„Lézt na vybuchující sopku je hazard,“ říká dobrodruh Petr Horký

Petr Horký byl divákům České televize kdysi znám například jako moderátor soutěže Pyramida nebo původního Studia 6. V současnosti je jeho životní náplň naprosto odlišná. Před více než deseti lety totiž uspořádal svou první expedici do Mongolska, od té doby zcestoval na 60 zemí světa. Veškerou svou cestovatelskou činnost pečlivě dokumentuje, ostatně živí se hlavně jako režisér a dokumentarista. (Pro Českou televizi připravil třeba dokumetární cyklus Neznámá země.) V jeho případě však nejde o cestopisy pro cestovní kanceláře: během svých cest se potápěl s tygřími žraloky, stoupal po vybuchující sopce, a před rokem dokonce dobyl severní pól. S cestovatelem, režisérem, spisovatelem a hlavně dobrodruhem Petrem Horkým hovořila v pořadu Před půlnocí z 5. května Nora Janečková.

Spolupracujete dnes s Českou televizí?
Jsem režisér a producent na volné noze. Natáčím dokumentární filmy, které nabízím České televizi, ale i dalším televizím po Evropě, které je buď koupí, nebo nekoupí.

Před rokem jste dobyl severní pól. Podnikl jste takzvanou klasickou cestu. Co to znamená „klasická cesta“?
To je, když šlapete vlastními silami bez použití zvířat a techniky a urazíte alespoň last degree track, tedy poslední stupeň, což je asi 112 kilometrů. Šel jsem to s Mirkem Jakešem, což je legenda mezi českými polárníky, a podařilo se nám ujít asi 170 kilometrů. V takto malých měřítkách jsme se stali nejdelší českou výpravou.
Naším původním cílem bylo ujít last two degrees (poslední dva stupně, asi 224 km), což je vzdálenost, kterou ušel Reinhold Messner. To se nám kvůli podmínkám, které v loňském roce byly, nepodařilo. To je osud.

Severní pól je „dobývaný“ i turisty, kteří tam přiletí helikoptérou, ujdou 7 kilometrů na severní pól a helikoptéra si je zase vyzvedne. Potkali jste někoho takového?
Po nějakých čtrnácti dnech pochodu jsme docházeli na severní pól. Bylo krásně a pól byl od nás tak 1000 metrů. A právě při tomto finále jsme viděli, jak letí helikoptéra. Divili jsme se pro koho letí, když tam nikdo není. Nakonec přistála právě těch 1000 metrů před námi, tak jsme šli směrem k ní. Najednou se vyklopily schůdky a vystoupil první člověk. V ruce držel italskou vlajku. Potom vystoupilo asi dvanáct Italů ve stejnokrojích.
Když po čtrnácti dnech pochodu vidíte, jak tam otvírají šampus, rozlévají si ho do papírových kelímků a připíjejí si, úplně vám to vyčistí z hlavy předchozí pocity: dojdu tam, nedojdu tam, budu řvát štěstím nebo to bude tiché vítězství.
Najednou je všechno jinak. Koukáte na Italy, kteří vám do ruky vrazí kelímek a nalijí vám. Pak zjistí, že jste to šlapali sami a začnou se s vámi všichni fotit. Najednou zase nasednou do helikoptéry a zmizí. Stojíte tam, je zase ticho, v ruce prázdný kelímek a říkáte si, jestli to byla nebo nebyla pravda. Pól pak máte podruhé sami pro sebe. Je to hrozně zajímavý zážitek.

Prožil jste tu euforii?
Vyloženě euforie to nebyla; byla to určitě obrovská radost. Velmi silným zážitkem na pólu bylo, že tři hodiny po nás dorazila skupinka Slováků. Potkal jsem se tam s Palo Barabášem, s polárnickou legendou Peterem Valušiakem. To jsou lidé, se kterými jsem se mnohokrát potkal na různých festivalech. Kdybychom si naplánovali, že se v jeden den sejdeme na severním pólu, nikdy by se to nemohlo podařit.

Ze začátku jste měli poměrně špatné počasí. Zapochyboval jste někdy o tom, jestli jste měl tuto cestu podstoupit?
Že bych cestu neměl podstoupit, mě nenapadlo ani jednou. Bezpečně jsem věděl jsem, že tam chci a proč tam chci. Spíše visely velké otazníky nad tím, jestli se nám tam kvůli podmínkám podaří dojít. Nepříjemné totiž bylo, že jsem předem zveřejnil, že dorazím na severní pól. Začali se proto ozývat rozumbradové, a bylo jich dost, kteří mi říkali: Horký neblázni, točíš ve vodě, v tropech, tam ti bude zima. Věděl jsem proto, že kdybych tam nedošel, tito rozumbradové budou vědět ještě mnohem lépe, jak jsem to udělal špatně.
Prostě jsem tam dojít musel, neexistovala pro mě verze, že bych tam nedošel. Neřešil jsem tedy ani takové věci, že jsem neměl pojistku, protože mě nikdo nechtěl pojistit. Nesl jsem si s sebou i kleště, které jsem po dohodě „ukradl“ paní zubařce, abych si mohl nechat od Mirka vytrhnout zub. Byly totiž případy, kdy byla expedice ukončena kvůli bolestem zubů.

Plánovali jste, že to půjdete dva týdny?
Plánovali jsme, že půjdeme mnohem déle, protože jsme chtěli ujít ony poslední dva stupně. Expedice trvala měsíc, z toho jsme ztratili více než deset dní na Špicberkách. Takže jsme nakonec museli jít rychleji a kratší vzdálenost.

Jaká tam byla teplota?
Pro jistotu jsme si teploměr nebrali. Taky co tam s ním? Člověk by si tak akorát řekl, že je opravdu kosa, a byla by mu o to větší. Teploměr jsme tedy neměli, ale já jsem s sebou měl láhev vodky, která zmrzla tak, že v ní byly kusy ledu. Láhev přitom byla v saních, takže na ní nesněžilo, nefoukal vítr. Když jsem se později bavil s výrobci té vodky, říkali mi, že takhle na kusy zmrzne zhruba při -45 stupních.

Pocit zimy je permanentní?
To je opačně. Potřebujete nepromrznout. Když člověk promrzne, má problém. Proto se snažíte obléknout tak, abyste se svým pohybem zahřál, ale nezpotil, to pak začnete promrzat. To platí pro chůzi. A když člověk zastaví a třeba něco jí, musí se obléknout tak, aby se mohl 15 minut v klidu najíst a nepromrzl.
„Managament mrazu“ tedy spočívá v tom hlídat si svoje oblečení, svoje chování tak, aby nepromrzl. Mně se třeba během natáčení párkrát stalo, že jsem strčil ruku zpátky do rukavice místo po dvaceti vteřinách až po několika minutách. Potom mě ruka dvě tři hodiny bolela, než zase zpátky přišla k sobě.

Jak jste přenášeli věci, které jste měli s sebou?
Na zádech v batohu a na sáních, které jsem měl uvázané za sebou. Batoh přitom mohl vážit tak dvacet kilo a sáně necelých čtyřicet.

Přespávali jste ve stanech. Na kolik stupňů se dá takový stan vyhřát, abyste v noci neumrzli?
Když už usnete, vypínáte vařič a za pár minut máte ve stanu skoro stejnou zimu jako venku. Tam je důležité mít prostě dobrý spacák.
Jinak stan jde vyhřát nádherně. Vaříte si ve stanu, čert vem zplodiny, člověk musí jen dávat pozor, aby se neotrávil nebo nepodpálil stan. Stan je alfa omega přežití. A vytopit se dá na deset, dvanáct stupňů. Představte si, že jdete z pětatřiceti pod nulou do stanu, který si za půl hodiny vyhřejete na deset stupňů. To je čtyřicet stupňů skok, to je parádní hic.

Jaké jste měli potraviny?
V naprosté většině sušené potraviny kvůli ušetření hmotnosti. To si pak sypete z pytlíčku jakýsi prášek do ešusu a jen vy víte, co je to zač. Takže jsem si vždycky před jídlem řekl, je to ovesná kaše s jahodami, vepřové s kaší nebo špek s brambory. Pak jsem to jedl a chutnalo mi to. Jídlo jsem si kvůli besedám fotil, a když jsem se podíval na fotky, byla to skoro pokaždé stejná hnědošedá kaše. Ovšem tím, že člověk ví, co si chystá, chutná mu to.

Co jste si dal k jídlu, když jste se vrátil domů?
Mám to tak, že se mi na každé cestě zhmotňuje chuť na nějaké jídlo. Tentokrát to byla svíčková, jinak jsem „smažákovej“.

Co to je torosení?
Je to pohyb ledu způsobený mořskými proudy, foukáním větru atd. Jde konkrétně o pohyb, kdy se led začne vrstvit na sebe.
Když člověk postupuje k severnímu pólu, není to rovný zmrzlý povrch jako na hokejovém stadionu. Neustále něco překonáváte. Buď se led vlivem driftu rozestoupí a odkryje hladinu moře, nebo se začne srážet, torosí a vytváří hromady ledu. Ty mohou být vysoké metr nebo taky deset metrů. Také se může stát, že zrovna ve chvíli, kdy se snažíte s celou bagáží toros překonat, začne se hýbat. To pak má člověk o zábavu postaráno a nevěřil by, jak dokáže zrychlit.

Jak musí zareagovat polárník, který se namočí v ledové vodě?
O tom by vám mohl povyprávět Vašek Sůra, kterému se to stalo opakovaně, při cestě na pól a na Špicberkách. Takže to je profík těchto situací, které mohou nastat.
Musíte reagovat hodně rychle. Samozřejmě co nejrychleji z vody, pokud to jde. Potom je třeba se rychle svléknout, aby mokré oblečení nezmrzlo v krunýř, postavit stan (to vše tak do sedmi minut). Takže: svléknout, postavit stan, zatopit, ohřát se, vysušit, zabalit stan, pokračovat.

Jak jsou finančně náročné takovéto cesty? Jak se vám je daří financovat?
Je to drahé a financování je jedna z realizačních potíží. Jedna věc je uskutečnit záměr, se kterým tam jedete. Ať už to bylo natáčení se žraloky v Africe, nebo potápění v severní oblasti Malediv. Tam jsme třeba jeli jako vůbec první tým, nebyla tam žádná základna a museli jsme vézt veškeré vybavení. Takže to jsou všechno nesmírně drahé projekty a severní pól byl vůbec z nejdražších, které jsem kdy dělal.
Je to o tom najít někoho, komu stojí za to do toho peníze dát. Je to většinou formou obchodních vzájemných smluv. Nikdo se nechová tak, že vám dá půl milionu na váš výlet jen tak, ale můžou být situace, kdy to je pro někoho užitečné.
Třeba když jsme chtěli točit na Maledivách, pronajmutí lodi by stálo balík peněz. Ale šlo se dohodnout s majitelem lodí na tom, že mu natočíme reklamní film o jeho rejdařství a on nám půjčí loď. To byla normální metoda výměnného obchodu.

Která z vašich cest vás nejvíce zaujala? Kam se v nejbližší době chystáte?
Nesmírněmězaujalo Mongolsko, Grónsko, Cookovy ostrovy. Nesmírně rád mám Srí Lanku a také Maledivy a Afriku. Ostatně Afrika, to je věc srdce, to s člověkem zacvičí úplně neuvěřitelně.
Na přelomu května a června budeme s kameramanem Tomášem Šefrem točit dva díly cyklu Na cestě v Africe, v Malawi a Zambii.

Před několika lety jste moderoval soutěžní pořad Pyramida. Věnujete se moderování i v současnosti? Popřípadě máte ambici se k němu zase vrátit?
Jsem ukecaný, extrovertní typ, takže to funguje. Je to ale o tom, že když strávím polovinu roku na cestách, bylo by asi nezodpovědné chtít po nějakém režisérovi, aby točil pořad, v kterém bych pravidelně vystupoval. Takže moderování mě hrozně baví a chybí mi, ale nejsem schopen odhadnout, jestli se k němu budu moci někdy vrátit. Ostatně nikde není psáno, že když si usmyslím, že chci moderovat, že bude kde a co.

Setkal jste se s inženýrem Pavlem Pavlem, který rozhýbal sochy Moai na Velikonočním ostrově. Natáčel jste tam i díl seriálu Neznámá země. Jak na vás působí podobná záhadná místa?
Měl jsem tu čest, že jsem opakovaně točil s Erichem von Dänikenem. Také jsem ho pozval do Čech a on přijel. Točil jsem i s A. C. Clarkem. To jsou asi největší záhadologové.
Na záhadou opředená místa koukám plný údivu. Nejsem stíhán pocitem, že to musím rozluštit. Třeba jsme létali v Peru nad planinou Nazca, kde jsou záhadné obrazce, kdy lze skutečně jen z letadla rozeznat, že to vypadá jako opice, mravenec nebo dokonce kosmonaut. Tyto linie jsou tam přitom z dob, kdy člověk ještě létat neuměl. V takovém případě se prostě neubráníte záhadným otázkám.

Jaké bylo setkání s A. C. Clarkem?
Úžasné, fenomenální. A. C. Clark byl genius. V takové chvíli narazíte na to, že takový člověk je opravdu o jednu myšlenkovou rovinu nad vámi. Je to obrovské dobrodružství, protože při každé odpovědi máte o čem přemýšlet. Byl to „obrovská bedna chlap“ - potkali jsme se na Srí Lance u něj doma nedaleko Colomba a on byl schopen rovnou navázat na českou historii.

Jak lze skloubit profese režiséra, moderátora, dokumentaristy, cestovatele, spisovatele…?
Považuji se skutečně hlavně za režiséra a moderátora (v této chvíli na odpočinku). Do ostatních profesí jenom „fušuju“. V dnešní době není možné být Ferda Mravenec a umět padesát věcí zároveň. Takže fotím, jen když musím, jinak fotí fotograf. S kamerou zacházím, jen když není zbytí jako třeba na severním pólu. Jinak točit má kameraman, to je profese na celý život. Knížky píšu, když mám čas a můžu si to dovolit. Nebo když mám spolupracovníka, který je ochotný na tom pracovat se mnou.

Máte vůbec čas?
Opravdu se snažím, abych čas alespoň občas měl. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, že mít čas, je součástí profesionality. Jestliže někdo pobíhá a říká, že to nestíhá, že neví, jak to dělat, asi něco neumí, asi to dělá špatně nebo si toho nabral moc.

Jste věřící?
Nejsem praktikující křesťan, ale jsem jednoznačně přesvědčen, že to není člověk, kdo svět řídí. A je jen na nás, jestli mu říkáme bůh, prorok, Ježíš nebo jinak.

Nebylo dobytí severního pólu příliš nebezpečné pro člověka netrénovaného na extrémní podmínky?
Dovolil bych si říct, že jsem docela trénovaný na extrémní podmínky. Jiná věc je, že také třeba některé naše potápěčské expedice byly nesmírně nebezpečné nebo náročné. Tam to ale tolik nepůsobí, jste v teple, potápěči se většinou usmívají, je tam takový klídek, prostě to tak nevypadá. Kolem severního pólu je aureola obrovského rizika a všudypřítomného mrazu, který si vyžádá svoje.
O nebezpečí jsem se třeba bavil s filmovými kaskadéry. Ti by klidně skočili z pátého patra, když si to všechno sami připraví, ale na matějskou pouť by nešli. Podobně to vnímám já. Hromada expedic navenek vypadala velmi nebezpečně, když je ale svědomitě připravíte (příprava někdy trvá i čtyři roky), znáte důvěrně rizika a můžete se na ně připravit.

Jste ženatý. Změnilo se tím pro vás na vašich cestách něco? Nemáte větší strach?
Ženil jsem se, protože jsem chtěl, takže jsem věděl, že mi to zasáhne do života. Asi by bylo velmi sobecké, kdybych manželce řekl, o všechno se postarej, já jedu. Na druhou stranu cestování je moje práce, což moje manželka ví a oba v tom máme jasno.
Změnilo se to pro mě v tom, že myslím na to, že nechci umřít, respektive na to myslím víc než předtím. Navíc čekáme dítě, takže nechci, aby bylo bez táty.
Mám takový příklad: Asi před pěti lety jsem stoupal se svým kamarádem Poldou Kadlecem na právě vybuchující sopku Merapi. Museli jsem hledat skuliny mezi vojáky, kteří to tam hlídali, a průvody lidí, kteří prchali z oblasti pryč, abych si mohl natočit vybuchující chřtán sopky. Bylo to opravdu vabank, protože nás největší výbuch minul o dva dny. Dnes už bych to neudělal.

Jaká je pro vás hranice mezi odvahou a rizikem?
Odvahu si spojuji s překonáváním strachu. To je asi správně, člověk má cítit strach. I když jsem se bavil s nejdrsnějšími skokany na padácích, akrobaty na letadlech, tak říkali, že jakmile se přestaneš bát, zubatá už brousí kosu. A hazard je dělat věci, které neumím, nemůžu ovlivnit a kterým nerozumím, a přitom vím, jaká jsou rizika.
Hazard je lézt na vybuchující sopku. Ale jít na severní pól, když na tom člověk čtyři roky pracuje, za hazard nepovažuji. Stejně tak není hazard potápět se s tygřími žraloky na přímý kontakt, jestliže jsem na to připravený.

(redakčně kráceno)