„Mladí muži mají s plodností skutečně problémy,“ říká lékař Martin Petrenko

Martin Petrenko dnes působí jako primář I. gynekologicko-porodnické kliniky FN Univerzity Komenského v Bratislavě. Dlouhodobě ovšem pracoval také v brněnské fakultní nemocnici. Jeho pracovní, a dá se říci i životní náplní se stala asistovaná reprodukce - umělé oplodnění. Toto, dnes už více jak třicet let staré medicínské odvětví, je navýsost aktuální, protože problémy s početím má stále více párů západního světa. Jaké jsou přednosti, ale i úskalí asistované reprodukce? Existuje etická norma pro horní věkovou hranici klientek umělého oplodnění? Na tyto a další otázky se lékaře Martina Petrenka ptala Nora Janečková v pořadu Před půlnocí z 21. dubna.

Proč jste se rozhodl právě pro gynekologii?
Kdysi jsem dělal praxi v Nitře, odkud pochází moji rodiče i já. Tehdy jsem čtrnáct dní pracoval na gynekologii a čtrnáct dní na chirurgii. Na gynekologii mi tehdy jako medikovi dovolili provádět porody nebo zašívat porodní poranění. To bylo tehdy raritní. Chytlo mě to, a tak jsem se rozhodl pro gynekologii.

Není to také tím, že tento obor patří ve zdravotnictví k nejoptimističtějším?
Zvenčí to tak vypadá. Na druhou stranu patří k nejvíce adrenalinovým oborům. Je určitě nádherné odrodit nového člověka, ale komplikace, které se v tomto oboru vyskytují, jsou stresující jak pro nás, tak pro rodinu. Je velmi těžké při vážné komplikaci vysvětlit, proč umřel novorozenec nebo nedejbůh i matka (a i to se může v raritních případech stát).

Jaká je historie asistované reprodukce?
Jako vždy to začalo různými pokusy na zvířatech, ale první lidské úspěchy jsou datovány do roku 1978. Tehdy se jako první „dítě ze zkumavky“ narodila Luisa Brownová v Cambridgi. Velkým úspěchem československé medicíny bylo, že o čtyři roky později se narodilo v brněnské porodnici na Obilím trhu první „dítě ze zkumavky“ ve východním bloku. Je to dodnes celosvětově uznávaný fantastický úspěch. Jsou to milníky v historii asistované reprodukce. A i dnes můžeme být hrdí na československou medicínu v této oblasti.

Kdyby se srovnala možnost početí v rámci přirozené cesty a v rámci asistované reprodukce, jak by toto srovnání dopadlo?
Vezmeme-li si šance mladých zdravých párů v jednom cyklu na to, aby žena otěhotněla přirozenou cestou, je pravděpodobnost, že se to povede, okolo 15 až 20 procent. My se však zaobíráme ženami i muži, kteří mají problém s reprodukcí. Když to pak dáme dohromady a podstoupí asistovanou reprodukci, šance je při dnešních metodách srovnatelná nebo i vyšší než u přirozeného oplodnění.
Právě toto je řešení epidemie neplodnosti v našem civilizovaném světě. Moderní věda se tak snaží kompenzovat nedostatky přírody.

Po jaké době lze cyklus asistované reprodukce opakovat?
Je to hodně individuální. Záleží na tom, jestli v průběhu cyklu byly nějaké komplikace. Třeba hyperstimulační syndrom, nebo nějaké pooperační komplikace, krvácení do břišní dutiny. Ale jinak v případě nekomplikovaného průběhu neúspěšného cyklu je možné to zopakovat po dvou třech měsících.

Setkala jsem se s názorem, že dívka počatá touto metodou má pak sama problémy počít?
To je jednoznačně mýtus.

V poslední době se zvyšuje hranice věku, kdy ženy poprvé otěhotní. Čím si to vysvětlujete?
Je to vývojem společnosti jako takové. V každém případě dnes společensko-ekonomický status společnosti nutí mladé lidi, aby si nejdříve zajistili vzdělání - ekonomické podmínky pro výchovu dětí. Někteří to možná až přehánějí, když chtějí hypotéku, rodinný dům atd. Ideální je zlatá střední cesta.
Každopádně všude v Evropě, kde vládne tržní mechanismus, je tlak na potřebu ekonomického backgroundu výrazně vyšší. Proto si mladé matky posunují těhotenství do pozdějšího věku.

Jaký je dnes průměrný věk prvorodiček?
Pohybuje se kolem třicítky, po třicítce.

Jaký je čistě ze zdravotního hlediska optimální věk pro početí?
To je těžká otázka. Tento společenský vývoj zřejmě ovlivní i vývoj biologický, i když biologický vývoj je pochopitelně méně závislý na ekonomickém vývoji společnosti.
Zajímavé je, že i u mužů se v nízkém věku hojně objevují poruchy plodnosti. To jsme předtím v takovém rozsahu neviděli. Uvedu příklad: Zhruba před pětadvaceti lety, kdy jsem začínal s léčbou neplodnosti, byla norma na mililitr spermatu 100 milionů spermií. Dnes za normu považujeme 20 milionů spermií na mililitr.

Čím je to způsobeno?
To nikdo neví. Domníváme se, že to je záležitost enviromentální. Nejspíše tedy za to může způsob života, znečištěné životní prostředí, možná je za tím i stres. Jde určitě o komplex důvodů. Musíme být proto velmi opatrní, protože naši mladí muži mají skutečně problémy.
Takový příklad: V našich centrech asistované reprodukce máme i takzvané spermobanky, které využívají dárcovské spermie. Dárci spermií jsou rekrutováni z mladých zdravých mužů, většinou s intelektuálním potencionálem - vysokoškoláci atd. Dárci procházejí velice přísnými testy, které spočívají v genetice, infekčních onemocněních, AIDS atd. A je pravda, že někteří studenti odcházejí velice zklamáni, protože jim musíme říci: „Bohužel. Neodpovídáte nejen na dárce, ale nejspíše budete mít sám problémy s reprodukcí.“ Je to trend, který se nám moc nelíbí.

Jaké je procento úspěšnosti umělého oplodnění?
Všude ve světě existují centra asistované reprodukce, které jsou jak státní, tak privátní (těch je podstatně více). Je to pak soutěž jak mezi automobilkami. Každé centrum si na internet napíše, že má 50procetní úspěšnost. Z magického výrazu „úspěšnost“ jsem vždy na větvi. „Úspěšnost“ je v tomto případě imaginární pojem, který vyjadřuje jakousi reklamu konkrétnímu centru. Ve skutečnosti to tak není.
Celá „úspěšnost“ centra se hodnotí v desítkách parametrů. Takže třeba v kategorii 20 až 30 let věku máte skutečně úspěšnost 50 procent, ale v kategorii o deset let výše už je to jen 15 procent.
Další parametr je metoda umělého oplodnění, protože každá metoda má různou úspěšnost. Jinou úspěšnost má kryoembriotransfer (přenos rozmražených embryí), mikromanipulační techniky a jinou úspěšnost má i moderní a pokroková preimplantační genetická diagnostika. To je diagnostika embrya, jestli je geneticky v pořádku, ještě před tím, než bylo vloženo do dělohy.
Proto mluvit celkově o úspěšnosti asistované reprodukce je skutečně iluzorní.

Setkal jste se s absolutním odmítnutím asistované reprodukce?
Určitě ano. Pracoval jsem patnáct let na Slovensku (teď tam pracuji znovu rok půl), což je hodně religiózní země. Proto tam není vůbec raritní, když neplodný pár odmítne metody asistované reprodukce. Je to otázka etiky, světonázoru - každý se musí rozhodnout tak, jak mu velí jeho svědomí.

Kam povede umělé oplodnění v budoucnosti? Budou si rodiče moci třeba vybrat, jestli chtějí chlapce nebo dívku?
To už se týká hlavně etiky, která hraje u asistované reprodukce čím dál tím významnější roli. Souvisí to s možnostmi asistované reprodukce, možnostmi vědy v této oblasti, možnostmi genetickými, možnostmi rozvoje kmenových buněk. Takže etické problémy do toho hodně vstupují a my je nejsme schopni řešit ani na národní, či mezinárodní úrovni.
Existuje odborná organizace ESHRE (Evropská společnost pro lidskou reprodukci a embryologii), která má pobočky po celém světě, strašnou spoustu členů, ale i právě etickou komisi. Tato komise se snaží zastřešit všechny názory členských států, aby ujednotily názor na jednotlivé postupy. Tedy jestli je například etické porodit po umělém oplodnění osmerčata, což podle mě rozhodně etické není. Ovšem děje se to, a to i v tak civilizované zemi, jako jsou Spojené státy.
Zrovna tento případ osmerčat „ze zkumavky“ je tragédie. Novináři z toho samozřejmě mají terno, mají týden, o čem psát. Pro ty děti je to ale tragédie, protože už porod více než trojčat je velice rizikový.
Nejde tedy o úspěch moderní medicíny, ale o tragédii moderní medicíny. Jsou tu totiž problémy související s nedonošeností - slepota, nezralost organismu, mentální retardace atd. Mnohočetné těhotenství je velký problém asistované reprodukce.

Existuje určitá etická hranice u věku žen, kdy se už nedoporučuje umělé oplodnění?
Těžko to nějak legalizovat, protože existují různé normy, které platí v určitých státech. Respektive neplatí žádné normy, podíváme-li se na doktora Antinoriho v Itálii, který uměle oplodňuje babičky. Nikdo s tím nemůže nic dělat, přestože etická komise ESHRE proti tomu má vážné námitky.
V našich podmínkách je etická hranice pro umělé oplodnění zhruba 48 let. Jedná se totiž o to, aby dítě, které bylo zplozeno nemělo svou matku jako babičku - aby nebyl rozdíl dvou generací. Rozumný věkový rozdíl je důležitý nejen kvůli výchově, ale i proto že se z dítěte spíše dříve stává sirotek, než je tomu u ostatních dětí. Také může mít problémy s dědickým konáním atd.

Jaká byla vaše nejstarší rodička?
52 let. Je to asi tak dvacet let zpátky a byla to náhoda. Tehdy si dokonce náš profesor na klinice myslel, že je to myomatózní děloha (jakoby zvětšená), ale nakonec z toho bylo těhotenství (tehdy ovšem nebyly ultrazvuky).

Populární a zmiňované téma dnes je pupečníková krev. Z jakého důvodu bychom měli stát o to nechat si uskladnit pupečníkovou krev?
Existují dva druhy odběru pupečníkové krve. Jeden je autologní, tedy odložit si krev pro své dítě, případně jeho sourozence nebo eventuelně později pro někoho z rodiny. Druhý a humánnější je dárcovský odběr pupečníkové krve. V takovém případě matka daruje pupečníkovou krev svého dítěte pro někoho, kdo to bude potřebovat.
Tento systém je ve světě stejně provázaný jako transplantační centra, která si takto vyměňují orgány. V České republice jsme na tom velmi dobře, protože v Praze existuje banka pupečníkové krve. Řídí ji doktor Kobylka, který se svým kolektivem dělá maximum, aby byla tato banka integrována do celého systému výměny pupečníkové krve, tedy kmenových buněk, které mohou pomoci při určitých onemocněních komukoliv na světě.

Můžete specifikovat, k čemu může být pupečníková krev použita?
Momentálně se jedná o krevní onemocnění (leukémie různých typů), určitá onkologická onemocnění a zkouší se to u dalších nemocí. Důležité je, že je tato záležitost podchycena a organizována po celém světě.
U autologních odběrů je to zatím na komerční bázi (pojišťovny to nehradí). V roce 2008 vyšel v České republice zákon (296/2008 sbírky), který velmi upřesňuje pravidla uchovávání právě autologní pupečníkové krve. Proto doporučuji maminkám, které si chtějí nechat uschovat pupečníkovou krev, aby si prověřili, jestli společnost, která pupečníkovou krev uchovává, splňuje podmínky tohoto zákona. Víme totiž, že ne všechny společnosti tyto podmínky splňují.

(redakčně kráceno)