Kardinál Josef Beran - symbol svobody náboženství

Praha - Kardinál Josef Beran svým osobním příkladem a dílem působil jako inspirace hnutí za občanská práva a svobodu náboženství. Vzdoroval nacistickému i komunistickému režimu. Jeho dlouholetá internace se stala symbolem útlaku z důvodu náboženského přesvědčení a demokratickému světu připomínala těžký osud Československa. „Svojí věrností a vytrvalostí povzbudil katolíky celého světa. Byl pilířem víry, velkou osobností své doby,“ řekl o kardinálu Beranovi jeho poslední sekretář, emeritní biskup Jaroslav Škarvada. Popsal ho jako postavou drobného, ale duchem velkého člověka, ohleduplného, v zásadních otázkách pevného a neústupného, oddaného své víře, svému svědomí i svému lidu.

Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni. Než se rozhodl být knězem, uvažoval o medicíně, kde by mohl rovněž pomáhat lidem od bolesti. Vystudoval teologii a křesťanskou filozofii na papežské univerzitě v Římě a na kněze byl vysvěcen v roce 1911. Po návratu působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku či v Praze. Od roku 1917 byl profesorem a později ředitelem v katolickém pedagogickém ústavu sv. Anny v Praze. Své vědecké a pedagogické schopnosti pak prokázal od roku 1928 také na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel pastorální teologii. Deset let, do června 1942, byl rovněž rektorem Arcibiskupského semináře v Praze.

Beran, který odsuzoval nacistickou zvůli, prokázal za války velkou občanskou statečnost. Za heydrichiády byl zatčen gestapem jako rukojmí a uvězněn. Prošel pankráckou věznicí, Terezínem, přežil i koncentrační tábor v Dachau. Stal se velkou morální autoritou, a to nejen mezi katolíky. Po válce, když se obsazoval stolec pražského arcibiskupa, od smrti kardinála Kašpara v roce 1941 prázdný, shodli se kněží právě na Josefu Beranovi. Jeho jmenování arcibiskupem v listopadu 1946 pak uvítala celá československá veřejnost, vysvěcen byl v prosinci téhož roku.

Koncentrační tábor Dachau
Koncentrační tábor Dachau

Po komunistickém puči v únoru 1948 odmítal Beran jménem katolické církve vyhlásit loajální postoj ke komunistické moci a kněžím zakázal veřejnou a politickou činnost. Proto také exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara, který přijal místo v komunistické vládě. V rámci represí totalitního režimu pak byl od června 1949 internován na různých místech v Čechách. I po amnestii v roce 1963 byl však nucen žít mimo Prahu v Radvanově na Táborsku a nesměl vykonávat úřad. Když pak umlčovaného metropolitu v jeho šestasedmdesáti letech jmenoval v lednu 1965 papež Pavel VI. kardinálem, povolil mu stát odjet na obřad do Říma - ovšem bez možnosti návratu.

V nuceném exilu - ale ve svobodném světě - kardinál Beran znovu pozvedl hlas. Jeho projev o svobodě svědomí na II. vatikánském koncilu, v němž se také vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa a přišel s požadavkem náboženské svobody pro všechna vyznání, patří k nejvýznamnějším. Měl ohlas ve světovém tisku, ale i u českých krajanů, které Beran navštěvoval v Evropě i v Americe. Pro styk s vlastí využíval vatikánského rozhlasu, známá je jeho reakce na tragickou oběť Jana Palacha v lednu 1969. V Římě Beran také založil na pomoc poutníkům významné České náboženské středisko Velehrad. Podnítil rovněž zahájení příprav ke kanonizaci blahoslavené Anežky České.

Vatikán
Vatikán

Kardinál Beran zemřel 17. května 1969. Do rodné země se nevrátil ani po smrti, tehdejší režim to odmítl. Papež Pavel VI., který měl k Beranovi přátelský vztah, mu proto poskytl výjimečnou poctu. Byl pohřben mezi římské biskupy v podzemí svatopetrské baziliky, nedaleko hrobu svatého Petra. Ve vlasti se osobnosti a dílu kardinála Berana dostalo uznání až po pádu komunistického režimu. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Arcibiskupství pražské vede v současnosti proces Beranova blahořečení.