Zlatá léta šedesátá

"Teenageři každé generace po roce 1955 byli tak uchváceni vlastní pomíjivou směsí hudby a módy, že věřili v jedinečnost a zvláštnost právě své doby. Šedesátá léta ovšem měla význam pro mnohem širší věkové spektrum než kterékoli předchozí období. Duch oněch let se šířil napříč generacemi a zapaloval západní svět pocitem omlazující svobody, srovnatelné s radostí, jakou cítí žák, kterého pustí za slunného odpoledne dříve ze školy." Takto ve své Revoluci v hlavě definoval Ian McDonald 60. léta. V Historii.eu z 2. dubna se o to snažili publicista Jiří Černý (), filozof Daniel Kroupa (DK) z Univerzity J. E. Purkyně a historik Jaroslav Pažout (JP). Moderoval novinář Vladimír Kučera.

Jak jste prožil 60. léta?
JČ:
Jsem atypický příklad,protože jsem v 60. letechdvakrát ztratil zaměstnání.Nejdřív v roce 1965v Mladém světě a potom v roce 1969 jako externistav Československém rozhlasu.
Z hlediska rockové nebo populární hudby (o tom totiž něco vím) při jakémkoliv pokusu o ankety, když se hlasuje o 100 nebo 500 nejlepších alb,je vždymezi prvními 20 neomylnědrtivá většina ze 60. let.A to nehlasují lidé, kteří tehdy prožívali svoje nejhezčí léta, ale mnohem mladší.
Jinak mně tenkrát stačilo, když jsem se díval na radost kluků, kteří hráli na Karlově mostě, kteří dělali Trhy pod plachtou v „Platejzu“ (galerie Platýz na Národní třídě) a tak. To se pak člověku jinak pracovalo a také jinak žilo. Akorát jsem se neztotožňoval se všemi těmi nadějemi. Odmalička jsem žil mezi rodiči živnostníky, zajímal se o politiku, takže komunistům jsem nevěřil ani slovo.

Přinesla 60. léta něco ve filozofii, něco v pohledu na svět? Prolomila nějak politiku, ideologické bariéry tehdejší doby?
DK:
V 60. letech jsem bylstředoškolský, posléze vysokoškolský student, ze školy jsme utíkali do kina.
Ve té doběse pro nás skutečně začaly vynořovat nové myšlenkové proudy. Byly spojeny s jakousi adaptací existencialismu (to bylo trošku opožděné,protože existencialismus je fenomén 50. let)anávratem některých myšlenkových proudů,jako byla fenomenologie - Jan Patočka se vrací na univerzitua může přednášet.
Také na různých veřejných přednáškáchprobíhala celá škála kurzůnových filozofických směrů.Diskutovalo se o buddhismu,probíhal dialog mezi marxisty a křesťany. Z hlediska mladého člověkabylo na co chodit.
Bylo to nesmírně zajímavéa byl tam určitý prvek uvolnění. Na druhou stranuza pouhý referát ve škole,který jsem napsal v hodině češtiny,mně v roce 1967 hrozilo vyloučeníze střední školy. Takže uvolnění bylo takové,že jsme tomu moc nevěřili.

Hovoří básník Zbyněk Hejda (přepis doplňujícího rozhovoru):
60. léta byla velice důležitá, ale jsem to schopen posuzovat jen z hlediska literatury, protože jsem od počátku roku 1965 působil v literárním časopise Tvář.
60. léta vysloveně přelomem nebyla. Důležité na nich bylo, že se výrazně odlišovala od 50. let. Došlo k určitému uvolnění a začali se objevovat noví autoři. A pokud jde o
Tvář, začali jsme publikovat nové autory, kteří byli během 50. let až do té doby potlačeni.
V prvním čísle druhého ročníku (1965) se objevil Martin Heidegger, Hölderlin a
Podstata poezie. To okamžitě narazilo a šéfredaktor časopisu to musel okamžitě hájit před cenzorem. Tím byl jistý pan Rzounek, který se za normalizace stal univerzitním profesorem.
V
Tváři také působili dva literární kritici, Jan Lopatka a Bohumil Doležal, kteří si nebrali servítky, když posuzovali nějaké literární dílo. Budili tak odpor autorů, jako byl Šotola a další.
Tvář se tedy znelíbila hned dvěma skupinám: Především komunistické straně za to, že jsme publikovali takové věci, jako byl Heidegger, ale také reformním spisovatelům, kteří se hlásili k reformnímu komunismu. Těm se zase nelíbilo, že jsou jejich díla kritizována bez ohledu na to, v jakém postavení tito chlapíci jsou.
Z těchto důvodů už od druhého čísla druhého ročníku začala
Tvář bojovat o existenci. Koncem roku 1965 rozhodlo předsednictvo ústředního výboru Svazu spisovatelů Tvář zastavit.
Tedy: Děly se velmi závažné věci, ale bylo to limitováno - určité hranice nebylo možné překročit. Těmi hranicemi byly publikace nemarxistické filozofie a nezávislého myšlení.

Jak probíhal v Evropě tento úder mladých, nekonformních, kteří přišli a rozhodli se, že celá společnost předtím nestála za nic?
JP:
Nejen v západní Evropě, ale v celé Evropě, ve Spojených státech a v Japonsku měl tento výbuch protestní vlny (nejprve ve Spojených státech a posléze v západní Evropě) řadu příčin. Ty je nutné vidět už v poválečném vývoji.
V západních zemích došlo k velkému hospodářskému rozvoji a lze říci, že jejich obyvatelé si žili tak dobře jako snad nikdy předtím. Nicméně zároveň začíná vyrůstat generace, pro kterou zkušenost velké hospodářské krize nebo druhé světové války už nehraje významnou roli.
Tito mladí lidé záhy začínají reflektovat některé negativní jevy, které s sebou přináší hospodářský rozvoj, rozmach konzumní společnosti. Začínají poukazovat i na některé nedostatky včetně politického systému. Začínají upozorňovat na některé rozpory mezi proklamovanými demokratickými myšlenkami a jejich flagrantním porušováním.

Společnost si potřebovala vyřešit problémy, které se pomalu zahrabávaly stranou. Establishment žil pocitem, že už není nutné je řešit. A mladí najednou přišli s tím, jestli to „staří“ příliš nebanalizují?
JP:
Nejen mladí lidé, ale samozřejmě i kritičtí intelektuálové začali poukazovat na to, že demokratické mechanismy jsou často formální.
Třeba Rudi Dutschke, nejvýznamnější představitel západoněmeckého studentského hnutí, řekl poměrně jasně, že pro něj není demokracií jít si jednou za pět let vybrat jednu z několika etablovaných stran. Prostě se snažili dosáhnout toho, aby demokracii dovedli do hloubky.

DK: Všechny věci, které líčil kolega Pažout, už existovaly v 50. letech, ale na širší společnost neměly vliv.
V 60. letech přichází obrovský nárůst studentstva na vysokých školách. To je zásadní sociální změna. Najednou vznikla úplně nová třída, která předtím ve společnosti nehrála významnou roli. A další je, že televize se stává masovým komunikačním prostředkem. Společnost se proto reflektuje docela jinak než předtím.
Katedry na univerzitách ovládali z velké části marxističtí učitelé, ideologové, a mladá generace se nadchla pro jejich myšlenky. Najednou vzniká jakási virtuální realita, že jsou všichni marxisté. V Číně probíhá kulturní revoluce a v Evropě rázem mezi studenty vznikají maoistické skupiny. (Tyto skupiny rozpoutaly ve Francii v roce 1968 studentské bouře.)
Později se však ukázalo, že mlčící většina existovala, a rok 1968 ve Francii skončil masivní volební porážkou radikálních sil. Byla to skutečně čistě virtuální realita.
Pár měsíců předtím přitom 10 milionů dělníků stávkovalo a bojovalo proti systému. A pár měsíců poté ve volbách vyděšená francouzská společnost volí gaullisty, přímé reprezentanty toho, proti čemu mladí protestovali.

JP: Francouzský květen byl specifický v tom, že se radikálům zdánlivě podařilo dosáhnout toho, čeho se jim ve skutečnosti nikdy dosáhnout nepodařilo. Tedy spojení intelektuálů s dělníky. Během francouzského května proti gaullistickému systému nešli radikálové, studenti a dělníci, spolu, ale vedle sebe. Zároveň některé násilné projevy radikálů společnost vyděsily.
Velká část společnosti jistě měla po deseti letech vlády de Gaulla celkem dost a v dílčích záležitostech nesouhlasila s jeho politikou. Nicméně to, co si přála nejméně, bylo svrhnout režim jako takový - společnost se začala obávat radikálních projevů.

JČ: Jen poznámku k tomu, co říkal Daniel Kroupa o významu televize. Byl jsem v Paříži rok předtím, v roce 1967. Byl jsem tam s československými umělci, kteří vystupovali v Paříži v Olympii, a byli tam i naši kameramani.
Už tenkrát tam byly demonstrace, i když ne takové jako o rok později. Zažil jsem, jak policajti někoho zmlátili. Po jednom z takových zásahů nějakému člověkovi tekla trochu krev, ale naši kameramani si ho nevšimli. On za nimi chodil, rozmazával si krev po obličeji a chtěl, aby ho nafilmovali. Tehdy jsem si říkal, že kdyby ho skutečně nafilmovali a já to viděl v Praze v televizi, řeknu si, jak strašně to tam musí vypadat.

Hovoří filmový historik Pavel Taussig (přepis doplňujícího rozhovoru):
60. léta jsou zlaté stránky světové a především evropské kinematografie. Nikdy později už kinematografie nedosáhla takové obliby u diváků a takové masové expanze. Navíc „vějíř byl velmi široce rozevřený“. Smlsli si tak i intelektuální diváci, kteří mohli chodit do filmových klubů. Tehdy totiž začala celosvětově fungovat tato bohulibá instituce, která měla svou zlatou éru i u nás.
Chodilo se na velké hvězdy, které nastoupily v 60. letech. A kromě nich se chodilo na hvězdy režiséry. To už pak nikdy nenastalo a troufám si říct, že nenastane. Takže když byl uváděn nový švédský film, nepsalo se: „Běžte se podívat na Maxe von Sydowa a Ingrid Thulinovou,“ ale stačilo napsat: „Nový film Irgmana Bergmana.“ A byly fronty.
Pochopitelně i politicko-společenské klima se promítlo do filmů v 60. letech a vneslo i do našeho cenzurovaného Československa a jeho kin přece jenom uvolněnou morálku, ba přímo i odezvu sexuální revoluce.
Podstatné také je, že v 60. letech nastoupila v evropských kinematografiích, a tedy i u nás, velmi početně zastoupená generace mladých tvůrců. Všechno se to generačně nádherně promíchalo. U nás absolventi FAMU s sebou vytáhli do hvězdných výšin své profesory, třeba Otakara Vávru.
Ve všech evropských národních kinematografiích byl nástup a poetika mladých tvůrců spojena s tím, že dřív než by zobrazili ze svého pohledu současný svět, reagovali na předchozí éru. Ne nadarmo se v nové vlně v Německu předchozímu období v kinematografii v 50. letech posměšně říkalo „taťkovatina“.
V Evropě se navíc objevil konflikt mezi rodiči a dětmi, který se přenesl do kinematografie. U nás byl nejvíc zastoupen ve filmech Miloše Formana. Tento střet byl mnohdy dán politicky, ale především generačně.
Souvisí s tím i hnutí cinema-verité (film-pravda), které Francie dala Evropě. To si kameramani, filmaři, kteří mnohdy nebyli ani školeni, vzali ruční kamery a točili svět takový, jaký je. U nás na to velmi trefně reagoval Miloš Forman, který tvrdil, že nejde ani tak o samotné hnutí, ale o pravdu.
Osobně jsem přesvědčen, že v jednotlivých evropských kinematografiích má spousta filmů této doby nadčasovou výpověď. 60. léta jsou v nich otištěna s celou problematikou. Stačí si pustit kousek jakéhokoli filmu a pamětníkům to navodí tehdejší atmosféru. A ti, kteří to nezažili, si uvědomí, co to 60. léta byla.

DK: Unikl nám jeden fenomén. Jde o radikální proměnu katolické církve po druhém vatikánském koncilu (tato proměna ve střední a východní Evropě na konci 80. let sehrála obrovskou roli). Papež sundává tiáru, symbol hierarchické struktury, a obrací se k lidu - církev je lid Boží, nikoli struktura funkcionářů. Toto je jedna z klíčových změn 60. let.

Všechny revoluce, všechny podobné vzněty doprovázelo umění. Vždy se našel umělec, který to podporoval, psaly se písně, malovaly se obrazy. Tentokrát však umění bylo integrální součástí. Čím to bylo? Tím, že to bylo medializováno?
JČ:
Pokud jde o 60. léta a umění, asi největší úlohu sehrály Spojené státy (necháme-li stranou fenomén Beatles, který je trošku zvláštní a ne úplně typicky anglický).
Je zvláštní, že celé hnutí hippies (flower power) začalo tanečními zábavami v San Francisku - mladí lidé si prostě chtěli zatančit při rockových koncertech. A ve chvíli, kdy mohli, jich do tančírny přišlo tři a půl tisíce, ale nerozbíjely se židle, prostě se tančilo. Vrchol hnutí hippies byl asi tak v roce 1967, to jsou ony komuny.
Podstata je krásně vyjádřena v písničce Paula McCartneyho na albu Pepper's Lonely Hearts Club Band. V této písni holka opouští svůj domov, zřejmě bohatou rodinu. Rodiče se vzbudí a říkají, že jí přece nic nechybělo, všechno jsme jí dali. Jenže jí chyběl pocit volnosti.
Do té doby, aby vznikla písnička, musel na to být skladatel, textař, dirigent s orchestrem, aranžér, zpěvák. Najednou stačil na všechno jeden. Tato individualizace bylo osvobození. Do jisté míry šlo o naplnění snu Richarda Wagnera o celistvém umění (Gesamtkunstwerk).

Jak se k tomu přimotal muž jménem Jean-Paul Sartre? Pán o generaci starší, filozof, který pro západní Evropu byl skutečně jakýmsi guruem této éry.
DK:
Sartre dokázal oslovit širokou veřejnost. Byl to filozof, který hodně působil jako publicista, psal divadelní hry, romány, čili ovlivnil i umělecký pohled.
Sartre se v 50. letech přihlásil k marxismu. Filozofii existence vykládal jenom jako jakýsi jeho doplněk - filozofií doby je marxismus a existencialisté pouze vylepšují filozofii člověka. Také na univerzitách byl převládající a nejenergičtější duch stále pod vlivem marxismu.
Sartre tedy byl osoba, která znepokojovala a zároveň motivovala k různým debatám. Například polsko-britský filozof Leszek Kołakowski spatřuje v Sartrově energii určité neuspokojené politické ambice. Tohle všechno se v osobě Sartra spojilo.
Sartre měl i své velké protivníky, kteří narozdíl od něj jen nebyli tolik vidět. Shodou okolností to byl například Sartrův spolužák z gymnázia Raymond Aron, který se v roce 1968 stal „mluvčím“ oné mlčící většiny, protože měl odvahu vystoupit z univerzitního prostředí na veřejnost.
Pravice v 60. letech jakoby nebyla. Ovšem pod vlivem okupace Československa, svědectvím Solženicynovým a díky dalším dílům (např. Doktor Živago) mnozí ze studentských vůdců z roku 1968 najednou začali hledat zcela odlišné cesty. Tak se třeba ve Francii zrodila nová pravice. A nakonec i u nás vznikla jakási podzemní nitka jiného myšlení, než bylo to oficiální.

JP: I ve vypjatém květnu 1968 měl Sartre přednášky, kde ho studenti vypískali. Stalo se mu tak něco podobného, jako se stalo ve v západním Německu Jürgenu Habermasovi, Adornovi. Tedy lidem, kteří s hnutím do jisté míry sympatizovali, z jejichž učení a myšlenek vycházela nová levice.
Některé projevy radikálů, zvlášť ke konci 60. let, ale už byly tak vypjaté, často násilné a provokativní, že například zrovna Jürgen Habermas je označil za levičácké SA oddíly.

DK: Také třeba feminismus má kořeny v 60. letech. Vycházejí klíčová díla, ve Francii Druhé pohlaví odSimone de Beauvoir, což byla mimochodem Sartrova družka.

JP: Důležité bylo i ekologické hnutí - vnímání světa úplně jiným způsobem. Svět najednou nebyl něco, co je dáno volně k dispozici k nějaké exploataci. Nastala jakási proměna. Souviselo to do značné míry i s ústupem od vnímání techniky a technologického rozvoje jako něčeho bezproblémového, co s sebou nepřináší žádná rizika.

JČ: U nás už v 60. letech jsme něco tak nesporného jako hnutí hippies přijímali bez výhrad. Eva Kriseová napsala do Mladého světa jednu z prvních důležitých reportáží o mladých lidech, kteří se shromažďují kolem Husova pomníku na Staroměstském náměstí.
Ovšem tenkrát třiadvacetiletý Karel Kryl (na rozdíl od Merty, Kalandry a všech, kteří z toho vycházeli) má v jedné své písničce „nosíme z módy kopretiny“. Tam poukázal na to, že Gottwaldovi vnuci si můžou dát kytky do vlasů a korále kolem krku, ale že to není to podstatné v životě a společenském systému, že pořád spousta základních nepravd trvá.

DK: Musím se trošičku distancovat. Mně hippies a celé bigbeatové hnutí bylo protivné už v 60. letech. V Praze se ale také hrál výtečný jazz, na který jsem chodil. Fenoménem 60. let u nás byla pantomima, Černé divadlo, Fialka, byl už vidět i Ctibor Turba.
Do Prahy jezdily hvězdy světové hudby. Pamatuji si, že jsem někde na „bidýlku“ poslouchal Yehudi Menuhina. V Praze v Lucerně se objevil Louis Armstrong. Také Acker Bilk dokázal naplnit Lucernu (mí spolužáci mu roztrhali kravatu). Takže situace opravdu byla plastická a to, co se přisuzuje trošku jednostranně 60. létům, mělo i jiné podoby.
V Praze také probíhal majáles. Zúčastnil jsem se ho a byl to snad můj jediný kontakt s beatniky, protože Alan Ginsberg byl zvolen králem majálesu. Připadal mi jako dokonale směšná postava, že jsem ho až obdivoval a šel jsem si shánět jeho Kvílení. To mě ale zas až tak moc nenadchlo.
Mimochodem: Málokdo věděl, že Ginsberg přijel do Prahy, protože byl vypovězen z Kuby. Tam šel jako americký pokrokový básník do nějaké poroty a ztropil tam ostudu.

JČ: Přesně takhle dopadl Leonard Cohen, který jel na Kubu také jako levičák, a se zklamáním asi po 14 dnech utekl.

JP: Protestní, ve své podstatě levicové hnutí 60. let bylo obrovským způsobem heterogenní. Existovala tam celá řada skupin, které často vybíjely velkou část své energie tím, že se potíraly navzájem, než aby vystupovaly proti etablovanému systému. Většina protestního hnutí ovšem odmítala podobu socialismu moskevského typu.

Proč ale orientace na Čínu? Na uniformovanou Čínu?
JP:
O všech hrůzách maoismu, kulturní revoluce, se ještě tolik nevědělo nebo tomu lidé tolik nevěřili. To je jedna věc. A pak to bylo něco, čím se mohli vymezovat vůči establishmentu.
Také ne každá placka s portrétem Mao Ce-tunga se dá bezprostředně vyložit jako identifikace s maoismem. I v Československu chodili studenti na čínské velvyslanectví. Jiří Miller byl vyloučen z ČSM za to, že je údajně maoista. A to jistě nebyl.

DK: Nebyl jsem maoista, ale šel jsem si na čínskou ambasádu vzít podklady, které dávali zadarmo. Stačilo ale jen prolistovat, co se v Číně děje, a střízlivému člověku bylo jasné, že to je jenom další hrůza a žádná naděje.

JP: Chtěl jsem tím říct, že návštěva a vypití si šálku čaje na čínském velvyslanectví neznamenaly sympatie s maoismem. Bylo to spíše něco, co mohlo studenty postavit proti Novotného režimu. Čína totiž v té době byla v poměrně ostrém konfliktu se Sovětským svazem.

Zapomněli jsme na jednu „drobnost“, a to je válka ve Vietnamu?
JČ:
Proto vzniklo heslo „Make love, not war“, „Neválči, ale miluj“. Když v Americe kluci narukovali, „nešli z Prahy do Příbrami“, ale z Washingtonu nebo New Yorku kamsi do džungle, kde jich taky přes 50.000 zůstalo. Zbyla po nich jména na na pohled krásném, ale děsivém památníku uprostřed Washingtonu.
Kolem vietnamské války a umění by se dalo mluvit dlouho. Například při světelných show v San Francisku, kde skupiny zpívaly nějaké protiválečné písně, běžely na promítacích plochách záběry z Vietnamu.

DK: Bylo to poprvé, kdy televize a tlak veřejnosti přinutily americkou vládu radikálně změnit postoj k vietnamské válce. Americká vůle zvítězit ve vietnamské válce se pod tlakem médií a veřejnosti rozložila.
A přitom málokdo ví, že v první polovině roku 1968 probíhal velký nápor Vietkongu (ofenziva Tet) v celém jižním Vietnamu a že tato ofenziva totálně zkrachovala. Takže Američané ve chvíli, kdy měli takřka vyhráno, ztratili vůli válku dotáhnout do konce.
Skoro nikdo netušil, že největší hrůzy v Indočíně nastanou až po odchodu Američanů. Také v Kambodži najednou umírají miliony. Uprchlíci z Vietnamu se potápějí na lodičkách, umírají desetitisíce lidí. Zcela mimo pozornost médií proběhla vietnamsko-čínská válka, kde v jedné bitvě zemřelo 40.000 lidí.
Mýtus 60. let, který je spojen s vietnamskou válkou, zastínil spoustu dalších událostí, které měly na budoucí vývoj obrovský vliv.
Třeba šestidenní válka. Pamatuji si na debatu v hospodě s palestinskými studenty. Dohadovali jsme se, co jsou vlastně zač. Říkali jsme jim, že jsou Palestinci jako národ. Na to ale říkali: „Ne, žádný palestinský národ neexistuje. Jsme Arabové, členové jednotného arabského národa.“ Takže až v 60. letech se víceméně účelově formuje cosi jako palestinské národní vědomí.

JP: O vietnamské válce se mluví jako o první válce v přímém přenosu. Televize a média ovlivnily veřejnost zásadním způsobem.
Právě v 60. letech se začalo ukazovat, že ani jihovietnamský režim není zdaleka demokratický. Byla to samozřejmě diktatura. Nechci v žádném případě obhajovat jihovietnamské partyzány, Vietkong, a už vůbec ne severovietnamskou vládu. Ovšem v okamžiku, kdy se na protest proti vietnamské válce začali upalovat buddhističtí mnichové, obrovským způsobem to ovlivnilo veřejné mínění, ale ne na Západě.

Mělo na tento výbuch, na tuto bouřlivou dobu, vliv třeba to, že se Evropa začala sjednocovat? Všímali si toho lidé? Prožívali to nějak?
DK: Ne. Sjednocování Evropy nebylo téma. Nedávno jsem v díle Jana Patočky hledal nějakou zmínku o evropském integračním procesu. Najdete jen poznámku pod čarou s určitým despektem: Copak můžete sjednotit Evropu na hospodářských zájmech? To přece nejde.
Evropský sjednocovací proces dost unikal pozornosti. Jevil se jen jako hospodářský. A to byl omyl.

Jak skončil boom svobody 60. let? Jak skončili radikálové, jeho nositelé?
DK:
Po roce 1968 jsme zažívalipostupné utahování šroubů. I když v roce 1969 pořád ještě všechno, co vycházelo ze společnosti, fungovalo, už byly tlaky postupně to omezovat. Zároveň se začaly lámatcharaktery.
Bylo jasné, že naše společnostjde do deprese.O tom, co se dělo za hranicemi,jsme moc nevěděli,protože souběžně s tím se začalyomezovat a ucpávat kanály,ze kterých proudily informace.

JP: I pro západní osmašedesátníky představoval takovýto konec velké zklamání, protože si představovali, že svrhnou systém a nastolí nový, lepší. K tomu samozřejmě nedošlo. Velká část aktérů se stáhla do soukromí a začala se věnovat něčemu jinému.
Z protestního hnutí 60. let pak vzniklo několik větví. Ať to byl levičácký terorismus, ekologické hnutí nebo nové feministické hnutí. Z protestu 60. let také vznikají na přelomu 70. a 80. let strany zelených…

Jožka Fischer, Cohn-Bendit a někteří další vstupují do politiky a stávají se součástí establishmentu. Sundali svetry, oblékli kravaty. Lze říci, že značná část politických i kulturních elit na Západě jsou bývalí osmašedesáti…
DK:
No, Cohn-Bendit si kravatu nikdy neuvázal, jak jsem ho potkával v Evropském parlamentu. Občas se tam ale objevil André Glucksmann, který se radikálně s revoluční tradicí rozešel a šel směrem pravice.
Mnozí z nich také jezdili navštěvovat filozofické semináře a podporovat disidenty u nás, takže jsme se s nimi mohli setkat osobně. A po pravdě řečeno s mnohými jsme si dobře rozuměli.

JČ: Z mnohých květinových dětí se staly bílé límečky. Kdybych to měl nějak časově vymezit, což je vždy ošidné, skončilo to koncertem v Altamontu, to byla pro hippies v hudbě jakási tečka za 60. lety.
A u nás je to pro mě magické číslo 9. 9. 1969, kdy Karel Kryl odjel do západního Německa a zůstal tam 20 let.

(redakčně kráceno)