„Šlo o boření hranic,“ říká člen YouTube Symphony Orchestra Michal Greco

V půlce dubna tohoto roku se uskutečnil unikátní hudební projekt. Prostřednictvím soutěže internetového serveru YouTube byl uspořádán koncert YouTube Symphony Orchestra v newyorkské Carnegie Hall. Členové tohoto orchestru byli přitom vybráni na základě jejich videoprezentací, posouzení odborných komisí a nakonec hlasování uživatelů YouTube. Vzniklo tak těleso 96 hudebníků z celého světa, kteří se setkali jen pár dní před koncertem. Jedním z nich byl i mladý violoncellista Brněnské filharmonie Michal Greco, host Nory Janečkové v pořadu Před půlnocí z 12. května.

Kdy jste začal hrát na nějaký hudební nástroj?
Když mi bylo šest let, rodiče mě přemluvili, abych začal hrát na hudební nástroj, který si sám vyberu. Původně jsem si vybral housle. Ani jsem nevěděl, jak violoncello vypadá. Ovšem naše učitelka v přípravných kurzech na základní uměleckou školu mě vyloženě přemluvila, abych si vybral violoncello, že je to krásný nástroj, který se mi bude líbit. Jako zvědavec zvědavá jsem si to tam napsal, rodiče málem trefil šlak, ale nakonec jsem se stal violoncellistou.

Bylo to tím, že vaše učitelka tušila, že máte talent? Nebo bylo violoncello prostě jejím oblíbeným nástrojem?
V první řadě to byla jistě otázka oblíbeného nástroje, ale zároveň tušila nějaký talent. To se asi u malých dětí pozná.

Uspěl jste v internetové soutěži. O co šlo?
Byl to konkurz do YouTube Symphony Orchestra, který byl vypsán už před Vánocemi. Jednalo se o to složit orchestr ze spousty hudebníků z co možná nejvíce zemí celého světa, který by uskutečnil koncert v Carnegie Hall v New Yorku.

Jaké byly podmínky soutěže?
Podmínky byly v zásadě jednoduché. V první řadě jsem si musel věřit, že můžu uspět, že na to mám, že umím hrát. Pak jsem musel nahrát dvě videa. Jedno video bylo s novou skladbou, která byla složena přímo pro tuto příležitost. Byla to skladba čínského skladatele Tana Duna, který působí v Americe. Jmenovala se YouTube Eroika, inspirována byla Beethovenovou 3. symfonií. Druhé video pak sestávalo ze standardních materiálů pro konkurzy do profesionálních orchestrů. Na něm bylo Bachovo Preludium a několik partů - třeba z Rossiniho Viléma Tella nebo od Brahmse volná věta z 2. symfonie apod.

Jak jste se o soutěži dozvěděl?
Zcela náhodou. Po Vánocích jsme byli s filharmonií na zájezdě v Bratislavě, kde se konal koncert k zahájení českého předsednictví Evropské unii. Tam jsem se potkal s kamarádkou ze Slovenské filharmonie, která mi o této akci řekla a přemluvila mě, abych ji v tom nenechal samotnou a konkurzu se také zúčastnil. Kamarádka ovšem nakonec neuspěla.

Kolik Čechů se této soutěže zúčastnilo?
Pokud vím, bylo jich třináct. V Carnegie Hall jsme nakonec hráli tři Češi. Jinak zájemců z celého světa bylo přes tři tisíce.

Jaká byla pravidla soutěže?
Velmi originální. Ze tří tisíc přihlášených vybíraly odborné komise. Seděli v nich významní hudebníci předních světových orchestrů jako Londýnský symfonický orchestr, Newyorská filharmonie nebo symfonické orchestry v Tokiu, Hong Kongu apod. Tyto komise pak vybraly dvě stě nejlepších. A o těchto dvou stovkách potom hlasovali uživatelé YouTube. Ti nakonec vybrali 96 hudebníků, kteří se této akce zúčastnili.

Jaký byl smysl této soutěže? Proč se vůbec pořádala?
Smyslem bylo boření hranic. Přestože je každý z jiného kousku světa, máme podobné názory na umění, chceme tvořit, udělat něco mimořádného. Hudba je potom prostředek komunikace. Tato akce ukázala, že mezi lidmi, ať už jste z Čech nebo z Číny, nakonec rozdíly opravdu nejsou. Máme si co říci a jsme schopni sdílet de facto všechno.

Pro kolik diváků byl koncert uspořádán?
Nejsem si jistý, jaká je kapacita Carnegie Hall (asi 2000 diváků), ale vím, že už několik týdnů před koncertem bylo vyprodáno.

Říkáte pár týdnů. Kolik dní před koncertem jste přijel do New Yorku?
Tři dny před koncertem. Zkoušeli jsme dva dny, pak byla generálka a koncert. První den jsme cvičili dvanáct hodin, druhý den to bylo okolo devíti.
Druhá zkouška byla zkrácená jen proto, že se po ní konala akce Open Mic Session. To byla taková jam session muzikantů z orchestru v klubu v Greenwich Village. Tam si mohli na malém pódiu zaimprovizovat a zahrát, co je baví. Byla to taková forma vnitřní exhibice. Určené to bylo pouze pro členy YouTube Orchestra a jejich přátele.

Jak jste se dorozumívali?
Většinou anglicky, a když někdo anglicky neuměl, mluvil, jak mu huba narostla. Naštěstí jsem jazykově docela vybaven, takže jsem se s některými hudebníky bavil italsky nebo i německy, i když moje němčina pokulhává.

Setkal jste se s tím, že někdo neovládal angličtinu, ale nějakým způsobem se musel domluvit přinejmenším s dirigentem?
Když je člověk do práce opravdu ponořený, nějak instinktivně pochopí, co od něj dirigent chce, takže tyto věci nebylo třeba překládat. Ale byli tam samozřejmě lidé, kteří anglicky vůbec neuměli. Sám jsem tam pomáhal kamarádce, které jsem to překládal do italštiny. Šlo ale hlavně o organizační věci - kde být, v kolik, s kým atd. - tam už začínaly problémy.

Jaká byla organizace koncertu? Kolik lidí se o vás staralo?
Kolik lidí se o nás staralo, to nevím. Organizace však byla absolutně výjimečná. Na to, že to připravovali víceméně čtyři týdny před koncertem, všechno skvěle klaplo. Přitom nám museli zajistit letenky, ubytování, dohodnout se s Carnegie Hall a Gilliard School, abychom měli kde zkoušet. Byly tam i bezpečnostní problémy, takže museli zajisti průkazky, aby nás tam pustili, protože školu stráží policisté a jen tak někdo se tam nedostane.
Starali se o nás skutečně velmi intenzivně. Za ty tři dny museli organizátoři zestárnout o pár let. Vždy byli po ruce, kdykoliv člověk cokoliv potřeboval.

Jaké skladby jste hráli?
Hráli jsme okolo dvanácti skladeb. Byl to takový průřez hudební historií. Pod záštitou to měl šéfdirigent symfonického orchestru v San Francisku Michael Tilson Thomas. Myšlenka jeho dramaturgie spočívala v tom, že lidem zkusí přiblížit přehled hudebních stylů v klasické hudbě, aby viděli, že slovo „klasický“ není ekvivalent k „starý“ nebo „nudný“. Chtěl vážnou hudbu ukázat ve vší její bohatosti.
Proto vzal Canzonu od Gabrielliho (renesanční záležitost), hráli jsem jednu větu z Čajkovského symfonie, abychom tam zahrnuli romantismus. Zahráli jsme také Serenádu od Dvořáka jako respekt k tomu, že tam byli i Češi. Předvedli jsme ale i věci od Lee Harisona, což byl koncert víceméně pro bicí, kytaru a exotickou flétnu.
Hráli jsme i exotickou skladbu od Johna Cage pro 80 různých nástrojů - v ten okamžik jsem hrál i na notový pult. Mimo to jsem hrál na mobil, tibetskou misku…

To byla improvizace nebo to bylo předem dohodnuté?
Dohodnuté to bylo asi tak, že v každém partu byl zápis, ve kterém časovém úseku by se měl člověk projevit. Bylo naznačeno, jestli to má být vysoko, nízko…, a pak už jen záleželo na vlastní fantazii, co použijete na interpretaci. V partituře byly barvičky - zelená, červená, modrá čára - a člověk si pod návalem emocí a inspirace zvolil, co pro jakou barvu použije.

Je vám bližší jasně stanovená partitura nebo spíše volnější prostor, kdy se můžete svobodně vyjádřit?
Upřímně řečeno mám radši větší prostor. Svým způsobem je to totiž jednodušší. Když je pevně stanovená partitura, interpretace je mnohem obtížnější, protože vyžaduje obrovskou preciznost.

Byli jste všichni hudebníci profesionálové?
Nebyli, vůbec ne. Byl jsem i rád, že to nebylo koncipováno jen pro profesionální hráče, ale pro lidi, kteří prostě rádi hrají a mají k tomu vztah. Takže tam byli amatéři ve smyslu studentů vysokých škol (hudebních i nehudebních) i lidé, kteří se normálně živili třeba jako softwarový inženýr nebo plastický chirurg. A například zástupce naší koncertní cellové sekce byl profesionální hráč pokeru v Las Vegas.

Jaká byla jejich úroveň jako neprofesionálních hudebníků?
Překvapivě hodně vysoká. Dokonce bych řekl, že mnoho z nich, kdyby vyloženě chtěli, by mohlo hrát v profesionálním orchestru. Třeba ne v úplně nejlepším, ale ve slušném určitě. Akorát to nebyla jejich vize. Prostě si zvolili, že se hudbou živit nechtějí, mají ji pro radost, ale dělají to s chutí a pořádně.

Zúčastnil jste se všech skladeb?
Ne, ne. Při Lee Harrisonovi jsem nehrál. Také Dvořák tam má napsané jen jedno violoncello. A to hrál talentovaný šestnáctiletý mladík z Kanady. Také tam byla klavírní skladba snad od Rachmaninova pro šest rukou. Tu hrály tři děti, které si pod záštitu vzal světoznámý klavírista Lang Lang.

Jaký byl vůbec věkový průměr hudebníků, kteří měli možnost vystoupit s YouTube Symphony Orchestra v Carnegie Hall?
Nemám pochopitelně přehled o všech. Nejstaršímu bylo asi třiapadesát a nejmladšímu asi patnáct. Průměrný věk mohl být kolem třicítky.

Měli jste dohodnuté oblečení, v kterém budete vystupovat?
To bylo přísně předepsané. Požadavek byl, aby všichni hráli v černém. To bylo docela rozumné. Tím, že to často nebyli profesionální hudebníci, bylo by shánět někde frak nesmysl.
Překvapilo mne ale, že bylo zakázáno používat jakékoliv ozdoby, doplňky - šperky, náušnice, náhrdelníky atd. De facto nebylo možné použít ani kravatu. A když někdo kravatu měl, byla černá a splývala s ostatním oblečením, což se dalo tolerovat.

Jak vás americké publikum přijalo?
S nadšením. Jako interpret jsem měl strašně příjemný pocit, protože jsem z diváků cítil hladovost - chceme něco slyšet, něčím se obohatit. Publikum bylo skutečně nadšené a spontánní, ale také plné očekávání, které nemůžete zklamat. To člověka ale spíš vyburcuje, než znervózní.
Kdybych to měl srovnat s publikem v Brně, musím říct, že Američané jsou víc spontánní a otevřeně projeví nadšení a zájem.

Jak si to vysvětlujete? Je to mentalitou?
Nevím. Má to svůj rub a líc. Koncert v Carnegie Hall byl pojat více jako show. Byl prokládán videi, ve kterých se představovali někteří členové orchestru. Říkali, jaký mají vztah k hudbě, ale i spoustu osobních věcí. Zrovna hráč pokeru říkal, že když dělá muziku, připadá si konečně normální. Myslím, že diváci tento hodně lidský a otevřený způsob ocenili.
Kdyby se u nás udělal koncert podobným způsobem, lidé by možná reagovali stejně. Nechtěl bych to proto svádět jen na mentalitu.

Máte tedy pocit, že se u nás vážná hudba démonizuje?
Velmi intenzivní.

Kdybychom vzali třeba vážnou hudbu a divadlo, je obrovský rozdíl v reklamě. Jak je možné, že nevidíme tak často reklamu na koncert vážné hudby?
To není úplně otázka pro mě. Řekl bych, že propagace vážné hudby je u nás velmi slabá. Je to něco, na čem by se mělo hodně zapracovat, jestli chceme, aby se situace na trhu pozvedla.

Jak vnímáte popularizaci vážné hudby? Například rockové skladby, které jsou interpretovány filharmonií. Nebo naopak klasické skladby interpretované popovými hudebníky.
Nejsem nadšenec popové interpretace klasické hudby. Nerad to míchám. Na druhou stranu absolutně akceptuji zařazení symfonického orchestru do rockového programu. Proč ne, tam to patří. Ale různé přepisy klasiky do rockového stylu… Je to forma popularizace, showbyznysu, ale často mám pocit, že jde jen o peníze. To to zabíjí.

Jaká je budoucnost tělesa, které vystoupilo v Carnegie Hall?
Nikdo netuší. Mluví se o úspěchu tohoto koncertu, který určitě měl hodně vysokou úroveň. Skutečně pravým úspěchem by pro mě bylo, kdyby tento orchestr dostal novou šanci. Že by se tento projekt mohl nějakým způsobem opakovat. A může jít o stejné složení nebo úplně nové hudebníky. Každopádně stojí za to tento projekt zachovat.

Obohatilo vás to něčím?
Strašně moc. Když člověk pracuje ve filharmonii, jistě ho to strašně baví, ale po nějaké době kolotoče zkoušek, cvičení a koncertů si přijde jak na běžícím pásu nějaké produkce. Občas mi prostě přijde, že tam „chodím jak do trafiky“.
Když ale člověk vyjede ven a má zážitek tohoto stylu, zpětně si uvědomí, proč to vlastně dělá, a znovu má chuť do práce. Také hned, jak jsem přijel do Brna, těšil jsem se, jak si v orchestru zahraju. Takové impulsy člověk potřebuje neustále probouzet.

Lákalo by vás zahraniční angažmá?
Už jsem v zahraničí pracoval. Strávil jsem tam pět let, možná i víc, a už mne to tam moc neláká. Už mi docela schází to „doma“, a přestože se domluvím anglicky, italsky, člověku schází čeština, styl humoru, vyjadřování. To je něco, co člověk v cizí řeči těžko uplatní a co mu po čase chybí a chce zpátky.

Jsou sporty, kterým se musíte vyhýbat?
De facto nejsou. Můžeme sportovat, jak je libo, ale musíme dávat pozor, abychom byli schopni hrát. Takže s rozumem. Kdybych se věnoval horolezectví, ve filharmonii by to asi moc neakceptovali.

(redakčně kráceno)