„Jsem skromná a dokážu se radovat z maličkostí,“ říká Eva Pilarová

Eva Pilarová, která oslaví v srpnu již své 70. narozeniny, je na výsluní českého showbyznysu dlouhá léta, de facto celé půl století. Do širokého povědomí se dostala jako členka divadla Semafor, kde vystupovala mimo jiné s legendární dvojicí Suchý a Šlitr. V této době vznikaly i její nezapomenutelné duety například s Waldemarem Matuškou. Díky svému fenomenálnímu hlasu má nejen skalní příznivce, ale i posluchače, kteří oceňují její pěvecké kvality naprosto nezaujatě. V současnosti se asi nejlépe cítí v oblasti swingu a jazzu, nepohrdne však ani klasikou nebo dechovkou. S „první dámou českého swingu“ Evou Pilarovou v pořadu Před půlnocí z 11. května hovořil moderátor Aleš Cibulka.

Co byste v tuto chvíli normálně dělala? Býváte ještě vůbec vzhůru?
Bývám vzhůru. Asi bych seděla v klidu doma v křesle, nohy na stole, a dívala bych se, jak se v tomto pořadu potí někdo jiný.

Jste pravidelnou divačkou ČT24?
Dívám se pravidelně, protože mne zajímá politika, zprávy atd. Dívám se třeba každou neděli na Otázky Václava Moravce.

Máte v tuto chvíli trému? Čekal bych, že by to mělo být naopak?
Jsem nervóznější, než když mám zpívat. Když zpívám, jsem si jistá v kramflecích, ale když mám mluvit, říkám si, abych neztratila nit.

Baví vás ještě poskytovat rozhovory novinářům? Kdy jste vůbec poskytla svůj první rozhovor?
První rozhovor jsem poskytla někdy ve dvanácti letech. Tehdy se mě ptali, jak se mi zpívalo v Blodkově mši. Odpověděla jsem, že dobře.

Takže když se vám po těch stovkách rozhovorů někdo ozve s návrhem na interview, máte na to ještě chuť? Nebo padají už stále samé otázky?
Pokud nezačnou otázkou, jak jste začínala, docela se na rozhovor těším, protože jak novináři, tak moderátoři mají fantazii, vědí, na co a jak se ptát. Někdy je to příjemné popovídání.

Srovnáme-li tisk třeba v 60. letech a tisk současný, je tam zásadní rozdíl - nebyl bulvár. Nenapadne vás někdy, ale i vaše kolegy: Zaplaťpánbůh, že takové plátky neexistovaly?
Naopak jsem si povzdychla, že je škoda, že takové plátky neexistovaly. Když se totiž tehdy na někoho vymyslela nějaká hloupost, pomluva, táhne se to s ním až do dnešních dnů. Kdežto kdyby tehdy byl bulvár, napsalo by se jednou o tom, pak o té atd. Tím, jak by se to navzájem přebíjelo, by na to lidé zapomněli.

Jak je to v dnešní době? Představuji si, že jdete kolem novinového stánku s hrůzou, jestli se o sobě něco nedočtete?
V mém případě už to nehrozí. Nejsem pro bulvár tak zajímavá, aby mne dávali na první stránky a prodávali bulvár na mně. To si odskáčou ti mladší.

Existuje nějaký recept na to, jak vyjít s bulvárem?
Zásadně se s nikým nesoudím, radši to hodím za hlavu. Život je příliš krátký na to, aby ho člověk trávil hádkami někde u soudu.

Dnes je možná jednodušší začínat - je více televizních kanálů, rádiových stanic atd. Lze to srovnat s tím, jak se začínalo v 60. letech a dnes? Je to dnes jednodušší?
Mám dojem, že to možná bylo jednodušší dřív. Nebylo nás tolik, lidé měli jeden televizní kanál, takže jakmile byl nějaký zábavný pořad, koukali na to všichni. Dnes je to rozptýlenější. Je spousta hudebních soutěží, nových hudebních tváří, zpěváků. V něčem jsme to tedy asi jednodušší měli.
Ovšem mladí dnes narozdíl od nás žijí v době, kdy nejsou zákazy, nikdo jim nenutí, co můžou a nemůžou zpívat. Když si vzpomenou, že chtějí udělat nějakou americkou věc, nikdo jim neříká: imperialistické věci sem zavádět nebudete.
Dnešní mladí mohou také svobodně cestovat - když dostanou nabídku ze světa, jedou zpívat do světa. My jsme dostali nabídku ze světa a těm, kteří nám to nabízeli, napsal Pragokoncert, že nemáme čas.

Sledujete mladou hudební scénu? Zaujal vás někdo?
Sleduji a mám své oblíbence. Líbí se mi třeba Helena Zeťová.

Čím to, že přestože mají mladí tyto šance, stále existujete vy, neotřesitelné hvězdy? Jak to, že se ještě nestalo, že by byl někdo sesazen z trůnu, z předních pozic?
Nevím, čím to je. Možná lidé vycítí, že to neděláme kvůli penězům, ale proto, že to máme rádi a že bez toho svým způsobem nemůžeme žít.

Není to také tím, že máte publikum, které s vámi zrálo a stále se zajímá, co děláte?
Pravda je, že s námi publikum zrálo, ale někdy jsem velice mile překvapená, když na svých koncertech vidím i mladší publikum. To se stává čím dál častěji a mám z toho velikou radost.

Nemrzí vás ve skrytu duše, že jste před lety získávala Zlaté slavíky a dnes ani nevíte, na jakém místě jste se umístila?
To je velmi nepodstatné. Člověk musí zažít několik až životních tragédií, aby zjistil, že jeden nebo deset Slavíků není v životě to nejdůležitější. Netvrdím, že by mě to netěšilo (Karel Gott má radost z každého nového Slavíka), ale nevím…
Mě hrozně těší, že když mám koncert, lidé přijdou, jsou fajn a dovedou nejen zatleskat, ale také si u toho krásně zahulákají. Třeba nedávno jsem dělala koncert v parku v Brně. To byla taková vřava, že mi připadalo, že je mi dvacet a i jsem s takovým pocitem zpívala.

Pokud vím, zpívala jste tam i se svou maminkou. Vím, že je to netaktní, přesto, kolik je mamince let?
Mamince bude v červnu 94. Tak ji tam vytáhli na podium a ona si s námi (Jurou Helánem a Felixem Slováčkem a se mnou) zazpívala Lásko, bože lásko. Sklidila velký potlesk a lidé ocenili, když viděli, že chodí bez hůlky a na vysokých podpatcích.

Máte spočítáno, kolik jste v životě nazpívala písniček?
To spočítáno nemám, nějak jsem se k tomu nedostala. Možná že to spočítám teď, protože připravuji trojCD, kde budou písničky z mých začátků až po současnost. A protože mám všechny písně v počítači, můžu to spočítat. Asi toho bude hodně.

Písničky neustále přibývají, koneckonců nedávno jste vydala nové CD. Chtějí lidé na koncertech slyšet nové písničky, nebo naopak chtějí písně, které už zpíváte celá léta?
Moje publikum ode mne vždy čeká trochu swingu, ten tam má. Ze starých věcí pak nezpívám celé písničky, ale aby to mělo trochu švih, dělám směsi. Takže mám směs písniček ze Semaforu, směs písniček z Rokoka, sem tam zabrousím do vážné hudby, kterou si upravím podle svého.
V současnosti už zase laškuji s tím, že připravím nové CD. Obrovskou radost mi totiž udělal Pepíček Fousek, který mi dal na výběr ze sedmnácti textů, a mně se líbili všechny. Už jsem si je zadala u hudebníků, skladatelů, tak se do toho snad příští rok dám.

Existuje nějaká vaše píseň, o kterou když si publikum zažádá, jde vám mráz po zádech?
Strašně jsem neměla ráda písničku Sekáči jdou, kterou po mně vždycky chtějí. Mám ji proto ve směsi - zazpívám jednu sloku, kousek refrénu a jdu od toho. Na druhou stranu musím říci, že jsem si už na ní tak nějak zvykla, ale opravdu jsem ji ráda neměla.
Možná to bylo proto, že jsem byla zvyklá zpívat rytmus na čtyři doby, a tohle mi připomínalo dechovku (um tata, um tata), kterou jsem v určité době nenáviděla. Dnes už se na to dívám také jinak. Dokonce jsem nazpívala CD s Moravěnkou.

Když už jsme u slavných písní, nelze nevzpomenout vaše duety s Waldemarem Matuškou, třeba Ach, ta láska nebeská. Co se vám vybaví, když ho slyšíte?
Nenapadá mě nic… Vlastně jedna věc: Trochu se mi sevřelo srdce, protože mi došlo, že si s Waldou už nikdy nezazpívám. Walda totiž nemůže do letadla a já letadlo také příliš nemusím. Cestuji letadlem, jen když je nějaký zájezd s kapelou, jinak ne.
Láska nebeská byla samozřejmě krásná písnička, byl to hit. Mám takovou hezkou vzpomínku: Do rozhlasu mi napsala paní, že se se svým manželem seznámila právě při této písni. Zakoukali se do sebe, ona za dva měsíce přijala jeho jméno a jmenuje se už třicet pět let Nebeská.
Ještě takový detail ke mně a Waldemarovi: Nikdy jsme si netykali, stále si i po těch letech vykáme. Tykání jsem mu nabídla hned v 60. letech, ale Walda mi na to tenkrát řekl: „Podívejte se, Evičko, ženským, kterých si vážím, vykám.“

Ke svým padesátinám jste na konci roku 1989 napsala svoje paměti. Byla jste v nich ve srovnání s ostatními pamětmi, které vycházejí teď, až neskutečně otevřená. Byl to také důvod, proč jste bulvárním novinářům vzala vítr z plachet?
Nevím, možná to nečetli. Teď připravuji nové paměti, protože za těch dvacet let se stalo mnoho zajímavých věcí, poznala jsem spoustu cizích zemí - jezdila jsem směrem, kterým jsem předtím jezdit nesměla. Myslím, že to bude hodně zajímavé. Nějak se ale na to nedostává čas, takže jsem pořád v 60. letech, které chci trochu rozšířit.

Letos v srpnu oslavíte kulaté životní jubileum? Jak to berete?
Když se o tom mluví, mám dojem, že se mě to netýká, že se mluví o Urbánkové. Nejsem z těch, kteří nějak zvlášť hledí do minulosti.
Tedy pokud zrovna nechystám paměti. To si pak sednu ke albům (říkám jim samožerbuchy), kde mám fotografie, novinové výstřižky apod.
Nedávno jsem se musela zasmát, když po mě firma, pro kterou připravuji ono trojCD, chtěla nějaké černobílé fotky. Den jsem pak strávila tím, že jsem ofotografovávala ze „samožerbuchů“ fotografie a upravovala je v počítači. Potom jsem skončila, a když jsem se podívala do zrcadla, málem jsem omdlela.

Když se člověk podívá do vašeho diáře, rozhodně to nevypadá, že byste se chystala na odchod do důchodu. Co vás čeká?
Třeba v prosinci mám 18 vánočních koncertů, to je skoro dost. Jinak tuto sobotu letím do Doněcka na Ukrajině, kde mám výstavu fotek a koncert. Pak se vrátím a mám nějaké koncerty. Budu také zpívat v Mikulově na památku Karla Krautgartnera, kterého jsem měla jako dirigenta strašně ráda. Byl to úžasný člověk. Před jeho domem je také jakýsi „chodník slávy“ a dozvěděla jsem se, že mi tam také dají dlaždičku.
Druhý den jako patronka Rádia Brno zazpívám na volném prostranství před budovou rádia. Toto rádio má totiž také výročí, ale je alespoň starší než já - slaví 85 let. A patronkou jsem se stala proto, že jednu ze svých vůbec prvních písniček jsem nazpívala právě v brněnském rádiu.
Byla to píseň Jaroslava Kozderky do nějakého ranního pořadu a začínala: Jak táta včera na venku, našel první sněženku… Vzpomínám si, že když jsme tuto písničku korepetovali u Kozderky doma, rušilo nás řvoucí dítě v kolébce. Byla to pozdější hvězda Karlínského divadla Vlaďka Kozderková.

Jak vlastně probíhají koncerty na Ukrajině? Jací jsou tam diváci?
Nevím jak teď, ale když jsem tam byla před více jak dvaceti lety, byli úžasní. Po dvaadvaceti letech jsem například zpívala vloni v Moskvě. Měla jsem dojem, že publikum nezapomnělo, protože po každé písničce přišli s kytkou. To bylo něco úžasného.
Pamatuji si, že těsně než jsem do Moskvy letěla, byla jsem v pořadu Události v kultuře, kde jsem předváděla svou desku, kde byly i fotografie. A protože v Moskvě se na ČT24 dívají také, napadlo je, abych tam měla výstavu. Takže když jsem přiletěla do Moskvy, na ambasádě už byla výstava. Tak mi ČT24 pomohla k tomu, že mám výstavu i v Doněcku, protože jak by se to jinak dozvěděli.

Máte ještě něco ve skrytu duše, co byste ráda v budoucnosti uskutečnila? Je nějaký takový skrytý sen Evy Pilarové?
Chtěla bych ještě nějaký ten rok zpívat. Hlavně aby zdravíčko pánbůh dal, jinak je spokojenost. Mně stačí málo, jsem skromná a dokážu se radovat z maličkostí. A to je velký dar.

Většina ohlasů na vás jsou samá chvála. Přesto mi to nedá: Jak reagujete na kritiku? Celá řada umělců vítězí tím, že se neumí podívat na internet, neumí si vyhledat, co se o nich v internetových diskuzích píše. Děláte to?
Jednou jsem se podívala, a když jsem viděla, kolik je tam zloby a opravdu strašného zla, řekla jsem si, co se tím budu zatěžovat, takže se na to skutečně nedívám. Navíc se snad na tyto lidi ani nedokážu zlobit, mně je jich líto. Oni mají v sobě tolik zášti, že zřejmě nikdy nic nedokázali, že si to dokazují tím, že jsou vulgární, sprostí. Napadají pak člověk třeba ani ne kvůli zpěvu, ale kvůli věku. Zapomínají, že mohou také zestárnout. I když oni asi nezestárnou, jejich zloba a závist je zadusí třeba ve třiceti.

Co budete dělat, až toto interview skončí?
Ještě se podívám na e-mail, jestli tam není něco důležitého. Jinak zítra mám jednu společenskou akci, jedno zpívání a pak ještě jednu společenskou akci. Také mi zítra přijede jeden světoznámý módní návrhář zkoušet šaty.

Jste známá kuchařka. Máte teď doma navařeno?
Do kuchyně už téměř nechodím, a když tak ochutnávat. Manžel skvěle vaří, protože ho to maminka naučila už v útlém mládí. Když jsem to zjistila, sedím si u počítače, dělám „umění“ (fotografie našeho kocoura mezi trpaslíky apod.) a on kuchtí.

(redakčně kráceno)