vznikal osm let. Co bylo na tomto projektu nejtěžší?
Paradoxně bylo nejtěžší na to vůbec přijít. Na to, co se dnes zdá banální. S režisérem Martinem Šulíkem (Sluneční stát) a Honzou Lukešem, scenáristou a editorem Národního filmového archivu, jsme předtím natočili film Klíč k určování trpaslíků podle deníků Pavla Juráčka. To se relativně povedlo.
Byl jsem potom překvapený, že světové festivaly si tento film vzaly, promítaly ho a vždycky k tomu daly Juráčkovy filmy. Dostalo to několik cen. Česká televize to jako koproducent také uvedla a také potom pustila Juráčkovy filmy. Diváci pak chtěli Juráčkovy filmy vidět. Národní filmový archiv proto dokonce musel udělat nové kopie, a Juráček se tak dostal znovu do kina.
Tak jsem si řekl, proč tady točím filmy, které mi nepřijdou tak skvělé, jako ty, které natočil Pavel Juráček a další. A že by stálo za to jít touto cestou a připomenout, že tady byla úžasná éra, která nemá obdoby, a byly skvělé filmy, které vypovídaly o tom, co člověk vlastně potřebuje.
Tak jsem se spojil s Honzou Lukešem, který měl ideu a píše dějiny české nové vlny 60. let, a řekli jsme si, že to je cesta, jak znovu vzbudit zájem o tyto bezesporu kvalitní filmy.

Československá nová vlna ve filmu je proslulá. Zajímají se o projekt Zlatá šedesátá televize ve světě, v Evropě?
Nejen televize. Samozřejmě ne všechny osobnosti jsou tak známé ve světě jako u nás. Ale například ve chvíli, kdy jsme to dokončili a začala to dávat Česká televize, se o tom dozvěděli v Muzeu moderního umění v New Yorku. Tam zrovna dělali retrospektivu Ivana Passera a chtěli od nás jeho televizní portrét. Takto se také stalo, že se nám ozval anglický producent, který vydává filmy na DVD a chtěl by tam mít tyto portréty.
Takže to pomalu přesahuje. Samozřejmě se to netýká všech šestadvaceti dílů, ale deset z nich je opravdu nesmírně žádaných. Ještě připravujeme celovečerní film o československé nové vlně, kde už budou i ti mrtví (Pavel Juráček, Evald Šorm a další). A o to už je jakoby jasný zájem.

Natočili jste více rozhovorů než těch šestadvacet. Co s tím zbytkem budete dělat?
Těchto šestadvacet portrétů jsou osobní subjektivní vzpomínky lidí na tu dobu. Divák tak docela dobře pozná, když někdo z nich řekne něco, co bylo trošku jinak, nebo když si to nepamatuje nebo naopak přibarvuje.
A právě proto, že tam chybí ta část lidí, která už je mrtvá, anebo je něco třeba objektivizovat, natáčíme osm hodinových dílů dějin československé nové vlny. Bude to od znárodnění kinematografie až po rok 1972, kdy část těchto filmů skončila v trezoru.
A protože jsme natočili asi 92 rozhovorů, máme plán rekonstruovat také portréty lidí, kteří se toho nedožili a nemohli jsme to s nimi natočit.

Která z těch osobností je vám osobně nejbližší?
To je jako s filmy. V pondělí mám radši film Osamělost přespolního běžce a v úterý Intimní osvětlení. Musím říct, že mne někteří autoři překvapili, protože jsem neznal šířku a hloubku toho, co vytvořili. U většiny jsem si našel něco, co mi přijde úžasné. Třeba Jiří Menzel vypráví o tom, že bez italské distribuční firmy by Ostře sledované vlaky nedostaly Oskara. To mi přijde mezi těmi lidmi, kteří se tak trošku chlubí, jako úžasná a skromná věc, která ten film jen šlechtí. Kdybych měl ale vypíchnout jeden díl, bylo by to asi vyprávění Ivana Passera.

Jak na dobu 60. let vzpomínáte osobně? Jak vás 60. léta ovlivnila?
Asi zásadně. Mně bylo asi patnáct let v šedesátém osmém, když se národ postavil a byl jednotný. Ale pak už jsem viděl, jak lidé jenom odchází a kolaborují. Tak ve mně zůstala zásadní zkušenost: Kdyby se něco takového stalo znovu, obávám se, že by národ zase dospěl k tomu samému.
Nicméně uvolnění, které nastalo v 60. letech na celém světě, bylo velice cítit. V Evropě i v Americe to byl vlastně nejkrásnější věk, kdy se umění i film, divadlo a literatura pokusily svět zvrátit na správnou cestu.

Někde jsem četla, že jste o této době prohlásil, že to byl poslední pokus tehdejší inteligence pozitivně ovlivnit svět. To je dost skeptické. Dnešní inteligence už rezignovala?
Dnešní inteligence se už na to dívá trochu jinak. Část z ní se pokouší ovlivnit pozitivně svůj osobní život. A další spousta tvůrců si říká, že svět je příšerný, ale dokážu v něm být šťastný. To už jsou trochu jiná hesla… Ale to je strašně banální a vážné, co teď říkám.

Váš poslední film Karamazovi, který dostal Českého lva i cenu kritiky a novinářů na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech, je velmi emotivní. Režisér Petr Zelenka o tomto filmu řekl: "Karamazovi jsem si vybral proto, že mne zajímá motiv odpovědnosti intelektuála za myšlenky, které sám hlásá, a to ve společnosti, která ztratila víru v boha a s tím i základní morální instinkty. Čeští politici jsou takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouští těžkých zločinů." Souhlasil byste s Petrem Zelenkou?
Asi ano. Petr o tom filmu ještě říká jednu důležitou věc, že člověk nese zodpovědnost za svět a že je potřeba mít ambici ho změnit. A říká, že české filmy mají většinou malé ambice a že jediné správné a velké ambice jsou změnit svět. S tím úplně souhlasím.

Kdo je takovým českým zakomplexovaným Smerďakovovem?
Tam je dobré, když se divák na film koukne a vidí Radka Holuba, jak Smerďakova hraje. Tam je to docela evidentní. Není to však žádná alegorie nebo parodie na konkrétního člověka, ale na podivný žebříček hodnot, který dnes převládá.

Konkrétní jména z vás nedostanu?
No, v Jičíně se mě na radnici ptali, jak je to s mou politickou orientací, a já jsem jim řekl, že mám ke všem politickým stranám stejně daleko nebo blízko.

Může film jako Karamazovi ovlivnit české politiky, českou kotlinu, myšlení, svět stejně jako filmy 60. let?
To je dobrá otázka, protože to je moje otázka. Filmy nedělám proto, že mne zajímá, jestli se lidi dvě hodiny baví v multikině, ale proto, že mne zajímá, co je potom dál. Karamazovi jsou typická ukázka. Ty jsou dělaní na to, aby člověk odešel z kina a přemýšlel o tom. Myslím, že Dostojevský dokáže vyvolat to, že si člověk odpovídá na svoje vnitřní otázky.

Učíte na DAMU a FAMU, takže můžete ovlivňovat mladou generaci. Dá se vůbec ovlivnit mladá generace? Jaká je vlastně současná generace filmařů a divadelníků?
Všechno, co dělám, dělám v pochybnostech - neustále se vracím k tomu, jestli to má smysl, jestli se to daří, podaří. A toto je zrovna záležitost, kdy si takové otázky kladu nejčastěji. Někdy se mi zdá, že je to marné, že všichni skončí v reklamě nebo v nekonečných seriálech, ale někdy mám zase naopak radost, že se něco podařilo.
Hrozně bych si přál, abych se měl na co koukat, až půjdu do penze. Aby to byly filmy, které mě baví, které se mi líbí a které mají smysl. To se snažím sobecky ovlivnit.

Takže je to tak i tak. Převládá spíše negace nebo optimismus?
Jsem optimista, jinak by se to ani dělat nedalo.

Na jakém filmu teď pracujete?
Poměrně hodně práce mám se Zlatými šedesátými. To je projekt, který je jeden z největších v České televizi, takže to mne asi jen tak nepustí. Připravuji dva biografy, ale hodně dlouho dopředu. Jeden z nich je Dvě zprávy o československém undergroundu. Půlka tohoto filmu bude animovaná podle knížky Magor dětem od Ivana Martina Jirouse. A druhá půlka bude podle povídek Lucie Piussi, zpěvačky kapely Živé Kvety. Druhý film má také undergroundový nádech, pracovně se jmenuje Smrt v Rusku a scénář napsal Jan Pelc. Je to taková lehká polemika s tím, jak by hrdinové filmu A bude hůř, kteří žili za socialismu, skončili dneska.

Kdy to všechno spatří světlo světa?
To bude ještě dlouho trvat. Do pěti let nejdříve.

Jaký je váš velký producentský sen, který byste si chtěl splnit?
Tak mám filmy, které se mi ještě nepodařily natočit. Jedním z nejkrásnějších scénářů je Smrt svatého Vojtěcha Vladimíra Körnera. A občas se mi v noci zdá, že bych mohl mít ten kabaret, což považuji za prostor, kde bych mohl být šťastný.

(redakčně kráceno)