Dnes třiatřicetiletý Martin Kasík začal s hrou na klavír už ve čtyřech letech. Nakonec vystudoval konzervatoř v Ostravě a Akademii múzických umění v Praze. Do skutečně světového povědomí jej vyneslo vítězství v prestižní soutěži Young Concert Artists Competition v New Yorku v roce 1999. Mimo to vyhrál řadu dalších klavírních soutěží (vítěz soutěž Pražského jara v roce 1998 nebo držitel Ceny Harmonie pro nejlepšího mladého umělce za rok 2002 a další). V současnosti tento propagátor moderní hudby pravidelně vystupuje v řadě prestižních koncertních sálů Evropy, Spojených států, Japonska a dalších zemí. Martina Kasíka v pořadu Před půlnocí z 8. dubna přivítala Šárka Bednářová.
„Každá hudba se dá zkazit špatnou interpretací,“ říká klavírista Martin Kasík
Jako váš nejvýraznější úspěch se uvádí vítězství v soutěži Young Concert Artists v New Yorku před deseti lety? Je to skutečně váš nejvýraznější profesní úspěch?
Asi ano i ne. My koncertní umělci toužíme po tom hrát. A to nám není zezačátku umožněno. Musíme se prosadit, dát o sobě vědět, dosáhnout hmatatelných výsledků. Takže jeden z nejběžnějších a také nejčistších prostředků je prosadit se v soutěžích. Největší úspěch to byl právě z důvodu tohoto „proražení“.
Skutečně jste před deseti lety prorazil během jednoho roku, kdy vás agentura Young Concert Artists zastupovala? Co všechno vám vlastně toto vítězství dalo?
Tato soutěž je hodně specifická. Na většině soutěží, pokud vyhrajete, dostanete nějaké peníze, dostanete nabídky na různé koncerty, můžete si to zapsat do životopisu. V zásadě to ale nic neřeší.
V tomto případě je to jinak. Když vyhrajete, přijmou vás do hudební agentury YoungConcertArtists. A dnešní hudební svět funguje jen přes agentury. Málokterý umělec se může zabývat jen hraním na klavír nebo čímkoliv jiným a současně si dělat všechnu agendu, administraci. Proto je důležité dostat se do agentury, která má svou síť kontaktů a nabízí vás všude na světě.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Takže vám to změnilo život?
O to usilují všichni mladí umělci.
Jaká byla konkurence?
Konkurence byla opravdu veliká, protože tato agentura nabízí koncerty v těch nejprestižnějších sálech zejména v Americe, Carnegie Hall, Kennedy Centre ve Washingtonu. Takže se tam sjelo 500 lidí z celého světa. Dělají se také přehrávky v Evropě, Japonsku a těm, kteří tam vyhrají, zaplatí letenku, aby to měli trošku zjednodušené. Tato soutěž je navíc specifická v tom, že tam proti sobě soutěží jednotlivé nástroje.
Jaké je složení poroty?
Je různorodé. Není omezen počet vítězů. Proto aby bylo jasné, že porotci oslovují svým výběrem širší publikum než třeba pouze klavíristy, jsou v porotě muzikanti, dirigenti, hudební kritici…, prostě lidé, kteří se pohybují v širším hudebním světě.
Klavíru jste se věnoval od čtyř let. Pocházíte z hudební rodiny? Kdo vlastně rozpoznal váš talent?
Profesně to u nás v rodině nikdo nedělal. Nejtalentovanější z mých předků byl asi dědeček, traduje se, že hrál asi na deset nástrojů. Osobně jsem ho zažil hrát výborně na housle a často jsem s ním jako dítě hrával.
Začínal jsem na lidové hudbě, protože u nás se hodně zpívalo a měli jsme i klavír. Na tomto klavíru jsem se snažil najít melodie písniček, které jsme zpívali nebo které jsem slyšel v rádiu. Takže jsem začal vlastně improvizací, což je velký vklad do toho „hudebního“, protože člověk má pocit, že hudbu sám tvoří.
V dospívání jste se rozhodoval mezi hudbou a studiem matematiky. Proč nakonec zvítězila hudba?
Ani nevím, vyšlo to samo od sebe. Měl jsem kolem sebe lidi, kteří mne povzbuzovali, že to má smysl, že mám talent na to, abych se uchytil. Sám jsem tomu moc nevěřil a věděl jsem, že když půjdu na tak specializovanou školu, jako je konzervatoř, moc únikových cest mi nezbyde. Ve vážné hudbě je skutečně méně možností, než kolik lidí ji chce dělat.
Jste prý vášnivým šachistou. Mají šachy, ryze racionální a logická hra, něco společného s hudbou? Hudba je přece jenom spíše záležitost emocí.
Určitě by se nějaké styčné body našly. Považujeme to však spíše za jakýsi protipól. Muzikanti sportují, hrají šachy, bridž. Samozřejmě když hrajete šachy na nějaké úrovni, nestačí vám už jen pouhé kombinace, ale všímáte si i proti komu hrajete. To potom nastupuje i psychologická a emocionální složka. Víte třeba, že člověk, který proti vám sedí, je nevyrovnaný v kritických situacích nebo je rozený útočník, a podle toho volíte taktiku.
Takže vám to pomáhá i ke koncentraci?
Ano, koncentrace je nutná u šachů i klavíru - pocit, že teď a tady musím odevzdat perfektní výkon.
Hrajete šachy často?
Ne tak často, jak bych si přál. Navíc v mém okolí není tolik šachistů, takže hraji většinou na internetu.
S vaší manželkou občas koncertujete na dva klavíry. To je docela výjimečná záležitost. Kdysi takto se svou ženou koncertoval Ilja Hurník, koncertují takto třeba manželé Ardaševovi. Proč vy a vaše paní?
Je to přirozené. Když máte doma muzikanta, říkáte si, proč ne. Druhá věc je, že jsme si velice názorově podobní. Studovali jsme u stejných profesorů - v Ostravě u profesorky Tugedliebové, v Praze u profesora Klánského. A nadto jsme si velice blízcí svým založením a máme společný vkus, což strašně usnadňuje práci.
Jaký repertoár hrajete?
Od Bacha po Vlacha. Teď jsme třeba premiérovali skladbu českého skladatele Jířího Gemrota v arizonském Tucsonu. Tam působí velice zajímá společnost pro provozování komorní hudby, která sponzoruje čtyři nové skladby do roka. Tím motivuje skladatele k tomu, aby psali hudbu, která se dá poslouchat i hrát, a ne jen psát.
Jak dlouho cvičíte novou skladbu? Takový Ferenc Liszt se nestyděl přiznat, že některé obtížné pasáže musí hrávat i stokrát po sobě, aby je dostal do rukou.
Záleží na obtížnosti sklady a vašich zkušenostech. Opakování je dnes už trochu zastaralá metoda. Dnes se přikláníme k tomu přijít na to, v čem je problém, a ten pak zafixovat, jako když se musíte naučit text.
Člověk si to zafixovává ze všech stran. Hudba má výhodu v tom, že používáte všechny druhy paměti. Samozřejmě je to paměť sluchová, zraková (vidíte noty a klávesy), hmatová, logická (víte, jak je skladba udělána), emocionální. Všechny tyto paměti se v ideálním případě dají do jedné kuličky, kdy uložené informace jdou z podvědomí jako z automatu.
No, a co se doby týče, záleží na obtížnosti skladby. Třeba na koncert pro klavír a orchestr člověk musí počítat nejméně s měsícem práce.
Kdo je vůbec vaším vzorem mezi interprety?
Mám jich víc. Vždy jsem obdivoval Vladimíra Horowitze, což je jeden z klavíristických bohů, velikánů. Byl to neuvěřitelně talentovaný člověk s největší dávkou citlivosti k hudbě. On zahrál dva tóny v nějakém vztahu a už jste měl slzy na krajíčku. Dokázal ve vztazích v hudbě najít neuvěřitelné věci.
Jak si vůbec stojí česká klavírní škola?
Dnes je těžké mluvit o nějaké české škole, protože globalizace se nevyhnula ani klasické hudbě. Lze stále říci, že třeba Rusové hrají „mohutnějším“ způsobem, zatímco Češi se soustředí spíše na citlivost a komorní pocit.
Taková velká jména, jako byl třeba Ludvík Páleníček, Rudolf Firkušný, František Rauch, Valentina Kameníková, jsou definitivní minulostí? Přejímá dnes žezlo mladá generace? Lze vystopovat nějaký rozdíl?
Těžko říci. Tradice asi nezapřete. Sám jsem se učil u kantora, který se učil u Františka Raucha, kterého učil Smetanův žák.
Ale samozřejmě moderní doba s sebou nese určité specifické prvky. Například když si pustíte skladby našeho největšího meziválečného houslového interpreta Jana Kubelíka, hraje na naše poměry už dost nečistě. Dnes by jeho hra nebyla možná. Tehdy mu to všichni odpustili, když to mělo podstatné parametry - když to emocionálně přitahovalo, oslovovalo. Dnes je toto samozřejmě také podmínka, ale ještě k tomu patří bezchybnost. O té se nemluví, ta se prostě předpokládá.
Kolik hodin denně hrajete?
Asi všichni muzikanti nejvíce cvičí během studií. Máte na to čas a také je to skoro vaše jediná povinnost. Tehdy jsem cvičil i deset hodin denně, když jsem neměl nic jiného na práci. Dnes už to zdaleka není tolik, takže jsem rád, když si na to ušetřím dvě tři hodiny. Je to proto, že už koncertuji a mám také spoustu povinností mimo.
Ve vašem repertoáru jsou skladby od baroka po Gershwina. Dáváte přednost určitému hudebnímu směru, skladateli?
Vždy jsem inklinoval k romantismu. Vycházel jsem z Chopinovy hudby, což je jeden z vrcholů klavírního umění. Pak jsem se dostával zpátky přes Beethovena k Bachovi a zase do naší doby. Jsem docela velký propagátor moderní hudby, ovšem jazz tolik nehraji. Na jazz jsou potřeba opravdu specifické buňky.
Premiéroval jsem už řadu skladeb. Například předminulý rok to byl koncert Sylvie Bodorové, který pro mě napsala. Minulý rok to byl zmíněný Jiří Gemrot. Snažíme se tak naše skladatele popohnat, respektive musí mít možnost být hráni, nemohou si to psát do šuplíku.
Co soudíte o novodobých současných skladatelích takzvané vážné hudby?
Tady je problém, že asi tak po první světové válce se velmi rozevřela propast mezi skladateli a posluchači. Jsou na to celé studie a je velmi obtížné říci, co k tomu vedlo. Pravda ale je, že mnohá takzvaná moderní vážná hudba promlouvá k dnešním posluchačům velice těžce.
Jestli tato hudba není příliš experimentální?
Má to spoustu problémů. Například na to, aby byla hudba dobře vnímána, musí být skvěle interpretována jako každá hudba. A pokud není, nemůžete říci, jestli je to vina skladatele nebo není. Každá hudba se dá zkazit špatnou interpretací.
Jste velcí přátelé s klavíristou a spolužákem Ivem Kahánkem. Je takové přátelství v hudební branži běžné nebo jde o výjimku?
Je to běžné. Samozřejmě všude existuje konkurence, což je dobré pro posluchače i pro nás. S Ivem se známe strašně dlouho, už od konzervatoře. Jezdili jsme spolu na soutěže a pak jsme spolu asi pět let bydleli na koleji v Praze. Důvěrně jsme se poznali, byl mi za svědka na svatbě.
Opustil jste severní Moravu jako mnoho dalších umělců. Proč? Je to nezbytně nutné být v Praze?
Bohužel ano. V Praze se dějí ty nejdůležitější věci, je tam mnoho kvalitních koncertů. Vždy tam nakonec člověk musí dojet „aby“. Aby zkoušel s nějakým souborem, orchestrem, aby se s někým setkal… Takže je velmi nevýhodné nebýt v Praze. Kdyby byly Beskydy 40 kilometrů za Prahou, neváhám a jsem v Beskydech. Dnes musíte být totiž velmi operativní, protože věci se někdy dějí třeba během dvou hodin, a to odsud nemáte šanci stíhat.
Živíte se dnes a denně koncertováním jako sólový hráč. Máte ještě někdy trému?
Mám. Tréma nesmí být zničující, jinak je to špatně. Nutné ale je mít pocit, že situace je výjimečná, že to není oběd nebo spánek.
Jak si profesionální klavírista chrání ruce? Máte je třeba pojištěné?
Zjišťoval jsem si toto pojištění, ale je to tak drahé, že si to nemohu dovolit.
A co hrozba přehřátí rukou? To se údajně stalo ambicióznímu klavíristovi Alexandru Skrjabinovi, který měl poměrně malé rozpětí ruky. Stává se to?
Stává se to velmi často. Svaly a zejména šlachy dostanou u klavíristy poměrně zabrat. Takže pokud nehrajete dostatečně uvolněně, aby mohla ruka takzvaně dýchat, může se vám stát, že se šlachy zanítí. To potom bývá konec. Ruku potřebujete mít v naprosté pohodě, musí být „pracovní“. Mně se to zaplaťpánbůh nikdy nestalo.
Stává se to zejména při cvičení, kdy je člověk v jakémsi rauši. Nevnímá prostředí, je soustředěný a ani si nevšimne, že ho bolí ruce. Když to pak zjistí třeba až po dvou hodinách cvičení, může být pozdě.
Spolu s houslistou Jiřím Vodičkou jste pro Ostravu a nejbližší města připravili takové miniturné. Jak to vzniklo a s jakým repertoárem chcete vystoupit?
Protože jsme oba z Ostravy, tak nějak spontánně vznikly tyto tři koncerty, které máme v Těšíně, Ostravě a Havířově. Je výborné, že si můžete zahrát na více pódiích během několika dnů, protože to je moment, kdy se můžete hodně poznat. Také u toho bude rozhlas a televize, takže z toho bude i nějaký dokument. I když bude spíše o Jirkovi, protože začíná a potřebuje se prezentovat.
Co byste vůbec řekl o Jiřím Vodičkovi, kdyby se vás na něj někdo ptal? Jak byste ho představil?
Jiří je přirozený muzikant s neuvěřitelnou technickou vybaveností. Málokdy se slyší, že houslista hraje tak čistě a brilantně. To je opravdu něco mimořádného. K tomu se přidává jeho přirozená muzikalita, takže výsledek působí velmi profesionálně a zrale.
Jak vypadá nejbližší budoucnost Martina Kasíka?
V posledních měsících jsem byl na turné ve Spojených státech a v Anglii, měl jsem také mnoho koncertů po republice. Teď mám od dubna do června relativní odpočinek. Budu mít pár koncertů po Evropě, budu hrát na Pražském jaru. Nejde tedy o turné, nějaký velký zápřah.
(redakčně kráceno)